Woods (Lesy v okolí New Orleans)

Not you, them! Zneli mu v hlave slová, ktoré sa zmiešavali dokopy so všetkým ostatným. So všetkými pocitmi, všetkou nenávisťou i vidinou zrady, otupenia a bolesti tej najhoršej, najzdrvujúcejšej. Čierna ovca, ktorej pomyselný odznak potupy už navždy zostane vyrytý do čela. Vyrytý do mena, do zčernalého vnútra, ktoré sa nikdy nemohlo pohnúť ďalej, nedokázalo napraviť. Nezáležalo na tom, ako veľmi to chcel, ako veľmi sa pred tým snažil utiecť, snažil skryť. Pravda bola to jediné, čo si ho vždycky našlo, nájde. He is evil. He is fallen. He is a sinner and he always will be the only thing he was called for his whole life – an abomination. He wasn’t born like that, he never tried to fall in absolute madness, his father and his family made him to do it. Evil isn’t born, is created. And all his anger, all that wrath growing and growing trough the years, left him with nothing. Left him completely and utterly empty. A tá prázdnota sa nedala ničím zaplniť, nedala zmazať ani za tie mesiace nikam nepominula. Bola tam stále s ním ako stará kamarátka, čakajúc ho na každom kroku, čakajúc ho v slepých uličkách, v ktorých sa bezmyšlienkovite ocital jeden deň za druhým. Akoby krvi na jeho rukách nebolo dosť, akoby ani smrť nebola žiadnym koncom, ale len počiatkom niečoho desivého, niečoho hrozného a trpkého. Veľkolepého a zároveň zabudnuteľného. Bol vrahom, psychopatom, monštrom bez akejkoľvek empatie, či súcitu. Ten nikdy nepoznal, ani mu ho nik neponúkol, nedal. Rodina sa mu vyhýbala, stráhala sa ho, nemohol sa ich čo i len dotknúť bez trestu, bez následkov zo strachu, ktorý jeho rodičov budil každú noc z pokojného spánku. He never asked for it, he never wanted to be born without magic, without purpose.
Modré oči sa privrú v pálčivej bolesti. Privrú, akoby viac nechceli nič vidieť, nič počuť, nič cítiť. Fyzické utrpenie sa nikam nešplhalo na to psychické, mentálne – a to znášal celý život. Znášal, žil s ním, zvykol si naňho. Otváral mu dvere dokorán, keď po ráne zaklopalo a vkradlo sa dnu. Až ho napokon otupilo natoľko, že už nedokázal cítiť vôbec nič. Nechcel. Bolo to tak jednoduchšie, robilo ho to silnejším, chladným, neľútostivým. Presne tým človekom, ktorý dva roky dozadu stál pred prahom rovnakých dverí pripravený rozbiť všetko, čo mu príde pod kliešťové zovretie rúk. A dnes? Dnes z toho miesta utekal. Dnes sa chcel opäť skryť, vediac, že to najhoršie ešte len príde, že všetok ten zmätok si ho ešte len nájde keď to bude čakať najmenej. Nechávajúc za sebou jedinú osobu, jedinú bytosť, ktorá o neho ešte stála. Dievča, ženu, pre ktorú bol konečne prvoradý, ktorú mal a ktorú potreboval. Potreboval, aby sa dokázal kontrolovať, ovládať, vnímať a chcieť vnímať čokoľvek iné okrem krvilačnosti a pomsty. Rozbil ju na malicherné kúsky ničoty a napokon po nich pošliapal. To najhoršie však bolo, že sa jej otočil chrbtom, že ju tam nechal. Zlomenú a prázdnu – presne takú, ako bol on sám. Ešte teraz mal pred očami jej tvár, jej pohľad, jej strach... všetko, čo sľúbil, že s ním už nikdy nezažije, čo sľúbil, že sa zmení. No skutočne sa zmeniť nemohlo. On sa nezmení. It will always stay with him. There was no way to get rid of it, to send it away. He was a psychopath, sociopath. And he will always be pure and natural killer, evil.
