New Orleans - City

Vítr se jí opírá do zad, pohrává si s pramínky vlasů, které ji stále padají do obličeje. Je chladný a zároveň příjemný, jako kdyby to bylo všechno, co právě potřebuje cítit na kůži. Nohy uhání kupředu po dlážděné ulici na jejímž povrchu nestála jistou chvíli. Připadá si tady doma a zároveň je jak cizí, jenom projíždějící návštěvník, někdo, kdo se nedrží déle než na pár dní. Všechno je jiné, vzduch, který dýchá je těžší než obvykle. Úsměv na tváři turistů je slabší, jejich nadšení je spojené se strachem, co je tíží na srdcích. Okna jsou zatažené závěsy, jako kdyby se všichni chtěli ukrýt před světem, před monstry, které na ně čekají venku. A oni čekají, jsou jejich stíny, stojí za rohem připravení kdykoliv zaútočit, kdykoliv prozradit svému okolí, jak moc žízniví jsou po krvi. Tohle bylo vždy městem smrti, ale dnes? Stojí na prahu možná jedné z největších hrozeb, která je kdy postihla. A právě teď, v tento den, tuto chvíli se chystá sejít s někým, kdo to všechno zapříčinil, kdo je sem přitáhl. Slíbila sama sobě, že už nikdy víc, že se nepodívá znovu do jeho tváře, že na něj nepromluví a jediná jejich společná chvíle bude rozhodující o tom, kdo zemře, zda on nebo ona. Jenomže tohle její srdce nechce, nepřeje si to. Rozum bojuje s tlukoucím orgánem, které křičí jeho jméno. Ohlédne se za sebe přes rameno a v hlavě jí zní ten hlas, který ji nabádá k tomu, aby byla obezřetná. Proč má jenom pocit, že jí někdo dýchá na záda? Může to být někdo z covenu, může to být její sestra či snad Marcel, možná jeden z heretiků. Vždy byla kořistí a je lovena i dnes, ví to, ale nehodlá utíkat. Pravděpodobně to je to, co si všichni myslí, že utekla, že nedokázala zvládnout psychický nápor. Ztratila všechno, člověka, kterého milovala, kterému věřila. Vlastně byli dva, teď už jsou vzpomínkou, která stále žije a dnes se chystá jednu oprášit, dát jí znovu život, a to si tak tvrdě stála za svým rozhodnutím. Možná není silná tak, jak si myslela, ne u něj, a to ji dělá slabou. Nenávidí to, nechce to.
Položí ruku na železnou kliku dveří pubu, který se zaryl do paměti hlouběji, než by to potřebovala. S hlubokým nádechem vejde dovnitř a nechá za sebou automaticky zavřít dveře. Naposledy cítí závan čerstvého vzduchu, než do nosu nasaje vůni dřeviny a domova. Teplo pohladí tvář, která je pevná jako skála, ale oči jsou plné emocí, přičemž nelze poznat, která z nich převládá. Popojde dva kroky dopředu, než se tělem natočí směrem, kde ji to táhne. Kdyby nehrála hudba a lidé si mezi sebou nepovídali, tak si je jistá, že tlukot srdce by bylo přesně to, co by všichni poslouchali. Nervozita koluje po celém těle, bubnuje do konečků prstů, které má chuť stlačit v pěst, promnout si je, udělat cokoliv, aby to zastavila. A potom si oči vyhledají ty jeho. Jediný, krátký pohled do tváře, která ji změnila celý svět stačí k tomu, aby všechny vystavěné zdi vůči němu začaly padat pod nátlakem všech citů. Je to tady znovu, úzkost, strach, nenávist, vřelost, znechucení, chtíč, potřeba. Všechno se skloubí do jednoho klubíčka, které nelze rozmotat, protože ani ona sama neví, za jaké nitky má tahat. Nejraději by se otočila zády, odešla a už nikdy se nepostavila k němu čelem. Nechala by ze sebe vypustit všechen vztek, poslala ho tam, odkud přišel, zničila ho. A v další sekundě by byla jeho náruč, jeho vůně, jeho rty všechno, co potřebuje, všechno, co postrádala za dobu, co tady nebyla, co o něm neslyšela.
Pozvedne bradu vzhůru a rty semkne pevně k sobě, jako kdyby chtěla dát hned najevo, že ať cokoliv řekne nebude to pro ni nic víc než jenom prázdná slova. Rozejde se směrem k němu, přičemž tlak na hrudi zesiluje, srdce uhání kupředu jako kdyby závodila s něčím, co ani neexistuje. Zastaví se u volné židle naproti němu, přičemž nedokáže odvrátit zrak od očí, které ji vždy imponovaly, a i v době, kdy nechápala proč. Vytáhne z kapsy kožené bundy, kterou si pravděpodobně nehodlá sundat už jenom proto, že čeká, že jejich společné setkání nebude příliš dlouhé mobil, který položí na stůl a posune ho po naleštěném, dřevěném povrchu směrem k němu. „Musela jsem vypnout všechny upozornění a zvuky, protože byl zvonil ještě teď.“ Odsune jednou rukou židli a posadí se na ni, přičemž se zapře o stůl rukami a nakloní se mírně k němu. Výraz ve tváři je tvrdý, nekompromisní, ale v očích je oheň, který nepálí, právě naopak...hřeje. „To je případ po policii.“ Na okamžik spojí rty k sobě a přimhouří zlehka oči, přičemž se odtáhne, jako kdyby mu nedokázala být na blízku a zároveň to bylo jediné, co chce. „Bohužel na tebe by nestačila ani celá armáda.“ Ušklíbne se nad svými slovy a zapře se pohodlněji o opěradlo. Otočí hlavu k oknu a podívá se z něj ven. Nemůže, tohle nemůže. Nechce tady jenom tak sedět a předstírat, že ho z celého srdce nenávidí, že by byla nejradši, kdyby jí do života nikdy nevstoupil, kdyby ve vězeňském světě... „Řekni mi, co chceš ať už to máme za sebou.“ Znovu si vyhledá modré oči, do kterých se zadívá, do tváře jejíž každý črt by dokázala namalovat na papír. „Nechápu to...“ Zavrtí hlavou a nakrčí zlehka obočím. „… při poslední konverzaci si byl tak jistý tím, co říkáš, co děláš a při včerejším chatu se mi zdálo...“ Ani to nedokončí, možná proto, že to nestojí za řeč, možná proto, že nehodlá ukázat nic ze svých slabých míst, i když před ní sedí osoba, která je moc dobře zná, která ví, kde udeřit, když se bude snažit. „Už nechci slyšet další tvé lži a nehodlám jim ani věřit.“ Poví znechuceně a zároveň unaveně. Nebude dál toho součástí, není ta, za kterou ji měl, a i když tvrdí, že to vidí, tak nevidí, nezdá se jí to. Nechal si sebrat city vůči ní a tím zabil všechno, zničil každou část, která v něj věřila, která věřila v ně. Kdyby jí rozuměl, kdyby ji opravdu miloval, tak by věděl, že by si vybrala vždycky jeho. Ale teď už je příliš pozdě, nemůže jenom tak slepit vázu, kterou rozbil.

Do uší mu neprestajne narážali hlasy ľudí. Smiech, hnev, krik, hudbu slová, ktoré preňho nič neznamenali, no aj tak bolo ťažké im načúvať. Nebol ako oni. Príliš empatický, súcitný, milosrdný a priateľský, jeho pocity sa ani z polovice nevyrovnali pocitom normálneho človeka. Všetko, čo vnímal bol chlad a zášť, ktorá zožierala všetko, čoby mohlo zostať, celé jeho vnútro, ktoré si už takmer nevedelo predstaviť život bez nej. Nechali ho tam a on teraz chcel, aby za to zaplatili. Bolo to tak prosté a jednoduché, horšie než smrť a zároveň istejšie, než nejaké kradmé emócie, ktorých sa chcel bez váhania zbaviť. Lenže  opäť, nemohol. Nebolo mu to dopriate, nie tak, ako si predstavoval, ako to očakával. A na konci dňa, v ten večer... Všetko, čo mu zostalo bolo zdrvenie na kúsky, časti, ktoré sa nedokázali zlepiť dokopy, pretože im to sám nechcel dovoliť. Mohol si len predstavovať, ako ľahké by to bolo, aké striedme a priame bez zbytočného otáľania a váhania, ktoré jeho city zapríčinili. Neľutoval to, neľutoval, čo urobil, pretože si to zaslúžili a zároveň nič nebolo také, aby mu to stačilo. Stále nemal rodinu, stále bol tou čiernou ovcou, ktorou sa narodil a preto si ho nikdy nikto nevyberie, nech už urobí čokoľvek. To bola trpká pravda, ktorú bez problémov prijal, pretože si vždy vystačil, nejakým spôsobom, naozaj nikoho nepotreboval... Až doteraz. Bola preč, zmizla zo dňa na deň bez toho, aby mu dala možnosť niečo povedať, aby mu dala možnosť ju nájsť, či pokrútiť hlavou, keď sa mu už nadobro obrátila chrbtom. Odišla, aby sa už nemusela vrátiť, netušil, či sa vráti, akoby si po svojom menšom rozhovore s Marcelom nebol istý viac ničím. Bola preč a on na ňu nezabudol, i keď sa zameral na tie hlavné veci, ktoré bolo nutné vyriešiť. Jemu bolo celé mesto ukradnuté, všetci v ňom, pretože ho zaujímala len pomsta, chcel sa vrátiť a dať im pocítiť, že naňho nikdy nemali siahnuť, že nikdy nemali ísť proti nemu, pretože sa to na nich zosype dvojnásobne...  Ale nezabudol na ňu. Jeho správy zostávali bez reakcie, telefonáty premlčané hlasným pípaním, ktoré večne prichádzalo z druhej strany, kúzla márne, akoby nikto s jej menom, či krvou neexistoval. Bolo jedno, čo urobil, aby ju našiel, bolo jedno, za kým by šiel, ak chcela zmiznúť, vyšlo jej to. A on strácal nádej, že jej raz bude môcť povedať naozajstnú pravdu, celú a kompletnú, ktorej sa ako človek bez citov, človek, ktorý si myslí, že už žiadne nemá, stránil. Teraz o ňom uvažovala ako o psychopatovi, magorovi, ktorý sa pre svoje pomýlené plány vzdal všetkého, čo mali, ktorý ju bodol do chrbta a nechal samú vykrvácať. Mohla ho však nenávidieť? Nemohol si pomôcť, aby mu podobné myšlienky nebehali mysľou. Pretože, ak sa nič nezmení ani po tom, čo jej všetko povie, tak... Najskôr nebude mať inú možnosť, než ju pustiť, i keď je to to posledné, čo by chcel urobiť. A potom? Už mu nebude nič brániť, aby sa naplno stotožnil s myšlienkou, že sa stane herektikom. Nič iné už totiž nemal, nebude mať. Práve to bol dôvod, prečo ich pritiahol do mesta, priviedol späť z väzenského sveta. Už dávno mal patriť medzi nich a teraz konečne môže, konečne môže skúsiť, ako to chutí. Nevidel ich ako monštrá, ako bezduché plahočiace sa zvieratá, ktoré nečakajú na nič iné, než niekomu roztrhajú hrdlo. Vnímal ich ako možnosť, jeho záložný plán, ktorý vždy bude stáť za jeho chrbtom. I keď veci sa často skrivia do iných miest, akoby sme chceli, všakže?
Chcel ju vidieť, chcel počuť jej hlas a vedieť, že je naozaj späť, že viac nie je skrytá za hocičím, čo jej dalo odstup. Cítil hnev a zároveň zmierenie, akoby mu z minúty na minútu z ničoho nič odľahlo a on mohol konečne zhlboka vydýchnuť. Nikdy niečo také nezažil, najskôr ani nechcel zažiť, ale napriek tomu  ho to menilo, niečo v ňom to potláčalo a iné zas vyplavovalo na povrch. Aspoň si bol už konečne vedomí všetkých svojich citov, bez záujmu ich dlhšie schovávať pod tvár sociopata. Zmýlil sa v nej, zmýlil sa v tom, že si nevyberala, že pre ňu bol vždy najdôležitejší Marcel a Sophie, zatiaľ čo preňho znamenali len dva výkričníky v ceste. Nebolo to však ňou, nebolo to tým, žeby jej nedôveroval, alebo ju nepoznal... Bol to on. Nikdy predtým si ho nikto nevybral, nebol na prvom mieste, nebol podstatný, či dôležitý, nepoznal viac, než nenávisť vpísanú pred jeho menom a krv na tých, teraz čistých, rukách. Ona to však urobila. Odišla od Marcela tak isto, ako odišla od neho a nechala za sebou len otázky a chlad, ktorý ho stále obopínal, ako sedel na jednom z voľných miest v menšom podniku, do ktorého sa stále nejakým spôsobom vracal, sledujúc prechádzajúcich ľudí za presklenenou stenou. Než nebola jednou z nich, ľudí, ktorí mali prejsť okolo a nikdy sa neobzrieť späť. Na niekoľko sekúnd sa mihne pred jeho zrakom, než znovu zájde za roh, očakávajúc, že každú chvíľu vojde dvermi dnu. Zhlboka nasaje vzduch ústami do pľúc, kde sa zastaví, akoby mu uviazol cestou hore v krku. Hruď mal striedmo napnutú, oči upreté na jediný bod, kde sa ukotvili, ako náhle sa medzi prahom objavila jej tvár. Rovnaká, ako si pamätal naposledy. Pevná, nerozbitná, nezničiteľná, s pocitom, že sem prišla, aby to skončilo, aby ju nechal na pokoji, pretože to bolo to jediné, čo po tom všetkom chcela. A on jej nebude odporovať. Bol to mesiac, boli to dni, ktoré sa tiahli jeden za druhým a jemu už nezostávalo veľa možností. Toto bola posledná z nich.
Ich pohľady sa takmer v momente stretnú, pretnú so všetkým, čo nikdy nebolo vyslovené, pretože to už nepovažovali za dôležité. Preňho sa to však zmenilo, všetko bolo inak. A presne to bola vec, ktorú jej potreboval celý ten čas povedať, chcel, pretože si myslel, žeby mala poznať pravdu. Ak už nič iné, zaslúžila si to, i keď to vnímala ako mučenie, ako fakt, že jej znovu ubližuje. Ani na stotinu neuhne očami, ktoré sa vpíjajú do tých jej, neskloní tvár, či neobráti do strany. Lakťami sa opieral o stôl pred sebou, pričom neustále mykal jednou nohou, akoby ho prechádzala trpezlivosť, akoby už nechcel čakať, ani hľadieť na odcudzenie, ktoré sa mu tak priečilo. Zrakom sprevádza každý jej krok, do vnemov mu udiera jej zväčšujúca sa blízkosť a fakt, že vidí osobu, o ktorej netušil, či ešte niekedy bude, či sa ešte vráti. Zreničky sa mu automaticky rozšírili, pery bez slov pootvorili, akoby ich stratil, alebo len jedného dňa prišiel o jazyk.
