Camille's flat

*Brzy ráno ji probudí budík. Zamžourá očima a natáhne automaticky k budíku ruku, který následně vypne. Nakonec se podívá na hodiny a jen zavrtí hlavou. Zapomněla si vypnout budík, dnes do práce opravdu nevstává. Lehne si na druhý bok, přikryje se pořádně peřinou a po chvíli znovu usne. Za další ale dvě hodiny se probudí a to už opravdu vstane z postele. Zívne si a jde hned do koupelny, dá si horkou vanu a potom se usuší, obleče a trochu upraví. Přejde ke své kabelce, aby si vytáhla ten čaj, co si koupila a najde tam i tu knihu, kterou ji doporučil Klaus. Dívá se na obálku knihy a vydechne. Teď, když má čas by ji mohla začít číst. Odloží ji v jejím obývacím pokoji, no ono by se to ani nedalo tak úplně nazvat obývací pokoj, když to má propojené i zároveň s kuchyní. Její byt není zrovna velký, ale vzhledem k tomu, že je sama tak jí to plně vyhovuje. Potom si udělá čaj a otevře šuplík, kde měla schovanou ampulku se sporýšem. Vytáhne ji a podívá se na ni jestli v ní nezbylo alespoň ještě trošku. Bohužel už nic nemá, opravdu si bude muset zajít za Kieranem, aby si vzala nějaký do zásoby. Vezme si čaj a sedne si k televizi, vezme ovladač a zapne si ji. Čaj si odloží na malý konferenční stůl a netáhne se pro knihu. Hlasitost televize si ztlumí na úplné minimum, aby se mohla soustředit na knihu. Otevře ji a podívá se na úvodní stránku po které přejede rukou, přečte si věnování a pak otočí na další stránku. Na prvním listě ve spodní části uvidí číslo jedna. Z nějakého důvodu si vzpomene na to odpoledne, kdy se s ním bavila. Stále se dívá na tu stránku, ale momentálně ji nevnímá. Spíš přemýšlí nad tím, jestli se spolu budou bavit normálně dál a nebo se přestanou bavit vůbec. Ne, že by měla problém se s ním bavit jako s obyčejným člověkem, to rozhodně ne, ale zase nemůže dělat, že žádný nadpřirozený svět neexistuje, když už o něm ví. Taky dlouho neviděla Sophie, neví, co s ní je. A ani Genevieve, no ne, že by po její společnosti zrovna toužila, když jejich poslední rozhovor nebyl zrovna na příjemné úrovni. Taky si vzpomene hned na Seana a cítí se provinile za to, že to neřeší a stále neví, která čarodějka to přesně udělala, i když Genevieve ji tvrdí, že už nežije. Znovu začne moc přemýšlet, což by asi neměla, protože jednoho dne by ji to akorát mohlo celou pohltit. Bohužel se tomu nejde ubránit. Zavrtí hlavou a začne se soustředit na knihu, začne číst řádek po řádku a potom už jen obrácí stránku po stránce a po chvíli ji děj pohltí.*

*Možno ju mal navštíviť až večer a možno vôbec, ale povedal jej, že sa porozprávajú. Nebolo by to prvýkrát, čo nedodržal slovo, no nebude riskovať, že sa niekde stretnú a ona o ňom bude mať mylnú mienku. Doteraz sa mohol tváriť ako ďalší obyčajný človek z väčšieho mesta, ale keď teraz vedela pravdu...Bolo to iné, jeho postoj k nej sa o niečo zmenil alebo aspoň postoj k ich rozhovorom, ktoré už nikdy nebudú celkom bez predsudkov. Zistiť, kde býva preňho nebol problém, potom už len stačilo prejsť pár ulíc, než jej mohol vidieť do okien, niežeby jej do nich hľadel, ale bola to najrýchlejšia cesta do jej bytu, spolu s dvojitými dverami. Priamym krokom prejde cez cestu, pričom sa vyhýba idúcim autám, rovno na vydláždený chodník, cez železné zábradlie natreté na čierno a zastaví sa až pri balkónových presklených dverách, ktoré mu z časti zakrývajú výhľad, kvôli bielym ľahkým závesom, ktoré mala vedľa na rámoch okien. Mierne prižmúri oči, pričom si všimne jej hlavu spoza pohovky, na ktorej sedí a kraj nejakej veci, predpokladá, že knihy, ktorú drží v ruke. Spojí pery pevne k sebe a natiahne ruku, pričom jej dvakrát za sebou zaklope na sklo dverí. Je si istý, že to musela počuť, keďže v miestnosti, v ktorej sedela, bolo až na slabý zvuk televízie, snáď hrobové ticho. Následne zvesí ruku späť k telu a čaká, kým mu príde prípadne otvoriť. Pripadalo mu to tak, že sa chcela rozprávať, a to niekde v súkromí a on práve nepoznal miesto, kde by mali väčšie súkromie ako v jej byte.*

*Je hodně začtená do knihy, ale to ji vyruší zaklepání na její balkónové dveře. Samozřejmě, že se lekne a ne málo. Zavře okamžitě knihu a hned otočí hlavu směrem ke dveřím, které má vlastně skoro hned za sebou. S překvapeným výrazem ve tváři se dívá na Klause a je značně poznat, že je šokovaná. Hned se zvedne a odloží knihu na konferenční stolek. Zamíří ke dveřím a své ruce položí na kliky od dveří, vzhledem k tomu, že dveře nejsou na otevírání jen jedné. Sklopí zrak a otevře dveře dokořán, přičemž se tělem trochu opře o dveře po jejím pravém boku. Dívá se mu upřeně do očí.* Klausi. *Pronese milým hlasem, ale jsou v něm známky překvapení. Kdo by nebyl překvapený? Vždycky se objeví v naprosto nečekanou chvíli a ještě k tomu na jejím balkóně. Nejdřív měla na jazyku, jak se dostal na balkón, ale byla by to hloupá otázka, když ví, co je zač.* Vybral sis zajímavý vchod. *Na tváři má neutrální výraz, jelikož absolutně nemůže vyčíst nic z jeho výrazu. Cítí se trochu nesvá, vlastně trochu víc protože i když se umí docela dobře vyznat v lidech, tak od něj stále neví, co má očekávat. Do bytu ji zavane vítr, který se opře o její bílé závěsy, jeden z nich hned zachytí, aby mu nebránil ve výhledu a jí taky ne. O ten druhý na levé straně se ani nějak nezajímá. Prozatím ho jen mlčky pozoruje a vyčkává na jeho slova. Možná proto ho ještě nepozvala do jejího bytu, když neví, co vlastně přímo chce. Moc dobře si vzpomíná na moment, kdy jí řekl, že si promluví. Ovšem promluva může mít hned několik verzí a to ve zkrácené podobě a nebo v delší. Zatím na něj jen upírá své zelené oči, které ho přímo propalují pohledem.*

*Pár sekúnd to trvá, než sa naňho Camille konečne otočí a on jej môže vidieť do tváre. Najskôr ju znovu vydesil alebo aspoň prekvapil, teda aspoň to môže vyčítať z jej výrazu. Vlastne si možno mohol radšej zvoliť dvere, ale on bol poniekiaľ vždy originálny a keď teraz už vedela, čo je zač, nemusel sa obťažovať nejakými schodmi. Sleduje ju po celý čas, až kým nestojí priamo pred ním. Jediné, čo je medzi nimi, sú sklenené dvere a kus z okenného rámu. Počká, kým ich otvorí, než prešliapne na nohe a zaujme na murovanom balkóne pevný postoj. Ruky mu visia pozdĺž tela a hlavu má nahnutú mierne nabok, ale pre ľudské oko je to skoro nepatrné. Opätuje jej očný kontakt a keď ho osloví, tak ju len skenuje s neutrálnym pohľadom na tvári. Nič nehovorí ani sa len nepohne, akoby bol len nejaká socha, ktorú tam niekto položil na večnosť. Nakoniec mu tvrdý pohľad predsa len povolí pri tóne jej hlasu, na čo podvihne kútikmi úst a mierne ich pootvorí.* Dobrý deň, Camille. *Pozdraví ju možno trochu sucho a rádoby zamyslene našpúli pery. K tomu, že si vybral zaujímavý vchod sa len ticho pousmeje, než mu úsmev znovu opadne a jeho zozadu ovanie vietor, ktorý začne pohybovať so závesmi. Vďaka jeho zraku mu však zďaleka nebránia vo výhľade tak ako jej. Tuší, žeby mal najskôr niečo povedať, ale akosi zatiaľ len mlčí a opätuje jej prepalujúci pohľad priamo o morku kostí.* Pozveš ma dnu? *Spýta sa jej s mierne podvihnutým obočím, ktorým akoby sa jej pýtal.* Teda ak sa chceš rozprávať a nebojíš sa, žeby som ti nejako ublížil...*Dodá následne, pričom v jeho tóne počuť náznak trpkosti.*

*Neubrání se lehkému úsměvu, když se ji zeptá, zda ho pozve dál, ale ten zmizí ve chvíli, když se zmíní o tom, zda se nebojí. Sklopí na chvíli zrak, ale nevydrží to příliš dlouho a opět na něj ukotví svým pohledem. Nakonec ustoupí od dveří, aby měl dost místa na to, aby mohl v klidu vejít dovnitř. * Pojď dál. *Pronese trochu tišším hlasem a čeká, až přejde její práh. Uchopí kliky od dveří a zase je zavře, až jde slyšet zacvaknutí. Ještě stále je k němu otočená zády a dívá se přes sklo na místo, kde ještě stál za jejími balkonovými dveřmi. Poupraví potom trochu záclony a v tu chvíli se otočí na něj.* Jinak ti přeji dobré ráno. *Zvedne koutky úst a ty se rozšíří do úsměvu. Nakonec udělá pár kroků jako kdyby měla snad namířeno přímo k němu, to je ovšem jen pouhý klam a obejde ho. Zastaví se kousek od něj a sjede ho celého pohledem. Očima se zastaví ale opět u těch jeho.* Dáš si něco k pití? *Na jednu stranu ji přijde divné se na to ptát, vzhledem k tomu, že on je upír a ona člověk a to, čím on se živí je zrovna její krev, takže je to trochu ironické. Ale na druhou stranu s ním zase mluví jako s obyčejným člověkem, co ona může vědět? Třeba normálně pije tekutiny všeho druhu jako ona. A možná to taky pronesla jen proto, aby řeč nestála. Nechává to zatím všechno na něj, to on od ní odešel, když začala s tou řečí o tom, že všechno ví. Už se cítí trochu klidněji a ne tak rozpolceně, když ho uviděla za těma dveřma. Nedá se říct, že by byla naprosto klidná, ale rozhodně si nemyslí, že by jí ublížil. Ne, tomu ani trochu nevěří a možná je tím naivní, ale doteď ji nikdy nic neudělal. Rty má pevně semknuté k sobě a dýchá pravidelně. Přenese váhu z jedné nohy na druhou a tím jí jdou zpozorovat její ženské křivky. Její zrak zabloudí směrem k televizi, takže nakonec přejde ke křeslu, kde seděla. Trochu se sehne a vezme ovladač a jedním zmáčknutím čudlíku televizi vypne. Bůh ví z jakého důvodu to udělala, ale dalo by se to odhadovat na to, aby měli pro svou konverzaci úplný klid. I když to může to hrobové ticho, které se mezi nimi momentálně rozprostírá působit poněkud neklidně. Ji osobně to ale vůbec nevadí. Dál už nic opět neříká.*

*Uprene ju sleduje pohľadom, akoby sa snažil vyčítať, či ho pozve alebo mu zatvorí pred nosom. Ale asi by ich ani neotvárala, ak by z neho mala nejaký väčší strach, alebo si myslela, že jej chce ublížiť. Pretože to nebola pravda, nemal dôvod jej hocijako ubližovať. Bola len človek a doteraz sa mu zdala byť tak čistá a nevinná, teraz to trochu pošpinil fakt, že vie o nadprirodzene a vlastne ktovie, o čom všetkom jej niekto povedal. Aj napriek tomu, že ona z neho pohľad spúšťa, akoby si jej oči chvíľu potrebovali oddýchnuť na podlahe, on na ňu celý čas hľadí. Mohol by ju donútiť, aby ho pozvala, teda ak neberie železník, ale chcel sa s ňou porozprávať, a to by nebol práve najradostnejší začiatok rozhovoru. Keď mu nakoniec ustúpi z dverí a prenesie tie dve slová, na ktoré čakal, pár sekúnd ešte postojí na mieste, akoby sa uisťoval, že naozaj počul správne, nakoľko to povedala vážne potichu, než urobil tie dva kroky dnu do jej bytu a počkal, kým za ním zatvorí sklenené dvere od balkóna, na ktorom doteraz stál. Pohľadom prešiel miestnosť, v ktorej práve teraz boli. Jej byt bol na prvý pohľad jednoduchý a hlavne útulný, ale k nej to pasovalo. Otočí sa späť k nej, akurát, keď sa ona otočí od balkóna. Bolo preňho zvláštne, že aj napriek tomu, že vedela, kým je, sa k nemu správa v postate stále ako predtým, až na ten fakt, že jej myšlienky najskôr putujú niekde úplne inde ako doteraz. Tiež sa na ňu mierne pousmeje, ale skôr je to len cuknutie kútikov úst. Popritom sleduje, ako sa k nemu približuje a keď ho obíde, tak len spraví menší krok do boku, aby jej uhol a pohľadom putuje po jej krokoch. Nejakým spôsobom cítil, že atmosféra medzi nimi je od včerajška o dosť ťažšia a napätejšia, akoby tu bolo dosť nevyjasneného, ale zároveň si povedali už všetko, čo chceli.* Nie, ale ďakujem, láska...*Mierne pokrúti hlavou a oblizne si suché pery, akoby sa mu už niečo dralo na jazyk, niečo čo chce povedať, ako chce začať. Vlastne to ani nebolo tak ťažké, nemusel to robiť ťažkým, mal rád jej spoločnosť, to nebude zapierať a teraz, keď vedela, že je hybrid, ktorý najskôr nerobí nič iné, než zabíja, tak je nervózna z toho, žeby jej mohol nejako ublížiť, čo by nasvedčovalo aj tej atmosfére v miestnosti. Len sa snaží byť milá, aby ho niečím náhodou nenaštvala. Spustí z nej pohľad, až keď ide vypnúť televízor, ktorého zvuk ho veľmi nerušil a bolo tu ešte väčšie ticho ako predtým. Pri pohľade na ňu si za ňou všimne knižku, ktorú odložila na stolík. Bola to tá, ktorú jej včera odporučil a ona mu povedala, že mu dá vedieť svoj názor.* Ako sa ti zatiaľ páči kniha? *Spýta sa jej prosto a pár sekúnd udrží pohľad na stolíku za ňou, kde leží, než sa pozrie opäť na Camille. Chcel sa s ňou rozprávať aj o mnohých iných veciach, ale mohol začať pokojne aj tu, aspoň trochu odľahčiť atmosféru, ak to teda vôbec ide.*