Rýchle kroky sa ozývali po prázdnej chodbe. Just listen to me, please. Musel sa z toho miesta dostať čo najskôr to len šlo, neohliadajúc sa späť. Musel sa z tadiaľ dostať predtým, než... než by sa nedokázal ovládnuť, nedokázal si pomôcť, zachrániť sa a zachrániť ju. Bol monštrom, ktoré sa samo uväznilo v pasci nad priepasťou, každým momentom sa posúvajúc bližšie a bližšie k pádu. Chladná ruka pevne schádza zábradlím popri schodisku, dlhé prsty obkresľujú značky krvi, nechávajúc za sebou ďalšiu spomienku svojej prítomnosti a pach horkého železa. Chcel byť sám. Chcel sa so sebou vysporiadať, upokojiť a zavrieť, zamurovať za hrubú stenu, no nič z toho mu nebolo umožnené. Na ničom z toho nezáležalo. Akonáhle sa ich pohľady stretli, všetko sa skončilo alebo nedávalo žiaden význam. Stačil jediný, krátky záber do jej očí, trvajúci len necelé sekundy a pritom hodiny. Jej tvár, ktorú nezahliadol už vyše mesiaca, jej telo, ktoré v napätí čakalo na to jediné, jediného. Naňho. He has always been a hunter, nothing on his tail. But there was something in her, he knew, could make that change. To capture the predator, she couldn’t remain the prey. She has to become an equal, in every way. Hľadel na ňu, akoby sa samotný čas zastavil. Jeho telo, jeho bytosť, zmeravela v pohybe, ktorý spomalil, všetko spomalilo. Hľadel na ňu ako dravec, votrelec i obdivovateľ. Symetrická tvár, široká sánka, plné pery, azúrovo-zelené oči a vlnité krátke vlasy, cez ktoré zvykol preplietať svoje špinavé prsty. Hypnotizovalo ho to a popudzovalo zároveň. Do nosa mu odrie jej vôňa rozliehajúca sa všade po okolí, alebo to možno bolo len ním, možno len spomienkou, ktorá už dávno odznela. No cítil ju, vpíjal ju a vysával dosucha, než nezostalo nič, ani jediná kvapka. She gave up on him. Modré dúhovky, doposiaľ intenzívne, mätúce ešte o niečo potemnejú, sčernejú na uhlíky. Ak by sa nechal, ak by to dopustil, mohol v jej tvári zahliadnuť mnohé, mohol nájsť svoje vykúpenie, ktoré si nikdy nevybral, ktoré mu nebolo dopriané. Lenže on nechcel. Jej prítomnosť naňho vplývala ako hlasná ozvena emócií, ktoré sa k nemu kradli, šplhali do kútikov očí, úst, viečok, ktoré sa žmúrivo privrú. „This is really not a good day for this, sis.“ Posledné slovo len precedí, odsekne v iritácií pomedzi zaťaté zuby. Čelo mu ešte stále zdobili kvapky potu a telo mal ochabnuté, zničené, akoby práve bežal tisícky míľ a stále nedohliadol nakoniec. Netušil koľko toho počula, no bol si istý, že neprišla pred dvomi sekundami. Stála tam už nejakú dobu, vedela, čo sa tam hore stalo, vedela, že ho postihol záchvat, počula jeho krik, jeho hnev, kúsky skla dopadajúce na studenú dlážku. Ohrnie spodnou perou, akoby sa v spomienkach vracal do večera, kedy pred ním namiesto Daviny stála práve jeho milovaná sesternica. Kedy jej zapichol ostrý hrot noža priamo do brucha, nepremýšľajúc, neváhajúc dvakrát. Pozoruje ju, než sa zmieni o jeho stále poranenej pästi, po ktorej ešte stekali kvapky čerstvej krvi. Na moment po ruke zíde zrakom, než sa vráti späť a venuje jej jeden zo svojich pokrivených poloúsmevov. „I think I will survive, if that’s what you asking about.“ Komentuje sucho, uštipačne, akoby nemal ani poňatia prečo tu obaja stoja a o čo jej presne ide. Akoby sa chcel otočiť a odísť a pritom k žiadnemu odchodu nemal. Pomaly prestúpi z nohy na nohu, než sa k nej pomaly začne približovať. „You don’t need to push vampire blood down your throat, not just yet.“ Ironicky na ňu mrkne a bez toho aby sa zastavoval, ju na niekoľko krátkych centimetrov obíde. Chcela priestor, a ten jej nechával, i keď pravdepodobne nie nadlho. Padal, padal každým momentom hlbšie a hlbšie do hlbokého dna. Kam mohol ísť, keď ho tiene volali? Čo mohol robiť, keď ho tiahli... tiahli pod zem, tiahli do ničoty? A každý okamih, každý závan vzduchu, ktorý mu narážal do chladných líc, ho miatol, frustroval. Prečo v jej prítomnosti vždy cítil všetko? Všetko, čo cítiť nechcel?
Chovala sa voči nemu tak ľahostajne, a pritom vedela že jeho modré oči vidia cez tie jej. Vidia jej priamo do hlavy, ktorá dokázala byť rovnako tak zvrátená ako tá jeho. A práve to ich vždycky spojovalo, držalo po kope. Či už jej ublížil, či už ju zabil a či ona jeho navždy zatratila v spároch skazy. Zakaždým sa našli, vrátili priamo k sebe do jediného momentu. Do jediného dňa. Do sna, ktorý sa k nemu zakrádal v spánku. Two lips like roses and clover, promising, whispering... the lonely nights are forever over. Nečakala na jeho odpoveď. Vedela, že ju bude nasledovať, že si takúto príležitosť nikdy ujsť nenechá. Nezáležalo na tom, aký má deň, alebo či päť minút dozadu ešte mlátil nábytok v jej byte. Našpúli perami a ešte poslednýkrát sa zadíva do okien vysokej budovy, do okien, za ktorými nik nestál.