Dala mu to najavo už v prvom momente, v prvej chvíli... Nechystala sa tu pobudnúť dlhšie, ako bolo potrebné, jeho prítomnosť pre ňu nebola vítaná, či chcená, i keď on to mal naopak. Bol rád, že prišla, bol rád, že ju vidí, či počuje, nech už jej slová boli akokoľvek trpké. Spojí ústa opäť k sebe a nasucho prehltne, ako takmer bez reakcie sleduje jej ruku pokladajúcu pred neho na stôl mobil, ktorému sa snažil predtým toľko dovolať. Slabo podvihne obočím a jazykom si prejde po vyschnutej pere. „Možno som to trochu prehnal...“ Uzná po chvíli. „Ale nevedel som, kde si a či sa vrátiš späť.“ Prenesie s výdychom, i keď všetko napätie stále zostalo, neodišlo spolu so vzduchom z jeho úst. Zľahka pokrčí plecom, než ich zvesí, ako sa pred neho konečne posadí, ako ju konečne má priamo pred sebou a presne vie, čo jej má povedať, lenže nič nejde von. Nepatrne nakloní hlavou do strany, keď sa cez stôl nakloní bližšie k nemu, pričom jeho pohľad na niekoľko krátkych sekúnd prejde cez jej pery, až späť na oči, do ktorých tak intenzívne hľadel. Akoby ju ani nepočul, nevnímal jej slová, či nenávistné, znechutené pohľady, ktoré ním odporovali. Pripisoval to tomu, čo cítil, nepoznal, či je to tak správne, ale bolo to jediné vysvetlenie, ktoré mal a ktoré mu muselo stačiť. Pri jej slovách jeho neurčité, ponorené rysy prejdú do ľahkého pobavenia, ktoré dá najavo ohrnutím úst. Ich tváre od seba neboli dvakrát ďaleko, mohli byť ešte bližšie, ak by sa tiež naklonil, ich pohľady sa neopúšťali. Než to všetko opäť zmizlo vo chvíli, kedy sa odtiahla späť. Možno trochu sucho podvihne kútikom pier a podvihne bradou dohora, žmurknúc jej jedným okom priamo do tváre. „Stále to môžeš skúsiť, no pre záznam...Vo vezení som už bol.“ Nakloní sa k nej tento krát on, jeho výraz zviera presne to, čo vždy v jej prítomnosti, presne to, na čo si už mohla zvyknúť. „A nerád by som sa doň vracal bez teba.“ Prenesie posledné slová, než sa opäť narovná a spojí pery, ako tisíckrát predtým. Až keď od neho odvráti aj zrak, pomerne patrne zneistie. Prižmúri oči a zopne sánkou, zatne všetko, čo by mu z nejakých príčin bránilo urobiť to, na čo celý mesiac čakal. Potichu vydýchne a celkom zaryje chrbát dozadu o opierku. V ten moment sa na ňu nedíval, len hypnotizoval svoje ruky, ktoré bez pohybu ležali na doske dreveného stola. „To je všetko, čo chceš? Mať to za sebou?“ Spýta sa smerom k nej na koniec, i keď stále nezdvíha zrak. „Nevidieť ma už až do momentu, ak nás so svojimi priateľmi porazíš a nájdete spôsob, ako ma zabiť bez toho, aby sa to dotklo aj Cami?“ Až po posledných slovách konečne vyhľadá jej tvár. Neočakával nič iné, ale nechcel, aby to skončilo tak, že ho vypočuje, kývne hlavou a znovu mu zabuchne dvere pred nosom. Preto sa ten mesiac nesnažil, preto tu teraz nesedí. Na tvári sa mu zračí len trpký úškrn. Vyzeralo to tak, že nemá dvakrát na výber.
Jeho výraz z ničoho nič naberie kompletne iný spád. Zvážnie, stŕpne, ako jeho pootvorené pery hľadajú vysvetlenie, chcú, aby dokončila svoje slová a nenechala to visieť vo vzduchu. Niekoľko krát žmurkne očami a zvraští čelom. „Čo sa ti zdalo?“ Spýta sa akoby v závese, keď sa Davina odmlčí. Musela to na ňom vidieť, vnímať, ako na ňu hľadí...Jedine, žeby mu... Jeho myšlienky sa hneď vzápätí ukážu ako pravdivé. Neverila mu. Neverila ničomu, čo povie, nezáležalo na tom, čo to bude. Tento krát nahlas vydýchne a na chvíľu doslova privrie oči, akoby s tým už nechcel bojovať. Nebola jediná, kto bol unavený... Kto mesiac blúdil. Lenže na rozdiel od nej, on blúdil v kruhoch. „Neklamem ti... Neklamal som ti až do dňa, kedy sme sa videli naposledy.“ Opäť otvorí oči a zbežne sa zahľadí do tých jej. „Pretože, keď som ti povedal, že som ťa využíval, že ten Kai z väzenského sveta je preč...“ Na niekoľko sekúnd sa odmlčí. „Vedel som, že to tak nie je, ale nedokázal som si pripustiť, žeby si ma nechala a ja by som stále niečo cítil.“ Pokrúti pomaly hlavou. „Myslel som, že si vyberieš ich...Marcela so Sophie.“ Ich mená mu vychádzali z úst ako nadávky. „A ja budem znovu sám.“ Spojí pery pevne k sebe a podvihne hlavou dohora, ale netrvá to dlho, než znovu pokračuje. „Nikdy som nebol dôležitý pre nikoho, ani moju vlastnú rodinu, tak prečo by sa to zmenilo pri tebe?“ Mal svoje dôvody, chcel to a chcel sa tomu otvoriť, ale bolo to ťažšie, než si myslel a preto to celé pokazil. „Ale aj ty si mi klamala, keď si povedala, že tá Davina je tiež preč.“ Obráti kartu smerom k nej. „Vždy si bola silná, nezáleží na tom, koľkokrát som ti chcel ukázať opak, alebo ti povedal, že si naivná.“ Vydýchne sucho a prižmúri očami. „Prečo si myslíš, že som ťa nenechal na pokoji? Prečo som na začiatku chcel tvoju moc, prečo si ma niečím...Nevysvetliteľným upútala ešte, keď som nemal ani len emócie?“ Zvraští tvárou a pozrie sa opäť dole na svoje ruky. „Niečo sa so mnou zmenilo...“ On sa zmenil. Nebola to prevratná zmena, dokonca ani ten psychopat stále nezmizol, ale pohol sa. Po dvadsiatich rokoch sa konečne pohol. „Urobil som strašné veci, za ktoré nikdy nečakám odpustenie, ale viem, že z nich všetkých...by som si najviac neodpustil, ak by som ťa nechal ísť.“ Znovu pokrúti hlavou a sťažka zdvihne zrak. „Nechcem ťa nechať ísť, nech si to už akokoľvek želáš.“ Už jej muselo byť jasné, že mu city zostali, že to stále vníma rovnako a stále k nej cíti všetko to, čo predtým. A ak mu teraz povie, že to stále chce, že jej na ňom viac nezáleží a všetko, čo povedal, nič nemení na tom, čo urobil... Tak to všetko zlomí. Prelomí napol to, čo sa v ňom pohlo a čo sa nikdy viac nebude môcť pohnúť znovu. Vedel to a aj napriek tomu s tým už nehodlal bojovať. Bolo by to aj tak zbytočné. Bude mať svoju pomstu, Christine...A stane sa herektikom, nemusiac nikdy opäť riešiť svoje city.

Proč bylo tak těžké stát před dveřmi, chytit za kliku a postavit se tváří v tvář muži, který způsobil rozpad všeho, co měli, nechal to roztříštit na kousky, které nelze postavit znovu dohromady. Nechtěla mu čelit, nechtěla ani poslouchat jeho hlas, který ji vždy vkládal do hlavy jenom samé lži, podvody a ona jim věřila. Věřila mu ve světě bez času, bez života, tam mu byla plně oddaná, byla jeho. A on se toho vzdal, všeho, co si vybudovali, co bylo jeho a nezůstalo nic víc než jenom vzpomínky plné bolesti, na kterých se začínal tvořit závoj prachu.
Odchod z New Orleans byl tak jednoduchý, jako když škrtnete zápalkou. V jednu chvíli stála ve Francouzské čtvrti a v další už seděla v letadle, které mířilo pryč z místa, co znamenalo jenom smrt. Tak proč je najednou tak těžké se otočit zády k budově, která by pro ni neměla nic znamenat a už vůbec ne osoba, co tam na ni čeká? Není zbabělec, nikdy nebyla, nebojí se čelit nepřátelům či hrozbě, ale on nebyl ani jedno z toho, znamenal až příliš mnoho, a přitom tomu tak nemá být, nikdy víc. Mlčky stojíc jen kousek od něj se dívá do tváře, na kterou nikdy nezapomene, ta bude vytesaná v paměti už navždy. Všechen vztek a zlost zesilovaly, stejně tak jako se tlačily dozadu za všechny vřelé city, které k němu chovala a stále chová. Nemusí už být více na rozpacích z toho, co přijde, protože se stalo přesně to, co mohla očekávat a čeho se nejvíce bála. Tak jak moc nechtěla cítit, tak se stal přesný opak a je to tam všechno znovu. Stejně jako v ten večer, kdy ho nechala dotýkat se její nahé kůže, stejně tak jako ten den, kdy chtěli odejít domu a on nestihl vyslovit těch pár slov o kterých se jí stále zdá a stejně jako v tu noc, co se vrátil. Ví, že musí zatnout zuby, nehty do kůže, aby si zachovala tvář chladné sochy, kterou nelze znovu rozbít či zlomit. Je vytesaná z diamantu a dny, kdy měl moc ho zničit skončily. On ji naučil bojovat, ona mu ukáže, jak vyhrát a tentokrát to bude na její straně, nedovolí mu přejít stěny, které mají až příliš vrstev na to, aby spadly. Jejich pohledy jako kdyby k sobě patřily, ona se vpíjela do něj, on do ní, jejich oči jsou jako dva magnety, které se vzájemně přitahují s úmyslem se nikdy nepustit. Proč? Ptá se sama sebe, každým dalším nádechem, každým dalším tlukotem srdce se musí opakovaně ptát. Kdyby to tak mělo být, neudělal by nic z toho, aby pošlapal něco, co bylo v jednu chvíli tak pevné, že slepě věřila tomu, že nebude nic a nikdo, kdo by přetrhl lana. Vrátila se nazpět v čase? Anebo je to jenom další nesmyslná hra, u které chce tahat za nitky? Přesně tak tady seděl před několika měsíci s podobným výrazem a žádal o odpuštění. Byl to stejný člověk, který přišel do města a zároveň i jiný už jenom proto, že dokázal cítit, dokázal být jako oni...dokázal byl lidský.
Zastaví se u stolu s úmyslem se dlouho nezdržovat, protože si nemůže dovolit poslouchat plané řeči, kterými se ji bude snažit nakrmit. Znovu se pokusí proniknout skrz, najít nějakou skulinu, které by mohl využít, najít citlivé místo jenom proto, aby ji co nejdéle udržel, aby jí znovu zaslepil, jenomže to je něco, co mu nechce dovolit. Proto ten hlas, kterým mu dává najevo, jak moc opovrhuje jeho společností, proto ty hořká slova, které jdou samy z úst, co by nejradši mlčely. Na jednu stranu může očekávat všechno a na druhou zhola nic. Má se dívat do očí, které volají po jejím jméně nebo odolat touze a pokušení? Bojí se, že čím více se do nich bude vpíjet, tím více se začne ztrácet, upadat znovu do propasti ve které se nedávno ocitla. Ať si nechá její mobil s kartou uvnitř, nechce ho za předpokladu, že tohle bude dělat pořád. Měla by ho smazat ze svého života, zničit všechno, co je kdy spojovalo anebo spojuje jinak se nikdy nezbaví citů, které k němu chová. Kdyby však bylo všechno tak jednoduché, jak se na první pohled zdá. Ušklíbne se sarkasticky a konečně se posadí naproti němu.  „Když ti někdo neodpovídá na tvé zprávy, tak to znamená, že s tebou nechce mluvit.“ Připomene mu něco, na co očividně vůbec nemyslel anebo právě naopak to zná až příliš dobře na to, aby to mohl akceptovat. Vždy takový byl, i kdyby se mu včera neozvala, neznamená to, že by jednoho dne nenašel způsob, jak si ji přivolat k sobě. Navíc musel vědět, že by nikdy z New Orleans neodešla natrvalo, že to bylo jenom dočasné. Ani on nemá tu sílu na to ji takhle zlomit, aby utekla od domova a lidí, které v něm má. Nakloní se blíže, přičemž jen zesílí napětí, které mezi nimi je. Cítí ten náboj, šimrá ji zlehka na kůži a nedokáže identifikovat, jestli je to více spojením, které mezi nimi vždy bylo anebo zlostí, kterou k sobě vzájemně chovají. Už teď může postřehnout v jeho očích něco více, může slyšet vážnost se kterou k ní chce dnes promlouvat, ale nesnaží se si to připustit, pustit to dovnitř, protože pokud to udělá...dostane ji. Vyvede ji z míry pohledem, který se nezaměřil na oční kontakt. Semkne rty pevně k sobě a o pár milimetrů se posune automaticky dozadu. Může na ní poznat, že ji rozhodil a že jí to není příjemné, co právě teď dělá, akorát ji tím ničí uvnitř ještě více. Nemá dost za ty měsíce? Nemá dost toho ubližování vůči ní? Stále je však k němu dostatečně blízko, aby si hleděli do očí tak jako dříve s jistou intenzitou. Ještě chvíli setrvává v poloze, než se odtáhne úplně, aby ho neměla tak blízko svého těla a hlavně tváře. Má tendenci si od něj udržovat jistý odstup po jejich poslední konverzaci, avšak není si jistá, jak dlouho to vydrží, jak moc dokáže odolávat. Pozorně sleduje každý výraz v jeho tváři, každou změnu a snaží se přijít na to, co se vlastně děje, proč je tady a proč se chová tak...nejistě. Ruce měla položené na stole do chvíle, než se k ní naklonil. Stáhne je k tělu a složí je do klína, jako kdyby měla obavy, že se jí dotkne, byť jen na sekundu. Zavrtí opovrhovaně hlavou a snaží se nedávat nic najevo, žádnou emoci, která by mu naznačila, že jeho slova ji bolí, protože by chtěla věřit tomu, že to tak opravdu cítí. „Aby si měl zábavu? Někoho, kdo ti bude věřit, zatímco pro tebe je to jenom odreagování do doby, než se dostaneš nazpět.“ Musela mu být její narážka jasná, nešlo přehlédnout význam slov, nelze si ani nemyslet, že tím přesně naráží na jejich situaci ve vězeňském světě. Zadívá se z okna ven, jako kdyby hledala nějaký únikový východ, jako kdyby se snažila svému zraku připoutat pozornost k něčemu, co by mohlo být stejně důležité jako jeho tvář...nic však nenacházela, jenom těká pohledem z jednoho místa na druhé a snaží se zadupat nervozitu, která ji dělá nepříjemný pocit v žaludku. Sklopí zrak k desce stolu a zamyslí se nad otázkou, co ji zvoní už po několikáté v hlavě a na kterou mu nedokáže dát odpověď. Lhala by, kdyby řekla, že je to přesně to, co chce...ale kdy mu nelhala od chvíle, co se setkali na hřbitově? Musí to dělat, aby se zbavila té bolesti, jenže problém je v tom, že žádná úleva nepřichází, jenom další bolest, další rány, které zůstávají otevřené. Ve vteřině k němu pozvedne zrak s těžkým výdechem a jistou nechápavostí v očí. Tohle je to, co si myslí? Opravdu po tom všem, co pro něj udělala, co mu ukázala, že nedokáže udělat, i kdyby si to sebevíc přála smýšlí právě takto? Dívá se mu do očí jistou chvíli, než promluví. „Vážně si myslíš, že bych tě zabila?“ Promluví tichým až skoro neslyšitelným hlasem. „Tobě bych neublížila, to ale neznamená, že bych to neudělala ostatním.“ A hlavně jednomu z nich. Ať už se u to líbí nebo ne, tak bude prahnout po Garrettově krvi, stejně tak jako on stále lační poté její. Ani jeden z nich se nezastaví, dokud neskončí ona nebo on mrtví. Nemělo smysl mu nalhávat, že by mu ublížila, protože viděl, že to neudělá, sám ji k tomu vybízel a ona nechtěla a mohla. Kdyby tak věděl, čeho byla schopná všeho se vzdát, jenom aby ho dostala nazpět…nikdy by nepřemýšlel takhle. Musí semknout rty k sobě, aby ústa neřekla něco, co stejně nezmění to, co mezi sebou mají, akorát by mu jenom dala najevo, jak moc pro ni znamenal a vlastně stále znamená.