*Na tváři se je opět objeví úsměv a tentokrát o něco větší, vzhledem k jeho otázce. Zabloudí očima ke knize a ještě jednou se usměje. Založí si ruce na hrudi, následně se otočí zpět na něj. Rozhodně si nemyslela, že začne zrovna takhle, ale nevadí jí to.* Nejsem prozatím moc daleko, jelikož jsem ji otevřela až dnes ráno. Musím říct, že z prvních stran jsem byla trochu na rozpacích, ale upřímně čím víc jsem otáčela stránky, tím víc mě ta kniha začíná pohlcovat. Možná proto jsem se tak vylekala, když jsem slyšela to tvé klepání na dveře. *Odmlčí se na chvíli a stále stojí na místě a zdá se, že tam na nějakou chvíli zamrzla. Jejich rozhovor započal na normální konverzaci, takže se teď naprosto uvolnila a zdá se, že atmosféru, která tady panuje teď vnímá jinak, než ze začátku. Což je asi dobře, nechce, aby z ní měl pocit, že se od něj drží nějak stranou, když ví, kdo je. Ovšem nemůže zase zakrýt to, že přece jen si trochu udržuje odstup. Ale pořád je toho názoru, že by ji neublížil, kdyby to totiž chtěl udělat, dávno by to udělal.* Navíc mám historii ráda a zdá se, že v tomhle románu jí je hodně. Zeptej se mě na to později, až budu mít víc stran za sebou. *Usměje se na něj upřímně, ale ve skutečnosti má obavy z toho, zda nějaké příště vůbec bude, zda se ještě někdy setkají. Vždy to bylo jen náhodné, dnes je to poprvé, co jejich setkání není náhodné. Sleduje jeho postoj a hned se zase pořádně nadechne, aby něco doplnila.* Můžeš se klidně posadit, nemusíš tady stát. Je to sice malý byt, ale místa je tady ještě docela hodně. *V tónu jejího hlasu jde zaznamenat pobavení. Ironií možná trochu je to, že ona stále stojí. Ale čeká na to, zda on se posadí a nebo bude stát, tak nějak reaguje i na to, co dělá on. Nejen, že pozoruje jeho tvář, ale i jeho postoj. Protože řeč těla dokáže o člověkovi hodně vypovědět. Teď může jen odhadovat, co bude následovat dál. Teď už se nedívá někde jinde, než na něj. Pro ni je oční kontakt hodně důležitý a proto ho stále s ním udržuje. V jejích očích je vidět, že ho tak nějak stále zkoumají. Vypadá to, že se mezi nimi opět rozhostí naprosté ticho a ona bude čekat na jeho odpověď, ale ona to ticho svým hlasem znovu prolomí.* Upřímně jsem trochu pochybovala o tom, že spolu budeme znovu mluvit. I když jsem si jistá, že by se znovu naše cesty střetly jednoho dne v Rosseau's, tak i přesto vzhledem k tvému poslednímu rychlému odchodu jsem o tom trochu pochybovala. *A teď už se vážně odmlčí. Stejně by na vážný rozhovor došlo, nemělo smysl to zbytečně protahovat. Raději by měla vážnější rozhovor teď a potom se bavila víc v poklidu, než aby to bylo naopak.*

*Prizerá sa jej úsmevu, zatiaľ čo jemu sa výraz nemení. Nie je ani chladný ani celkom neprístupný, proste sa tvári ako akýkoľvek normálny človek pri bežnej konverzácií. Keď si vypočuje jej odpoveď, tak len kývne slabo hlavou a mierne pootvorí ústa.* Možno to bude aj tým, že som použil tvoj balkón a nie dvere, ako by to urobil každý normálny človek. *Poznamená s miernym pobavením v tóne. Vzduch okolo nich sa stával o niečo ľahším, ale stále to nebolo to, čo pri iných konverzáciách. Možno by ju mohol ovplyvniť a tváriť sa, že sa nikdy nestretli, tak by jej urobil asi službu. Pri jej nasledujúcej vete mu pobavenie z očí trochu opadne a nahradí ho o niečo vážnejší výraz, pričom má už niečo na jazyku, ale predbehne ho jej hlas. Uškrnie sa a mimika tváre sa mu trochu uvoľní, akoby bola dovtedy vo zveráku. Práve v takýchto prípadoch, aj keď to väčšinou trvá len krátky čas, Klausova tvár vyzerá až príliš ľudsky.* Možno som čakal, kým mi to ponúkneš. A keď sme pritom, žena by sa mala usadiť vždy ako prvá. *Pokrčí rovnako pobavene plecami a mierne pritom mykne hlavou do strany, avšak stále sa nikam nepohne. Za chvíľu je okolo nich podobná atmosféra, ako bola na začiatku a pretrvávajúce ticho, ktoré mu hučí v ušiach. Pocíti na sebe jej skúmavý pohľad a jeho oči sa naviažu na tie jej. Hukot v ušiach preruší až jej hlas, ktorý sa roztiahne miestnosťou.* Mal som niečo dôležité...*Na chvíľu sa pozrie niekam za ňu na stenu, než si znovu oblizne pery, akoby sa jej chystal niečo povedať a pristúpi o niekoľko krokov bližšie. Možno chcel aj tak trochu vyskúšať, či neodstúpi alebo nezačne cúvať preč. Keď sa zastaví pár centimetrov od nej, vyrovná svoj postoj do rovného státia a pozrie sa jej do tváre.* Nie som si istý, že na tú knihu bude niekedy nejaké nabudúce, láska...*Mierne pokrúti hlavou.* Teraz vieš, kto som, vieš, že som Pôvodný hybrid a nie človek a vieš si teda predstaviť, koľko ľudí, nevinných ľudí som vo svojom živote zabil...Len kvôli potešeniu. *Mykne ramenami a ide ešte o krok bližšie, to už je tesne pred ňou.* Preto si držíš istý odstup, a tak to je správne, mala by si si ho držať. *Kývne hlavou.* A ja by som ti mal dať pokoj...*Dodá nakoniec, pričom je jasné, že si nešiel sadnúť už len pretože neráta s tým, žeby tento rozhovor trval dlho. Vlastne jej možno môže odpovedať na nejaké dve otázky, ak sa bude pýtať a potom proste odíde, akoby sa nikdy nestretli. Bola len človek, jednoduchý a pritom tak...Proste to nechcel ničiť, mal by ju nechať proste napokoji.*

*Když vidí, že se konečně pohnul tak na chvíli si myslela, že se jde opravdu posadit. Ale jakmile pozoruje jeho kroky směrem k ní, tak svůj názor okamžitě změní. Možná by měla ustoupit o několik kroků od něj, přece jen je ona jen člověk, pro něj nic, nikdo. Ale není té povahy, možná i když má strach, tak to nedává najevo. Alespoň se snaží to nedávat najevo, pokud to není ovšem situace, kdy by strach zakrývat opravdu neměla. Pozorně poslouchá každé jeho slova a čím víc se ji snaží od sebe odstrčit, tím víc se její tvář mění v kámen. Rty má semknuté pevně k sobě, její oči se dívají jen do těch jeho, jako kdyby oči a jeho hlas bylo to jediné, co vnímala. Už si ani nemyslela, že by ještě přistoupil blíž k ní, ale stane se. Je od něj jenom pár centimetrů a přesto, i když je hybrid a zabíjí tak, jak tvrdí, tak neustoupí ani o krok dozadu. A teď už ví, že rozhodně nedojde k tomu, aby se jeden z nich posadil. Očima sjede k jeho rtům a podívá se na ně, když pronese svá poslední slova. Po nich se mu znovu zadívá do očí.* Nepřišel si na rozhovor. Přišel si mi říct, že spolu už nemůžeme mluvit. *Pronese to trochu zklamaným hlasem, ale jde tam slyšet i tvrdost, která k její osobě rozhodně nesedí. Vlastně by se to ani nedalo moc považovat za tvrdost, jen u ní tenhle tón hlasu není zrovna obvyklý. Polkne a trochu pohne čelistí. Ještě stále od něj neustupuje, ačkoliv to vypadalo, že snad si od něj udrží stejný odstup, jaký měla předtím.* Proč mi říkáš to, co jsi udělal v minulosti nebo co ještě stále děláš? *Její dech se o něco zrychlí, ale ne strachem nýbrž znepokojením z toho, že jí to řekl jako kdyby nic. Ona je člověk a on ji dává teď najevo, že pro něj lidský život nic neznamená, že jsou jen potrava a potěšení pro někoho, jako je on. A zrovna ona si cení lidského života jen co to jde. Cení si vlastně jakéhokoliv života a nelíbí se jí, že ji říká zrovna tohle a bere to jako normální věc, což pro ni rozhodně normální není a nemyslí si, že by někdy bylo.* Kdybych ti neřekla o tom, že vím, co jsi zač, nesnažil by ses mě od sebe odehnat. A já tomu nerozumím. Kdybych mlčela mluvil by jsi se mnou dál jako normální člověk, ale to se už nestane. Můžeš mi říct cokoliv, můžeš se mě od sebe odradit jakkoliv, ale stále to budu já, kdo si o tobě bude utvářet svůj názor. Kdyby jsi se mnou nechtěl mluvit, nebyl by jsi v mé společnosti, když se to nabízelo. Kdybych opravdu v tobě viděla jen někoho, kdo zabíjí, kdo dělá špatné věci myslíš si, že bych tě pozvala domů? Ne. *Zavrtí hlavou a rovnou si na svou otázku odpoví i sama. Ruce si dá podél těla. Stále se na něj upřeně dívá a vypadá to, že jí ještě stále neodradil ničím, co řekl. I když jí trochu děsí vážně to, že zabíjí lidi, že je někým jiným kým si myslela. Už teď očekává, že zase zmizí stejně tak rychle jak přišel.* Nehodláš se tady zdržet na nějaký rozhovor, že ne?

*Zachytí jej krátky pohľad na svojich perách, ale jeho výraz sa celý čas nijako nemení. Má pocit, že jej povedal, prečo sem prišiel a ak k tomu bude chcieť niečo dodať, tak maximálne na to, čo teraz povie ona. Niečo jej možno vyvráti alebo nad tým radšej zostane len mlčať. Nakoniec len zopne pery k sebe a krátko jedenkrát kývne hlavou na to, čo povie. Vlastne jej chcel dať priestor, ak by mu chcela niečo povedať alebo on chcel niečo povedať jej, sám nevedel, prečo to musí tak sťažovať. Mohol jej proste povedať, že je to až príliš komplikované na to, aby trávil čas rozhovormi s obyčajným človekom, ktorý je do toho, dúfal, zasvätený len informačne, ale ak by povedal čokoľvek, presne to doteraz občas robil, keďže rozhovor s ňou bol väčšinou príjemný, teda ešte do doby, pokiaľ nevedela, že nie je človek. A nakoniec možno len pokiaľ mu nepovedala, že to vie. Jej pohľad je pevný a tón poniekiaľ tvrdší, presne niečo také u nej ešte za tých párkrát, čo sa stretli, nevidel a ani nepočul, a vlastne ani nechcel vidieť. Bol prekvapený, že stále stála bez výraznejšieho pohybu pred ním, neuhla ani nijako nezačala ustupovať. Pomaly to vyzeralo, akoby sa ani nebála jeho slov, toho, čo sa jej snažil povedať. Cítil na nej však bariéru, možno to bolo nejaké rozhorčenie tým, ako tie slová povedal. Ona bola človek, nevinný človek, niekto, koho môže každú sekundu zabiť bez mihnutia oka a pravdepodobne nebude mať žiadne výčitky. Jej by však mohla byť na druhú stranu škoda, jej spoločnosť mu nevadila, priam naopak. Avšak vedel, že všetky jej úsmevy by sa po čase zmenili na odmeranosť, stačil by jej rozhovor s niekým, kto Klausa dobre pozná a vyhýbala by sa mu na kilometer. Práve preto bolo možno chybou, že ho pozvala do svojho bytu, aj keď sa to nechystal nijako využiť.* Pretože by si mala vedieť viac o osobe, ktorú si si pozvala do bytu a mala by si vedieť, že za žiadny život, ktorý som prerušil...Som nikdy nemal žiadne výčitky. *Prenesie tichým hlasom, možno pred koncom vety trochu váha, pretože za tých tisíc rokov boli aj výnimočnejšie prípady, ale zväčša zabíjal len pre radosť alebo keď ho niekto zradil. Vlastne to, čo teraz robil, bola obrana, obrana predtým, žeby mala Camille vedieť, kým je a akceptovať to, to proste nebolo v poriadku. Vníma, ako sa jej zrýchli dych, no nič na teraz nehovorí, len mierne prižmúri oči k jej tvári. Keď Camille začne znovu hovoriť, tak sa len pozrie niekam na stop a potichu vydýchne, pričom si prejde jazykom po dolnej rade zubov. Vypočuje si všetko, čo povie a až keď jej hlas utíchne, tak pohľad znovu stočí späť k nej. Nemohla to pochopiť, nevedela, čo si myslel alebo ako to vnímal on a vlastne to nemala ani z kadiaľ vedieť. On jej to teda rozhodne nebude hovoriť.* Ľudia, ktorý o mne niekedy počuli, majú predsudky, už len keď začujú moje meno, stačilo by ti vedieť polovicu vecí a radšej by si sa mi vyhýbala po zvyšok života. Svoj názor si neutváraš ty, ale tvoje okolie, ktoré ťa o ňom bude presviedčať a bude mať pravdu, ak už o mne budeš od kohokoľvek počuť čokoľvek, väčšinou je to pravda. *Kývne hlavou, akoby tým svoje slová potvrdzoval alebo k ním kládol istotu.* Raz si mi povedala, že ľudí nezatrácaš, že v nich máš nádej, ale ja si naopak myslím, žeby si to nemala robiť, nie pri každom. Ľudia, ktorí robia zlé veci, sú proste len zlí ľudia. *Zopakuje zhruba niečo, čo mu povedala pred časom, ktorý mu pripadal ako večnosť, Caroline a nahne hlavu mierne do strany. Je iné, keď to Camille vie a keď to nevedela. Tak sa občas stretli, viedli nejakú konverzáciu a každý sa mohol ďalej pohnúť životom, ktorý bol dosť rozdielny. Keď to vie, má pocit, akoby sa každú chvíľu pýtala samej seba, či Klaus nemyslí len na to, že ju zabije alebo či sa príliš dlho nedíva na tepnu na jej krku. Nechcel ju ťahať do všetkého toho humbuku, aj tak by mal dať teraz viac pozor na Hayley a dieťa, hlavne aspoň pokým si Sophie neurobí poriadok, čo by malo byť vlastne už zhruba len šesť dní. A teraz vlastne ani neveril, žeby sa mohli baviť o niečom, čo by sa netýkalo úplne nadprirodzena, pretože tam reč proste zavedie vždy a ona bola až príliš zraniteľná a dostupná na to, aby jej niečo vešal na nos.* Len ak chceš, ak máš niečo, čo by ťa zaujímalo alebo si sa chcela spýtať a môžem ti na to odpovedať len ja...*Pokrčí plecami a spriama na ňu hľadí. Ak nebude chcieť nič, tak proste odíde. Vlastne je to všetko tak jednoduché.*