„So... what happened?“ Vydýchne, akoby si jej prítomnosť zrazu náramne užíval. Nálada sa mu menila tak rýchlo ako slnko nahrádzal mesiac, možno ďalšia z jeho bipolárnych porúch. Široký úsmev zdobil jeho vyjasnenú a zavše spokojnú tvár, hlavu, teraz pohodlne zapretú o opierku koženej sedačky mohutného čierneho SUV. „Did your master finally let out of your leash or you ran away?“ Prejde si jazykom po hornej rade bielych zubov, celý čas ju neprestajne sledujúc. „Oh, yeah, you ran, didn’t you.“ Slabý smiech sa ozve uzavretým priestorom auta, v ktorom už obaja sedeli a ktoré ho momentálne viedlo do neznáma. Chcela sa o niečo pokúsiť? Bol toto jej brilantný plán na jeho večné odstránenie? Možno. Záležalo na tom? Jemu určite nie. Tak či onak jej to nevyjde. Rýpavé poznámky boli jeho spôsobom komunikácie, boli obranou od hocičoho skutočného, ktorej sa naučil už celé roky dozadu a ktorá ani po jeho nábere emócií, nevymizla. Každopádne, blondína po jeho boku sa ku žiadnej výrečnosti sprvoti moc nemala, čož bola naprostá škoda. On sa chcel rozprávať, chcel počúvať jej racionálny, vyčítavý a ľahostajný hlas. Pretože presne tak si predstavoval svoj dnešný deň. Prsty netrpezlivo začnú bubnovať popri pootvorenom okne, oči hľadia niekam na ubiehajúcu cestu a napokon späť ku nej. Rýchlosť sa však stupňuje, nervózne bubnovanie neprestáva, ba čo narastá, hlava mu kmitá zo strany na stranu, akoby sa ju snáď snažil vytočiť, rozprúdiť jej krv v žilách ešte väčšmi, než už pravdepodobne bola. Ako dieťa, nevychované a nestarajúce sa o nič, než o seba. „Did you come all the way for lil-old me to sit in silence?“ Nakrčí hustým obočím a už-už otvára ústa v domnení vypustiť ďalšie nezmysli a žvásty, než ho zaskočí svojou otázkou. Tá však nebola vzhľadom na situáciu šokujúca vôbec. Did you hurt her? Doteraz spokojné držanie tela, akoby na moment zmeravelo, tvár stuhla a premenila sa na tvrdý kameň, skalu. „One would expect only that from me, right? To kill, to destroy, to bring nothing but endless suffering into your lifes.“ Prenesie povoly, postupne, akoby sa s každým slovom hral na jazyku. Skutočne si myslela, žeby Davine ublížil? Myslela si, žeby ju chladnokrvne zabil, presne tak, ako to urobil predtým jej. A možno mala pravdu, možno sa skutočne vôbec nezmenil a ak by tam zostal čo i len o sekundu dlhšie, dievča, ktoré si navrával, že miluje, by naňho muselo použiť svoju mágiu, ak by chcelo prežiť. Potichu vydýchne a pretáčajúc očami vyrovná hlavou naprosto pred seba. „No, I didn’t physically hurt her, chill out.“ Odpovie jej napokon s akýmsi zvláštnym, tichým tónom. Grace is just weakness. Or so he was told. He was cold and he has been merciless.
Nevenoval jej jediný pohľad, akoby ani nedával pozor, akoby ju nepočul a nehodlal počúvať. Prečo by aj? Nechať sebou manipulovať od osoby, ktorá o ňom vedela úplne všetko. Ktorá mu videla do hlavy, prakticky v nej už niekoľkokrát nechala špinavé šľapaje od topánok. Nechcel si to pripustiť. Slová, ktoré sa mu zarezávali do žíl ako tisíce takých loveckých nožov a každý z nich patril len a len jemu. Teraz už bolo jasné, že to celé počula, že si celú tú cirkusovú prehliadku zišla od začiatku až do konca a teda vedela aj o tom, že Kai pozná pravdu. Pozná spôsob, ktorým sa ho chcú zbaviť. Či chce zbaviť. Why he should trust anything anymore? He was a liar, but not the only liar sitting in this car. Why he should believe that anyone would choose him, choose a complete psychopath over everyone else? How he could believe that she never gave up on him, never, not even for a moment thought about getting rid of him? She had ascendent before and now she has blood aswell, what was stopping her?
Chcela úprimnosť, chcela pravdu? „Maybe she should’ve.“ Prenesie neurčito, akoby jeho hlas bol len akousi ozvenou v diaľke. Bez emócií, bez tónu. Nebol pre ňu dobrý a nikdy nebude, nedokáže zmeniť to čím je a preto jediný, kto ho môže kedy akceptovať, sú len monštrá jemu podobné. Jeho nová rodina, tak isto ako aj ona mala svoju, inú... novú, drahú rodinku. „Oh, please, sissy.“ Zvraští otrávene čelom, venujúc jej krátky nechápavý pohľad. „I just pulled your whole family from the hell, wasn’t that what you always wanted? Not to be so completely alone anymore? Maybe you should show me some graditute time to time. Wouldn’t kill you.“ Precedí, očividne už pomaly ale isto unavený z jej predslovov, ktoré vopred nemali žiaden význam. Unavený z jej obkresľovania pravdy a morálnych hodnôt, výčitiek a prehovárania priamo do duše, ktorú obaja vedeli, že nemá. Prekríži si ruky na hrudi. Rukávy pevnej koženej bundy sa mu letmo vyhrnú nad zápästiami, látka nakrčí pod náporom. S trpkým úsmevom na perách pomaly kýva hlavou, stále hľadiac niekam neurčito pred seba. Mala pravdu vždy a vo všetkom. Vedela ho odhadnúť, poznala jeho slabiny tak isto ako aj silné stránky, vedela o jeho minulosti, ktorú jej so značnými detailmi tak dobrovoľne vykresľoval... a nebola by to ani ona, aby ju nepoužila proti nemu. Gumené pneumatiky čierneho auta sa zastavia na príjazdovej ceste pri lese. Pri ničote a nulovej civilizácií, či lepšie povedané, svedkoch, ktorí by mohli ich „priateľské“ prežitie dnešného dňa akokoľvek narušiť. Musel sa uškrnúť. „You know...“ začne ešte predtým, než by otvorila dvere po svojej strane. Ešte predtým, než by stihla vystúpiť von. „I stopped blaming myself for anything, really. Long-long time ago. Right when I stopped living the way people asked me to and start living the way they feared.“ Hlas mu potemnie, však dával jej tú pravdu, ktorú chcela počuť. Tón bol nejednoznačný, no priamy, tichý, dokonalo vyrovnaný, spokojný sám so sebou.