Nedokáže ani dokončit větu, protože je to tak těžké...neví, co má dělat, protože ji mate každým slovem, pohledem či postojem. Vypadá to, jako kdyby mu svou nekompromisností ubližovala, ale to přece není ten člověk, co před ní stál a smál se jí do tváře za to, jak moc naivní je a vždycky byla. Proč tohle dělá? Proč nezaujímá ten stejně pevný, bezcitný postoj jako na hřbitově? Bolestně sevře oči k sobě, spolkne odpověď, co měla na jazyku a místo toho se mu snaží ublížit, stejně tak jako on ubližuje jí. A pravdou je, že mu nemůže jenom tak věřit po tom všem, nechce se spálit zas a znovu, nechce mu dát to, co je vzácné a co on pořád ničí. V očích se jí objeví záblesk světla, které si přeje mu věřit, které chce tohle všechno ukončit a vrátit se k tomu, co měli, protože není nic, co by si přála více a zároveň se snaží tak moc proti tomu bojovat, protože už nemůže být znovu zraněná. Dívá se mu intenzivně do jeho modrých očí, pozoruje každou změnu, naslouchá hlasu, jako kdyby dle jeho barvy měla poznat, zda mluví pravdu. A nejhorší na tom je to, že srdcem cítí, že tomu tak opravdu je. Zná ho, ne snad? Dokázala poznat, že se v něm něco změnilo, stejně tak by měla i poznat, kdy mluví pravdu, že ano? „Přestaň, tohle sis měl rozmyslet dřív.“ Snaží se ho zastavit, nechce ho nechat pokračovat kvůli sobě. Čím více vysvětlení přijde, tím slabší ona bude. Jenomže její prosby přichází vniveč, jako kdyby její hlas najednou zmizel, ústa se pohybovala, ale slova nevycházela ven. Chápe, že ho nic nezastaví, pokud si něco vezme do hlavy, tohle mají podobné, ale nemůže ho přeci jenom tak nechat, může? Trhne sebou mírně a nakloní se blíže k němu, aby nemusela zvyšovat hlas, který nabírá na hlasitosti tak či tak sám, ale hlavně aby nedělali na veřejnosti scény. „A to je přesně tvůj problém. Myslel sis, nesnažil ses vidět to, co bylo zřejmé a co jsem ti ukazovala každým dalším dnem ve vězeňském světě a vlastně ještě předtím. Mohla jsem odejít s Marcelem a Sophie, mohla jsem tě tam nechat za všechno, co si kdy udělal, ale nestalo se tak. Já si tě vybrala ještě dřív, než jsem se snažila nad tím zamyslet.“ V očích lze znát bolest se kterou k němu promlouvá, nepochopení nad jeho činy, Neodtahuje se, právě teď potřebuje blízký kontakt, potřebuje se mu dívat hluboce do očí, aby v nich mohla číst pravdu. Vydechne lehce, přičemž jí poklesnou ramena. Myslela si, že to všechno věděl, že to z ní cítil, ale jeho strach byl větší než cokoliv, co řekla nebo udělala. Nemusela by mu nic vysvětlovat, ani se k tomu vyjadřovat. Stačilo by jenom si vyslechnout a odejít, jenomže to by nebyla ona, kdyby to udělala, a navíc se řídí srdcem, a to jí právě teď říká něco jiného. „Stejnou otázku jsem si mohla pokládat i já. Nikdy ti na nikom nezáleželo, proč by se to mělo měnit u mě? Ale já se neptala, já věřila, že jednou pro někoho mohu být víc než jenom čarodějkou.“ Nepřemýšlí právě teď na tím, že pro Sophie je sestrou a pro Marcela...právě teď je sama, více než kdy předtím, ale nesnaží se nad tím truchlit anebo se snad litovat. Zvolila si to sama. Odmlčí se a nechává ho promlouvat k ní. Najednou nemyslí na nějaký odchod, právě teď chce říct všechno, co měla říct předtím, protože se zdá, že všechno nevyřčené vyplouvá na povrch. Má tendenci odvrátit zrak, alespoň na malý moment, ale neudělá to. Místo toho nakloní hlavu do boku a sleduje jeho tvář, která ji táhne k sobě čím dál víc. „Byla to jenom moje moc, nic víc.“  Za tím si tvrdě stojí, nevypadá to pro něj nijak nadějně, že by mu měla věřit více. Ne po všech těch slovech o její hlouposti a naivitě, tohle právě není to, co by spolu měli řešit anebo čemu by měla nějakým způsobem uvěřit. Zavrtí jemně hlavou a s výdechem se zavrtí na židli, jako kdyby jí dělalo problém sedět na jednom místě. Ano, něco se v něm opravdu změnilo. Otázkou je, co z té změny v něm zůstalo, protože si není jistá vůbec ničím.
Všechno v ní se pohne, všechna ta zlost a vynucená nenávist zmizne a nahradí bolest a zároveň pocit štěstí. Mlčky hledíc do tváře před sebou se upíná na význam jeho posledních slov, slov, které pro ni mají nevyčíslitelnou hodnotu. Ona si to nepřeje, tohle není to, co chce, po čem její srdce touží. Zkřiví rty, pod nátlakem slz, které se jí vlévají do očí. S hlasitým výdechem se opět podívá z okna ven na ulici. Všechno se to v ní bije, ta nejistota, zda mu věřit, zda se mu znovu otevřít a říct to, co chtěla od samého začátku a co v sobě dusí už od doby, kdy se vrátil nazpět. Natočí hlavu jeho směrem a intenzivně se zadívá do jeho očí. „Nechtěla jsem tě tam nechat…“ Zašeptá. Neodkáže to už nadále držet v sobě, musí mu to říct, musí to vědět všechno.  „Jenom jsem nevěděla, co dělat, myslela jsem, že jsi mrtvý. A s tím jsem nemohla žít.“ Sáhne si rukou do kapsy, ze které vytáhne ascendent, který si vyžádala od Sophie. Sklopí k němu zrak a začne ho převracet v rukách. „Bylo to všechno, co mi po tobě zbylo a jediná cesta, jak se k tobě dostat nazpět. Věřila jsem tomu, že nejsi mrtvý...nemohl jsi být.“  Nakloní hlavu do strany, přičemž pozvedne hlavu, aby se na něj mohla znovu zadívat. Bohužel ta krev nebyla pravá, nemohla jsem se k tobě dostat, i když jsem se snažila hledat. Vrátí nazpět ascendent do kapsy, i přesto, že jí nepatří, tak mu ho nehodlá vrátit, rozhodně ne teď. „Avšak pořád tady byla ta možnost, že si opravdu mohl být mrtvý, ale s tím jsem se nehodlala smířit. Udělala bych cokoliv, abych tě dostala zpět, i kdyby mě to mělo stát všechnu sílu, co mám, nezáleželo na tom, jak moc vysoká cena bude. Nechtěla jsem být bez tebe, protože jediné, co jsem si přála bylo to, aby všechno, co začalo tam, tak tady pokračovalo.“ Vydechne poslední slova skoro neslyšitelně. Zlomil ji, zas a znovu. Musí mu být jasné, co k němu cítí, že nic z toho nezmizelo. „Věděla jsem to už ve vězeňském světe, že bych si vybrala tebe, protože...“ Odmlčí se na chvíli. „...protože ses stal důležitějším než cokoliv jiného.“ Napřímí se a pozvedne bradu více vzhůru. „Byla jsem odhodlaná tě vrátit zpět, ať už tě přivést zpět k životu nebo z vězeňského světa. Jenomže ty si přišel s nimi...s ním.“ Zavrtí hlavou nechápavě, zklamaně. „..nemělo cenu ti nic vysvětlovat, protože si o to nestál.“ Vrátí se myšlenkami zpětně k tomu večeru, kdy nevěděla, co si má myslet, kdy se ho snažila nenávidět, kdy cítila k němu neskutečný vztek, a hlavně ji zradil. „I wish I could hate you for everything you've done, for your lies...“ Spojí rty k sobě a dívá se na něj vážným pohledem.  „..but the problem is that I love you.“ Pamatuje si velmi dobře chvíli, kdy mu přiznala, že je do něj zamilovaná, ale nikdy se mu nepodívala do očí a neřekla to přímo. Nestydí se za to, co cítí, nesnaží se to skrývat, alespoň ne teď. Nemůže bojovat s něčím, co je silnější než její vůle, nemůže se přinutit cítit něco jiného. Je její první láskou a přála by si, aby byla i poslední, i když je to špatné. Psychopat vždy zůstane psychopatem, ale on je ten, který si ji získal, ten, kterého nemůže setřást.

Mýlila sa v ňom v domnení, že jej klame, že ju využíva, že všetko, čo chce je vidieť jej bolesť, aj keď on sám jej nedal inú možnosť. Naozaj si myslel, že to chce, že všetko, čo ho poháňa je amok, neprekonateľná zlosť, ktorá jedno ráno nevyprchá, nenávisť, ktorá zožierala všetko ostatné. Všetky pocity, emócie... A hlavne city voči nej, ktoré si nechal vytrhnúť, zobrať, aby tým zničil a pošliapal všetko, čo predtým mali. A prečo? Neveril tomu, rovnako ako ona teraz neverí jemu. Vedel, že keď sa vrátia... Ak by sa im aj podarilo prísť späť spolu, nikdy by si nevybrala jeho pred tými, ktorí jej neublížili ako on, ktorí boli jej rodinou a ktorých by chcel on zabiť za to,  že sa ho rozhodli obabrať. A na konci dňa? Stála by po ich boku, nie po tom jeho a nakoľko po dvadsiatich rokoch samoty, mal ticha a šera plné zuby, nechcel zostať znovu na poslednom mieste. Posunul sa ďalej, i keď vzduch okolo neho hustol, či bol celkom tenký. A každý krok, ktorý nechal za sebou, bol len ďalšou chybou v jej očiach, očiach, ktoré mu teraz hľadeli do tváre, akoby všetko, čo medzi nimi bolo, zmizlo ako tie jeho pocity... On však cítil, ako sa prehlbovali, nehľadiac na to, že ich chce zastaviť, ignorujúc každý pokus. Hľadiac jej do tváre a snažiac sa zistiť, či to vníma rovnako, či tam naozaj už nezostalo nič, čoho by sa mohol chytiť. Malo zmysel ešte niečo hovoriť? Stáli na opačných stranách, obaja chceli niečo iné a v konečnom význame nad ich hlavami nekrúžilo nič viac, než tlsté bodky. Nakoľko to bolo všetko, čo z nich zostalo. Trpký ale úplný záver, ktorý ešte nebol ochotný prijať. Požala všetku silu, jej výraz bol pevný, nútil každú jeho stránku zatnúť zuby, ktoré ho tak veľmi chceli zmyť, zmazať. Odišla z mesta, sama a bez ľudí, pri ktorých tak nemenne stála, vraciac sa po mesiaci na miesto, ktoré podľa jej slov nechala za sebou, pretože sa mu v ten večer otočila chrbtom s jedinou prostou vetou. Nerozhodovala sa, neváhala, presne tak si ju pamätal, presne tak ju v tomto momente vidí. Miatlo ho to a zároveň rozčuľovalo. Cítil sa na vážkach a v hlave nepočul nič iné, než tiché volania hlasov, ktoré mu vraveli, aby to nechal ísť, ktoré neustále opakovali, že na tom nezáleží, nezáleží jemu ani nikomu inému. Pocity a emócie len bránili úsudku, bránili jeho plánom, zaslepovali myseľ, brzdili všetok potenciál... Nútili ho cítiť sa slabým, až naivným. Neboli dobré takmer na nič... Takmer.
Hľadel na ňu s tým, že chce viac, než len to. Bola jeho, nezáležalo na tom, čo sa stane, či mu tisíckrát povie, že už nič neznamená... Pretože raz k nej niečo cíti, raz nechal zbúrať všetko a stiahol toho psychopata, ktorý nad ním mal snáď veškerú kontrolu... Ako to mohol zmeniť? Znovu steny vystavať späť, povedať mu, aby sa nestaral, aby sa vrátil k tomu, čím bol na začiatku. Čím bol v deň, kedy sem prišiel s jedným úmyslom, pričom sa nezastavil doslova pred ničím, aby si ho splnil? Vtedy to bolo tak ľahké, ako pierko znášajúce sa vo vzduchu. Jeho malé kúsky sa trepotali, tekali z jednej strany na druhú, akoby sa hojdali, než zľahka dopadli na zem. Presne tak sa celý ten mesiac cítil, akoby sa kolísal, než sa zrútil rovno na hubu. Ironické vzhľadom k tomu, že sa tam dostal sám. Hypnotizoval ju pohľadom, vpíjal sa do nej zrakom s úmyslom ju tak jednoducho nepustiť, nie ako si želala, pretože kvôli tomu sem neprišiel, kvôli tomu na ňu nenaliehal, aby sa stretli, aby mu dala šancu povedať jej to, na čo tie dni čakal. Verila mu už predtým, a tak si bol istý, že mu mohla veriť znovu, nebola by tu, ak by nejaká čas v nej stále nedúfala, nemala vieru v neho a nechcela ho nechať tápať. Spoliehal na to, pretože to bolo momentálne všetko, čo mal... Pretože odkedy vnímal pocity, veci sa stávali len komplikovanými, preplietali sa jedna cez druhú a bránili mu zavrieť oči, necítiac nič iné, než neustále výčitky, vinu, ktorú chcel predtým odčiniť.
Oči mu na niekoľko sekúnd zablúdia ku stolu, letmo vzhliadnuc na mobil, ktorý jednou rukou posúvala po drevenej doske jeho smerom. Automaticky podvihne kútikom úst, než našpúli spokojne pery, akoby mu niečo prišlo náramne vtipné, a pozrie sa jej späť do tváre, ktorá s odpudením hľadela späť naňho. Pri jej slovách slabo nakrčí obočím a prižmúri očami, nechápajúc, prečo ju to po tom čase ešte stála vôbec vytáča. Mal pocit, že ho pozná natoľko, aby sa nad podobnými vecami už nepozastavovala, aby preskočila túto fázu a vzhľadom na to, ako strašne celú ich konverzáciu chcela mať za sebou, všetko popohnala. Pokrčí plecami a bez väčšej podstaty nakloní hlavou do strany, skúmajúc jej výraz najskôr mlčky pohľadom. „Kedy ma niečo také zastavilo?“ Prenesie napokon s ľahkou otázkou v tóne, než spojí pery pevne k sebe a znovu sa celkom vystrie, vydychujúc pomerne sťažka vzduch z úst do priestoru. „Vždy som bol vytrvalý...“ Aj keď menej trpezlivý. „Vedela si, že neprestanem, až kým mi neodpovieš.“ Prejde si jazykom po spodnej pere, než ju pevne stisne medzi zubami a znovu sa jej zareže priamo do dúhoviek, nadvihujúc nepatrne jedným obočím. „V každom prípade... Som rád, že si sa nakoniec ozvala.“ Nebol si istý, či by pokračoval ďalší mesiac, ak by ho úplne vymazala, ak by nebola ochotná ho počuť, či čo i len pozrieť sa do jeho tváre. Aký význam by malo naháňať tieň? Stále putovať v slučkách, v kruhoch, ktoré nepoznali svoj koniec, len pretože ju nechcel nechať ísť?