*Celou dobu ho pozoruje a občas nemůže uvěřit tomu, co slyší. Pootevře trochu ústa a v jejich očích jde značně vidět zklamání. Zklamání z toho, že jen co řekla, že ví pravdu, tak jí hned odepsal. A proč by to vlastně neměl dělat? Ona pro něj nic neznamenala, to jí je jasné. Zřejmě má pravdu, viděla v něm někoho jiného, než je. Ale stále nemá důvod k tomu ho odepsat, to co udělal druhým, to udělal druhým. Jí nikdy nic neprovedl, ano jistě, nechce slyšet o žádných vraždách, o tom, co dělal, ale ví, jak se choval k ní. Srdce se ji znovu rozbuší, značně i z jeho přítomnosti, ale hlavně z toho, co říká. Neví proč, ale tělem ji začne proudit i trochu adrenalinu. Až teď od něj odvrátí pohled a ustoupí od něj, ale jen proto, že se projde po místnosti, aby zřejmě vstřebala naprosto všechno, co jí řekl. Přejde ke křeslu o které se opře jednou rukou, pohodí hlavou až jí zavlají vlasy a znovu na něj upře svůj zrak.* Ty mě neznáš, nemůžeš vědět, zda poslouchám okolí a nebo sama sebe. Opravdu máš o mě takové mínění, že si nechám do hlavy nastrčit názory ostatních na tebe? Že budu lpět jen na tom, co mi řeknou, co všechno jsi za celý svůj život udělal? Já viděla, že je v tobě něco dobrého. *Řekne trochu naštvaným tónem a potom zase přejde o několik kroků k němu do jeho blízkosti. Ne úplně tak blízko, jak byli spolu ještě před chvílí. Sice by jí k tomu stačily tak dva kroky, ale zatím zůstává stát na místě na které právě došla.* Kdyby v tobě bylo jen zlo, rozhodně by ses se mnou nebavil tak, jak ses se mnou bavil ještě do té doby, než jsem se přiznala, že to vím. Víš, upřímně si myslím, že chceš, aby v tobě každý viděl jenom to zlé protože máš strach, že by snad o tobě mohl mít někdo lepší mínění, než ty sám. *V tu chvíli ji vystřelí ruka a poukáže na jeho osobnost, ale potom ji stáhne zpět k tělu. Nemluví s ním naštvaným tónem, to rozhodně ne. Spíš působí stále ještě poměrně v klidu. Možná ji tahle konverzace trochu rozhodila, ale musí zachovat chladnou hlavu. Ale hádat se umí, to zase jo. Ale s ním nemá opravdu potřebu se hádat či na něj nějak zvyšovat hlas.* A to, co jsem jednou řekla tak za tím si stojím. Svět není zlí, lidé nejsou zlí. Chtějí být dobří, jen je něco tlačí dolů, každý má své démony a je jen na něm, zda s nimi hodlá bojovat a nebo se nimi nechá pohltit protože ho až moc svádějí. Popravdě mám ještě hodně slov na srdci, ale všechno, co řeknu hned vyvrátíš. Nic, co řeknu a na co se zeptám nezmění fakt, že chceš odtud co nejrychleji odejít. *Vydechne možná hlasitě, než by chtěla. Několikrát zamrká očima a podívá se do stropu, jako kdyby chtěla zahnat tu špatnou atmosféru, která momentálně naplňuje její byt. Nakonec se na něj opět podívá a možná naposledy se mu dívá do očí.* Ale děkuji ti za tvou upřímnost. Toho si cením. *Těmito slovy povolí její svaly v obličeji, netváří se ani radostně, ale ani ne smutně. Spíš si udržuje neutrální výraz v obličeji, i když by jí to všechno přece jen zklamalo, asi teď to nedá na sobě znát. Čím dál víc ji začíná připadat, že se blíží ten moment, kdy odejde z jejího bytu a zůstane po něm jen vzpomínka. Rozhodně se nehodlá o Klausovi s nikým bavit, pokud to nebude nutné. Ani momentálně nemá odvahu se ptát na jeho život a to by to klidně udělala, ale je to prostě nevhodné. Řekl jí svoje a dal ji tím jasně najevo, že se dál spolu prostě bavit nemohou protože ona je jen člověk, prostě jen obyčejný člověk.*

*Mohol s ňou ďalej viesť rozhovory a tváriť sa, akoby nebol hybrid a ona o tom nevedela, ale to už nešlo. Možno potreboval niekoho, kto sa ho nebude snažiť pochopiť ani rozobrať jeho psychológiu, či má dôvod na to, aby robil zlé veci, či má dôvod na to, aby niekoho zabil alebo jeho minulosť, ktorá ho tak poznačila. Nepotrebuje od ľudí počuť analýzy a ani to, že nie je stratený alebo naopak raz zhorí v pekle. Teraz si to všetko a celé musel usporiadať v hlave hlavne sám, pretože má strach. Strach má len dve podoby. Môže byť menší a väčší, nikdy nie je žiadna cesta medzitým a aj keď to nerád priznával, aj niekto ako on mal často strach. Strach zo svojej rodiny, strach z Mikaela, strach o svoje dieťa, dokonca aj strach z neho. Nepovedal by to nahlas ani by to nikdy nikomu nekývol, pretože by tým poprel svoju podstatu. Bolo lepšie, ľahšie a hlavne účinnejšie udržať si oceľovú masku na tvári, pretože ťa všetci brali ako silného, mocného, toho, ktorého sa boja. Nikto v tebe nevidel slabosť, ktorú by mohol využiť proti tebe. Teda aspoň tak to bolo, dokým sa nedozvedel, že Hayley čaká jeho dieťa. Ani si nedokáže predstaviť ako jedna obyčajná správa mohla zmeniť snáď celý jeho život a že ten život už teda mal zabehnutý. Keď sa sem vracal, takáto správa bola to posledné, čo čakal, ale stalo sa. Teraz si už nevie predstaviť, žeby žil bez nej. Znovu sa zahľadí na Camille, ktorá ešte stojí pred ním. Vidí sklamanie v jej očiach a tiež počuje, ako sa jej roztĺklo srdce. Keď odvráti pohľad a odstúpi od neho, tak si zahryzne do spodnej pery a mierne zovrie čeľusť nad tým, ako sa začala prechádzať po miestnosti. Možno jej to nemusel povedať tak priamo, ale bolo najlepšie, ak to pochopí hneď, než akoby videla niečo, čo nie je. Keď povie, že videla, že je v ňom niečo dobrého, tak len pretočí očami a sťažka vydýchne. To je presne to, o čom hovoril. Možno má pravdu a zmenil sa, odkedy vie, že bude otcom, ale nemá chuť sa tomu len tak poddať. Bol silný, nemôže byť dobrý. Dobrota znamená slabosť a keď bude slabý, tak bude nič.* Možno nenecháš, ale pre svoje dobro by si mala. *Prenesie sucho a ďalej na ňu bezvýrazne hľadí, až pokým sa nezastaví tak dva kroky od neho.* Tvrdíš, že je vo mne dobro a pritom si odo mňa držíš odstup a nevieš, čo si máš myslieť, pretože nevieš, ako zareagujem. *Pokrúti hlavou a prejde tie dva kroky k nej, aby boli znovu blízko.* Ak ľudia vidia dobro, tak očakávajú dobro a ja neplním práve niečie očakávania. Vždy robím opak...*Priblíži sa k nej tvárou.* A vieš, prečo? *Pošepne.* Pretože môžem. *Hneď si aj odpovie sám rovnako nízkym tónom v hlase a chvíľu sa jej v tej blízkosti díva do tých zelených očí, než sa znovu narovná.* Nemáš pravdu, Camille, nie vo všetkom...*Pokrúti hlavou. Mikael ho tyranizoval už od detstva, nikdy sa ani len nesnažil byť lepší, prečo by mal byť on? Znovu pokrúti hlavou nad tou myšlienkou. Nemôže sa porovnávať práve s ním, on nie je taký a nikdy sa tam stavať nebude. Nikdy by nerobil svojmu dieťaťu to, čo robil on jemu alebo ako sa správal k ostatným jeho súrodencom. Na to, že chce z tadiaľ, čo najrýchlejšie odísť, nič nepovie, len sa na chvíľu pozrie niekam za ňu.* Aj by si si mala ceniť. *Prikývne jej na to hlavou, pretože nie s každým by sa tak zapodieval, než sa jej ešte raz prisaje na oči. Následne preruší očný kontakt, otočí sa a prejde k dverám, pričom sa chytí kľučky. Avšak pred tým, než odíde sa na ňu ešte otočí.* A urob mi láskavosť...*Povie sucho.* Dávaj si pozor, koho si pozývaš do bytu. *Venuje jej posledný pohľad a do sekundy po ňom zostane možno tak maximálne vôňa a vejúce biele záclony pri dverách, ktoré treba zavrieť.*

*Nejen, že nestihne už nic říct, ale už by stejně asi neměla v tuhle chvíli co povědět. Je zklamaná z jeho chladného přístupu a jak lhostejně se k ní najednou chová. Hned se za ním otočí, když přejde ke skleněným dveřím a ještě si vyslechne jeho poslední poznámku. Nezve si do bytu jen tak někoho, vlastně ani není v kontaktu s upírama, jen s ním tak trochu byla a ještě k tomu to bylo naprosto náhodné. A potom už se jen dívá na prázdné místo a na záclony, které se pod náporem větru pohybují ze strany na stranu. Sklopí zrak a povzdychne si. Ano, ona je docela citlivá osoba. Připadá ji, že všechno, co mu řekla bylo naprosto zbytečné a rozplynulo se to ve vzduchu. Vlastně jako kdyby to ani neřekla. Přejde ke dveřím, položí ruce na obě kliky a hned dveře za ním zavře. Ještě trochu poupraví záclony a přesto zůstane stát na místě. Nedržela si od něj odstup z důvodu, který si myslel. Jen to dělala pro svou jistotu, ale rozhodně z něj neměla strach. Měla by prostě zapomenout na to, co si kdy řekli, jak si dokázali povídat. Mělo by to být pro ni stejně lhostejné tak, jak to bylo jemu. Ustoupí od dveří a jde do obýváku, ovšem se neposadí. Nemá zrovna nejlepší náladu a ví, že si ji jen tak zase nespraví. Možná tohle byl jejich poslední rozhovor, který kdy uskutečnili. Docela ji zklamal v tom, že byl k ní tak tvrdý zatímco ona se snažila jednat v klidu. Nakonec si jde pro kabelku a zkontroluje, zda tam má všechny potřebné věci. Potřebuje na vzduch a potřebuje přemýšlet. Asi se zastaví do kostela se pomodlit, tam bude ticho, bude na příjemném místě a bude si moct uspořádat všechny myšlenky v hlavě. Co on ví, co je nejlepší pro její dobro? O svém životě si může rozhodovat sama, jen ona je strůjcem svého vlastního štěstí. A i o tom, koho si přizve do života rozhoduje sama. Nakonec odejde z bytu a zmizí někde v ulicích New Orleans.*

*Domů se vrátí až někdy k večeru. Otevře dveře a hned je za sebou i zavře. Sundá si lehký kabát, který hned pověsí na věšák a klíče odloží na stoleček, který má v předsíni. Podívá se do zrcadla a shlédne se v rychlosti, odvrátí poté pohled a vykročí hned do obýváku, kde si odloží kabelku. Prohrábne se rukou ve vlasech a udělá pár kroků od dveří, které vedou na balkón. Pootevře je, aby do bytu vpustila čerstvý vzduch alespoň na chvíli. Stojí na místě a dívá se chvíli ven na město. Závěsy ji vlají pod náporem slabého větříku, který je v tomhle ročním období obvyklý. Dnes už sice byla na vzduchu docela dlouho, ale chce si provětrat byt, než se rozhodne jít spát. Otočí se na podpatku a přejde do své skromné kuchyně. Večeřela ještě ve městě, takže hlad nemá. Ovšem přemýšlí nad tím, že by si dnes mohla dát sklenici vína, když ji tak dnes viděla u Elijaha. Pousměje se nad celou tou vzpomínkou, že měla "štěstí", že potkala dalšího Původního. Ani nečekala, že dnešní den bude tak zajímavý. Kdyby nemusela odejít, tak by ji zajímalo, jak dlouho by tam ještě seděli. Možná až do večera a nebo by se přesunuli na jiné místo. Natáhne ruce ke skříňce a otevře ji dokořán. Vytáhne z tama jednu sklenici na víno, ví, že na bílé a červené víno jsou odlišné sklenice, ale ona si nakoupila prostě takové univerzální. Zavře dvířka od skříňky a jde se podívat, co vůbec za vína v zásobě má. Z lednice vytáhne bílé víno, ovšem z baru vytáhne láhev s červeným vínem. Obě potěžká v ruce a rozmýšlí se, kterou z nich hodlá otevřít. Tak si vzpomene, že v zásobě má ještě jedno červené víno, které kdysi dostala. Vrátí se pro tu láhev a prohlédne si ji. Vážně se nemůže rozhodnout, ale nakonec zvolí červené a ty zbylé dvě láhve uklidí na jejich místa.*

*Akonáhle sa vrátil podvečer z baru, kde sa stretol s Kolom, späť do sídla a vystúpal tých pár schodov do svojej pracovne, zračil na starom drevenom stole zväzky listov v obale, respektíve knihu, problém však bol v tom, že nie len tak hocijakú. Nemohol by zabudnúť na výnimočnosť, ktorú práve táto jediná niesla. Nebolo to spisovateľom, ani námetom, či príbehom, bolo to o človekovi, žene, ktorá si ju mala prečítať. Jediné, čomu nechápal, bol fakt, prečo je kniha, ktorú jej odporučil na jeho písacom stole a čo mu tým chcela povedať. Že už ju prečítala a dej pre ňu nebol dostatočne zaujímavý, alebo sa mu snažila naznačiť, žeby mu to radšej povedala osobne? Pomaly sa jednou rukou načiahne a knihu si položí na predlaktie, kde ju otvorí na prvú stránku, no žiadny odkaz ani nič podobné nevidí. Odvráti od knihy zrak a pozrie sa niekam pred seba, pričom stisne svoje pery pevne k sebe a párkrát žmurkne očami. Nepredpokladal, žeby sem prišla, možno ju po niekom poslala, ale bol si istý, že o tom okrem nej nikto nevedel. Určite by to pre nikoho iného nemalo žiadny význam, jeho to však robilo zmäteným, pretože netušil, čo si má myslieť, ani ako sa tam tá kniha dostala. Do niekoľkých sekúnd po ňom v sídle niet ani stopy, len krátky prievan, ktorý sa nesie cez otvorené dvere z okien na chodbe zračí, tam pred nedávnom niekto stál. Zastaví sa až pred bytovkou, v ktorej má Camille byt, ktorý už raz navštívil. Vedel, že ho pozvala dnu a teda tiež, že nebude mať najmenší problém vstúpiť aj bez akéhokoľvek klopania či upozorňovania na svoj príchod. Netušil, či mala za potrebu, aby ju navštívil, či to tou knihou vôbec chcela docieliť, ale bol tu. Ubehol však už predsa len nejaký ten piatok, odkedy sa videli naposledy, mal teda isté pochybnosti ohľadom toho, že urobil dobre, ak sem prišiel. Možno jej len položí knihu na stolík a opäť odíde, na znak toho, že ju našiel. Patrila presa len jej. Už zdola môže vidieť, že nechala na balkóne pootvorené dvere, doteraz si pamätá na tie biele závesy, v ktorých naposledy stál a nejakým spôsobom viali podobne ako dnes. Mohlo to byť isté znamenie, žeby radšej nemal prilievať olej do ohňa. Mal by ju nechať byť, ako to plánoval a plnil, odkedy sa dozvedela, že patrí k nadprirodzenej komunite a je jedným z pôvodných, no pristihol sa, že mu občas, keď ho v noci mátali obavy a myšlienky na všetky problémy, ktoré teraz má, zablúdia aj k nej. Prišiel sem, do New Orleans, a zbadal tu ju. Nemusel ani skrývať to, ako krásna mu pripadala byť. Horší bol však fakt, že aj čistá, pričistá na to, aby bol v jej prítomnosti viac, ako to bolo nutné. Zdalo sa mu, že ho chápala, že ho neodcudzovala za to, kým bol, a to preňho bolo nemysliteľné. Bolo by lepšie, ak by sa ho bála, ak by ho posielala do pekla, alebo sa triasla strachom. Všetko, okrem tohto, pretože toto nepoznal, nie pri niekom, ako je ona. Vystúpi až na terasu jej bytu, pričom sa na chvíľu zastaví, pozorujúc osvetlený priestor za oknami. Teda miestnosť ani nebolo tým, čo tak veľmi pozoroval. Z miesta, kde stál, mohol vidieť obrys jej tela, chrbát, ako bola od neho odvrátená. Biele závesy stále len viali a viali, čím mu občas bránili vo výhľade na to, čo vôbec robí. Preto pomaly pokročí dva kroky dopredu, než stojí tesne pri pootvorených dverách. Jednou rukou sa načiahne dohora a chytí biely plast, ktorým je sklo lemované po okrajoch. Bez nejakého hlasnejšieho zvuku, ich otvorí tak, aby mohol prejsť a vietor začne udierať do svetlej látky ešte väčšmi ako doteraz. Podvihne tvárou nahor, pustí dvere z ruky a vstúpi potichu dnu sledujúc len a len jej blonďavé vlasy. Mohla ucítiť, že sa vietor poniekiaľ zdvihol, než za sebou dvere trochu privrel, mohla cítiť, že za ňou niekto stojí. Všimne si, ako odpratáva nejaké fľašky s vínom, nepredpokladal však, žeby mala nejakú návštevu, keďže jej byt bol tichý.* Našiel som tvoju knihu. *Prenesie neurčitým tónom v hlase namiesto akéhokoľvek pozdravu.*