Prstami si prehrabne tmavé ebenové vlasy, ktoré vyčeše dohora, pričom s hlasným povzdychom schmatne za kľučku a potiahne ňou nadol. Silný vietor mu udrie priamo do tváre, len kompletné ticho a obrysy kmitajúcich sa špičiek ihličnanov rezonoval všade navôkol. Skutočne chcela, aby boli sami. Sami na to, čo malo prísť a čo očakával. Dvere za sebou jedným mávnutím ruky zabuchne a s podvihnutou hlavou popôjde o niekoľko krokov pred auto, ktoré s určitosťou šlohla spred domu Pôvodných. „So... this is it?“ Náhle sa otočí jej smerom, prestávajúc si všímať okolie a zameriavajúc pozornosť jedine a nepretržite k nej. „This is your big grant plan?“ Mávne rukami do strán, akoby sa jej vzdával, akoby ju doslova vyzýval aby po ňom šla a robila si čo chce. Jazykom si prejde po vyschnutých perách a s akýmsi zvláštnym dožadovaním, zvláštnou pachuťou v ústach vypaľuje dieru do jej zorničiek. „Put me back to the prison world, expecting I am not going to find the way back again?“ Podvihne výsmešne obočím, však žiadnu radosť ani pobavenie by ste na jeho tvári nenašli. Len sklamanie, trpkosť a bolesť sa skrývali za tou maskou blázna, obyčajného pankharta. Paže mu opäť ochabnú pri tele a ťažkopádny výdych unikne pomedzi zopnuté rty. „Tell me something.“ Prikročí k nej o jeden krok bližšie v razantnosti, v žiadaniu. „Are you so scared to be a blood sucker? Are you so scared of simply taking that fricking vampire blood, suck it until dry and beg your stupid hubby to crack your neck?“ Prenesie bez akéhokoľvek nadýchnutia, akejkoľvek pauzy. Vedel, že nad tým premýšľala, musela. Koniec koncov, to on bol strojcom jej momentálneho nešťastia a všetkej mizérie, museli ho odstrániť, musel zmiznúť. Čo bolo ľahšie, než ho prosto zabiť a s ním aj nechcenú matičku?

Časový úsek, jenž nastane mezi střetnutí pohledů dvou lidí, kteří vnímají zákony veškeré životní přitažlivosti může být tím nejdelším prokletím nebo nejkrásnější melodií. Přes všechny dny, které proseděla v knihách a teoriích, definicích a praktikách se stále nemůže rozhodnout, kam by se momentálně zařadila. Ve spletité harmonii se spojí pronikavě zelená a chladně modrá tvořící vlastní originální odstín. Srdce silně bije do hrudi a s každým dalším úderem přirozeně dýchat je o něco obtížnější. Tvrdila by, že se nachází ve středové linii, která je hranicí pro zkázu a štěstí. Je těžké svádět boj s někým, něčím, co je vám tak blízké a co si chcete držet při sobě, i když víte, že vás to zničí. V hlavě proudí hned tisíce myšlenek, otázek a nepochopení, které chce s okamžitou platností vyjádřit, ale nedokáže to. Jediné, co ji tak silně přitahuje jsou jeho oči, které ne poprvé za její přítomnosti mění barvu na zčernalé uhlí. Pozvedne bradu nahoru, jako kdyby ho vybízela k dalšímu psychopatickému výlevu, jako kdyby si žádala jeho vztek, protože koneckonců měl být mířený na ni. Ne na osobu obývající ve vrchním patře byt, který ještě před pár měsíci brala jako za společné útočiště, místo, kde nemusí nic předstírat.