Jeho hruď sa zasekne v pohybe, jeho ústa zostávajú mlčky spojené o seba, nemajúc sa už nikdy oddeliť, zrak zostáva zakotvený na jednom bode, ktorý bol znovu bližšie než predtým. Mohol by sa načiahnuť, mohol by sa nahnúť a všetko by bolo znovu tam, kde to skončilo. Lenže nič nemohlo byť tak ľahké, nikdy nebolo. Obával sa toho, že mu napriek všetkému neuverí, že každé jeho slovo bude v jej ušiach len ďalším klamstvom, ďalším spôsobom, ako ju využiť, aj napriek tomu, že ju od momentu, kedy znovu prešiel hranice tohto mesta, nebalamutil ani jednou hláskou. Tvrdohlavá, zaťatá, príliš ublížená na to, aby mu mohla dovoliť urobiť to znovu. Videl to v nej, akoby ju postupne prevŕtaval, než nezostalo nič, než črepiny skla, ktoré sa vracali späť k nemu a zarezávali sa mu zostra do kože. Mohla mu povedať, že vždy bude na jeho strane, aj tak by jej predtým neuveril. Večne len bojoval sám so sebou, so svojimi rozhodnutiami, činmi a všetkou krvou, ktorá sa hromadila pod jeho nohami v kanáloch pri každom kroku. Unavovalo ho to a zároveň dobíjalo energiou, ktorá doslova kričala v jeho hlave, aby to urobil znovu. Znovu sa dotkol jej pier, ku ktorým zišiel očami, ľahké a jednoducho, akoby to preňho bolo niečo automatické, vrodené a prosté, bez podmienok a pravidiel. Až keď sa zľahka odtiahne, akoby sa bála, že urobí niečo, čo nechcela, akoby sa štítila podobnej predstavy, či jeho blízkosti, ktorá ju doteraz značne rozhodila, znovu vyjde zrakom o niekoľko centimetrov vyššie a zvraští čelom. Chcela to takto? Chcela ustupovať tri kroky dozadu vždy, keď on spravil jeden dopredu? Zneisťovala ho, dávala mu pocit, že čokoľvek jej povie, nebude to stačiť, neodčiní to, že do mesta priviedol ďalších psychopatov zo svojej „línie psychopatov,“ a hocičo, čo by ho mohlo zmeniť, čoby ho mohlo naozaj posunúť ďalej, bolo nenávratne preč. Zároveň amok, ktorý stúpal jeho hrdlom, nezastaviteľný a čistý, ani sa nepokúšal ho premôcť, či schladiť. Možno mu nechcela uveriť, ale nemôže mu všetko zobrať, nemôže mu zazlievať každú sekundu vo väzenskom svete, každý moment mesiac späť. Ako náhle stiahne ruky, keď sa k nej čo i len o kúsok nakloní, sprudka položí ruky na stôl vyvolávajúc krátke, ale pomerne výrazné buchnutie. Jeho pery sú zovreté, tvár naklonená do strany a každý nerv napnutý v procese. Nebola jediná, ktorá z toho vyšla ublížená, každý jej pohľad, odtiahnutie, či slovo mu ubližovalo, tesalo škrabance po tele...Nemohol sa zmieriť s tým, že ním opovrhuje, nešlo to, bolo až príliš. „Odreagovanie, než sa dostanem späť, hej?“ Neveriacky kývne hlavou, jeho tón je dlhý čas ostrý, trpký. „Myslíš, žeby som kedy vôbec váhal?“ Znovu sa rukami zaprie o stôl a nakloní ešte bližšie k nej. Mohla vnímať, že sa len tak-tak drží a kontroluje svoj hlas, kontroluje každú bunku, ktorá mala sto chutí prasknúť. Nechcel však vyvolávať scény, ani popudiť záujmy ľudí, ktorí sedeli pri stoloch okolo nich. „Mohol som odísť v prvej sekunde, ako sa Garett objavil. Bez váhania, bez výčitiek, bez premýšľania...“ Jeho hlas o niekoľko oktáv zoslabne, jeho rysy sa uvoľnia, ale nože, ktoré doňho bodala boli až príliš hlboko na to, aby to nechal ísť. „Nechať ťa tam a vrátiť sa späť s ním, napriek tomu, že si tam zostala kvôli mne, bolo by mi to jedno...“ Pokrúti pomaly hlavou. „Ale to pre mňa nebola možnosť... Namiesto toho som urobil všetko, aby som nás priviedol späť, aby moje odreagovanie,“ posledné slovo prenesie so značnou iróniou v hlase, „prežilo... A hádaj čo? To odreagovanie sa nakoniec vrátilo domov samé. A jediný, kto mi pomohol, kto ma vytiahol späť napriek všetkému, bol ten magor, ktorého som len kvôli môjmu odreagovaniu... Kvôli tebe, niekoľkokrát, doslova, bodol do chrbta.“ Prenesie napokon, pričom sa odtiahne späť a oprie sa chrbtom o sedačku, neprestajne na ňu hľadiac. „Za to by mi žiadna zábava, dokonca ani spojenec nikdy nestál.“ Vydýchne už takmer v pokoji, či tomu verí alebo nie, nemohla všetko poprieť, nemohla popierať to čo urobil a zakrývať to za svoju odmeranosť, pohoršenosť jeho existenciou.
Opäť sa zľahka napne, opäť sa mu v očiach zablesne tá hlúpa nádej, šanca, ktorú stále mohol mať, nech sa už akokoľvek bránila mu ju dať. Musela to na ňom vidieť, nemohla si predsa po tom všetkom myslieť, žeby tu sedel, žeby jej niečo hovoril, ak by nemal emócie. Mierne prižmúri očami, ako odvráti pohľad niekam ku stolu, pričom sa neprestajne a hlavne neuvedomele hrá nervózne s prstami. Akoby mohol tušiť, čo by urobila a čo nie? Celý ten čas mu dávala najavo len nechuť, len spôsob, akým sa chcela otočiť a odísť presne ako v ten večer... Krátko sa odmlčí, ako zachytí jej dlhý výdych a nechápavý pohľad, ktorým mu naznačovala ako veľmi vedľa je. Jej otázka bola zároveň odpoveďou, ktorú hľadal, ktorú chcel počuť a aj napriek tomu... Akoby necítil nič, keď prišla. Na niekoľko sekúnd odvráti zrak niekam do strany, pričom pevne napne ramená. „Čo si myslíš, že sa stane, ak sa vám podarí nad nami vyhrať?“ Otočí sa späť k nej. „Tvoj bývalý mentor Marcel, mi vyrve srdce z tela... Ak to ja neurobím skôr.“ Nepatrne mykne hlavou zo strany na stranu. „Bol by som už dávno mŕtvy, nebyť pripútania ku Cami. A nakoľko stojíš na ich strane, možno to budeš ty, kto ma na konci konečne dostane, pretože vieš, že sa nezastavím.“ Pretože pomsta bolo, zdá sa, všetko, čo mal, čo mu zostalo. Bola to pravda a popravde, bol si viac ako istý, že nad tým nepremýšľal sám... Musela vedieť, že raz nastane ten zlom, kedy príde na krv a smrť a oni nebudú stáť dvakrát pri sebe... Ako inak sa to mohlo skončiť? Či už ho chcela zabiť alebo nie, nikto sa jej pýtať nebude. A nakoľko on by jej nemohol ublížiť, prehral by už na samom začiatku. Potichu vydýchne, keď sa zmieni o ďalšom fakte, ktorý len nadchádzal tomu, čo predtým povedal. Iste, pôjde po nich, a to bude znamenať, že oni pôjdu po nej... To bolo posledné, čo chcel, i keď dúfal, žeby ju zastavil, žeby Christine zabránil jej naozaj niečo urobiť, žeby ju nechala kvôli nemu byť... Bohužiaľ, pri Garettovi niečo podobné očakávať nemohol, nemohol sa prakticky spoliehať na nič.
Stále dookola a dookola opakovala, ako veľmi mu neverí, ako veľmi nezáleží na ničom z toho, čo má na jazyku, pretože nemôže zmeniť to, čo sa stalo. Nemôže prstom posunúť ručičku hodín a vrátiť späť čas, ktorý prešiel a ktorý mal schladiť všetky emócie. Boli to len nové jazvy, ktoré nútili niečo v ňom, aby sa preplo, aby sa nesnažilo a vrátilo k pôvodným cieľom. Lenže každý jej pohľad, každý výraz na jej tvári, či bolesť, ktorá v nej bola vpísaná, ako privierala oči... Ho nútili ten postoj prehodnotiť. Prečo by sa tak bránila, ak by sa nechcela poddať tomu, čo naozaj bolo za tou stenou, za závojom z diamantov, ktorým sa bránila pred každým jeho pokusom? Zľahka zopne čeľusťou a zvraští obočím k sebe, dívajúc sa na ňu s očakávaním a zároveň s každým novým úderom, ktorými mu oplácala vlastné. Sťažka vydýchne vzduch z pľúc a pohľadom prejde na svoje ruky, ktoré stále ležali vyložené na doske stola. Ak mu nechcela uveriť, naozaj ani nešlo o to, čo jej povie, aby ju presvedčil, aj tak mu na konci dňa neuverí. Opäť sa otočí chrbtom a on ju ani tento krát nezastaví,  pretože nebol zvyknutý chcieť niečo tak moc, ako chcel ju. „I thought you have abandoned me when you left me there... I wasn´t thinking really straight.“ Poznamená s malou istotou v hlase, keď sa ho snaží zastaviť. Pretože to bol moment, kedy o všetko prišiel a keď človek ako on... Psychopat, ktorý si raz niečo začne budovať, než sa mu to rozpadne rovno pred očami, o niečo príde takým štýlom, jeho amok zničí jeho aj všetko okolo. Konečne jej naozaj hovoril to, čo celé tie dni chcel, čo mal naozaj v hlave a čo ho prenasledovalo na každom kroku. Mohol si byť istý len jednou vecou... Od dnes viac nebude.
Na niekoľko sekúnd sa odmlčí, keď sa k nemu nakloní zjavne poháňaná všetkým hnevom, všetkým, čo medzi bolo stále nevyriešené, stále zamlčané niekde v pozadí, jedno veľké nedorozumenie, ktorému ani jeden z nich nezabránil. Nezáležalo na tom, či to už teraz vedel, že poznal pravdu, ktorá bola o to ťažšia, ako mal prísť o jediného človeka, u ktorého mohol byť prvýkrát dôležitý, ktorý ho kládol pred všetkým ostatným. Odvráti zrak a pokrúti hlavou, nechávajúc za jej slovami dlhší priestor, dlhšie ticho a hlavne pauzu, ktorá sa zdala byť potrebná. „Nie je to tak prosté.“ Nešlo to zo dňa na deň, dokonca ani za všetky tie mesiace. Emócie boli preňho niečím novým, niečím, s čím sa tak ľahko predtým nestretol a jej starosť, jej pocity voči nemu... Popravde, veril by niekto vôbec tomu, žeby si namiesto rodiny vybrala psychopata, ktorý ju takmer zabil, ktorý ju využíval, ktorý jej ublížil a ublížil ľuďom, ktorých mala rada?  Nikdy nedostal nič iné, než pohŕdanie, od rodiny, ktorá ho zavrhla, od covenu, pre ktorý bol stvora a jeden sa vždy bude držať toho, čo pozná, nech mu už ktokoľvek ukáže niečo iné. Videl v nej tú nechápavosť, ublíženie nad všetkým, čo spravil len kvôli tomu, že jej jednoducho neveril, lenže pravdou bolo... Nech by mu už dala čokoľvek, nestačilo by to. Istá časť v ňom by stále nebola presvedčená dostatočne. Prekvapí ho, keď k nemu zostane naklonená, keď mu hľadí do očí, akoby niečo hľadala, ale už dopredu poznala pravdu. Naozaj si myslela, že mu na nikom nikdy nezáležalo? Záležalo, ale nikdy to nedostával späť, nikdy sa mu nič nevracalo, pretože bol len čiernou ovcou, ktorá si to už od narodenia nezaslúžila. A tak sa rozhodol, že to najlepšie, čo môže urobiť... Je nestarať sa vôbec. Až pokiaľ neprišla ona, až pokiaľ sa nezačala starať, nedala mu niečo nové, než dosiaľ poznal... A on jej to oplatil, opláca. Pozrie sa jej letmo do tváre a ohrnie spodnou perou. „Dobre vieš, že si.“ Prenesie s istotou v hlase, pričom sa trpko pousmeje. Už dávno nebola len čarodejnicou, už dávno nešlo len o jej moc, lenže na rozdiel od nej... Preňho bolo ťažšie vstrebať fakt, že pre niekoho nebol len psychopatom. Opäť na moment privrie oči, akoby mu pomaly ale isto dochádzala všetka nádej, ktorú stále mal, pretože presne tak, ako čakal...Ak mu nechcela uveriť, tak mu neuverí. „Áno, na začiatku to bola tvoja moc, ktorú som chcel viac, než hocičo iné. Bola si dievča zo Sklizne, tvoja mágia bola silnejšia, než som si predstavoval, že niekedy uvidím, že niekedy budem mať na dosah... Zatiaľ čo ja som nemal žiadnu. Urobil by som hocičo, aby som ju získal.“ Pokrúti krátko hlavou, akoby chcel dať najavo, že mu doslova zazlieva všetko, čo bolo na prvý pohľad patrné. „Ale nakoľko som ju nemohol mať...“ Mykne plecami. „Už dávno mi o ňu prestalo ísť.“ Bolo to ironické. Predtým chcel silou mocou získať jej moc a teraz chce silou mocou získať ju. Akoby ani nevedel, čo vlastne chce. On na začiatku neveril jej, momentálne ona neverila jemu... Role sa mohli tak ľahko zmeniť, keď ich človek nechá. V jednu chvíľu jej chce povedať tie slová, ktoré nikdy nevyslovil a v druhú cítil len ostrú bolesť, ktorá so sebou zobrala všetko. A on nezmohol nič, než potichu ležať... Až vtedy človek naozaj vie, čo to znamená, keď ju len sleduje... Slepo. Odvráti zrak späť ku vlastným rukám, akoby ho to svojím spôsobom upokojovalo, nútilo jeho neistotu ustúpiť do pozadia, nakoľko patrne, všetko vyzeralo tak, že tu naozaj nikdy žiadna ďalšia šanca nebola. Po svojich posledných slovách už len sledoval, ako vstáva od stola, slepo sledoval to isté, čo v ten deň, kedy sa otočila chrbtom a nechala ho tam ležať, čo v deň, kedy mu povedala, že skončili a so zdvihnutou hlavou sa mu znovu otočila chrbtom... Všetci to vždy robili, ale prvýkrát... Naozaj prvýkrát ho to bodlo, prekvapilo, nútilo zostať v paralýze, v šoku, ktorý nešiel prekonať, zranilo jeho predstavy v niečo iné. Ublížila mu, keď ho tam nechala, mohla tvrdiť hocičo, mohla vravieť, že nemala na výber, a on môže vedieť, že je to pravda, ale bolesť ľudí mení... Je to jediná vec, ktorá naozaj mení. Odchod však neprichádzal, namiesto toho tam obaja zostali v tichu sedieť, nevedno, čo príde a či vôbec niečo. Nemohol od nej očakávať viac, než fakt, že tu bola, mohol snáď? Až, keď si všimne jej lesknúce sa oči, ktoré sa v rovnakej chvíli odvrátili od jeho tváre ku oknu, akoby bolo ľahšie hľadieť na ulicu, než naňho... Vedel, že nič z toho pre ňu naozaj nikdy nezmizlo. Že ju opäť zlomil, napriek jej ťaženiu proti, že s ním neskončila... Ani na tom cintoríne a ani dnes. Nakloní hlavou zľahka do strany a snáď prvýkrát po dlhom čase ju osloví menom. „Davina...“ Nechcel jej ubližovať, ale ak to bol jediný spôsob, ako ju získať späť... Vyzeralo to tak, že nemá dvakrát na výber. Už-už znovu otvára ústa, keď sa k nemu konečne otočí a predbehne ho svojimi. Zotne jeho hlavu niečím, čo možno ani nechcel počuť, ale sám vedel, že musí, že to potrebuje. Potichu vydýchne a zahľadí sa na ňu, ako sa už zahľadel miliónkrát, pričom pomaly pootvorí pery, z ktorých však nič nevyjde. Vie to, vie, že to nechcela, ale to neznamená, že sa to nestalo. Jeho výraz je neurčitý, zvláštny... Na jednu stranu rozumie tomu, že nemala na výber a na druhú... Jedného to vždy zamrzí, všakže? Avšak jeho tvár o niečo zmäkne, akoby na ňu zo sekundy na sekundu začalo dopadať viac svetla. Samozrejme, že to preňho niečo znamenalo, znamenalo to viac, než si myslela, nakoľko boli desiatky ľudí, ktorí ho chceli mŕtveho a najskôr... Len ona jediná z nich by sa s jeho smrťou nemohla zmieriť. Mohol to vedieť... Ale bolo to až príliš pekné na to, aby to bola pravda. Zvraští obočím a zopne ústa k sebe, jeho oči sa v nej intenzitou topia a zároveň tekajú na všetko okolo, zachytávajúc zrakom tú pekelnú vec, ktorá ho niekoľkokrát dostala priamo do pekla, ktoré tak nenávidel, ktorého sa zúfalo bál. Stále ho mala? Nechápavo zdvihne od jej ruky pohľad späť, stretávajúc sa s tým jej, akoby sa jej pýtal, čo presne to znamená. Či to je jej poistka, keby náhodou zohnala krv Bennettov, alebo... Prižmúri oči znovu na ascendent, ako s ním začne pomaly krúžiť medzi prstami. Podobné myšlienky ho hneď vzápätí opustia, nahradia sa novými, ešte ťažšími na počutie. „Chcela si sa pre mňa vrátiť?