*Se zájmem si prohlíží etiketu láhve. Ani neví, proč ji to připadá tak zajímavé, když už si to asi nejméně třikrát přečetla. Spíše se jenom rozhodovala, kterou láhev si vzít, i když moc dobře věděla, kterou chce. Spíše šlo o to, jak na jednu stranu je smutný fakt, že bude otevírat láhev vína pro sebe, opět. Opět stráví večer tak, že si sedne k televizi, bude se dívat na první film, který ji padne do oka a tiše popíjet víno. Ticho jejího bytu bude naplňovat zvuk z televize, za to v hlavě jí bude hučet ze svých myšlenek. Zabraná do svých myšlenek nepostihne prozatím zvuk dveří, které vedou na balkón a tak nemá ani ponětí o tom, že se tady nachází někdo jiný, než ona. Trvá to jenom zlomek vteřiny, kdy na zádech ucítí závan vzduchu, který ji pohladí. Vlasy se ji mírně rozvlní, skoro to nejde ani poznat, ale ona to moc dobře cítí. Napřímí se, ale stále se neotáčí. Slyší svůj dech, který zesílí společně s tlukotem jejího srdce. Sevře o něco pevněji láhev vína, co drží v pravé ruce. Oči má upřené před sebe. Všechno to trvá jenom pár vteřin, ale proč jí to přijde jako několik minut? Neví, kdo tam stojí a neví, zda to vědět chce. Spíše ji to děsí, protože do jejího bytu jenom tak někdo přístup mít nemůže a nemá. Nebydlí ve spodním patře, aby jí někdo mohl zničehonic vejít dovnitř. Pootevře ústa, avšak nic říct nechce. Její nohy ji přímo nutí se otočit, ale její mysl se zamrazila na bodě, kdy ji říká, ať se neotáčí. Vážně by neměla mít takové stupidní nápady a nechávat otevřené balkónové dveře, aniž by viděla na balkón. Ve chvíli, co uslyší hlas toho, koho tady čekala nejméně a hlavně ne, tak brzy, vytřeští oči. Je překvapená, ani nepočítala s jeho přítomností, pamatuje si jeho poslední slova. Ještě teď ji zní v uších jako kostelní zvony, které jsou dost pronikavé. Očima se snaží dívat za sebe, aby byla přesvědčená o tom, že tam stojí vážně on. Její tělo se však odmítá právě teď pohnout.* Klausi...*Pronese spíše šeptem jeho jméno a přinutí své nohy do pohybu. Pomalu a s nějakou opatrností se otočí čelem k němu. Její oči se střetnou s těmi jeho. Ústa jsou zlehka pootevřená a její oči si ho pečlivě prohlíží. Jako kdyby ho neviděly roky, jako kdyby na něj zaznamenávaly rozdíly v jeho tváři, postoji, čemukoliv, co by mohla srovnávat se vzpomínkami na to, kdy to viděla naposledy. V očích se ji značí to, že stále nemůže uvěřit tomu, že je tady. Chvíli to trvá, než od jeho tváře dokáže odvrátit zrak. Pohlédne na obal knihy, ale hned se zase vrátí k pozorování jeho tváře. Až teď se trochu uvolní. Alespoň to není někdo úplně neznámý a nemusí mít strach. On by jistě tvrdil, že by měla být, ale ona se ho prostě nebála. Kdyby jí chtěl ublížit, dávno by to udělal a nesnažil by se ji od sebe odehnat. Přikývne několikrát a ve tváři má stále vážný výraz.* Nečekala jsem, že vážně přijdeš. *Přizná se a přejde ke stolku, kde odloží láhve s vínem, aby měla uvolněné ruce. Ne, že by to potřebovala, ale i tak. Drží si od něj určitý odstup, možná proto, že ví, že se opět dlouho nezdrží. Není od něj příliš daleko, ale ani ne příliš blízko.* Chtěl jsi znát můj názor na ni, až ji dočtu. Hodláš se na ten názor zdržet a nebo to nemáš v úmyslu? *Zeptá se ho přímo. Neví, co má od něj očekávat. On je jako kniha, která má neskutečně moc ochranných obalů a nejde se k ní dostat. Nejde z ní číst, i když by si to přála, alespoň do ni jenom nahlédnout. I kdyby to mělo trvat jenom chvíli. Po jeho posledních slovech nemůže tušit, zda ji knihu jenom nevrátí a připomene ji, že se spolu stýkat či jakkoliv bavit nemohou, protože ona je prostě jenom bezvýznamný člověk, který se nehodí do jeho světa a ani tam nepatří. No, rozhodně by mu v něčem takovém mohla odporovat, ale neměla na to náladu, nechtěla to. Neměla za potřebu s ním přijít do konfliktu, ne dnes večer. Svým způsobem ho ráda viděla, ale nedávala to na sobě znát, alespoň si to myslela. Přijde ji stejný jako tenkrát, kdy ho viděla naposledy a na druhou stranu tak jiný. Neví, zda má mluvit a nebo mlčet. Nechápe, jak jeho přítomnost ji nutí přemýšlet takhle. To ticho, které naplňuje byt ji připadá horší, než kdykoliv předtím. Buď se ji to zdá a nebo ji vážně z toho ticha hučí v hlavě a nechce to přestat. Má mluvit a nebo to nechat na něm? A vlastně proč by měla mluvit. To on byl ten, co odešel. Ale ona zase byla ta, co mu poslala knihu. Kdyby to neudělala, nebyl by tady. Pravdou bylo, že vůbec přijít nemusel, kdyby jenom přece nějaká jeho část nechtěla přijít. A proto se rozhodne prozatím nic neříkat, dokud neuslyší jeho odpověď ohledně toho, co vlastně chce. Zda zůstane a vyslechne si její, ačkoliv nepotřebný názor a nebo zase odejde stejně tak rychle a nepozorovatelně, jak přišel.*

*Nepotřebovala nijak reagovat na jeho další slova. Věděla, jakým tónem s ní bude mluvit, jaký bude mít postoj. Věděla moc dobře, že uvolněnost a slabý úsměv na jeho tváři neuvidí, ani kdyby se snažila sebevíc. A to ani nechtěla, nechtěla se snažit přinutit ho, aby se choval jinak, než měl v plánu. Stále si od ní udržoval jistá odstup, ona dělala jenom to samé. Je pravda, že z nich dvou to byla ona, kdo byl více otevřený, uvolněnější. Dívá se na něj se stejným propalujícím pohledem, jako pokaždé, co měli možnost se setkat. Jeho nohy se dají do pohybu, avšak ona zůstává stát na svém místě bez jediného pohnutí. Pozoruje, jak se k ní pomalu přibližuje, ale moc dobře ví, že v její těsné blízkosti nebude už jenom kvůli ní. Musel to poznat, že si pro jistotu drží jeho trochu od těla, nedělala to ale kvůli sobě, nýbrž právě kvůli němu. Sleduje jeho ruku, jak pokládá knihu na stůl. Netušila, zda to byl dobrý nápad udělat právě tenhle krok, nedokázala z něj vyčíst to, co si o tom myslí a ani to bohužel nezjistí, pokud se o tom sám nezmíní. Možná mu to přišlo jako naprostá zbytečnost, možná ne. Nahlédnout do jeho nitra ovšem nemohla, mohla jenom odhadovat. Její oči se vrátí nazpět k jeho tváři. V uších se ji rozezní jeho hlas a pozorně ho poslouchá. Musí se nad tím alespoň trochu pousmát, zabránit tomu nešlo. Opravdu si myslel, že by mu poslala knihu jenom tak, kdyby z nějaké části nepředpokládala, že se přeci jenom zastaví?* Myslím, že odpověď na to už sám znáš. Kdybych o tvou přítomnost nestála, neposlala bych ti tu knihu a ty by jsi tady rozhodně teď nebyl. *Odpoví mu neutrálním tónem. Nerozuměla tomu, proč mezi nimi musí být takové napětí, proč nekonverzují více uvolněněji. Zřejmě jim to ale nešlo. Při zvuku svého jména natočí hlavu mírně do strany, přesto z něj nespouští oči. Z jeho úst to jméno působilo o moc vznešeněji. Ona za tím viděla jenom hloupé jméno, které ji občas rozčilovalo. U něj ji oslovení celým jménem nevadilo, nechápala to a nesnažila se to pochopit. Něž mohla dál nad něčím zase přemýšlet, on se dal znovu do řeči. Čekala na to, kdy se ji zeptá právě na tohle. Nevěděla, zda ho schválně nechat v nevědomosti a on by byl tak více zvědavý a nebo mu to normálně zodpovědět pravdou. Nechtěla ovšem od něj další přednášku, že by se měla držet od upírů dál, možná obzvlášť od jeho rodiny. Místo odpovědi však uchopí láhev vína a nechává byt stále naplňovat tichem, které je nesdílnou součástí tohoto bytu. Předpokládala, že se tedy hodlá držet, i kdyby jen na krátký rozhovor a proto se k němu otočila zády a zamířila i s lahví vína do kuchyně. Položila láhev na kuchyňskou linku, otevřela šuplík a vytáhla z tama otvírák. Až teď ticho naruší její hlas.* Narazila jsem dnes na tvého bratra a nechala jsem tu knihu po něm poslat. *Přizná se, přičemž se dají její ruce do pohybu a začne otevírat víno. Během pár vteřin ho má otevřené, má to v rukách. Přičichne si ke korku a usoudí, že víno je v pořádku, alespoň co se týče vůně. Korek odloží na linku a otvírák zase vrátí na jeho místo do šuplíku. Nalije si do sklenice trochu vína. Uchopí sklenici a udělá s ní tři krouživé pohyby, skloní hlavu a přičichne si k vínu, hned na to ho ochutná. Pohrává si s vínem v ústech pár sekund, než polkne první malý doušek. Hned na to začne do sklenice dolévat víno, asi do poloviny. Nezapomene se natáhnout pro další sklenici a on může zjistit, že bude určená jemu. Nalije do sklenice víno přibližně ve stejné míře jakou má ona. Otočí se celý tělem k němu a udělá pár kroků do jeho blízkosti. Právě teď stojí přímo u něj. Natáhne ruku směrem k němu se sklenicí, kterou pro něj nachystala. Neví, zda ji přijme nebo ne, to už nechávala na něm. Pokud odmítne, nijak ji tím neurazí.* Předpokládám, že se zdržíš. *Řekne mu na vysvětlenou, proč mu nabízí sklenici s vínem. Mohla se ho zeptat, zda nechce něco jiného, ale napadlo ji, proč by si nedal víno s ní, když ona už to měla v plánu?* Máš velmi příjemného bratra. Elijaha. *Poznamená, aby věděl o koho se přesně jedná a kdo mu tu knihu tam zanechal. Nechce mu říkat podrobnosti, jak se s ním setkala a vlastně proč, pokud se on sám na to nezeptá. Nepovažovala to za příliš důležité.* Podívej, Klausi. Já vím, že ti moje přítomnost není zrovna nejpříjemnější, možná jenom jsi tady proto, aby jsi zjistil, proč jsem ti tu knihu poslala. Trochu jsem si myslela, že se za mnou přece jenom zastavíš, i když naposled ses vyjádřil dost jasně. Upřímně bych dnes vedla naprosto normální konverzaci. Myslím, že to oba potřebujeme. *Poví mu svůj názor a svou představu ohledně jeho návštěvy. Byla nějak toho názoru, že on se nechce bavit o nadpřirozeném světě a ani ona se o tom nechtěla bavit, nechtěla poslouchat to, že tohle celé je špatná věc, že by se měla držet od něj dál, co by si o něm měla myslet. Nechtěla se unavovat něčím takovým, měla na všechno svůj názor a svou hlavu. A on ji nikdy nic z toho nevymluví, nepřinutí ji myslet si o něm to, co by si měla myslet. Chtěla s ním mluvit normálně, o čemkoliv, ale jenom ne se nějak dohadovat a dělat tenhle večer nepříjemným, který by jisto jistě skončil i jeho nepříjemný odchodem. Doufala v to, že bude stejného názoru a to, co si opravdu myslí nechá pohřbené pr dnešní večer v sobě. Jistá si tím být nemohla, nevěděla, co dnes v tuhle chvíli od něj očekávat. Jedno ale věděla jistě, chtěl tady být a to v ní vyvolávalo příjemný pocit.*