„It never is.“ Každé slovo, větní spojení anebo jenom pohled, který dokázal promlouvat do hloubky duše. Kdy přesně byla správná doba na rozhovor? Taková definice ani neexistuje, jelikož není prokazatelné, že můžete být vůbec na něco plně připraveni v kruhu života, co se nikdy neuzavře. Ne do doby, dokud jejich druh nevyhyne a nezůstane po nich jenom prach, co rozfouká vítr ve věčné zapomnění. Tehdy a jenom tehdy se může tvrdit, že svět se zbavil veškerého zla. Zla, které leží na rukou všeho, jenž spadají do skupiny savců schopní myslet, konat a cítit. Stvoření s dvěma spodními končetinami, které je drží ve vzpřímené chůzi a dvěma vrchními, které konají ve zkáze ostatních a vlastní. Na konci dne jsou oni tím významem všeho špatného, co se planetě stalo. Dokonce i ona sama se může mezi ně zařadit s nečistými myšlenkami ke své vlastní krvi. Krvi, kterou se rozhodla dnešním dnem konfrontovat. Prohlíží si ostře řezanou tvář, která otevírala donedávna oči v novém dni po jejím boku. Připadá ji, jako kdyby ji znala celý život a zároveň je tak strašně vzdálená. Nedokáže od něj odvrátit pohled ani na vteřinu, snad proto, že se snaží vyčíst jeho vnitřní rozpoložení z mimiky. Nikdy nepřikládala význam jen čistě slovům, protože velmi dobře ví, že člověk je schopen říct mnoho, ale zbytek těla taky umí mluvit. Především oči, které nikdy nelžou a pravdu v nich nelze zakrýt, pokud jste správným pozorovatelem jako ona, pak nelze gemblovat. To je něco o co se on snaží neustále. Zaměří se na rudou barvu barvící kostkovanou dlažbu pod jejich podrážkami. S výdechem udělá krok vpřed. „Of course, you will. That's kinda your thing, I believe.“ Není překvapením poznámka, kterou nezapomene utrousit na její účet. V jemném pousmání, které připomíná spíše opovrhování, než pobavení musí znovu zalapat po troše kyslíku. Jeho přítomnost, jako kdyby ho brala, kradla si k sobě a nedovolila jí se ani na jeden moment uvolnit. Až tak intenzivní, tak silné to je stát v jeho přítomnosti, přičemž je stále dělí jistá vzdálenost. Možná je to i důvod, proč nechce a nedokáže být blíže. Opatrnost nikdy nebyla silnou povahovou stránkou, ale musí ji přijmout a nechat ji plynout k svému vlastnímu dobru. „Is that a warning?“ Nedá se říct, že vždy je příhodné odpovídat, ale nedokáže si pomoct. Ne v přítomnosti bratrance, který ji nutí každým nádechem říct všechno, co má na srdci a občas mnohem víc.
Nechá ho stát na svém bodě, zatímco zaujme pozici řidiče. Nedává mu ani jinou možnost, než nastoupit a nechat se vtáhnout do víru napětí a zvláštně poletujícího nebezpečí. Uvelebí se o něco pohodlněji do sedačky, zatímco s každou další uběhnutou vteřinou zápasí, aby na něj nepohlédla. Jak je možné, že v jeden moment máte ústa zaplněné slovy, kterými se udávíte, pokud se nedostanou na povrch a v další najednou cítíte na jazyku vyprahlost, jako kdybyste bloudili po písečné poušti s žhnoucím sluncem v zádech. Ve středu čela se objeví mírná vráska, když svraští kůži v nepochopení jeho otázky. What happened what? Where is he referring exactly? Naštěstí je známý svým nezkrotným slovníkem a nulovým sebeovládání držet jazyk za zuby. Pokaždé ji velmi rychle dá najevo směr konverzace. Rty zkřiví do sarkastického úsměvu a stále exceluje v soustředění se na cestu před nimi, stejně jako v ovládání každé emoce, která se chce utrhnout ze řetězu jako divoké zvíře toužící po krvi. „Is it amusing to you?“ Tón je klidný, bez známky provokace či vlastní iritace. „I guess it runs in the family. We always find a way how to escape even if the world doesn't cooperate.“ Bylo potřeba ještě něco říct, dodat? Koluje jim to v žilách, pumpuje jejich prohnilá srdce, které ať už se jim to líbí nebo ne sdílí mnoho společného. Nevloží mu do zakrvácených rukou to potěšení z provokace nebo z přetrhnutí hráze, kterou mezi ne vystavila s prvním kontaktem. Nedovolí nátlaku, který se na ni snaží aplikovat k tomu, aby ji zlomil, aby ho pustila k sobě. Alespoň ne do doby, dokud to nebude nutné. Přesto, že jakoukoliv šanci na propojení pohledu úspěšně odmítá, tak nedokáže alespoň zabloudit k částím těla. Neoplývá nadpřirozenými schopnostmi, přesto má pocit, že zachytává frekvence nervózního poklepání vycházející od muže po svém boku. Irituje jí to, drásá nervy a vztek se snaží prodrat z klece na povrch, snaží se zachytit lana, které jen lehce potáhne k sobě a sesun laviny nekontrolovatelných emocí zahltí vnitřek auta. Rty zůstávají ve stejné pozici – pevně sevřené k sobě a nehýbající se. Jasný důkaz, že se nebude namáhat k žádné odpovědi. Pravda je ta, že si přišla promluvit a stále má jakousi sepsanou osnovu v hlavě, kterou chce vynést. To by ale nesměla starost o nevinnou dívku sžírat vlastní svědomí. Potřebuje zprvu vědět, že je v pořádku, že stále je i ta nejmenší naděje na to, že dokázal vyhrát nad psychopatem uvnitř sebe. Jeho odpověď není uspokojivá, právě naopak. Rozproudí to krev v žilách a on zas a znovu dosáhne svého, zase mu to podá s nataženými rukami. Proč? Proč musí být tak naivní v jeho společnosti? Proč vůbec někoho jako on nechává, aby měl nad ní kontrolu? To je ale ten zásadní problém v jejich zvráceném vztahu. Nechávají jeden druhého dostat ze sebe to nejlepší a zároveň nejhorší. Mají mezi sebou pouto, které svět nikdy nebude moct pochopit, no, ale záležet jim na tom nebude. Důležité je, že oni dokáží číst ve vlastní neuspořádané mozaice. „This is what you do, Kai. You manipulate, you control, you will do everything just to get things your own way.