“ Nemohol si pomôcť, nemohol viac len držať jazyk za zubami, nemohol si pomôcť a nespýtať sa niečo, o čom nemal ani páru. Myslel si, že ho nechala tak, že ho opustila, pretože musela vedieť, že prežil, nakoľko Camille prežila tiež. Jeho otázka vyznela všelijako, na jednu stranu prekvapene, na druhú... Akoby tomu ani neveril, akoby nad tým nikdy ani nepremýšľal. Znovu zopne čeľusť a pomaly vydýchne. Áno, už vedel, že ich Garett vtedy dobehol, že nikdy naozaj nedostal krv, ktorá by ich preniesla domov, a to znamenalo, že tak či onak by sa im to vtedy nepodarilo, tak či onak sa nemohla dostať neskôr za ním... Ak by aj vedela, že žije. Všetko do seba zapadalo, všetko dávalo logiku, ale on bol príliš zaslepený minulosťou na to, aby to predtým videl. Nepatrne pokrúti hlavou, vlastne ňou krúti stále dookola, akoby nikdy nemienil prestať. Všetky jej slová sa zbiehali dokopy priamo v jeho mysli...Ako by urobila čokoľvek, aby ho dostala späť, akoby obetovala všetko, čo mala, že bola odhodlaná, že sa stal dôležitejším, než všetko iné... Ale on to nikdy predtým nepočul, nemal ako. Nakrčí nosom a pevne zovrie obe ruky v päsť, zapierajúc sa lakťami o drevenú dosku stola, akoby ju mal každú chvíľu prelomiť. „Prečo...“ Vydýchne skoro nečujne. „Prečo si mi to nepovedala?“ Znovu mykne hlavou zo strany na stranu. Namiesto toho, aby vtedy vedel, že keď sa vráti, stále bude stáť pri ňom... Urobil všetko to, za čo ho teraz odcudzovala. Spriahol sa s Garettom, priviedol späť ôsmych herektikov z väzenia, do ktorého ich dôvodne poslali, Christine, o ktorej vedel, že urobí všetko preto, aby ničila, aby sa zmocnila každej útroby tohto mesta a rozdrvila všetkých, ktorí jej budú stáť v ceste. Priviedol sem ešte viac smrti, ešte viac krvi, monštrá, ktoré sa nezastavia pred ničím... Pretože si myslel, že monštrá, že rovnakí psychopati ako on sú tí jediní, ktorí ho dokážu pochopiť, ktorí sa neotočia chrbtom. Tak... Prečo? Prečo mu to niekto nepovedal? Jej odpoveď na jeho otázku príde hneď vzápätí. Práve preto, že ich priviedol späť, práve preto, že prijal jeho ponuku a nezostal trčať vo väzenskom svete sám...Si myslela, že nemá význam mu hovoriť čokoľvek z toho. Opäť odvráti zrak, opäť pokrúti hlavou, akoby to bolo všetko, na čo sa teraz zmôže. Odmietal to, aj keď si za to mohol sám, ale nedokázal zniesť fakt, že sa do toho zamotal až tak hlboko. „Stál by som o to viac, než si myslíš.“ Vydýchne sucho. „Keď som sa vrátil, všetko, čo som videl boli dvaja ľudia, ktorí vo mne niečo zmenili a ktorí sa na mňa vykašľali.“ Uchechtne sa krátko. „Camille už ani nebývala v... V našom byte, nečakala, žeby som sa vrátil, pretože jej to bolo jedno... Mala svojho hybrida, mala novú rodinu a ty si znovu stála pri Marcelovi a pri svojej podarenej sestre.“ Pootvorí naširoko ústa. „Pri ľuďoch, ktorí nás nechali vo väzenskom svete celé mesiace...“ Nemohol to pochopiť. „Nikdy som ti nepovedal, čo sa s Marcelom vlastne stalo, však? Po tom, čo sme sa rozdelili a ty si šla so Sophie pre otca, rozhodli sme sa počkať v Abattoir. Stále sa ma pýtal, prečo ty, prečo som ti nedal pokoj a ja som mu povedal to, čo tebe.“ Podvihne bradu a zadíva sa jej intenzívne do očí. „Pretože si silná, pretože ma viac nenecháš, aby som ti ubližoval.“ Prenesie potichu, než hlas opäť o niečo zdvihne, ale nie s hnevom, nie so zlosťou, skôr s tým, ako veľmi nemohol zabudnúť a nechať niečo také ísť. „A po tom, čo sme tam prišli a on zo mňa takmer vysal každú kvapku krvi, vedel som, že to celé bol len podraz, že nezáležalo na tom, čo urobím, aj tak ma nikdy nebudú vidieť inak, než ako psychopata.“ Zvraští čelom a prižmúri zrak. „Prosil som ho...“ To bola asi jedna z najhorších vecí. On totiž nikdy nikoho neprosil, až vtedy...A práve niekoho, ako bol Marcel. Akoby mu to aj pomohlo, všakže? „Nepokúšal sa použiť svoju moc, neurobil vôbec nič, ale jemu to bolo jedno. Napokon ma dotiahol po schodoch do pivnice... A s ascendentom v ruke mi povedal, že si to tam mám užiť, než sa otočil, zavrel bránu a odišiel, nechávajúc ma s vedomím, že tam znovu zostanem trčať... že dvadsať rokov pekla nebolo dosť.“ Naberie vzduch zhlboka do nosa, pričom napne hruď. „Odcudzuješ ma kvôli Garettovi, kvôli tomu, že som sa vrátil s ním, ale ty si urobila presne to isté s Marcelom a po návrate...“ Uškrnie sa krivo. „Všetko odpustené.“ Jeho hlas sa na niekoľko sekúnd zakolísal, všetko, čo sa v ňom kopilo, rovnako ako v nej, šlo na povrch a on mal chuť s niečím udrieť... Namiesto toho však len tak-tak krčil tvárou, aby zahnal to, čo priam klopalo na jeho brány. Aspoň to tak vyzeralo, aspoň si to myslel, do doby, než ho navštívil v tej zlatej klietke a zistil, že aj od neho odišla, že samotným dôvodom, prečo v prvom rade zostali vo väzenskom svete, bola jej setra a upír, ktorý ju dovtedy tak chránil. „...Aj keď, vieš, možno som nemal inú možnosť.“ Chcel, aby pochopila jeho hlavné dôvody, prečo sa kedy naozaj spriahol s človekom, ktorý ich oboch skoro zabil. Ani nie tak sila, ako prostá túžba vrátiť sa späť. „To on mal po tom, čo si ty odišla s nimi, s Marcelom, ascendent aj krv, to on rozhodoval o tom, či ma so sebou zoberie, alebo ma tam nechá trčať a ja som vážne znovu netúžil po tom tam zostať sám. Nikdy viac.“ Pokrúti krátko hlavou. Nič z toho, čo hovoril, neboli výčitky, ani sa tomu nepodobali. Boli to len slová, ktoré sa snažili zahĺbiť nedorozumenia medzi nimi, všetko, čo predtým zostávalo nepovedané. Nemohol by jej aj tak nič naozaj vyčítať, pretože všetko, čo urobila, nikdy nebolo viac, než on predtým urobil jej. Lenže on im chcel pomôcť, chcel pomôcť Sophie priviesť späť jej otca a oni ho namiesto akéhokoľvek, aj keby len malého, zadosťučinenia, nechali ležať v pivnici bez možnosti vrátiť sa kedy späť, uniknúť niečomu, čo ho prenasledovalo v nočných morách. „Mohlo to byť všetko inak, ak by som to vedel, ak by som si nemyslel, že si sa k nim vrátila...Že som nebol jediný, od koho si odišla.“ Už len to jej muselo dávať najavo, že o Marcelovi vie, najskôr aj fakt, že mu za ten mesiac doprial jeho vytúženú návštevu. Nie dvakrát príjemnú, ale kvôli nej, kvôli faktu, že ju nemohol nechať ísť. Jeho uši spozornejú, tvár sa otvorí slovám, ktoré sa ozývali ako tichá ozvena za všetkým tým, čo už bolo vyslovené. Zvraští čelom, prechádzajúc si jazykom zľahka po spodnej pere. Už mu to raz povedala... Ale predtým? Zďaleka nie s toľkou istotou, zďaleka nie s pravdou, ktorú sa už nebránila povedať nahlas. V jednom momente mlčí, akoby sa na to nechystal ani odpovedať, v druhej všetko, čo vníma, sú jej oči, ich farba, ich hĺbka...Toto mu stačilo, to bolo všetko, čo by chcel, ak by sa toľko vecí predtým nezničilo, neodpísalo. Ona mu stačila. „I love you too.“ Musela to vedieť tiež, aj keď jej to nestihol nikdy dať... Bol blízko a veril tomu, že pochopila význam slov, ktoré sa mu zasekli v krku, než prišiel spád. „And I don´t want another chance...I just wanna continue with what we started back there, because it was...“ Nadýchne sa. „...the best thing I´ve ever had.“ Pousmeje sa slabo, prakticky len sám pre seba, než si zahryzne do pery, akoby sa premáhal. Mal sto chutí sa jej dotknúť, nakloniť sa bližšie a znovu si zobrať to, čo ešte nemuselo byť stratené, lenže aj keď k nemu stále cítila všetko to, čo predtým... Ešte stále mu nepovedala, že to niečo zmení, žeby sa mohli vrátiť k tomu, čo predtým mali. Nasucho prehltne. „Pozri, asi som nevybral najlepšie miesto pre tento typ rozhovoru, ale nechcem, aby si odišla, takže.... Možno by sme sa mohli ísť prejsť? Prisahám, že výnimočne nie na cintorín.“ Dodá hneď vzápätí spomínajúc si na každý ich moment, ktorý sa nejakým spôsobom točil okolo toho miesta. Dokonca ju tam dotiahol aj prvýkrát, kedy spolu vyšli... A ona bola dosť pomätená na to, aby tam s ním šla.

Sleduje každý jeho pohyb, gestikulaci, mimiku, hypnotizuje jeho modré oči, které mají nekonečnou hloubku, ve které se ztrácí pokaždé, co se do nich zadívá. Omámí vám smysly, vnese vás do jiné dimenze, ze které nejste schopni uniknout, jednou vkročíte do jeho světa a zůstanete v něm navždy. Otázkou je, jak dlouho budete žít, protože každý, kdo byl kdy po jeho boku skončil mrtvý anebo je na listině smrti a jenom čeká na ten osudný den. Ani ona sama si nemůže být jistá tím psychopatem, kterého má stále vevnitř a kterého by si vybral vždy před každým, dokonce i před ní. To byla skutečnost, která ji zraňovala, která ji trhala srdce na kousky s nenávratnou možností ho slepit dohromady. Jediný on měl k tomu klíč, jediný on mohl napravit všechno, co udělal, ale chtěla ho to nechat udělat? Má ještě nějaký kousek víry v to, že je v něm nějaké dobro? Že všechno, co udělá není jenom jeho hra, kterou se snaží mít pod kontrolou? Pokaždé, ať už se jedná o sebevíc cennou či méně cennou věc, tak si je tím jistá. Pevně stojí za svým rozhodnutím, za svými slovy a hlavně činy. Ale teď? Proč jenom jeden jediný pohled, jediná slova dokážou vnést do mysli pocity pochybnosti o všem, co si doteď myslela a o čem byla přesvědčená? Nyní před ní sedí, odhodlaný jako vždy, stále ten muž, kterého si pamatuje, a přesto je v jeho očích víc, než viděla naposledy a mnohokrát předtím. Jako kdyby se na moment vrátili do vězeňského světa, do chvíle, kdy se na ni díval ne jako na nějakou stupidní holčičku, co neprávem získala až příliš mnoho moci, ale jako na někoho, kdo se o něj zajímal, kdo stál po jeho boku i přesto, že velmi dobře věděla, jakých neodpustitelných věcí se ve svém mizerném životě dopustil. Bohužel...rozhodl se v té mizérii pokračovat i nadále, když do města přivedl arogantního, nebezpečného, a hlavně toužícího po její krvi, maniaka, a s ním dalších osm krvelačných heretiků a jednu bláznivou ženskou. Naprosto se pomátl, jeho mysl byla zlomená a zvrácená už mnoho let předtím, ale po tom všem, co si prožil tady, co prožil s ní a s jeho sestřenicí si myslela, věřila, že v něm zůstane ta část, kdy jim nebude chtít ublížit, nikdy víc. A co se nestalo? Zlomil je obě. Přivedl Cami do života někoho, koho by raději nikdy nepoznala, zničil všechny její dětské sny či vzpomínky na osobu, která měla být nejdůležitější součástí jejího života. Chápala ji velmi dobře, kdyby někdo přitáhl její matku zpět, pravděpodobně by byla první, kdo by se ji snažil vrátit do hrobu i přesto, že patří k Předkům. U ní to bylo jednoznačné – zradil ji, zničil všechno, co si vybudovali, všechny city, které k němu chová přinutil zatlačit za brány, které nechtěla otevřít. Nedávno zde seděla s kartami v rukou, držela esa a byla schopná vyložit je na stůl a zničit spoluhráče, ale teď? Co má? Její vztah s Marcelem skončil, odloučili se od sebe a jediné, co o něm ví je to, že je stále naživu. Sophie je její sestra, ale zároveň jako kdyby nebyla, nedokázala za ní přijít a svěřit se, ne proto, že by ji nevěřila, ale proto, že o ní pochybovala. Možná stále patří k Předkům, možná ji stále akceptují, ale nikdy se už nezbaví toho, jak se na ni dívají a že by ji nejradši chtěli mrtvou za všechno, co kdy udělala, a hlavně i díky ní jsou teď ve městě lidé, kterých se chtějí za cenu každého života zbavit. Kdyby nebylo jediného člověka, který jí pomohl, pak by byla úplně sama.
Má chuť se stranit od něj pokaždé, co se zdá, že se k ní, byť jen o milimetr přiblíží. Jeho blízkost je jako magnet, který vás k sobě táhne a zároveň je pro ni člověkem, kterého poblíž sebe nesnese, nikdy víc. Neví, který pocit si má vybrat, který je silnější než ten druhý, protože ať už se brání či mu navykládá opaky toho, co cítí stále je v ní ten silný cit, který nechce odejít, zažral se jí hluboko do srdce a ona ví, že nikdy nezmizí. Říká se, že první láska je los, který nevyhrává, ale celý život si pamatuješ jeho číslo...možná je na tom něco pravdy. A poté jsou tady ty ostatní blbosti, že pravá láska nemá šťastný konec, protože nikdy nekončí. Na konci kterého citátu stáli oni? Ona to věděla, alespoň si myslí, že v hloubi duše to ví, zatímco její zdravý rozum si to odmítal přiznat. Zná ho dost dobře na to, aby věděla, co se mu může honit myslí. Nemůže tvrdit, že ho nepoznala, že ji nepustil natolik k sobě, protože přesně to udělal. Viděla ho v nejsilnějších momentech, stejně tak jako v nejslabších. Rozčilovala ho, tak jako na samotném začátku, tak jako ve vězeňském světě, právě teď mu drásala nervy, hrála si s jeho nejnebezpečnější stránkou a neví proč, ale přinášelo jí to jistou úlevu, pocit spokojenosti, že má pořád sílu na to ho rozhodit a nějakým způsobem…chtěla mu ublížit, chtěla, aby cítil to, co ona, aby zažil ten pocit úzkosti v žaludku, chtěla to pro něj. Nebude mu věřit ať už dnes řekne cokoliv, nic nezmění to, co udělal. Nebude ji ovládat a musí to vědět, nenechá ho si s ní zahrávat a udělá všechno proto, aby to pochopil, zajde tak daleko, jak bude muset. Neublížila by mu, ne trvale, stejně tak jako ví, že by nikdy nedovolila někomu, aby ho odstranil z cesty, ale to neznamená, že ho nemůže srazit na kolena svými činy nebo jednáním. Začíná mít jisté podezření ohledně faktu, že všechny city jsou pryč. Vidí to v jeho očích, na jeho chování a zároveň nechce dopustit, aby mu uvěřila, protože to mohou být zase další okovy, které ji hodlá nasadit, aby s ní mohl manipulovat.