*Než prehovorí, môže si všimnúť, ako postoj jej tela nepatrne zmenil. Doslova zmeravela, zasekla sa, už len tento znak mu stačil, aby vedel, že si jeho prítomnosť uvedomovala. No nemal pocit, žeby vedela, kto presne tam stojí, predsa len by sa otočila, ak by vedela, že ide oňho, nie je tak? Vzápätí mu jeho myšlienky podčiarkne jej sprudka bijúce srdce, ktoré svojou hlasitosťou, ktorú on vnímal omnoho viac než ona, mohlo pokojne konkurovať zvonu. Bolo to, akoby sa na pár sekúnd zastavili, než sa rozhodol to ticho prerušiť, než sa rozhodol, že sa u nej chce zdržať, aj keď možno len na chvíľu, aj keď s ňou možno prehodí len pár slov, možno by mu mohla vysvetliť, čo to celé znamená. Môže priam cítiť strach, ktorý sa od nej šíri po dlážke priamo k nemu. Samozrejme, že sa bojí, kto by sa nebál? Horšie bude, ak jej ten strach zostane aj potom, čo zistí, že je to on. V tom prípade by jej asi naozaj položil knihu na stolík, ktorý má v ceste po pravici a odišiel najrýchlejšie, akoby sa dalo. Aspoň by to splnil, čo si sľúbil, čo si myslel, že je chcel. Teraz mal aj tak dosť iných problémov,  ako bolo riešiť nejakú čašníčku s baru, ktorá mala zhodou okolností spojitosť s miestnym kňazom, ktorý zastupoval ľudskú frakciu. Áno, v istých ohľadoch mohla byť dôležitá a mohla byť do toho sama ponorená viac, akoby bolo nutné, ale napriek tomu bola od skutočného jadra problému stále vzdialená na míle a otec Kieran by istotne nič nenamietal, ak by to tak zostalo aj naďalej. Avšak už teraz mohol zračiť, že nie je tým typom, ktorý sa od toho bude držať, ak môže vojsť priamo cez otvorené dvere. Prišla mu až príliš zvedavá, možno zanietená – už dávnejšie počul o tom incidente s jej bratom, práve z toho vyprávania sa dozvedel, čo urieknutie vlastne spôsobuje, keď sa to potom  stalo Kolovi, bolo to iné len v tom, že on nemôže zomrieť, ale za to môže spôsobiť omnoho horšie veci, ako mohol jej brat. Chápal, prečo zostávala v New Orleans, možno by sa mohlo zdať, že to bude štúdiom, ale hlavná príčina bola celkom inde. Netušil, aká by mohla byť jej reakcia, keď sa ozve, ale mlčať a ďalej jej naháňať strach tiež nebolo práve to, čo by chcel a zamýšľal. Nemal pocit, žeby sa otočila, kým nebude počuť jeho hlas, aspoň nie hneď a on by nerád strácal drahocenné minúty jej prítomnosti tak stresujúcim tichom. Strach, ktorý sa k nemu od nej šíril sa v momente zmenil na údiv a prekvapenie. Dokázal vycítiť jej emócie, ak chcel, Camille mohla byť otvorenou knihou, ale zároveň neprístupným mostom, kde nedokáže vidieť na jeho druhú stranu. On sám nebol iný, občas svoje emócie nechal vyplávať na povrch, väčšinou to však bol hnev alebo pobavenie. V tejto chvíli mu to bolo jasné, nepočítala s tým, žeby mohol prísť. Možno to ani nechcela. Nemala v úmysle ho tou knihou privolať a on dobre chápal, prečo. Ich posledný rozhovor nebol práve najpríjemnejší, alebo sa tak aspoň nekončil. Dal jej jasne najavo, čo si o ich stretávaní myslí, teraz, keď už sa naňho pozerala inak ako predtým. Už nebol ten záhadný muž, ktorého stretla v bare, ani ktorý sa pri nej zastavil na ulici. Mala by sa ho báť a on by jej to nemal vôbec vyčítať. Vidí rozpoli na jej postoji, vidí ako sa snaží pohnúť, ale istá časť v nej jej v tom stále bráni. Podvihne tvárou trochu dohora a čaká, kým sa konečne otočí. Nevidel ju už pár mesiacov, ale nepredpokladal, žeby sa nejako zmenila. Keď začuje v tichu svoje meno, ktoré jej vyšlo z úst, už vie, že nepotrvá dlho, kedy si budú hľadieť do očí tvárou v tvár. Ako sa otočí, zračí len opatrnosť a skúmavosť, ako sa stretne s jeho pohľadom. On tam len stojí s kamenným pohľadom na tvári a istou pevnosťou v hrudi, akoby ani nedýchal, pretože by to mohla byť v jej očiach slabosť.  Bola rovnaká, ako pred mesiacmi, stále ho chce-nechce prepaľovali tie zelené oči, v ktorých sa väčšina jej pocitov odrážala vždycky najviac. Práve teraz tam kraľovala nedôvera, akoby si stále overovala, že tam naozaj stojí. Už pochopil, že s jeho návštevou nepočítala, ani ju tým malým odkazom nechcela docieliť, avšak on prišiel a zatiaľ tam bez pohybu stojí. V momente, keď od neho odvráti zrak a pohliadne na knihu, ktorú drží v ruke pri bunde, urobí presne to isté, pričom trochu prižmúri oči, ako pohľad opäť dvíha. Zdalo sa mu, akoby sa jej napätý hrudník aj rysy tváre pomaly, ale isto uvoľňovali, akoby jeho prítomnosť nebola nijako zvlášť ohrozujúca. Sleduje, ako párkrát kývne hlavou, akoby potrebovala jeho slová ešte podčiarknuť týmto bežným gestom.* Všimol som si. *Vážne mu nemusela oznamovať, že s tým nerátala, videl to v prvom momente, keď zistila, že tam stojí on. No nebol si potom  istý, čo presne tým teda docieliť chcela. Len mu dať najavo, že si to prečítala? A prečo to bolo vlastne tak veľmi dôležité? Odpoveďou je, že nebolo. Ak by nechcel, tak by tu teraz nebol, ak by to bolo len kvôli nejakej prekliatej knihe, tak by sa ani nenamáhal. Sleduje jej pohyb, keď prechádza ku stolíku, kde mal on v pláne zase položiť knihu, a kladie na drevený povrch fľašky s vínom. Krátko ich prejde zrakom, než sa vráti opäť k nej. Jeho pery sú spojené vo vážnosti, ktorá mu priam srší z očí. Je preňho pochopiteľné, že chce medzi nimi určitú vzdialenosť a bolo to tak vlastne najlepšie, nemal dôvod to meniť. Pri otázke, ktorú mu položila, sa však jeho nohy pohli akosi samé. Pomalými krokmi, ktoré si jej smerom kradol, zastal až povedľa miesta, kde stála, pred stolíkom, na ktorý ten zväzok položil, podobne ako ona pred tým fľaše. Svoj pohľad začal opäť dvíhať k nej, ale niekde v polke sa zastavil, akoby ho niečo v jej byte upútalo, on sa však zadíval periférne do priestoru.* To záleží od toho, či o moju prítomnosť stojíš, Camille. *Jej meno prenesie svojím typickým prízvukom a pri konci vety trochu stíši hlas. Samozrejme tu nepotrebuje zostávať, ak to sama nebude chcieť. Nemal dokonca ani jediný pádny dôvod tu byť, ale stalo sa. Keď sa na ňu konečne pozrie, je jasné, že má niečo na srdci, čo by sa jej spýtal. Pootvorí nepatrne ústa a trochu nahne hlavou do jednej strany.* Nepredpokladám, žeby si šla do sídla, kde bývam a už vôbec nie do mojej pracovne...*Začne dúfajúc, že jej je jasné, čo tým myslel. Pri konci vety, akoby automaticky položil malý otáznik, nakoľko by vážne rád túto záhadu konečne vyriešil. Stojí skoro hneď vedľa nej, ale nehodlá ísť nijako bližšie, čo na ňom môže byť očividné už na pohľad. Bytom sa na chvíľu rozľahlo skoro hrobové ticho, jediné, čo to rušilo, bol hluk z ulice, ktorý sa šíril pootvorenými dvermi. Nočné New Orleans nakoniec nespalo nikdy, nebolo to nič výnimočné alebo čo by už sám niekoľkokrát nepočul.*

*Fakt, že ji překvapilo, že se tady objevil byl více, než pravdivý. Nečekala ho tady rozhodně tak brzy. Jedna její stránka ho očekávala, věřila v to, že se přece jenom ukáže, ta druhá, silnější byla opačného názoru. K tomu se už dále nevyjadřuje, neshledává to za potřebné. Občas má pocit, že více u jejich konverzace přemýšlí, než mluví. A vlastně to i byla pravda a z nějakého důvodu to vypadalo, že on to má podobně. Jak je možné, že dokázali spolu mluvit, ale zároveň i nedokázali? Bylo to zvláštní, alespoň pro ni. Vnímala ho různými způsoby a vždy měla u něj velkou směsici pocitů, které občas nedokázala ani rozeznat. Jeho tón hlasu, kterým na ni mluví ji dráždí uši. Zajímalo by ji, zda takhle mluví s každým a nebo jenom s ní. Tohle bohužel posoudit nemohla, ale měl by vědět, že tak jak se on bude chovat k ní, tak se bude i ona chovat k němu. Měla hodně trpělivosti s lidmi, ne však věčně. Platilo to i něj a přes to se nějak snažila, aby atmosféra mezi nimi nebyla tak napjatá. Dělal ji takovou hlavně on, jenže ona tomu moc zrovna nepomáhala v jistých momentech. Při věnování se přípravě otevírání láhve a následného nalití vína do sklenic je i částečně ráda, že právě teď na něj nevidí. Dokáže, ale i nedokáže si představit, jak se asi teď musí tvářit. Trochu ji celá tahle situace znervózňovala, hlavně když věděla, jak moc za zbytečné považuje to, že se tady v její přítomnosti na nějakou dobu zdrží. Dalo by se říci, že svým způsobem ji i urážel a ona to i tak přecházela, jako kdyby o tom neměla ani žádné ponětí. Ani mu už neodpovídá na to, že to byla velká náhoda, že se potkala právě s jeho bratrem. Ono to totiž velká náhoda byla, nečekala, že se seznámí s dalším členem této významné rodiny, která hrála v New Orleans až příliš velkou roli. Ačkoliv pro ni bylo těžší, než kdykoliv předtím se k němu otočit, přejít k němu a podat mu sklenici s vínem, přesto to udělala a nedala na sobě znát žádný náznak toho, že  jeho přítomnost není pro ni občas lehké zvládat. To jenom proto, že si nikdy nebyla jistá jeho chováním. Při jeho poděkování jenom přikývne hlavou, spíše je to náznak toho, že ji nemá opravdu za co děkovat, protože byla ráda, že tentokrát nemusí pít víno sama. Stáhne ruku ve které ještě před pár sekundami držela sklenici s vínem, co bylo určené k němu nazpět k tělu. Nevěděla v tu chvíli, zda má od něj o něco ustoupit a nebo zůstat takhle stát v jeho blízkosti. Rozhodla se pro druhou možnost, její nohy nechtěly a nebyly schopné pohybu. Očividně věděl, že mluvila už od začátku o Elijahovi, i když na poprvé nezmínila jeho jméno. Nedivila se tomu, zná ho tisíc let a nebo možná i o něco více a byl to jeho bratr. Nadechne se zhluboka a dívá se do jeho modrých očích.* Působit hodně odlišně od tebe nebo od tvého druhého bratra, Kola. *Pronese příjemným hlasem. Není si jistá, zda věděl o tom, že zná dokonce i Kola. Nedalo by se ani říct, že by ho znala, spíše měla tu možnost se s ním setkat dvakrát a jedna situace nebyla poněkud příjemná. Vlastně by se dalo říct, že ho z těch třech znala nejméně, i přes to, že s Elijahem se viděla jenom jednou, za to s ním strávila docela hodně času. Všimne si i jeho lehkého pousmání, ale neví, čemu to má přesně připisovat. A zda je to poloúsměv, který naznačuje jeho pobavení a nebo něco jiného. Očividně se ale bavil nad něčím, co pronesla. Možná by měla vázat občas slova, co před ním řekne, ale to se jí nechtělo, neměla k tomu ani tak důvod. Mohl si myslet o ní co chtěl. V tu chvíli na něj odvrátí pohled a její oči se dívají někde směrem k jejímu obývaku. Vzpomene si na to, že tam má stále tu složku, kterou má propůjčenou od Kierana a týká se zrovna jeho a jejich rodiny. Nebylo by dobré, kdyby se o tom dozvěděl. Jistě by jejich další rozhovor byl velmi nepříjemný, že se šťourá v něčem,  o co by se zajímat nechtěla. Teď jenom doufala v to, že se nebude příliš rozhlížet po jejím skromném bytě a nebude si všímat všech detailů. Myslela si, že je ale natolik taktní, aby se nehrabal ve věcech, které patří jen a pouze ji. Proto si ani nevšimne, že i on se dívá jiným směrem, než na ni. Po chvíli se vrátí pohledem zpětně k němu a teď už ví, že i on pozoruje něco jiného a zřejmě nad něčím bedlivě přemýšlí. Tyhle chvíle ticha ji přišly nekonečné. V hlavě jí to šumělo, jako když slyšíte šum moře, co vás začíná pomalu, ale jistě rozčilovat a vy se toho nemůžete zbavit. Nakrčí obočí v momentě, co se k ní otočí zády a vypadá to, že se chystá odejít. Už pootvírá ústa, aby něco řekla, možná něco, co by nebylo jeho uším příjemné. Ve tváři má výraz jistého zklamání, ale i toho, že přesně tohle mohla očekávat. Pozvedne oči vzhůru a vydechne dlouze. Pozoruje, jak otevřel dveře od balkónu a tak vpustil dovnitř další závan větru. Nasaje čerstvý vzduch do plic a až teď pochopí, že se ve skutečnosti nikde nechystá. Rozhodl se, že stráví tu chvíli na balkóně a ona s tím nemá sebemenší problém. Odloží svou sklenici s vínem a v rychlosti přejde k přehozu, který má položený v křesle a obleče si ho. Přece jenom je člověk a nechce tam mrznout, kdyby náhodou. V tu chvíli vezme ze stolu i tu složku a schová ji pod její ostatní věci ze školy. Vrátí se nazpět pro sklenici s vínem, uchopí ji a přejde za ním na balkón. Trochu za sebou přivře dveře a nezapomene se potom hned na něj podívat. Všimne si úsměvu na jeho tváři. Přinutí ji to k tomu, aby mu ho oplatila a poslouchá to, co má na srdci. Jakmile to dokončí, hned se otočí hlavou směrem k městu a dívá se na světla New Orleans. Klidně oddechuje a postává na místě, než se rozhodně sednout si k němu. Usadí se na židličku a přiloží sklenici ke rtům. Zlehka se napije a odloží ji na stoleček, stejně tak, jako on.* Tenhle pocit nemám. U mě je to spíše naopak. *Řekne s hlubokým nádechem a podívá se znovu na město.* Když stojím na ulici a okolo mě prochází všichni ti lidé, uvědomuji si, jak vlastně moc osamělá jsem. *Přizná se mu a výraz v její tváři není smutný, spíše je naplněný bezmocností z toho, že tenhle fakt nelze jenom tak změnit.* Protože jenom stojíš a vidíš, jak lidé okolo tebe prochází, aniž by si tebe všimli. Zavadí o tebe pohledem, ale to je všechno. Nutí mě to myslet na to, co všechno jsem ztratila, jak moc se cítím osamělá. Ale jinak mám ráda tohle město, které nikdy nespí. Miluji tu noční atmosféru, to, že se stále pořádají různé festivaly a akce. Alespoň má člověk co dělat. *Otočí pohled znovu na něj a sleduje ho, jak upíjí ze svého vína. Snad mu alespoň trochu chutná, určitě je zvyklý na něco jiného, lepšího ho a taky za tisícovky dolarů. Kdyby si to mohla dovolit, určitě by něco takového doma měla, ale k takovým vrstvám zrovna ona nepatří a nikdy nebude. A upřímně je ráda za to, co má. Ji to stačí a je s tím spokojená. Teď doufá v to, že tahle úroveň konverzace jim vydrží a nezvrtne se  v něco nepříjemného. Vypadá to, že se uchytil jejich slov, že se chce bavit v normálním duchu. navíc je teď i více klidná, než, když ještě byli uvnitř jejího bytu. Pousměje se, když se vrací ke knize. Ani nečekala, že ho to opravdu bude zajímat a nebo to zmiňuje jenom proto, aby si připomněl, proč tady vlastně přišel.* Když jsem tu knihu začala číst, tak upřímně mě to ze začátku moc nepohltilo. Zdálo se, to jako jedna z těch knih, kdy se musíš prokousat první polovinou a až potom se začne něco dít. To se ovšem po pár stránkách změnilo a začala jsem se do toho dostávat. Přijde mi, že se to snaží hodně upoutat na historii, ačkoliv tam převládá to drama, které se týká hlavních postav. Má to docela hodně spádů, což mě taky příjemně překvapilo. Ovšem ta kniha je plná násilností, krutosti a intrik. A toho tam bylo více, než samotného příběhu. Je to příběh ze středověku, který dal nahlédnout do klášterního života, do života prostých lidí i  do života šlechticů, příběh, který připomněl, že štěstí může být pomíjivé a že je třeba za něj bojovat. Končí to vlastně šťastným koncem, ale ne tím klasickým. Tím, jak si postavy musely projít tím vším, aby dosáhly svých tužeb udusilo to potěšení z toho, že to nakonec získali. Místy byla kniha opravdu dojemná, alespoň pro někoho jako jsem já. *Odpoví mu na jeho otázku a doufá, že její recenze na knihu bude pro něj dostačující. Na konci se mírně pousměje a sklopí pohled směrem k zemi. Nevydrží to však příliš dlouho a pohledem se vrátí nazpět ke Klausovi.* Ale děkuji za doporučení. Pokud máš ještě něco k doporučení, klidně mi nějakou navrhni. I když jsem si jistá, že ty musíš znát hodně zajímavých knih a tvůj seznam by mohl být velmi dlouhý. *Pozvedne koutek úst a na moment se na její tváři opět objeví úsměv. Opět upije pár doušků ze svého vína a pomyslí tak na to, proč nevzala celou láhev tady na terasu. Sice ani jeden z nich nepotřebuje dolít, ale i tak. Pro tuhle chvíli to nechá být, bude se zajímat o to až tehdy, kdy to bude potřebné. Vrátí se potom ještě k jejich tématu o New Orleans.* Říkal jsi, že když stojíš na ulici uprostřed toho dění a lidí okolo, necítíš se tolik osamělý. Cítíš se často osamělý? *Možná je to moc osobní otázka, možná ji na to ani neodpoví. Chce, ale aby se trochu rozpovídal, myslí si, že i kvůli tomu tady je, protože když si předtím spolu povídali, když ještě ani jeden o druhém nevěděli, tak dokázal mluvit. Chce, aby věděl, že může i tak mluvit a ona ho bude poslouchat. Možná ho i tím nějak donutí zamyslet se nad tím, že není nic špatného na tom se prostě bavit s obyčejným člověkem, který ho bere takového, jaký je a v některých věcech mu rozumí, neodsuzuje ho. Že každý ho nemusí házet do stejného pytle, jako ostatní. vyčkává na jeho odpověď, ať už zápornou nebo kladnou. *