“ Může už konečně pochopit, že není zapotřebí mít nasazenou masku, když se setkají tváří v tvář? Nenachází se v pozici, která by se snažila potahovat pravdu. Tohle on dělá pokaždé, když se cítí ublížený nebo si myslí, že je s ním jednáno nespravedlivě. Nezáleží na tom, kdo před ním stojí a jak moc si je vědom svých citů. Stále, přes všechno a všechny má sebe nejradši, každou svou část. Proto ví, že se bude vracet ke starým způsobům. K věcem, které ho tahají nazpět do nikdy nekončící temnoty. Chill out? Did he really say it? To je poprvé za celý čas, který už proseděli v nicotném, příliš těsném uzavřeném prostoru, kdy si zelené oči vyhledají jeho tvář. Údiv, který si nese neskrývá na jediný okamžik, avšak tón zůstává oněmělý. Snad proto, že je dost chytrá na to, aby si energii, která ji ještě po celém tom čase zbyla nevyplýtvala na jediné slovu, které koneckonců není předmětem dnešního setkání.
Myslela si, že konečně pozná význam slova láska, že bude vědět jakou důležitou roli zastává v lidských životech, který mimochodem přijal k sobě ve chvíli, co se rozhodl zůstat, co si pustil hnědovlasou čarodějku blíže, než by vůbec kdokoliv očekával, dokonce i on sám. Ať snese celou nezkrotnou bouři na její hlavu, ať ji klidně znovu bodne do zad, avšak tentokrát se ujistí, že nebude jen stát a přihlížet, ať se snaží zničit všechno, co společně vybudovali, jenom ať objeví v sobě vůli zachránit to jediné, co ho opravdu ještě může spasit. Chce věřit tomu, že jeho slib o nápravě a lepším já nezmizel v odlesku chybných událostí, které ho postihly. Hraje nebezpečnou hru s přiznáním, to ale neznamená že by jí to snad mělo zastavit v manipulaci s figurkami na šachovém poli. Jemu možná náleží černá barva, která rozehrála hru, a tudíž je zde větší šance na výhru, ale nikdy nepodceňujte bílou a mysl prohnané zchytralosti, kterou oplývá. To nejhorší, co můžete udělat je podcenit spoluhráče, a to je hlavní nedostatek. „Is that what you want?“ Nemusela říct víc, jelikož to vyslovilo všechno. Opravdu si přál, aby to Davina vzdala? Je to jeho touha? Jelikož ona tomu nevěří ani na vteřinu, nechce, nemůže, pokud je nemá shodit oba do záhuby. „My family? Are you kidding me?“ Tón hlasu vystřelí nahoru v pronikavém tónu, který si nese s sebou sarkastické pobavení. „I've never asked for them. I had a family and that was you. Not to mention that yes, you brought my mother but the other people? They are just a bunch of lunatics out of the control.“ Nemůže si myslet, že by vůbec heretiky dokázala považovat za nějakou rodinu. Lidi, které matka upřednostnila, dala jim větší prioritu, než jí a Seanovi? „But forgive me that I didn't show up enough of glee.“ Neskrývá svou nechuť ke všemu, čím se provinil od svého příchodu, především se nestraní projevit dostatečný názor o bytostech, které s sebou přivedl. Opravdu od ní očekával vůbec nějaký vděk? Za co přesně? Momentálně by váhala nad tím, kdo z nich dvou je víc ten šílený. Nezdá se, že by i za ten krátce strávený čas ztratila, byť jen trochu entusiasmu k proslovům, promlouváním do hloubky vnitřního oka. Koneckonců, její bratranec ví víc než kdokoliv jiný, že má plnou možnost volby. Kdyby se opravdu rozhodl k samotě, pak by nejenom nenastoupil do auta, ale dal ji najevo, že si nemůže vyžadovat jeho pozornost ve chvíli, kdy to ona chce. Přesto tady sedí, netušíc, kam jedou a co se bude dít. Nechává ji otevřít dveře do jeho blízkosti a bylo by pošetilé odmítnout.  Odvrátí zrak na druhou stranu a jen na pár vteřin vnímá míjející okolí, lidi, kteří se procházejí ruku v ruce, kteří se za pochodu smějí a užívají si opravdového života. Závidí jim, ano, občas jim závidí, že mají ten svůj malý uzavřený svět bez starostí a věčného strachu se ohlížet přes rameno. Neví, jaký je to vůbec pocit být uvolněná a kompletně šťastná. Možná jen nechala tmu zastínit světlo, které po tak dlouhá léta nechala zářit. S otočením hlavy na druhou stranu zapomene na všechno, v co se doposud snažila. Nemůže svádět ten vnitřní boj a být celý čas soustředěná, musí věřit v sama sebe a ve vlastní úsudek, že se nenechá zastavit a zmást pronikavostí jeho očí. „Am I supposed to fear you too?“ Ptá se ho upřímně, vyrovnaně a se šeptem, který se je odzvučený štěrkovými kamínky pod tíhou pneumatik na cestě hlubokým lesem, který ještě neztratil plášť listí, avšak zabarvil ho do palety teplých barev. Možná, možná na odpovědi ani zdaleka nezáleželo.