Stáhne tělo více do opěrky židle, jako kdyby se chtěla odtáhnout a zároveň neustoupit ani o další centimetr. Sevře rty pevně k sobě a přimhouří oči ke tváři, která je zase o něco blíže. Zvuk, který by měl každého upozornit na to, že se stane něco špatného nebo by ho měl děsit ji nerozhodí, ani zdaleka. Jak by vůbec mohl? Zažila ho tak několikrát, prožila si s ním i horší věci, tohle bylo jenom něco, co jí naznačovalo, že se přestává kontrolovat, ale neztratil veškeré sebeovládání...ještě ne. Cítí pohledy druhých na sobě, ale nemá sebemenší tendenci odtrhnout se od očí do kterých se dívá s intenzitou. Momentálně pro ni není žádné okolí, vnímá jen a pouze jeho a tlukot svého srdce, který se snaží udržovat v pravidelném tempu, i když naprosto selhává. Stačí jedno jediné slovo, jediná věta, jediná otázka a vyvolá to v ní agónii vzteku a hlavně ublížení, které ji způsobuje pokaždé, co se ocitne v jeho přítomnosti. Nadechne se zhluboka při nadcházejících slovech. Má toho dost, nemůže, nechce to poslouchat. Zprudka se nakloní k němu, přičemž jednou rukou se zachytí o desku stolu. Tvář má blízko té jeho, téměř cítí jeho dech na své tváři. Pozoruje modré oči, do kterých se vpíjí. Celým tělem jí projede proud energie, který hřeje a zároveň pálí...jako kdyby stále měla v sobě ten oheň, který jako dívka ze sklizně vždy prezentovala. „Přestaň!“ Upozorní ho pevným hlasem. Snaží se ovládat, stejně tak jako ona a na obou z nich lze poznat, že by nejraději veškerý vztek, který jim koluje v žilách pustili ven, ale oba mají dost rozumu na to nevyvolávat příliš velké scény na veřejnosti. Pokud to ovšem překročí jisté hranice, pravděpodobně jim bude jedno, kde jsou, kdo se na nich dívá, prostě udělají to, co udělat chtějí. Jeho slova se zabodávají do srdce jako ostré nože. Připadá ji, že hodlá uchopit rukojeť a hýbat s ostrým předmětem do stran, aby krvácela ještě víc. Připadá si jako tenkrát na půdě, kdy stála a nemohla ovládat nic okolo sebe, ani své vlastní pocity. Věci se zkrátka začaly dít, pohybovat, protože ze sebe musela vypustit magii, která byla silnější než ona sama, nemohla to kontrolovat a v zoufalství ubližovala sobě a ostatním...teď jí to připadá stejné s tím rozdílem, že nic nevyjde na povrch, ale uvnitř ní je právě nezastavitelný zmatek. Má chuť se zvednout, máchnout rukou do strany a magií zničit první předmět na který by se zaměřila, avšak nic z toho se nestane. „Budeš mi to stále předhazovat, co?“ Skočí mu do řeči. Nezajímá se nadále o to, zda ho to ještě více popudí. Nemá právo na svá slova, nemá právo na to se vůbec obhajovat. Cokoliv, co řekne je bezvýznamné. Záblesk v jejích očích naznačuje slzám, které nechce pustit ven, avšak nemohla zabránit ani na vteřinu tomu, že se objevily. Stáhne se do sebe, odtáhne se od něj ve stejnou chvíli jako on od ní. Polkne na sucho a zadívá se někde k desce stolu. Zcela zbytečné se s ním přít, zcela marné cokoliv říct, protože vždy jen on musí mít pravdu, vždycky musí být ten vítěz. Mlčky se zadívá do jeho očí a ty její naznačují tomu, že ho nenávidí za jeho slova, že nenávidí způsob, kterým si pokaždé musí něco dokázat. „Na rozdíl ode mě si měl důvod mě tam nenechat, alespoň někomu, kdo je zcela normální by to bylo samozřejmé. Problém je, že ty nejsi normální.“ Odsekne k němu. Ublížil ji, zas a znovu, pořád dokola. Je to jako nezastavitelný kolotoč, ze kterého nelze vysednout. „Neměla jsem sebemenší důvod k tomu tě tam nenechat. Myslíš si, že by to pro mě nebylo snadnější se tě zbavit? Samozřejmě, že bylo. Ale neudělala jsem to...drželi jsme spolu, vlastně od chvíle, co si se vrátil nazpět. Nebylo to tak nějak automatické?“ Byla to otázka, na kterou ani nepotřebuje znát odpověď. Drželi při sobě, ne snad? Proč tedy pořád dokola mluví o tom, co by bylo pro něj jednoduší? Ať už řekne cokoliv, nezmění to zdaleka nic na tom, že ji zradil. Možná by měla být k němu z části empatická, možná by se měla zamyslet nad tím, proč. Zůstal v pekle sám, protože ho opustila s lidmi, které ze srdce nenáviděl. Nikdy nechtěl na tom místě znovu skončit a stalo se tak jenom proto, že si přála tam jít, všechno bylo kvůli ní, teoreticky. Prakticky to byla jen a pouze jeho vina, protože byl jaký byl, avšak ona hluboko v srdci ví, že byl lepší, že chtěl být, že otec v něm zažehl monstrum, rozvrátil ještě více mysl psychopata, kterého nebylo možné už dále zastavit. Na druhou stranu, proč by měla s ním soucítit? Dělal to on někdy nebo se jen pokusil snažit se? Ne. Nepodívá se na celou záležitost z jejího pohledu, stejně tak jako ona se nehodlá momentálně na tento problém dívat jeho očima, oba jsou sobečtí, oba si stojí za svým a neakceptují nic jiného. Užírá ji způsob, jakým se na ni dívá a hlavně všechno, co může postřehnout v jeho očích. Mate jí to, cítí, jak se svět okolo ní točí, zatímco ona stojí na jednom místě neschopná se pohnout. Tendence zvednout se od stolu přichází s každou další vteřinou víc a víc, avšak něco ji drží nazpět, něco ji nutí sedět a vyslechnout si všechno, co chce říct. Hloupá naděje...plamínek víry v něj, který ještě stále hoří, i když je pohlcen temnotou. Někde to uvnitř ní je a ona to ví, jenom to nemůže pustit ven, nemůže se zase stát naivní, kolikrát ji už tak nazval a kolikrát mu už svou naivitu ukázala? Bude toho využívat, jejích slabostí, bodne do každého místa jenom proto, aby mu uvěřila, aby ho pustila za hradby. Odvrátí zrak do strany, jelikož se nedokáže nadále dívat do tváře někoho, kdo by pro ni měl znamenat tak akorát prach na polici, který lze lehce setřít. Ne, on tvoří svět.…její svět, nesdílnou součást, bez které by nikdy nemohla správně fungovat. Všechno se změnilo od jisté doby a měsíc, co nebyla po jeho boku, co nemohla slyšet jeho hlas, co se ráno neprobouzela vedle něj bylo to jedno z nejhorších období, co si kdy pamatuje. Byla to ona, kdo ho opustila, ale to neznamenalo ani zdaleka, že ho nemilovala, jenom nemohla být tak slabá, aby o tom všem mu odpustila. Nechce se bavit o nich, nechce nic slyšet.
Oči si vyhledají nádhernou modré duhovky, které ji fascinovaly téměř od začátku, než poznala, co je skutečně zač a potom? Zase ji dostaly, jako kdyby to tak zkrátka mělo být, jako kdyby jí bylo souzené se v jeho pohledu pokaždé ztratit. „Marcel ti neublíží, ne smrtelně.“ Poví pevně. Stojí si za tím, je si naprosto jistá svými slovy, protože ať už se mezi nimi stalo cokoliv, tak nevěří tomu, že by jí takhle ublížil a co víc? Nikdy by nesáhl na život Cami, nikdy by neudělal nic, co by jí ohrozilo a tohle by byla jednoznačná smrt. Vydechne ztěžka a posune se po židli směrem dolů o kousek, přičemž si založí ruce na hrudi. Proč má tu potřebu to teď vytahovat? Proč jí nevěří? Po tom všem, čím si prošli si opravdu myslí, že by za něj nebojovala? Mohla ho zabít, Předci to chtěli, vybízeli jí k tomu a ona měla šílený vztek, který zatemňoval úsudek, nebyla od toho daleko, ale...jak by mohla přijít o někoho, na kom jí záleží více, než na sobě? „Mohla jsem to už udělat a ty to víš. Na tom hřbitově si to viděl, postavila jsem se proti Předkům a ty mi teď začneš tvrdit, že bych to udělala? Nezáleží na tom na jaké straně v této situaci budu stát...“ Řekne rázně a opět se nakloní mírně dopředu. Neříká to nepříjemným hlasem, spíše odhodlaným, jistým. „...nikdy bych tě nezabila. Pokud kdokoliv z nich tě bude chtít zabít, pak vím přesně, kde budu stát.“ S tvrdým výrazem se od něj odtáhne a pozvedne mírně bradu nahoru. Nedovolí nikomu, dokonce ani jeho sestřenici, aby mu smrtelně ublížili. Netuší, kde tohle všechno zajde, nemá sebemenší ponětí o tom, co si navzájem budou muset udělat, jak moc si ublíží, ale jedno ví jistě...pokud půjde někdo po něm, půjde ona po dané osobě. To, že není po jeho boku tak, jak předtím, že nejsou spolu neznamená, že se za něj nepostaví, když to bude situace vyžadovat. Nedá se to ani zdaleka říci o lidech, které přitáhl do města a už vůbec ne o Garettovi, který zaplatí vlastní krví za to, co jí udělal. Dříve měla noční můry z toho, že ji hledají čarodějky, které chtějí jedno – podříznout jí hrdlo tak, jak to udělaly u jejích kamarádek. Dnes ji budí ze spaní muž, který ji stále zabodává nůž do břicha s úmyslem se jí dostat co nejvíce do útrob, aby krvácela, aby trpěla. Dokázala by pochopit, že se chtěl za každou cenu dostat z vězeňského světa a že udělá všechno proto, aby tomu tak bylo, ale nedokáže zvládnout fakt, že se vrátil s někým, kdo ji téměř zabil a kdo chtěl zabít i jeho. Proč se sním dal na spojenectví? Proč jí hodil klacky pod nohy? Mohl ho zabít už po návratu, mohl to s ním skončit, nikdo by mu nebránil, ani ta jeho nová rodinka...tak proč? Ty slova má na jazyku, ale nějak nechtějí jít ven. Namísto toho se ho snaží zranit slovy, které jasně naznačují, jak moc velkou nedůvěru v něj má, jak moc ji pošlapal. Přivře bolestně oči, když mu naslouchá. Připadá si, jako kdyby chodila bosá po střepinách ze skla, zařezávají se do masa a ona musí pokračovat v chůzi, nemůže to vzdát, nemůže padnout, protože na konci každého tunelu je světlo. Jenomže ta cesta k němu je až příliš bolestivá, až příliš těžká. Otevře oči a zabloudí s nimi k jeho tváři. Nasaje vzduch do plic, který hned na to velmi těžce vydechne, přičemž zlehka zavrtí hlavou. Najednou mu to nemá za zlé, jak by mohla? Nechala ho tam, uvědomuje si to...co si na jednu stranu měl myslet? Nejdříve zůstala téměř bez důvodu a potom odešla s miliony důvody zůstat. „I know...I'm sorry.“ Hlas klesne o několik tónů. Měl by vědět, jak to bylo, měl by se dozvědět pravdu, kterou nedokáže v sobě už více držet. Chtěla ji říct už tenkrát na hřbitově...po celou cestu z Abattoir přemýšlela, jak to říct a zda vůbec, protože byla až příliš rozhozená z jeho příchodu a nejenom z jeho. Nakonec se utvrdila v tom, že bude lepší mlčet, že cokoliv, co řekne bude naprosto bezvýznamné, protože se nestaral, ale teď? Je to jiné, on je jiný. Tak těžké naslouchat pravdě, kterou se ji snaží vtlouct do hlavy a stejně tak svým pocitům, které nevědí, co chtějí víc. Jeho nebo nějakou sebeúctu? Protože to je opravdu to poslední, co jí zbylo. Nemůže jí ubližovat, nemůže mu to dovolit, protože on je ten, který ji zraňoval vždy ze všech nejvíce, ať už to bylo osobní či méně. Jejich historie je propletená všemi možnými událostmi, které si pamatuje jasněji než jiné. Chce vůbec ještě něco vytvářet? Chce nechat autora dál pokračovat v psaní jejich příběhu? Protože pokud ano, pak se nechá omámit vším, co řekne, pustí ho zase k sobě a bude čekat jen na moment, kdy se znovu zklame, a to je něco, co si ze srdce už nepřála a snad ani nezasloužila. Tentokrát byl naivní on, když si myslel, že by si ho nikdy nevybrala, protože…protože on byl jediná volba, kterou si byla naplno jistá.
Zůstane k němu nakloněná a vpíjí se do jeho očí, jako kdyby v nich četla, jako kdyby chtěla najít v knize stránky, které byly schované. Na kratičký okamžik shlédne k jeho rtům, které ohrne, než si uvědomí, že to je něco, co by dělat neměla a před čím couvala, když ten okamžik nastal u něj. V rychlosti se zadívá do jeho tváře, kterou zkoumá. Ve tváři má stále výraz odhodlání, které však začíná pomalu upadat, stejně tak jako zábrany, které si proti němu vystavěla. Nakloní hlavu do boku a semkne rty pevně k sobě. Ví, co dokáže, ví, jakou má moc, co jí koluje v žilách a když něco chce, dostane to ať už to stojí jakoukoliv cenu. Občas ale ne všechno vyjde dle jejich představ a byly momenty, kdy byla opravdu slabá. Jeho přivření očí ji dává jistou naději, že to vzdá, že toho nechá, protože všechny ochranné prvky, které vůči němu měla se začaly hroutit jako kameny ze srázu. Přimhouří oči a nakrčí čelo. Nemělo smysl se k tomu, jakkoliv vyjadřovat. Všechno to byla minulost, a hlavně se nechtěla už víc vracet k té části, kdy nestál o nic jiného než jenom o její moc. Lze na ni poznat, že se jí tohle téma nezamlouvá, ale zároveň...i ona ho načala svými předchozími slovy. Promne si pod stolem ruce, jako kdyby snad byla nervózní nebo prožívala tu nejdelší chvíli ve svém životě. Na moment se zadívá na jeho ruce, možná i ona potřebuje chvíli prostoru si v hlavě všechno srovnat, zamyslet se nad tím, co bylo řečeno a jaká je pravda. Nelze popírat, nelze se už bránit...je to v něm, nezmizelo to, neodešlo tak, jak si myslela. A u ní to taky zůstalo, všechno to, co k němu začala cítit, co zesilovalo společně stráveným časem a vyvrcholilo v něco, co by nikdy nedoufala. Bylo to najednou silnější než ostatní pocity. Všechny vystavené zdi se zhroutily, cihly se roztříštili jedna o druhou a nezbylo vůbec nic. Jenom bolest...bolest po ztrátě, po zradě, a hlavně po smutku, že ztratila všechno, na čem jí kdy nejvíc záleželo. Odvrátí zrak do strany se slzami v očích, které se derou na povrch. Nelze se jim ubránit, myslela si, že po těch promarněných nocí už jí žádné nezbyly, ale stačí jedny slova, jedno přiznání, stačí jeho jediný pohled a všechno je zase jinak. Nemůže...už dál to nezvládne.