*Nijako ho neprekvapilo, že sa nepohla ani o centimeter, keď sa k nej približoval. Neurobila by to, ani keby sa bála sebeviac, bola až príliš hrdá na to, aby to ukázala, aj keby to pravdou bolo. Tiež by ho to nijako obzvlášť neprekvapilo, zažíval to tak často, že by sa to dalo pokladať za jeho životnú rutinu. No videl v nej niečo iné, v jej očiach, postoji, nemal pocit, žeby sa ho bála, aj keď si udržovala odstup, nesršal z nej strach na všetky strany. Mierne prižmúri očami, keď sa jej pery sformujú do úsmevu, aj keď krátkeho a slabého, dal sa postrehnúť. Nebol si však istý, či to nebolo skôr zle ako dobre, ukazovalo to len na fakt, ako veľmi v obraze bola, ako hlboko doňho videla, aj keď si to možno neuvedomovala. Nad jej slovami sa príliš dlho nezamýšľa, nakoniec ani nebolo nad čím.* To je pravda. *Uzná suchým tónom v hlase.* Ale aj napriek tomu ťa prekvapilo, že ma tu vidíš. *Dodá do pár sekúnd, avšak v jeho tóne nemožno hľadať jedinú výtku, bolo to len holé konštatovanie toho, čo na vlastné očí videl. Na tvári sa jej nezračilo pri jeho otázke skoro nič, čo by nasvedčovalo tomu, žeby ňou bola nejako zaskočená. Viac-menej jej muselo byť od začiatku jasné, že sa jej na to spýta, nakoľko tam tú knihu našiel položenú bez hocičoho, čo by nasvedčovalo, kto to urobil a bezprostredne vylučoval možnosť, žeby to mohla byť ona. Chvíľu vyzerala, akoby premýšľala, čo mu na to povedať, aj keď musela vedieť, že akékoľvek klamstvo by vycítil, ani by sa vlastne nemusel snažiť, jej oči vždy hovorili za všetko, aj keď výraz na jej tvári bol pevný, v nich sa odzrkadľovala pravda. Trochu sa zamračí, keď namiesto toho, aby mu dala odpoveď, opäť uchopí jednu z fľašiek s vínom a svoj byt nenechá naplniť slovami, ale ostrým tichom, ktoré sa mu už na pohľad zdá poniekiaľ napätá. Jeho oči sa zúžia o to viac, keď mu ukáže svoj chrbát a začne od neho pomaly kráčať do inej miestnosti, niežeby jej byt bol nejaký veľký, to vážne nie. Chvíľu ešte stál pri stolíku s knihou, na ktorú sa opäť obzrel od jej chrbta, než pomalým krokom vykročil do kuchyne za ňou. Sleduje nepatrne každý jej pohyb, nakoľko stále čaká, kým konečne prehovorí. Nemusel príliš premýšľať nad tým, čo sa snaží urobiť, už predtým videl, ako si vyberala víno, a tak bolo logické, že pri ňom nebude postávať na mieste, ale bude si ho chcieť otvoriť. Trochu sebou pookreje, keď začuje jej hlas, akoby už predtým ani nečakal, žeby sa mohla ozvať. Už pri prvých slovách sa jeho telo trochu napne, keďže pojem „brat“, bol preňho vážne široký, nakoľko ich mal hneď troch. Jeho úsudok mu však navravel, o ktorého z nich sa bude jednať. Jediný, kto by mu tú knihu naozaj doručil do pracovne bol Elijah, síce popravde vôbec netušil, či sa s Camille pozná, ak samozrejme slovíčko „narazila“, nebolo myslené doslovne.* To je vážne veľká náhoda. *Prenesie s neutrálnym tónom v hlase, keďže to na jednu stranu bola pravda. V tomto meste sa potulovali snáď tisíce ľudí a ona stretne práve jedného z jeho bratov. Niekto by to mohol nazvať šťastím, on skôr smolou, ktorá ho sem dnes priviedla. Navyše, ak k tomu bude mať jeho brat aj nejaké otázky, nebolo by to dvakrát príjemné. Letmo pozoruje, čo robí, ale viac-menej je teraz ponorený do vlastných myšlienok. Ruky mu voľne visia pozdĺž tela a tvár má naklonenú mierne dopredu, ako udržiava vyrovnaný postoj. Oči mu skĺznu k poháru, ktorý drží v ruke, pričom mu do nosa udrie známy závan vône z nápoja, ktorý doň naliala. Skoro zbadá, že nie je jediný, kto ten pach zaregistroval, aj keď ona skôr vyzerala, že to nejakým spôsobom celé preciťuje, zatiaľ čo on to len začal vnímať. Trochu našpúli pery, keď si Camille odpije a naoko zostra sa zahľadí do jej tváre. Preňho je to však len skúmavý pohľad. Akonáhle si začne znovu dolievať, pričom sa načiahne pre ďalší pohár, nepatrne pootvorí pery, keďže chcel automaticky protestovať, nakoľko sa tu nemienil zdržať nijako dlho. Svoje slová by rád plnil, nepotrebuje jej prítomnosť. No aj napriek tomu tu teraz stál a hľadel na ňu. Jeho myseľ si občas protirečila len tak ako sa dalo. Preto nakoniec zostane mlčať a nechá ju, aby mu naliala z vína tiež, aj tak ho to popravde nijako nezdrží. Bol večer, niežeby sa mal kde ponáhľať, alebo žeby ho niekde nikto očakával. Pomaly vydýchne, keď sa znovu obráti k nemu a začne sa aj s pohárom v ruke približovať. Vedel, že mu ho chce podať a tiež, že ho prijme, nebola to predsa žiadna veda, ani žiadny zákaz. Keď k nemu načiahne ruku, jemu prirodzenou rýchlosťou vystrie tú svoju a už trochu pomalšie uchopí pohár nad rúčkou.* Ďakujem. *Prenesie kradmo a kývne k nej jedenkrát hlavou, než ruku pomaly stiahne bližšie k sebe a pozrie sa na červenkastú tekutinu v pohári. Potvrdí tak jej predpoklad toho, že tu plánuje pobudnúť aspoň niekoľko minút, nemá tak dôvod ponúkané víno odmietnuť. Pri jej ďalších slovách k nej opäť zdvihne tvár, ktorú nakloní trochu do strany a párkrát mrkne očami.* Nie si jediná, kto si to myslí. Vždy na ľudí vedel poniekiaľ...Zapôsobiť. *Vysloví nakoniec slovo, ktoré sa mu tam hodilo najviac.* Teda, ak chcel. *Uškrnie sa následne krivo, keďže jeho brat nemá len jednu stránku, ktorou sa celý čas prezentuje. Trochu si povzdychne, keď Camille konečne vyriekne, čo najskôr chcela od začiatku, keďže tie slová boli na jednu stranu lákavé a na druhú celkom neprípustné. Mohol by sa pokúsiť tu len sedieť a rozprávať sa s ňou o úplne bežných veciach, ale jeho myseľ by bola stále pritom, že zatiaľ čo ona je len obyčajný človek, niekto ako on tu sedí spolu s ňou a ona si toho bola dobre vedomá. Pri jej druhej vete sa musel trochu pousmiať, pretože najskôr nemala ani páru o tom, ako ju vnímal. Jej prítomnosť mu bola chcená, ale už len kvôli nej samej ju príliš nevyhľadával a nebude to ani po tomto nijako meniť. Trochu podvihne tvárou opäť dohora, keď povie, že si myslela, že sa za ňou zastaví, nakoľko tak v prvom momente nevyzerala. Skôr by povedal, že pokúšala osud, ale nepripustila si to, žeby mohol naozaj prísť, o to viac ju muselo prekvapiť, keď ho tu naozaj videla. Po tom, čo dohovorí, si len zľahka oblizne pery, na čo jedným kútikom podvihne trochu dohora. Na líci sa mu rysuje skoro nepatrná jamka, ktorá by sa mu rozšírila, ak by perou pohol už čo i len o milimeter. Z istej časti mala pravdu, mohol to skúsiť, pre dnes. Mohol si vybrať či večer strávi sám v pracovni, pôjde sa prejsť do mesta alebo sa bude baviť jej osobou. Z toho všetkého mu bola tretia možnosť najmilšia, aj keby za iných okolností asi skôr zvolil tú druhú. Na chvíľu sa zahľadí niekam za jej chrbát, ale nakoniec sa jeho zrak znovu uprie v jej zelených očiach. Bez toho, aby čokoľvek povedal sa od nej otočí chrbtom a začne kráčať smerom k balkónu, avšak pohár s vínom stále drží v ruke, čo mohlo byť aj ako znamenie, že sa odísť nikam nechystá. Zastaví sa až pred dvermi, ktoré predtým trochu privrel, pričom ich znovu otvorí, na pár sekúnd sa ohliadne ku Camille, ktorú z tadiaľ pokojne vidí, nakoľko jej byt nebol dvakrát veľký a prejde von. Pomaly a hlavne potichu sa usadí na jednej z nižších stoličiek, ktoré tam mala opreté o stenu a položí svoj pohár na okrúhli stolík, ktorý stál medzi nimi. Zrakom prechádza po okolí a je vážne rád, že z tadiaľto môže vidieť aspoň časť z osvetlených budov, podobne ako z terasy v sídle, aj keď tam je výhľad samozrejme lepší. Ako náhle Camille prejde dvermi za ním, otočí k nej tvár a slabo sa pousmeje, síce jeho oči sú stále neprístupné.* Jednou z vecí, ktorú na tomto meste milujem najviac, je jeho atmosféra a nikdy nie celkom prázdne ulice. Keď večer stojíš uprostred námestia vo všetkom tom humbuku...Aspoň na pár minút sa necítiš osamelý. *Pohliadne od nej späť k výhľadu, než automaticky jednou rukou siahne po pohári a trochu si odpije. Do niekoľkých sekúnd sa však už opäť dáva na ňu, akoby bola pre jeho oči magnetom, avšak pravda bola niekde inde, niečo mali ešte nedoriešené.* Stále neviem, aký máš na tú knihu názor. *Prenesie s neutrálnym pohľadom na tvári čakajúc na jej odpoveď.*