Schoulí se v obětí teplého kabátu, jen co se chlad snaží prodrat si cestu na kůži a výrazně pod ni. Přírodní živly volají její jméno a přináší s sebou varování. Voda našeptává, že vždycky tady bude pro ni, protože je to její živel, ten, který ji pomůže vyhrát jakoukoliv bitvu a nechá ji odkráčet s hlavou vzpřímenou a klidem v srdci. Oheň ji připomíná nespoutanost, vášeň a neústupnost, kterou oplývá. Vzduch se snaží šířit zprávy a varování o nebezpečí za zády, když se zapomene ohlédnout a země pod nohy ji ujišťuje, že tady bude pokaždé, aby zachytila její křehké tělo a jednoho dne ji přijala jakou svou nejlepší kamarádku. Přeci jen, bez moci nebo s ní, ji plně neopustilo rodinné dědictví, které vlastní každý čaroděj. Spojení s životem. Směr nohou je stejný jako ten jeho až se nakonec sejdou ve středovém bodu nechávající za sebou zbytek světa. Pořád ještě nenašla tu odvahu zlomit vzdálenost, kterou mezi nimi nastavila a která ji drží v pomyslném bezpečí. Ovšem, může být někdo vůbec v bezpečí po jeho boku? Ne, ví lépe než kdekoliv jiný, že to je sprostá lež. „Take a deep breath, exhale and count to three. It really helps to calm down.“ Utahuje si z něj každým slovem, každým dalším pokřiveným úsměvem. Pravý koutek rtů má zvednutý nahoře v pobaveném úsměvu. Právě ochutnala jeho vlastní medicínu a musí říct, že je vábivá, sladká a zároveň ostrá. Myslí si, že tady přišli proto, aby ho hned sprovodila ze světa? Nebo, že se vůbec bude namáhat s tím, aby mu odhalila veškeré své plány a tajné myšlenky? Dramatičnost mu opravdu nechybí. Vinit ho za to nemůže, protože na jednu stranu uhodl její prvotní myšlenku k odstranění. Vrátit ho nazpět do vlastní mizérie, nekončícího utrpení a ubíjející samoty. Teď, když ochutnala ale hořko část jenom čtvrtiny z toho, co prožíval on se jí to zdá jako krutý způsob osudu. „If that would be my only thought do you think I would be here with you? Completely alone?“ Čímž se nesnaží zakrýt pravdu o tom, že chtěla ho poslat nazpět do jeho osobního pekla, zároveň chce naznačit, že je v ní stále něco, co ji drží nazpět. To něco je pohřbené uvnitř něj a ona nechce ztratit naději na ten plamínek záře. Na tu malou lesklou perlu, která je jeho ryzím zlatem. Důvod, proč ho pustila do života a věřila v něj. Každý sval v těle se napne při zaregistrování jeho blízkosti, kterou si nežádá a na kterou není připravená. Podrážka zavrže pod náporem těla, které se o milimetr posune vzad, ale nic to nezmění, absolutně nic. Jako kdyby ji pomyslné liány vytvořené jeho blízkostí držely na bodě, kde ji chce mít, kde si ji chce podmanit. Ty zelené oči ho intenzivně propalují a dech se o něco zrychlí. Jeho vůně zas a znovu mate smysly, které nedokážou vidět jasně přes clonu hlubokých citů. „Who said I am scared of anything?“ Drze si ukradne vteřinu pro sebe, když vklouzne do jeho malého proslovu. Opravdu je přesvědčen o tom, že se vůbec něčeho bojí? Už chce něco říct, jenomže s přívalem dalších slov všechno utichne. Všechno, kromě hlasitého bití srdce. Ve tváři má tvrdý, neúprosný výraz a zorničky se rozšíří pod nátlakem horkokrevnosti. Cítí, jak jí pálí v lících, jak bubnuje do konečků prstů a jak se zadrhává v uprostřed hrdla. Prudký pohyb, jediné posunutí nohou smaže, rozbourá, roztříští všechen prostor mezi nimi. Ruce vytáhne z kapes kabátu, jako kdyby pro ně potřebovala volný prostor. Dech se mísí s jeho a pojí se v jeden, kompletní celek. Špička nosu se téměř dotýká jeho, když hlavu mírně zakloní ve výstražném gestu. Ani jedenkrát nepřetrhne oční spojení, do kterého se každou odbíjející vteřinovou ručičkou vpíjí jako inkoust do papíru. Je to tak snadné, tak jednoduché, tak přirozené. „He would never, ever hurt me.“ Slova mu přímo hodí do obličeje, aby mu připomněla, že nehledě na to, jak se jednou rozhodne, kdy se rozhodne tak právě on nebude tím, kdo by to udělal, pokud by ho výslovně nežádala. To, co si na ni její snoubenec cení je právě lidskost a jeho jediným cílem je udržet její srdce v chodu. „You think you know me, but you don't. There is darkness inside of everyone and yes, I am not definitely ready to contain my own.