Zareaguje na své jméno letmým pohledem do očí, přičemž ví, že to není on, kdo by měl teď mluvit. Otevře ústa a zničí tak jeho snažení, protože ví, že pokud to neřekne teď, tak si není jistá, že by našla odvahu později, protože každým dalším slovem, každou větou či činem může zničit to, co chce udělat...a to si nepřeje. Ví, co udělala, trápí jí to a pravděpodobně už to v ní navždy zůstane, stejně tak jako v něm. Udělala chybu, a přesto neměla na výběr. Měla možnost utéct, zachovala se tak, jak uznala v tu chvíli za vhodné a nějakým způsobem si je jistá, že by to udělala znovu. Viděla to, co viděla...Marcel a Sophie by ji tam nikdy nenechali. Avšak odcházela s myšlenkou, že ho přivede nazpět, i kdyby měla obětovat všechnu magii, i kdyby se měla postavit proti Předkům nebo komukoliv jinému, dokonce i těm na kterým jí záleželo nejvíce. Byla v to pevně rozhodnutá, proto ho neopustila úplně, jen jeho tělo. Všechno, co říká, tak myslí upřímně. Vybrala by si ho...vybrala si ho předtím, když s ním zůstala, vybrala si ho po svém návratu, vybrala si ho před lidmi, kteří tady byli vždy pro ni a vybrala si ho i dnes, když se rozhodla za ním přijít, i když se zapřisáhla, že už nikdy víc. Vždycky to bude on...bez ohledu na to, co se stane. Vytáhne z ruky ascendent, se kterým si zlehka pohrává. Jediná věc, která ji po něm zbyla a zároveň zbraň proti lidem, které do města přitáhnul. Nepoužila by to na něj, ale to vůbec neznamená, že na ostatní ne…možná si dá dvě a dvě dohromady, možná sám pochopí, proč tu zatracenou věc stále má, proč ji nepustí z rukou a proč mu ji nevrátí, protože pokud někomu něco takového patřilo, tak to byly právě členové Gemini covenu a hlavně jejich vůdce. Podívá se mu do očí, zapáleně, jako kdyby mu tím říkala, že ať se mu to líbí nebo ne, tak je to její pojistka a zároveň s jistotou, že by mu tohle nikdy neudělala. Neodešla z New Orleans, protože by utíkala před skutečností, kterou nemůže na bedrech unést, odešla pro to, aby získala další klíč k tomu poslat ty zatracené heretiky nazpět. Nejenom, že ho chtěla ujistit pohledem, ale velmi jasně řekne, že by se pro něj vrátila. Přikývne zlehka. „Je tomu tak těžké uvěřit?“ Ani nepotřebuje znát jeho odpověď. Pro něj ano...jenomže už tam mu dala jasně najevo, že ne všechno je jeho chyba, už u nich doma ho chytla za ruku a dala mu jasně určité věci najevo. Měl jí věřit, nikdy víc po něm nechtěla, jenom aby jí věřil, stejně tak to požadovala i od člověka, který jí byl hned jako druhý nejblíže...bohužel se toho nedočkala. Pokračuje dál ve své řeči, všechno by bylo jinak, kdyby jim Garett nelhal. Vrátila by se pro něj ještě ten večer, uchovala by si magii do jakéhokoliv předmětu, aby měla pojistku a přišla by si pro něj. Věří tomu, že by ho vytáhla, věří, že věci mohly být jinak, kdyby s nimi jako vždy nevyběhl. Nedostala tu šanci se pro něj vrátit, i když se snažila sebevíc. Velmi zřetelně ho pozoruje netušíc, jak si vyložit jeho reakce. Nechce snad věřit slovům, kterými k němu promlouvá? Nevěří snad očím, která nelžou? Všechno, co kdy cítila, cítila pro něj a nevzdala by se ho. Jednoho dne by našla způsob, jak zase spolu být, protože by nepřestala věřit, nepřestala by se snažit, dokud by dýchala, stála by za tím. Trochu vyvedená z míry se zaměří na jeho ruce, které se stínají v pěst. Zhluboka se nadechne, ne strachem, ale nejistotou. Podívá se do jeho očí. „Protože ses nestaral.“ Semkne okamžitě rty k sobě. Má říct něco víc? A co přesně? Protože tohle byla jediná pravda a on to musí velmi dobře vědět, nemůže popírat něco, co udělal. Nedal jí tu možnost, přivedl v nevhodnou chvíli partu bláznů, kteří ohrožují celé město, kteří jim vyhlásili válku, nekráčel si tam se stejným psychopatským výrazem, jako kdysi dávno předtím. Pokud Cami nevěřila, že je v něm ještě kousek toho starého Kaie, tak jak ona mohla? Přeci jen...odpoví mu, ne přímo, tak jak si to vyžádal, ale v dalších slovech. Udělal něco, čím ji zlomil a nejenom ji, zašel příliš daleko a nebyl hoden žádného vysvětlení, taky jí nedal přesně to, co chtěla, pořád se sebe samotné dokola ptala proč. Tentokrát výjimečně to není ona, kdo uhýbá pohledem, a přesto se snaží vynutit každý oční kontakt, protože právě teď je to pro ni důležité. Pokud si všechno neřeknou dnes, právě teď, pak už nikdy a vše se vytratí to temnoty. Odmlčí se na okamžik a nechá mu prostor pro jeho slova. Bolí jí to a zároveň těší, že by si to přál, že by to bylo více, než si dokáže představit. Jenomže...právě teď už bylo pozdě. Unaveně přivře oči, přičemž se zúží zorničky. Zlehka se k němu nakloní přes stůl a zapře se rukama o dřevěný povrch. „Tohle by sis měl vyřešit s Cami.“ Nechce se o tom bavit, protože...protože by sama nezvládla, kdyby se všichni ostatní po pár měsících její nepřítomnosti posunuli o takový kus dál, jako kdyby nikdy neexistovala. Na druhou stranu jí nemohl nic vyčítat, protože ani oni dva nevěděli, zda se vůbec někdy vrátí domů, zda někdy bude ta šance. To je to, co si viděl, ale nebylo tomu tak. Věděli to, oba věděli, že tě dostanu nazpět a nepokusili se mě zastavit. Co očekával? Že se na ně vykašle? Že zazdí jedinou rodinu, kterou má? Že je bude na do smrti nenávidět? Vždyť i on chtěl někde patřit, nechtěl skončit sám, a proto si přivedl tetu s jejími poskoky. „Myslíš si, že jsem jim odpustila?“ Zeptá se až téměř nevěřícně. Nikdy jim to neodpustím, ale neznamená to, že bych je zavrhla. Chce dál pokračovat, ale zarazí jí jedna jediná otázka. Ne, opravdu se nikdy nebavili o tom, co se přesně stalo, co mu udělal tenkrát, když ho tam chtěli nechat. Nebylo by to proto, že by se nezajímala, ale proto, že nedokázala pár dní přemýšlet jasně, nedokázala se sžít s myšlenkou, že jí zradili a nechali ji tam s ním. Jaká ironie, že právě psychopat byl ten, komu se dalo nejvíce věřit. Ohrne vrchní ret a zavrtí hlavou nespokojeně. To je celý Marcel, nemohl to nechat být, musel se ho ptát, musel znát odpovědi, které byly zrovna zcela zbytečné, protože to ona ho povolala do města, to ona chtěla, aby jím pomohl. Vždycky se musel starat o to, co neměl namísto toho, aby dělal jiné věci, které byly potřebné. Vpíjí se do hloubky jeho očí, naslouchá každému slovu, které si pro jistotu ještě jednou přehrává v hlavě. Necítí se ani teď připravená vědět pravdu, protože ví, že vztek a zklamání které k němu ještě stále má akorát nabere větších obrátek. Linie ve tváři změknou, jako kdyby se cítila provinile za to, že ho nechala s ním o samotě. Pamatuje si na ten moment, kdy odcházela se Sophie, ale ještě se za ním ohlédla, protože si nebyla jistá, chtěla vědět, že bude v pořádku...že oba budou v pořádku a vrátí se. „Neměla jsem tě s ním nechat o samotě.“ Věřila mu, věřila svému svěřencovi, že jí tohle neudělá, protože velmi dobře věděl, že ona v Kaie věřila, stejně tak jako v něj věřila Cami. Pootevře ústa, ale nic z nich nevyjde, nic jiného než tiché povzdechnutí, z části bolestné. Proč? Proč to udělal i napříč tomu, že ho prosil? Semkne rty pevně k sobě a podívá se někde za jeho rameno. V očích ji zajiskří zlost, ta zlost, kterou potlačovala a u které si myslela, že zmizela...přesně to, co cítila ve vězeňském světě, když se rozhodli ho tam nechat. Trhne hlavou do boku a zadívá se na něj při zmínce jednoho jména, které by raději už nikdy neslyšela. „Neodpustila jsem mu, nikdy mu neodpustím jisté věci.“ Řekne s trochu zdviženým hlasem, ale ne tak, aby na sebe upoutala pozornost. Jenom mu chce dát najevo, že se mýlí. Odešla jsem od něj, protože už jsem toho měla dost. „Chceš srovnávat Garetta a Marcela? Pak jsi na špatné cestě.“ Ušklíbne se nad tím a stáhne se. Opře se a jenom nad tím zavrtí hlavou. Nemůže ty dva srovnávat a i kdyby bylo na tom něco pravdy, ne...nedovolí srovnávat toho parchanta s Marcelem, protože Marcel není špatný, jenom má své chyby. Zavrtí už nad tím hlavou, nechce to nadále poslouchat, nechce slyšet už další důvody, proč udělal to, co udělal. Musí stále o tom mluvit? Copak nevidí, že jí to zraňuje? Že nesnese pomyšlení na fakt, že unikl z pekla jenom díky němu, a ne právě kvůli ní? „Mohlo to být všechno jinak, kdyby si věřil mým slovům.“ Zavrtí u toho hlavou a vydechne. „I kdybych pochopila, proč si přijal jeho nabídku, tak nepochopím, proč si ho nechal žít. K čemu ho teď potřebuješ? Proč si ho nezabil? Protože to budu buď já nebo on.“ Tohle přeci nemůže nevidět, nemůže být tak zaslepený. Ona nepřestane prahnout po jeho životě a on už jen z principu taktéž ne. „A já tě mohu ujistit, že nehodlám zemřít.“ Nakrčí nosem a spojí rty. Pravděpodobně mluvil s Marcelem, alespoň dle jeho mluvy se to tak zdá, ale nezáleží na tom. Není povinna jemu či komukoliv jinému se zpovídat. Momentálně si vyčítají slova, která nebyla řečena, podle kterých to mohlo být všechno jinak...pak tedy by měla říct jedno, aby nebylo opět příliš pozdě. Nezáleží už na tom, zda to bude skrývat nebo ne, vždycky to vypluje na povrch. Přála by si ho nenávidět za to všechno, co kdy udělal...ale jediné, co dokáže je ho hluboce milovat. Zdálo se to pro něj jako překvapení, něco, co v něm vyvolalo šok, ale proč? Už jednou mu to pověděla, ne přímo, ne takhle, ale mělo to stejný význam. Nechá mezi nimi rozhostit ticho a chvíli napětí, které ji koluje v celém těle. Tenkrát to chtěl říct, ale dnes...možná už to není takové, jaké to bylo, promrhala svou šanci. V hlavě jí budou znít začáteční písmena, nedokončená věta.
Vnímá jen jeho blízkost, oči, které tak dobře zná a do kterých by se dokázala dívat hodiny, kdyby mohla. Už téměř cítí jisté zklamání, když v tom zaslechne slova, po kterých toužila už předtím. Zamrká několikrát za sebou, jako kdyby tomu nemohla uvěřit. Připadá si, jako kdyby byla uvězněná v kuse ledu, který po každém dalším slově začíná tát a ona se cítí volnější a volnější, cítí teplo, které ji hladí, krev, údery srdce, které ji dávají nový život, novou naděj. Pousměje se lehce, šťastně a zároveň s jistou obavou. „I want it too but also I know that one day you will make another mistake and I don't know if I can handle this.“ Musí mu být jasné, že to chce, že chce pokračovat, že chce jeho, ale zároveň musí chápat i její obavy, protože zatímco od ní měl vždy jistotu...kdy ji měla ona u něj? Chce ještě něco dodat, ale předběhne ji a tak to všechno raději spolkne a nechá tak. Souhlasně pokývá hlavou. Měl pravdu, tohle nebylo vhodné místo na takovou konverzaci a zároveň jediné, kde by se s ním setkala, protože nevěděla, co od něj čekat. Poprvé za celý měsíc se jí na tváři objeví upřímný úsměv, vlastně i pobavený. I když je to jenom na okamžik, tak přesto tam byl. „Tentokrát bych tě zvládla.“ Odpoví sebevědomě, přičemž našpulí rty, jako kdyby to mělo být jakési potvrzení sebedůvěry. Zvedne se od stolu a nepovažuje za potřebné k tomu něco dostat, rozhodně musel pochopit, že nijak neprotestuje. Vyjdou společně ven z pubu, přičemž si zastrčí obě ruce do kapes a vydá se po ulici směrem k bytu, kde právě přebývá. „Nechci se ale jít projít. Dělá se mi špatně z toho, co vidím…“ Porozhlédne se okolo sebe. Není to ono, není to to město, které bylo dřív. Smrt, nástrahy, nebezpečí...to tady vždy bylo, ale teď? Teď se obyvatelé bojí chodit ven, jenom hloupí turisté sem stále jezdí, ale má pocit, že i tohle upadá. „..a navíc mám pocit, že mi někdo stále dýchá na záda.“  Může to být narážka na někoho z heretiků, může to být narážka na Marcela samotného, či snad jeho upíry nebo její podělaný coven, kdo ví? Zahne za další roh, možná mu ta cesta připadne až moc známá, alespoň by měla, když se každým krokem blíží k bytu, kde přebýval jistou dobu. „Navíc by sis měl něco vyzvednout, alespoň Cami to tak chce.“ Pokud to nebylo jasné doteď, tak už je. Nevěděla na koho se obrátit, kde jít, i když mohla zůstat s čarodějkami v kobkách, ne...i tak se jí to nezdálo jako dobrý nápad po tom všem. Je ráda, že jí nabídla útočiště ve svém bytě. Zanedlouho dorazí k panelovému domu, vystoupá schodiště a v posledním patře otevře dveře od bytu. Udeří jí do nosu vůně domova a člověka, kterému to tady patří. Vždy, když se ocitnete u někoho než sám u sebe doma, tak cítíte specifickou vůni a ona má pocit, že tahle nikdy nezmizí. Odloží klíče na stolek při dveří a poukáže někde směrem k posteli u které je poblíž jedna zabalená krabice. „Tvé věci jsou támhle.“ Mávne ledabyle rukou a sundá si koženou bundu, kterou lehce přehodí přes opěradlo křesla v obýváku, u kterého se zastaví. Nespouští z něj pohled a musí se přiznat, že je i částečně nervózní z toho, že jsou spolu...sami. „Ironie, že? Jednu dobu to bylo tvoje místo a teď...“ Podívá se okolo sebe.“… za poslední roky jsem vystřídala až moc domovů.“ A u někoho v jejím věku to není normální, nebo snad ano? Dům, kde vyrůstala, Abattoir, půda kostela, její byt s Marcelem, vězeňský svět a teď jako kdyby ani nevěděla, kde patří. Jenom po jeho boku si připadala jako doma.