*Připadalo jí to, že úšklebky, které se na jeho tváři stále objevovaly byly jeho nesdílnou součástí. Vepsané roky jeho života, kdy si tomu přivykl tak moc, že ani neví, co už je dobré, co je hezké na tom světě, co ho dokáže upřímně od srdce usmát se. Všechno viděl z té špatné perspektivy, bohužel, na ty dobré věci musel přijít sám a nebo by je mu měl někdo ukázat. Ale ona nebyla tou správnou osobou, ona byla ta poslední osoba chodící po tomto světě, která by tohle měla udělat. Uvnitř sebe věděla, že tohle bude jejich poslední konverzace a více jich už nebude. Přála si, aby to tak nebylo, to nechávala pohřbené uvnitř sebe, protože tady nešlo o to, co by chtěla ona. Nikdy o to nešlo, nikdy o to nepůjde a nikdy se o to ani zajímat nebude. Ani neví, zda se jí chce odpovídat na to, že se už zná s Kolem. Nedalo se to ani považovat za nějakou známost. Položí si ruku na opěrku židle, opírá se o ní loktem a do své ruky položí hlavu. Dívá se před sebe a nadechne se pro odpovědět.* Díky němu jsem zjistila, že existuje nadpřirozený svět. Jednou v Rosseau's udělal trochu nepořádek a já se shodou okolností tam byla taky. Vlastně bych mu měla být vděčná, spíše jsem. *Na konci věty polkne a pozvedne hlavu, aby se na něj mohla podívat, i když on upírá zrak na město, což je pro něj jistě příjemnější. Nemá mu to za zlé, proč by měla. Ví, že je tady jenom kvůli tomu, že si to skoro vyžádala. Několikrát zamrká a očima sjede někde k jeho hrudi. Dívá se tím směrem pár vteřin, než se mu znovu zadívá do tváře.* Kdyby se to nestalo, zřejmě bych žila stále v nevědomosti. Někomu by se to zdálo možná lepší, ovšem ne mě. Ne kvůli Seanovi. *Zavrtí hlavou a podívá se před sebe. Zadívá se na město, ví, že téma Sean může už otravovat, ale má pocit, že nikdy nebude úplně smířená se smrtí svého bratra. Prostě nemůže a nedokáže uvěřit tomu, proč on, proč takhle. V srdci měla po jeho ztrátě obrovskou díru, kterou nešlo zaplnit a ví, že tam ta díra bude ještě dlouho. A až se zacelí časem, stejně tam po ní zbude velká jizva, která bude bolet tak dlouho, dokud bude dýchat. Opře se o opěrku židle a zakloní hlavu. Dívá se nahoru na oblohu na hvězdy a přijde ji, že jejich konverzace začíná nabírat čím dál více na vážnosti. Neví, kolik toho dokáže s takovým ubíráním směru před ním utajit. Tohle je poprvé, co si po neskutečně dlouhé době s někým povídá tak otevřeně. Potřebovala to, proto i přemýšlela, že by sama začala navštěvovat psychologa, jenom proto, aby se mohla vypovídat a naučit se i tak věci do své budoucí profese. Na jednu stranu ji přijde, že je dnes večer neskutečné teplo, na druhou ji ale štípe mráz po těle. Zřejmě na ni působí ta atmosféra, jeho přítomnost. Pochybuje, že víno by s tím mělo něco společného. Dlouho to takhle nevydrží a znovu se dívá na město, na ty různé druhy světel, na vysoké budovy. Z ulice pod nimi jde slyšet hukot projíždějících aut po silnici a občas hlas lidí. Při zvuku jeho hlasu otočí hlavu nazpět k němu a zadívá se mu do tváře, nedokáže z něj spustit pohled v tuhle chvíli.* Proč si tohle myslíš? Kdyby byl, už by mi to někdo vyvrátil. *Odvrátí zrak ke sklenici s vínem, uchopí ji za stopku a přiloží si ji ke rtům. Nahne jí tak, aby jí tekutina stékala do úst. Dá si dva doušky a odtáhne sklenici od rtů. Nepoloží ji na stolek, jak měla původně v plánu. Dívá se na sklenici, kde ještě zbývá nějaké víno a pozoruje, jak se na skle odráží světlo z jejího bytu. Na jednu stranu je to tak nezajímavé, ale jako kdyby v tom viděla něco jiného. Na jazyku cítí trochu trpkosti zřejmě z toho vína. Jazykem si přejede po rtech. Vnímá jeho společnost, ví o ní velmi dobře, ale kdyby se na něj příliš moc dívala, mohl by si myslet něco nepatřičného a to nechtěla. Proto se občas raději věnovala i něčemu jinému, než jenom jeho tváři. Cítí ovšem jeho pohled na své tváři a začne oddechovat trochu víc zhluboka. Oči ji zamíří do strany směrem k němu a dívá se na něj, aniž by hnula hlavou. Pootočí hlavu jeho směrem, až začne opět mluvit. Jeho slova ji trochu zaskočí a pootevře ústa. V jejích očích jde vidět, že ji tím překvapil. Spíše šlo o otázku, kterou ji položil. Chce na to vlastně odpovědět? Rozmýšlí se v sobě docela dlouho a poté přijdou k tématu o knize. Jakmile se po jejím názoru na jeho tváři objeví slabý úsměv, nedokáže zakrýt ten svůj. Těší jí to, že u něj vidí i něco jiného, než jenom úšklebky či nějaké posměšné výrazy. Naslouchá mu, když on mluví o knize a nesnaží se ho v jeho průběhu nijak přerušovat. Slabě se u toho usmívá, když ví, že mluví hodně z vlastních zkušeností. V těch dobách žil, sám moc dobře ví, jak to všechno fungovalo. Až domluví, tak toho využije.* Ty máš tu výhodu, že hodně můžeš posuzovat z vlastních zkušeností. Prožil si už tolik dob, století, že by jsi sám mohl psát knihu. Vím, že to ve středověku nebylo jednoduché, tedy alespoň z toho, co jsem se učila. Krutost lidí neznala meze. *Sice řekne něco, co už on sám dávno ví, co viděl a nejenom to, co on sám dělal. O tom se ale nijak bavit nehodlá. Stále ho pozoruje a zpozoruje cuknutí jeho koutků. Tváří se ale pořád stejně a zaznamenává si to do paměti, jelikož tohle nikdy už očividně neuvidí. O knihách už dál nerozvíjí téma a ani o tom, že on stále má spoustu knih. Klidně by byla pro to, že by si od něj něco půjčila a přečetla, ale to by byla další záminka, že by se s ní musel vidět a tu mu dávat nechtěla. Po téhle konverzaci si nakonec rozmyslí to, že mu odpoví na jeho otázku, co se týkala toho, proč se svou samotou něco nedělá.* Myslím, že ti ještě dlužím odpověď na tvou otázku. Mám strach, že jakmile s tím něco začnu dělat, tak tím ublížím okolí a sobě. A tohle já nechci. Neřekla jsem, že tohle místo nenazývám domovem. Mám tady posledního žijícího člena rodiny a na hřbitově mám své dvojče, nemohla bych to tady opustit, ne po tom, co se stalo, co vím tolik věcí. *On nemůže mít tušení o tom, do čeho ji Kieran zasvětil. Nemá tušení, že její rodina je v tomhle městě důležitá a má tady svou pozici a neví, co je její dědictví. Nerozumí ji, asi ani nechce. Nehodlá se mu s tím ovšem svěřovat.* Možná si to nemyslíš, Klausi. Ale máš hodně velké štěstí, že tvoje rodina je stále po tvém boku a víš, že vždycky bude. *Dopije poslední zbytek vína, co měla ve sklenici a prázdnou ji odloží na stoleček. Zvedne se ze židličky a může to právě teď působit tak, jako kdyby ji tím urazil, když se zeptal, proč s tím něco dělá, jako kdyby tohle už chtěla ukončit a on by měl odejít. Ale takhle to není. Přejde k zábradlí po kterém přijede zlehka rukama, skoro, jako by se ho ani nedotýkala. Nakonec sevře železo v rukách a dívá se na město.* Chtěla bych to samozřejmě jinak, změnit to. Ale stále se bojím toho, že přijde něco, co mi to zničí. Co když se jeho démoni stanou i mými? *Otočí hlavu tak, aby na něj viděla. Její dech se o něco zrychlí, musí vědět, že mluví o svém bratrovi. Musí vědět, proč má z něčeho strach. V jejích očích se nejenom odráží světlo z lamp, ale taky se jí i zalesknou. Tohle oční spojení netrvá příliš dlouho. Opět se podívá před sebe na město.* Není to u mě tak lehké, jak si myslíš. Stále mám v hlavě myšlenky, kterých se nemohu zbavit. Občas mám problémy vůbec usnout, když pomyslím na to, že jsem nemohla s ničím nic udělat, protože jsem o ničem nevěděla. Není ani lehké najít nějakou společnost, abych se necítila osamělá. Tohle je město smrti, jednou dýcháš a podruhé už můžeš být mrtvý. Jsem člověk, ale ať chci nebo ne, taky žiju v tomhle nadpřirozeném světě a tajit před někým, to, kdo jsem, co je moje rodina zač. Takhle bych žít dlouho nedokázala. *Otočí se tělem k němu a zády se opře o zábradlí, spíše více zadkem, ale to je nepodstatné. Pozoruje ho tak více z vrchu a nespouští z něj pohled. Možná by se mu neměla tolik odhalovat, ale jakmile ji položil tu otázku, tak v ní vyvolal velkou směsici pocitů.* Lidi nenávidí mého bratra za to, co udělal. Máš ponětí vůbec o tom, co si o něm povídají? Že to byl jenom chladnokrevný vrah, jak myslíš, že by se někteří lidé dívali na jeho sestru? Momentálně je pro mě těžké hledat vhodnou společnost, Klausi. A věř mi, že jsem z toho unavená. Jsem unavená z toho cítit se sama, být sama, tak strašně moc mě to unavuje. *Řekne i trochu naštvaným hlasem, ale od ní to ani nezní jako naštvaný hlas. Spíše něco, co nemůže jenom tak změnit.* Ale vím, že tohle musím zvládnout. Chce to jenom čas. Ale zrovna teď v tuhle chvíli mě to neskutečně unavuje a kdyby byla příležitost, jak to změnit, využila bych ji. *Pověděla mu pravděpodobně víc, než od ní očekával nebo víc, než chtěl slyšet. Stále má tu možnost ji neposlouchat, odejít. Nedrží ho tady násilím, názor o knize mu řekla a to bylo to, proč tady za ní přišel. Z celého dnešního setkání ji nejvíce překvapí a potěší to, že se právě teď necítí osamělý. Roztáhne rty do širokého úsměvu a odhalí tak své bílé zuby. Tento úsměv nepřetrvává moc dlouho, spíše jenom chvíli, ale úsměv z tváře ji nemizí. Sice jí tak úplně neodpověděl na to, na co se ptala, ale tahle odpověď je momentálně pro ni více, než vyhovující. Stále si ho zkoumavě prohlíží svýma zelenýma očima.*

*Jeho úškrn sa trochu rozšíril, keď zmienila, že od neho pôsobil o dosť inak. Ale on dobre vedel, že až natoľko iný od neho jeho  brat nie je. Samozrejme, má celkom iný štýl vystupovania a väčšinou ho ľudia okolo vnímajú v omnoho lepšom duchu ako Klausa, ale vo vnútri sú si podobný, akurát Elijah sa to za tie roky naučil skrývať omnoho zdarnejšie a hlbšie, než kedy on. Avšak jeho úškrn trochu roztaje, keď zmieni aj jeho tretieho brata, Kola. Mierne prižmúri oči a venuje jej poniekiaľ nechápavý pohľad.* Prečo ma vôbec prekvapuje, že si už mala šťastie aj naňho? *Prenesie ako prostú rečnícku otázku, aj keď nebol to zase taký šok, Kolove cesty často viedli do baru, v ktorom pracovala, už aj v minulosti kvôli Genevieve, mohla ho tam stretnúť prakticky kedykoľvek. Na jednu stranu to však bolo istým spôsobom znepokojujúce, keďže vedel o bratovej nevyspytateľnosti a ovplyvniť čašníčku bol vždy najpríjemnejší spôsob, ako sa dostať k čerstvej krvi priamo zo žili. Veril však tomu, žeby Kieran nenechal nič náhode a Camille berie pravidelne železník. Aj keď to nebola jeho starosť a ani nikdy nebude, vedel len, že toto je poslednýkrát, čo Camille ustúpil, žiadny iný rozhovor sa už konať nebude. Avšak tieto myšlienky si nateraz necháva len prúdiť mysľou, nakoľko by nerád pokazil atmosféru, ktorú si už aspoň z časti stihli vytvoriť. Sleduje nočný obzor za zábradlím balkóna a aspoň na chvíľu sa snaží zbaviť všetkého, čo ho v poslednú dobu tak veľmi ťažilo. Sú to ako okovy, ktoré ho ťahajú zemi a každým dňom pribúdajú a silnejú, nepriznal by si to, ale občas má strach, že sa pod nimi raz stratí a nebude ich dokázať niesť. No už len pri pomyslení na jeho dcéru vie, že bude musieť. V inom prípade by sa rád akejkoľvek slabosti zbavil, ale keď tou slabosťou bola jeho vlastná krv, jeho dieťa, tak to jednoducho nešlo, nedokázal by to, už nie. Akonáhle Camille pohliadla do jeho tváre, mohol zračiť slabý úsmev, ktorým akoby odpovedala na ten jeho. Bolo to zvláštne na jednu stranu, podobné chvíle väčšinou zažil len pri Genevieve a s Hayley to väčšinou končilo nepeknou výmenou názorov. Z istej strany by mohol ľutovať, čo jej povedal, ale mal k tomu svoje dôvody, ktoré ona podnietila a podnieťuje ich aj práve teraz a v každej chvíli. Nikdy by s tým nezačal, ak by ho k tomu nevyprovokovala slovami. Pomaly vydýchne a prejde pohľadom na Camille, pričom vidí, že sa akurát díva smerom, kde sa pred chvíľou díval on. Neprišlo mu však, žeby jeho názor zdieľala. Než by videla, že sa díva jej smerom, otočí pohľad späť k výhľadu a odpije si znovu s vína. Vníma len, ako sa posadí povedľa neho a položí pohár na stolík, podobne ako to pár sekúnd po nej urobí on. Keď napokon prehovorí a potvrdí mu to, čo na nej videl už aj predtým, nahne hlavou mierne do strany, akoby jej tým dával najavo, že počúva to, čo mu chce povedať, že ho z nejakého dôvodu možno aj zaujíma. Vedel dokonca aj prečo. Bolo to tak banálne a tak prosté, že nad tým nepotreboval ani premýšľať, ako nad všetkým ostatným. Boli to len myšlienky, slová, možno jej pocity. A presne také nezáväzné rozhovory mu chýbali, rozhovory prakticky o ničom a zároveň o všetkom. Zatiaľ, čo ona sa znovu pozrie na mesto, on svoj pohľad neprestajne drží na jej tvári, sleduje jej pohybujúce sa ústa a aj oči, od ktorých sa odrážajú svetlá z ulice. Nemal potuchy o tom, žeby mala podobné myšlienky, problémy. Žeby sa niekto ako on, mohol cítiť sám, aj keď to mohlo byť očividné, nakoľko byt s nikým nezdieľala.* Popravde...*Začne neurčitým tónom v hlase, keď dohovorí.* Nenechaj ma myslieť si, že tu nie je nikto, kto by ti to vyvracal. *Prenesie na jednu stranu vážne a na druhú môže na konci vety zachytiť aj slabý otáznik, akoby sa jej pýtal, či to myslí naozaj vážne, alebo sa len snaží vyzerať, že mu rozumie. Avšak už jeden pohľad do jej očí mu potvrdí to, že Camille vie, o čom hovorí. Skúmavo prižmúri zrak a na čele sa mu vytvoria slabé vrásky, ako ho má skrčené. Ďalej ticho načúva tomu, čo hovorí, niežeby to bolo nejak zaujímavé, ale preňho to bolo tak známe, že ju proste nešlo nepočúvať. Akoby si pri jej slovách spomenul na minulé časy, kedy všetci z jeho súrodencov boli v rakvy a o Elijahovi skoro nič nevedel. Áno, vtedy naozaj zostal sám, mohol robiť, čo chcel, ale tento pocit nikdy nezmizol nikdy len tak nevypršal, ako všetky ostatné a čím dlhšie čakal, tým horšie to bolo. Preto tak strašne túžil po tom, aby sa stal hybridom, samozrejme to malo aj iné kvality, ale tvorenie ostatných, tých, ktorí by pri ňom vždycky stáli, boli najväčšou. Aj keď sa mu to nakoniec vôbec neosvedčilo. Vedel, čo myslela tým, čo stratila. Bol to hlavne jej brat, ktorého uriekli a nedali mu žiadnu možnosť cestou späť. Na jednu stranu mal toto mesto Marcel predtým pod palcom, ale predsa len bolo len otázkou času, než by oživená Genevieve spolu so Sophie našli Davinu a dokončili Sklizeň. Tak by čarodejnice boli opäť pri moci a on by nemal v rukáve žiadne eso v podobe mladej čarodejnice s veľkou mocou niekoľkých. Na jednu stranu je rád, že sem neprišiel o rok skôr a na druhú mohol mnohé veci zmeniť, ak by sa čas dal vrátiť. Na chvíľu to vyzerá, akoby ju ani nepočúval, len jej neprítomne hľadí do tváre a mlčí, až kým sa medzi nimi znovu nerozhostí ticho.* To je presne ten dôvod, ktorý ma núti toto mesto nazývať domovom. Mal by vždy byť tam, kde je tvoja rodina a ak ju nemáš, tak by to malo byť miesto, kde sa k nej aspoň cítiš najbližšie. *Pokrčí nad tým plecami, akoby na tom vôbec ani nezáležalo a boli to len prázdne slová.* Ak z neho tento pocit nemáš a cítiš sa tak sama, prečo s tým niečo neurobíš? *Spýta sa jej s neutrálnym tónom v hlase, naoko len tak medzi rečou. Sama študovala psychológiu, na jednu stranu musela najlepšie vedieť, čo je pre ňu dobré a čo nie. Jej úsudku stále veril, aj keď nie úplne, čo sa týkalo neho. Mal pocit, že v ňom videla viac, ako tam naozaj je. Znovu zodvihne pohár zo stola a otočí tvár rovno pred seba, chvíľu sa celkom zameral na okolie a len nepatrne vnímal, že vedľa neho niekto sedí, úplne mu stačilo, že to vedel. Po pár sekundách však mohol doslova cítiť na sebe jej oči, síce ho to neprinútilo pozrieť sa na ňu, alebo sa hocijako výrazne pohnúť. Odpoveď na svoju otázku ohľadom knihy dostane rýchlejšie, ako si myslel. Camille vedela, o čom hovorí a on mohol pokojne predvídať jej slová, keďže obsah tej knihy poznal už celkom naspamäť. Ak ho niekedy niečo zaujalo alebo mu to dokázalo zmeniť myšlienky aspoň na chvíľu na niečo svetlejšie, nikdy nad tým nesedel len jedenkrát. Po čase, po pár rokoch, sa k tomu vrátil, aby sa do toho mohol ponoriť opäť. Ako Camille stále pokračuje, na Klausovej tvári pretrváva jemný úsmev, ktorý snáď po prvýkrát v tento večer nie je podčiarknutý ničím iným, než tým, ako to vyzerá. Keď to dopovie len krátko kývne hlavou, ale svoj pohľad upiera stále na nej.* Z istej časti sú dej aj postavy v tej knihe poniekiaľ prifarbené. Nie vždy by sa mohlo v minulosti diať, čo tam bolo napísané, ľudia boli omnoho horší. Hlavne šľachta často nemala žiadne zľutovanie s niekým, kto sa zdal byť postavený čo i len o trochu nižšie, nech to bol už ktokoľvek. Ak by bola napísaná podľa správnosti úplne, rezonovali by tam len tie slová, ktoré si vymenovala a nič viac. *Pokrúti slabo hlavou.* Takže to, o čom si sa tam dočítala, bolo v skutočnosti omnoho horšie, aspoň v určitých dobách a krajinách a koniec mal málokedy šťastný koniec. Beriem to však skôr ako pozitívum, občas si rád prirovnám knihu napísanú o pár storočí neskôr ako doba, ktorá je opisovaná, skutočnosti. Je vážne zábavné sledovať, ako sa za tie roky myslenie ľudí zmenilo. *Prenesie akoby do vetra, čím vlastne Camille najskôr nepovedal nič, čo by už nevedela. Pri zmienke o zozname kníh mu len krátko cukne kútikmi úst, nakoľko na jednu stranu dúfal, že to myslela obrazne, pretože by o tom mala inak veľmi nesprávnu predstavu.* Väčšinu z toho, čo som kedy prečítal, stále mám. *Pokrčí nad tým plecami, keďže nezvykol zahadzovať veci, ktoré sa mu páčili a knihy už vôbec nie, len ak nemal inú možnosť a priestor zobrať ich so sebou, ako napríklad pri úteku z mesta pred Mikaelom. Znovu mu neunikne úsmev, ktorý je preňho rovnako vzácny ako aj rutinný. Na začiatku, keď ešte nevedela, kým je to preňho bolo normálne, teraz však nechápe, ako môže byť v jeho spoločnosti tak uvoľnená, ako vyzerá. Jej ďalšia otázka ho príliš neprekvapí, ale je jednou z tých, nad ktorými by sa musel pozastaviť, aby našiel dostatočne správnu odpoveď, a na to v túto chvíľu chuť naozaj nemá. Opäť si odpije z vína a pozrie sa kútikom oka na Camille.* Práve teraz nie. *Odvetí s takým tým zvláštnym tónom vpísaním v tóne aj na výraze. Nedal jej tým síce odpoveď na to, čo sa presne pýtala, ale istým spôsobom jej nakoniec predsa len odpovedal. Môže s tým byť spokojná, aj nemusí, no bola to pravda. Práve teraz, v jej spoločnosti sa cítil príjemne.*