“ Pustila si ho blíže než kohokoliv jiného a ano, ví o ní spoustu věcí, ale to ho nastaví do pozice, že ji zná. Z nich dvou je přesvědčená, že ona zná jeho, ne naopak. Nechala ho nahlédnout do zákoutí vlastních démonů, stejně jako zářícího světla, ale neotevřela mu dveře. Taková pocta nenáležela ještě nikomu a má k tomu své vlastní, osobní důvody. Natočí hlavu na druhou stranu stále v té těsné, krajní blízkosti. Může prakticky cítit jeho dech na povrchu tenké kůže tváře, stejně tak jako on. Ani jedenkrát nezamrká, neodtáhne se. Právě teď si s ním pohrává mezi prsty. „But if that is what it takes to stop you, I will do it without hesitation. You are alive because of me and I might be dead because of you.“ S dokončení závěrečných slov ustoupí, stále plně soustředěná jen a pouze na jeho očí. Trvá to ještě několik sekund, než mu poukáže směrem, kterým se má přesně vydat, směr, který vede k zapadlé chatě uprostřed ničeho.
Všechno je přesně takové, jaké byste očekávaly od zapadlé chaty v lese. Staré, zašlé ale velmi funkční. Nábytku nominuje naleštěné dřevo, které má prapodivně celkem honosné potahy, pokud se jedná o křesla. Působí to příjemně, až domácky a stejně je vzduchu cítit typická lesní plíseň schovaná v zákoutích. Zdá se, že přeci jenom někdo to tady udržuje a je jen otázkou, jak vůbec se dostala k něčemu, tak vzdálenému od francouzské čtvrti. Vrátí se do jeho přítomnosti s láhví nenačatého bourbonu, díky bohu. Odloží dvě ještě celkem prázdné sklenice na konferenční stoleček. Nalije do nich zlatou, příjemně vonící tekutinu a láhev nechá otevřenou. Oči si najdou ty jeho a zaměří se na něj. „You need to let me help you, also to help me. You are moaning all the time and I will not give you another reason to complain even more.“ Samozřejmě, že referuje na jeho poraněnou ruku, která v lidských očích nevypadá ani zdaleka pozitivně. Zaměří se na hluboké rány, kterým brání v jakémkoliv nastávajícím hojení dřevěné třísky. Nepřestává krvácet a ať už je napětí mezi nimi sebevíce ubíjející a elektrizující, tak zkrátka tomu nemůže a nechce přihlížet. Vyčkává právě na ten okamžik, aby ji pustil k sobě a jen, co to nastane, tak se posadí na nízký stolek, kde stále jsou dvě nedotčené sklenice. Jemné polštářky prstů podeberou drsnou, mužskou dlaň. Přitáhne si ji k sobě a soustředí se na poškozenou kůži. Její dotek je jemný, laskavý a hřející. Nenese žádné známky násilí nebo jakékoliv negativní energie. Prsty obkreslí zápěstí, které sevře v stisku, když alkohol zaplaví zraněnou kůži. Barva tekutiny se mění na kombinaci zlatavě rudé. „Why bother playing her game?“ S nádechem nechá působit sílu ethanolu. Využije toho momentu a zvedne zrak k němu do které se vpije. „She doesn’t love me, she doesn’t love you. Se doesn’t give a shit about us.“ Musí vědět o kom přesně mluví, kde tím míří. Chce vědět proč, proč si vybral právě ji místo ní, proč nevěřil v to, co tak pracně vybudovali. „If you're looking for the word that means caring about someone beyond all rationality and wanting them to have everything they want, no matter how much it destroys you, it's love. And when you love someone you just don't stop. Even when the people roll their eyes or call you crazy. Even then, especially then.“ Nezajímá ji, jak moc nenávidí její psychologické výlevy a snahu o to zamyslet se, cítit něco, být lepší. Chce mu jenom ukázat, že všechno to dobré, to, po čem toužil může mít, ale ne v někom, kdo se o ně nestará, i když tvrdí opak. Je to Davina a je to ona sama, komu by měl věřit, ke komu by se měl vracet. „You don't give up, because if I could give up that would be some other disposable thing that is not worth fighting for.“ Musí to vědět, musí vědět, kde přesně s ním stojí a co je pod tím psychopatem, sociopatem, který dělal všechny ty příšerné věci z nějakého důvodu. Potřebuje jeho upřímnost, musí to vědět, jelikož to bude stavebním kamenem k budoucnosti. Jenom oni dva mají tu sílu změnit věci, oni dva jsou rozhodčími, který oznámí výsledek hry.