Nemal dlhšie dôvod večne sa skrývať pred pravdou. Nemal dôvod skrývať sa pred ničím a pred nikým, pretože naoko neexistovala vec, z ktorej by mal strach, či len kradmé a hlúpe obavy. Akoby si na začiatku dňa nemohol byť istý ničím, akoby žiadnu istotu nikdy nepoznal a jediné, čo ho obklopovalo bola temnota a klamstvá, do ktorých sa ponoril tak hlboko, že ho nimi ostatní mohli vystihnúť, odhadovať. A aj napriek tomu mu z úst po toľkých týždňoch konečne vyjde pravda, v ktorej nebolo ukryté jediné šťastie, jediná dobrá vec, ktorá by ich čakal, len tvrdý spád, o ktorom obaja vedeli, že skôr či neskôr príde. Naozaj nikdy nezáležalo na tom, aké ich city sú, vždy šlo len o to, čo ich dokáže zničiť, pretrhať na časti, ktoré viac ničím nepôjdu zlepiť dokopy. Ako rozbité hračky odhodené pod posteľou v kúte tmavej izby. Chladné, prázdne, osamelé... V okolí nie je nič  a nik, kto by ich zdvihol. Nejakým spôsobom si však zvyknú, vedia, že všetko nemôže byť jednoduché, ľahké a prosté, že život je len putovaním v kruhoch, v ktorých častejšie narazíš do rohu, než by si našiel východ. Bolo to ironické, trpké a smiešne, už dlhšie si tak pripadal, už dlhšie jediná vec, ktorej sa večne držal, strácala na význame. Mať rád sám seba je tá najdôležitejšia vec – predtým snáď ani nepoznal, či nevnímal nič iné a teraz? Naivne stiahol svojho psychopata, spustil takmer všetko, čím dovtedy žil, zmenil sa a nechal poháňať tým, čomu sa predtým smial, čo predtým odcudzoval, pretože ho to neťažilo. Výčitky, vina, empatia, láska... Chcel, aby to zmizlo, ale naozaj to nikdy nemohol celkom zmazať. Dnes sedel pred svojím najväčším záujmom, pred stretom ich všetkých a hľadiac jej priamo do tváre, ktorá sa skoro odvracala sklamaním, dokončil krátke vyznanie svojho jediného pocitu, o ktorom bol presvedčený. Už dlho to tak bolo, aj keď si doteraz nemyslel, že je podobných emócií hoden, žeby niekto ako on mal prechádzať tým istým, čím sa brodia normálni ľudia. Pretože na konci dňa mala pravdu – on bol všetko, len nie normálny. Potreboval ju snáď? Potreboval niečo, čo by ho zdržovalo, niečo, čo by ho zbytočne zabavilo a nútilo pomaly zabúdať na jediný cieľ? Nie, neprosil sa o to, neovplyvnil to, ani to nikdy neplánoval, ale stalo sa to. A každá sekunda jej odporu, jej odvracania, či strhávania ďalej z jeho dosahu, bola len novou trhlinou medzi ostatnými. Na jednu stranu to mohla byť obyčajná posadnutosť. Sociopat sa naviaže na niečo, čo ho fascinuje a už to viac nepustí, nechce pustiť. To presne bol jeho prípad, cítil sa na sklonku rovnako, ako maniak na odvykačke od niečoho, čo ho predtým doslova kŕmilo každý deň.
Nakloní hlavou pomaly do strany, akoby sa mu samotné kosti vzpierali a chceli zostať bez pohybu. Jeho oči mlčky doslova skúmajú každú jej črtu, prevŕtavajú ju v snahe dostať sa na samotné dno jej priepastí. Otrie pery o seba, než stisne zuby, a tak pevne zopne sánku, pri naliehavosti, ktorú si momentálne nemohol na ničom vybiť. Bola snáď šťastná, že to konečne počula? Že dostala práve tieto slová od stvory, akou vždy bol? Každý iný tvor by utekal, odvrátil sa a zavrel za sebou dvere, zabarikádoval ich tým najťažším, čo by našiel, nechávajúc ho bez možnosti dostať sa dnu a nikdy sa neohliadajúc späť. Lenže ona bola iná, vždy vedel, že je to tak. Dokázala ho pochopiť, vtesnať sa do jeho mysle a vidieť svet z pohľadu maniaka, neobviňujúc ho následne za všetko, čo rozbil, zničil. Prečítala si takmer každú stránku z jeho knihy, ktorej stránky nikdy nezapísal a napriek všetkému podľahla, padla rovnako ako on. A to bolo všetko, čo mu nateraz stačilo, čo chcel a čo ho zaujímalo. Nemohol sa zdať prvej svetlej veci, ktorú mal kedy v rukách, nemohol vypustiť jedinú dobrú vec, ktorá stretla, ktorej na ňom záležalo. Lenže v jej úsmeve nebolo vpísané len šťastie, ale aj strach, ktorý ju s ním musel obklopovať na každom kroku. Záležalo na tom však? Nechcela s ním skončiť, nechcela sa znovu otočiť chrbtom a nechať ich ísť, rozplynúť sa v tom, čo on privliekol, v strachu a krvi, ktorá možno aj teraz stekala do jedného z kanálov v meste. Ohrnie spodnou perou a ani na stotinu neskĺzne zrakom z jej pier, akoby len pozoroval, že sa hýbu, ale naozaj nevnímal jedinké slovo. Napokon však prižmúri očami a zľahka sa prehne dopredu, prehne bližšie k nej, nakoľko jeho zmysli si priam vyžadovali jej tesnú blízkosť. „I won´t let you down again.“ Možno sa bude snažiť pomstiť, možno to nezahodí, nenechá tak, pretože prosto nemôže. Pretože zlosť a nenávisť je silnejšia než on a Marcel so Sophie si zaslúžia všetko, čo príde, čo dostanú... Ale vedel, že nikdy viac neurobí nič, čo by ublížilo jej, pretože všetky jeho pudy, jeho vnemy nechceli nič viac, než ju chrániť, i keď to zvyčajne nepotrebovala. Myslela si, že pred Garettom bude stáť sama, že sa ju znovu pokúsi zabiť a ona bude musieť urobiť všetko, aby ho dostala skôr, lenže bola na omyle. On ho nechal žiť, on ho zaručil pred Christine a je to on, kto ho môže zhodiť rovnako, ako ho zhodil už niekoľkokrát, rovnako ako ho Garett skoro zabil. Nenechal by ho zájsť až k nej, nenechal by ho zájsť k tomu, aby sa ju čo i len pokúšal ohrozovať, s herektmi za chrbtom by sa oňho postaral ľahšie, než si myslí... Nebol to teda čarodej, magor, z ktorého mal obavy. Bola to ona, tá, ktorá stála na druhej strane, tá, ktorá sa bude pokúšať útočiť a na rozdiel od neho... Žiaden z nich nebude ani váhať jej to vrátiť späť. Mal potrebu jej to povedať, mal potrebu jej vyhovoriť každý jeden krok, ktorý by chcela podniknúť, nie kvôli ním, ale kvôli nej. Zopne ústa dokopy a opäť sa od nej odtiahne bližšie ku sedačke. Všimne si, že ešte neskončila, že má stále niečo na jazyku a nebola jediná, kto mal. Avšak miesto, kde sa na nich po tom čase už obracala snáď každá tvár a načúvali ich každé uši, nebolo práve dokonalým na ten typ konverzácie. Na začiatku? Možno... Teraz nad nimi už lietali slová, ktoré boli konečne vyslovené a jeho noha pod stolom sa mykala stále viac a viac.
Jazykom si prejde po spodnej pere, než si do nej letmo zahryzne, skloní tvár o pár milimetrov nižšie, zdvíhajúc k nej pomerne provokatívne pohľad. „Huh...vážne?“ Podvihne obočím, akoby ju k niečomu vyzýval. „Najskôr máš ale pravdu.“ Pokrčí neurčito plecami a s krivým úškrnom nakloní tvárou do boku. „Zvládla si ma už niekoľkokrát...“ Vydýchne už obvyklým skrytým významom v slovách, ktoré mu boli z väzenského sveta tak podobné, akoby sa jednou sekundou vrátili presne tam a v druhej si uvedomil, že tam nie sú. Že sa všetko zmenilo a posunulo k smeru, o ktorý by nikdy nestál. Úškrn mu pomaly zmizne a opäť ho nahradí ľahká vážnosť a zaujatie, s ktorým sa zdvihne pomaly od stola mieriac len niekoľko krátkych centimetrov za jej chrbtom ku dverám, z ktorých vyjdú von na ulicu. Nedalo sa povedať, žeby si hneď v prvom momente uvedomil, kam jej kroky mieria, ako sa už rozišiel po jej boku, ale nepatrné spomienky, takmer nebadateľné, mu prelietnu mysľou ako odraz svetla na skle. Poznal tú cestu, šiel po nej už desiatky krát vždy smerujúc len na jedno miesto, ku ktorému sa po svojom príchode vrátil len jedenkrát. Zľahka zdvihne bradu dohora a zahľadí sa niekam na koniec chodníka, po ktorom kráčali, nejakým spôsobom dúfajúc, že zahnú opačným smerom, než na aký bol zvyknutý. Z chvíľkového zamyslenia ho vytrhnú až jej slová, až niečo, čoby mohli byť pokojne výčitky, ak by chcela, pretože za všetko, čo videla... Bol zodpovedný on. Z úst mu unikne krátke, avšak nie práve pobavené uchechtnutie, pričom sa z boku zadíva na jej tvár a mierne našpúli perami. „Za mesiac sa všetko akosi rýchlo zmenilo. To bude moja chyba...“ Prenesie tichým hlasom. „Osem herektikov nikdy nemá dosť.“ Prehltne sucho, akoby ich chápal... Na jednu stranu mal už vôbec na výber, ak sa chce raz stať jedným z nich? Boli upíry a zároveň stále mali svoju moc a on bol rovnakí, bol presne ako oni. V každom prípade, mala pravdu, nič v tomto meste už nie je tak svetlé, ako bývalo, žiadne zákutie nie je bezpečné a žiadna z uličiek nikdy dostatočne presvetlená. Zvraští čelom a prižmúri oči niekoľkokrát slabo mrkajúc, akoby mu niečo prelietlo hlavou, než to rýchlo zahnal a odvrátil od nej pohľad späť pred seba. „Nikto z nás ťa nesleduje, o tom by som niečo vedel... Aspoň  teda dúfam.“ Dodá už napokon neurčito. „A Marcel to pravdepodobne tiež nebude.“ Na niekoľko sekúnd sa odmlčí, pričom sa všetky jeho rysy skĺbia do úškľabku. „Ako veľmi na stupnici jedna do desať, kde desať je najviac, si myslíš, žeby mu to ublížilo?“ Nadvihne jedným obočím a s menším poloúsmevom sa obzrie okolo seba, ako zahnú za roh z uličky, po ktorej predtým šli. Všetka spokojnosť sa rýchlo vyparí a nahradí ju zmätenosť, zvláštny a hlavne spýtavý pohľad, s ktorým sa na ňu opäť obráti, akoby sa presviedčal, že idú tam, kam si myslí, že idú. „Vyzdvihnúť?“ Poznamená neveriacky hneď po tom, čo mu jeho domnienku potvrdí. „Myslel som, že pri sťahovaní všetko po mne minimálne rituálne spálila...“ Uchechtne sa potichu a mykne hlavou zo strany na stranu. „Nehovoriac o tom, že pokojne mohla. Boli to len zbytočnosti.“ A čo sa týkalo oblečenia, aj tak už nič z toho nepotrebuje, nepotrebuje žiadnu z tých vecí. Davina na ňom mohla vidieť, že nemá dvakrát chuť sa tam vracať, že nemá chuť prekročiť prach miesta, v ktorom sa snáď prvýkrát po rokoch cítil ako v mieste, ktoré mu minimálne pripomínalo domov. „Prečo chceš vôbec ísť práve tam?“ Prenesie nevedno o skutočnosti, že sa Camin byt stal miestom, ktoré Davina momentálne obýva. Človek by čakal, že bude u Sophie, alebo sa vráti späť za Marcelom, lenže bývalý domov psychopata a psychologičky sa očividne zdal ako lepšie miesto.
Pery tlačí k sebe a jeho zopnutá sánka sa nepohne snáď ani o milimeter. Jedným krokom znovu prechádzal medzi tými istými dvermi do tej istej miestnosti spomínajúc si na každý jeden krát, kedy sa ocitol na rovnakom prahu. Nepovedal by to a žiaden z jeho výrazov tomu ani nenasvedčoval, ale chýbalo mu to, najskôr vždy bude... Nikdy nemal možnosť využiť svoju šancu, naozaj sa chopiť niečoho, čo mu predtým, ako odišiel do toho nešťastného väzenského sveta spolu s Davinou a tými dvomi, Camille dala. Bola len premrhaná, zmiznutá v čase, ktorý akosi zatarasil všetko, čo raz existovalo, raz mali a v čo veril, dúfal, že ho bude čakať, keď sa raz vráti. Lenže nečakalo. Nečakalo ho nič iné, než opustený byt a človek, ktorí sa bez neho pohol ďalej, vymazal ho ešte skôr, než naozaj stihol niečo urobiť. Už sa najskôr nedozvie, akoby to dopadlo, keby vtedy neodišiel... Možno by tu bývali doteraz. Možno by tu aj dnes bývali spolu. Všetky podobné pocity, všetku nechuť rýchlo zmaže, pochová niekde pod podrážky topánok a drevené parkety. „Sladký domov.“ Uškrnie sa viac-menej sám pre seba, než sa odmlčí a porozhliadne letmo okolo, vstupujúc ďalej do chodby, zatiaľ čo Davina odkladá veci na stolík. Keď mávne pažou k posteli, očami nasleduje na miesto, kde zbadal len jednu z tých hnedých, kartónových krabíc, okolo ktorých sa vždy točilo, zdá sa, všetko, čo mal. Potichu vydýchne a automaticky prekoná tých pár metrov, pričom sa pri nej bez veľkého záujmu zohne a prstami jedným ťahom stiahne priesvitnú lepiacu pásku, nazerajúc nezaujato dnu. Jeho výraz sa však začne veľmi rýchlo vyjasňovať, akoby ho zozadu niečo chcelo bodnúť do chrbta, ale on sa stihol včas vyhnúť. So širokým úsmevom siahne dnu po jednu z vecí. „Ale nie...“ Vydýchne s ľahkým nadšením. „Už som si myslel, že je preč.“ Pomaly sa narovná a obráti späť k Davine, hľadiac na dlhší lovecký nôž, ktorý musel byť doteraz poznačený krvou nie len jednej osoby. Na niekoľko sekúnd privrie oči a zhlboka nasaje vzduch nosom do pľúc. Toľko spomienok. Znovu ich pootvorí a konečne sa jej pozrie do tváre, pričom sa všetka jeho chvíľková extáza zastaví a jediné, čo mu unikne z úst je mierne odkašľanie. „Každopádne...“ Nadhodí si ho v rukách, než ho opäť chytí a otočí čepeľou k zemi. „Možno je nakoniec fajn, že všetko nezničila.“ Dodá napokon sucho, obrátiac sa späť ku škatuli, do ktorej svojho dávneho spoločníka vhodí, nestarajúc sa dlhšie o žiadnu vec z obsahu.
Po dlhom čase s ňou bol celkom sám, po dlhom čase stáli naproti sebe bez večných výčitiek, bez momentálnych hádok, ktoré by ich zaslepili. Priamo pred ním ako na podnose, stačilo sa len načiahnuť a uchopiť. Musel jej dať za pravdu pri predstave na ľudí, ktorí toto miesto obývali a odišli z neho, aby v ňom na koniec mohla skončiť práve ona, osoba, ktorá tiež vystriedala viac domovov, akoby bolo psychicky zdravé, sa cítil pobavený. Na spôsob, akým byt nazýval domovom a ona to teraz začne robiť tiež. Slabý úsmev unikne jeho tvári, ako k nej začne pomerne pomaly pristupovať bližšie. „Znie to ironicky.“ Mykne ramenami a opäť si zahryzne do spodnej pery, doslova sa do nej zasekávajúc zrakom, akoby v rukách stále držal niečo ostré a potreboval si začať, neprestajne smerujúc ďalej a ďalej do jej tesnej blízkosti, znovu vnímajúc jej vôňu, každý jej pohyb, či mimiku, ktorá mu mohla toľko prezradiť. Boli to nebezpečné kroky, kroky za ktorými sa vždy niečo skrýva. „Ale som rád, že si tu práve ty.“ Prizná bez týrania zastavujúc sa s dlhým výdychom len centimetre od nej. Zľahka podvihne bradou a pootvorí ústa, nenechá ju uhnúť pohľadom, nenechá ju ustúpiť, ani keby chcela, ani keby to plánovala urobiť. „Aspoň už viem, kde ťa mám hľadať.“ Jeho hruď sa patrne zdvihne, jeho svaly napnú, akoby sa nad ňou týčil a zároveň ju chcel pod seba celkom ukryť. Akoby sa držal každej bunky, každého nervu, ktoré si želali môcť sa rozštvrtiť na kúsky, mohol zatínať ruky, mohol sa zaseknúť v pohybe a podrážky topánok mu niekto mohol priklincovať k zemi... Aj tak by bolo náročné sa ovládať, na konci dňa... Bol len maniakom, posadnutým, naliehavým, žiadostivým. A nejakým spôsobom to bola ona, kto sa ocitol v strede všetkých jeho nevyslovených žiadostí.