*Připadalo jí to, že úšklebky, které se na jeho tváři stále objevovaly byly jeho nesdílnou součástí. Vepsané roky jeho života, kdy si tomu přivykl tak moc, že ani neví, co už je dobré, co je hezké na tom světě, co ho dokáže upřímně od srdce usmát se. Všechno viděl z té špatné perspektivy, bohužel, na ty dobré věci musel přijít sám a nebo by je mu měl někdo ukázat. Ale ona nebyla tou správnou osobou, ona byla ta poslední osoba chodící po tomto světě, která by tohle měla udělat. Uvnitř sebe věděla, že tohle bude jejich poslední konverzace a více jich už nebude. Přála si, aby to tak nebylo, to nechávala pohřbené uvnitř sebe, protože tady nešlo o to, co by chtěla ona. Nikdy o to nešlo, nikdy o to nepůjde a nikdy se o to ani zajímat nebude. Ani neví, zda se jí chce odpovídat na to, že se už zná s Kolem. Nedalo se to ani považovat za nějakou známost. Položí si ruku na opěrku židle, opírá se o ní loktem a do své ruky položí hlavu. Dívá se před sebe a nadechne se pro odpovědět.* Díky němu jsem zjistila, že existuje nadpřirozený svět. Jednou v Rosseau's udělal trochu nepořádek a já se shodou okolností tam byla taky. Vlastně bych mu měla být vděčná, spíše jsem. *Na konci věty polkne a pozvedne hlavu, aby se na něj mohla podívat, i když on upírá zrak na město, což je pro něj jistě příjemnější. Nemá mu to za zlé, proč by měla. Ví, že je tady jenom kvůli tomu, že si to skoro vyžádala. Několikrát zamrká a očima sjede někde k jeho hrudi. Dívá se tím směrem pár vteřin, než se mu znovu zadívá do tváře.* Kdyby se to nestalo, zřejmě bych žila stále v nevědomosti. Někomu by se to zdálo možná lepší, ovšem ne mě. Ne kvůli Seanovi. *Zavrtí hlavou a podívá se před sebe. Zadívá se na město, ví, že téma Sean může už otravovat, ale má pocit, že nikdy nebude úplně smířená se smrtí svého bratra. Prostě nemůže a nedokáže uvěřit tomu, proč on, proč takhle. V srdci měla po jeho ztrátě obrovskou díru, kterou nešlo zaplnit a ví, že tam ta díra bude ještě dlouho. A až se zacelí časem, stejně tam po ní zbude velká jizva, která bude bolet tak dlouho, dokud bude dýchat. Opře se o opěrku židle a zakloní hlavu. Dívá se nahoru na oblohu na hvězdy a přijde ji, že jejich konverzace začíná nabírat čím dál více na vážnosti. Neví, kolik toho dokáže s takovým ubíráním směru před ním utajit. Tohle je poprvé, co si po neskutečně dlouhé době s někým povídá tak otevřeně. Potřebovala to, proto i přemýšlela, že by sama začala navštěvovat psychologa, jenom proto, aby se mohla vypovídat a naučit se i tak věci do své budoucí profese. Na jednu stranu ji přijde, že je dnes večer neskutečné teplo, na druhou ji ale štípe mráz po těle. Zřejmě na ni působí ta atmosféra, jeho přítomnost. Pochybuje, že víno by s tím mělo něco společného. Dlouho to takhle nevydrží a znovu se dívá na město, na ty různé druhy světel, na vysoké budovy. Z ulice pod nimi jde slyšet hukot projíždějících aut po silnici a občas hlas lidí. Při zvuku jeho hlasu otočí hlavu nazpět k němu a zadívá se mu do tváře, nedokáže z něj spustit pohled v tuhle chvíli.* Proč si tohle myslíš? Kdyby byl, už by mi to někdo vyvrátil. *Odvrátí zrak ke sklenici s vínem, uchopí ji za stopku a přiloží si ji ke rtům. Nahne jí tak, aby jí tekutina stékala do úst. Dá si dva doušky a odtáhne sklenici od rtů. Nepoloží ji na stolek, jak měla původně v plánu. Dívá se na sklenici, kde ještě zbývá nějaké víno a pozoruje, jak se na skle odráží světlo z jejího bytu. Na jednu stranu je to tak nezajímavé, ale jako kdyby v tom viděla něco jiného. Na jazyku cítí trochu trpkosti zřejmě z toho vína. Jazykem si přejede po rtech. Vnímá jeho společnost, ví o ní velmi dobře, ale kdyby se na něj příliš moc dívala, mohl by si myslet něco nepatřičného a to nechtěla. Proto se občas raději věnovala i něčemu jinému, než jenom jeho tváři. Cítí ovšem jeho pohled na své tváři a začne oddechovat trochu víc zhluboka. Oči ji zamíří do strany směrem k němu a dívá se na něj, aniž by hnula hlavou. Pootočí hlavu jeho směrem, až začne opět mluvit. Jeho slova ji trochu zaskočí a pootevře ústa. V jejích očích jde vidět, že ji tím překvapil. Spíše šlo o otázku, kterou ji položil. Chce na to vlastně odpovědět? Rozmýšlí se v sobě docela dlouho a poté přijdou k tématu o knize. Jakmile se po jejím názoru na jeho tváři objeví slabý úsměv, nedokáže zakrýt ten svůj. Těší jí to, že u něj vidí i něco jiného, než jenom úšklebky či nějaké posměšné výrazy. Naslouchá mu, když on mluví o knize a nesnaží se ho v jeho průběhu nijak přerušovat. Slabě se u toho usmívá, když ví, že mluví hodně z vlastních zkušeností. V těch dobách žil, sám moc dobře ví, jak to všechno fungovalo. Až domluví, tak toho využije.* Ty máš tu výhodu, že hodně můžeš posuzovat z vlastních zkušeností. Prožil si už tolik dob, století, že by jsi sám mohl psát knihu. Vím, že to ve středověku nebylo jednoduché, tedy alespoň z toho, co jsem se učila. Krutost lidí neznala meze. *Sice řekne něco, co už on sám dávno ví, co viděl a nejenom to, co on sám dělal. O tom se ale nijak bavit nehodlá. Stále ho pozoruje a zpozoruje cuknutí jeho koutků. Tváří se ale pořád stejně a zaznamenává si to do paměti, jelikož tohle nikdy už očividně neuvidí. O knihách už dál nerozvíjí téma a ani o tom, že on stále má spoustu knih. Klidně by byla pro to, že by si od něj něco půjčila a přečetla, ale to by byla další záminka, že by se s ní musel vidět a tu mu dávat nechtěla. Po téhle konverzaci si nakonec rozmyslí to, že mu odpoví na jeho otázku, co se týkala toho, proč se svou samotou něco nedělá.* Myslím, že ti ještě dlužím odpověď na tvou otázku. Mám strach, že jakmile s tím něco začnu dělat, tak tím ublížím okolí a sobě. A tohle já nechci. Neřekla jsem, že tohle místo nenazývám domovem. Mám tady posledního žijícího člena rodiny a na hřbitově mám své dvojče, nemohla bych to tady opustit, ne po tom, co se stalo, co vím tolik věcí. *On nemůže mít tušení o tom, do čeho ji Kieran zasvětil. Nemá tušení, že její rodina je v tomhle městě důležitá a má tady svou pozici a neví, co je její dědictví. Nerozumí ji, asi ani nechce. Nehodlá se mu s tím ovšem svěřovat.* Možná si to nemyslíš, Klausi. Ale máš hodně velké štěstí, že tvoje rodina je stále po tvém boku a víš, že vždycky bude. *Dopije poslední zbytek vína, co měla ve sklenici a prázdnou ji odloží na stoleček. Zvedne se ze židličky a může to právě teď působit tak, jako kdyby ji tím urazil, když se zeptal, proč s tím něco dělá, jako kdyby tohle už chtěla ukončit a on by měl odejít. Ale takhle to není. Přejde k zábradlí po kterém přijede zlehka rukama, skoro, jako by se ho ani nedotýkala. Nakonec sevře železo v rukách a dívá se na město.* Chtěla bych to samozřejmě jinak, změnit to. Ale stále se bojím toho, že přijde něco, co mi to zničí. Co když se jeho démoni stanou i mými? *Otočí hlavu tak, aby na něj viděla. Její dech se o něco zrychlí, musí vědět, že mluví o svém bratrovi. Musí vědět, proč má z něčeho strach. V jejích očích se nejenom odráží světlo z lamp, ale taky se jí i zalesknou. Tohle oční spojení netrvá příliš dlouho. Opět se podívá před sebe na město.* Není to u mě tak lehké, jak si myslíš. Stále mám v hlavě myšlenky, kterých se nemohu zbavit. Občas mám problémy vůbec usnout, když pomyslím na to, že jsem nemohla s ničím nic udělat, protože jsem o ničem nevěděla. Není ani lehké najít nějakou společnost, abych se necítila osamělá. Tohle je město smrti, jednou dýcháš a podruhé už můžeš být mrtvý. Jsem člověk, ale ať chci nebo ne, taky žiju v tomhle nadpřirozeném světě a tajit před někým, to, kdo jsem, co je moje rodina zač. Takhle bych žít dlouho nedokázala. *Otočí se tělem k němu a zády se opře o zábradlí, spíše více zadkem, ale to je nepodstatné. Pozoruje ho tak více z vrchu a nespouští z něj pohled. Možná by se mu neměla tolik odhalovat, ale jakmile ji položil tu otázku, tak v ní vyvolal velkou směsici pocitů.* Lidi nenávidí mého bratra za to, co udělal. Máš ponětí vůbec o tom, co si o něm povídají? Že to byl jenom chladnokrevný vrah, jak myslíš, že by se někteří lidé dívali na jeho sestru? Momentálně je pro mě těžké hledat vhodnou společnost, Klausi. A věř mi, že jsem z toho unavená. Jsem unavená z toho cítit se sama, být sama, tak strašně moc mě to unavuje. *Řekne i trochu naštvaným hlasem, ale od ní to ani nezní jako naštvaný hlas. Spíše něco, co nemůže jenom tak změnit.* Ale vím, že tohle musím zvládnout. Chce to jenom čas. Ale zrovna teď v tuhle chvíli mě to neskutečně unavuje a kdyby byla příležitost, jak to změnit, využila bych ji. *Pověděla mu pravděpodobně víc, než od ní očekával nebo víc, než chtěl slyšet. Stále má tu možnost ji neposlouchat, odejít. Nedrží ho tady násilím, názor o knize mu řekla a to bylo to, proč tady za ní přišel. Z celého dnešního setkání ji nejvíce překvapí a potěší to, že se právě teď necítí osamělý. Roztáhne rty do širokého úsměvu a odhalí tak své bílé zuby. Tento úsměv nepřetrvává moc dlouho, spíše jenom chvíli, ale úsměv z tváře ji nemizí. Sice jí tak úplně neodpověděl na to, na co se ptala, ale tahle odpověď je momentálně pro ni více, než vyhovující. Stále si ho zkoumavě prohlíží svýma zelenýma očima.*

*Síce nerád, nakoľko mal Kola už v tento deň dosť, začínal akúkoľvek konverzáciu na jeho osobu, ale po tom, čo mu povedala, sa proste nedalo zostať len tak mlčať. Nie práve nadšene zvraští obočím a prstami si prejde svojvoľne po koreni nosa, akoby ani nevnímal, čo robí. Nedokázal porozumieť jej slovám, prečo by mu mala byť vďačná za to, že ju do toho všetkého zatiahol ešte viac, ako bola dovtedy. Prečo jej dal vedomosť o tom, že existuje aj iný svet, ktorý ešte nepozná a ktorý je nebezpečnejší, ako si niekedy mohla predstaviť. Nechápavo prižmúri oči niekam za jej rameno, akoby to malo svedčiť o všetkom akoby ju tým žiadal, aby to trochu rozviedla. Nakoniec svoj pohľad odvráti späť k mestu a nasadí si znovu tú kamennú masku, ktorú tak často nosí, hlavne keď mu niečo nie je príliš pochuti. Aj Kolovou zásluhou zistila, kým je. Ak by sa nedozvedela o tom, že existujú upíry a ostatné frakcie...No nakoniec by to bolo aj tak len otázkou času. V očiach jej mohol už zozačiatku vidieť neukojenú zvedavosť po všetkom, čo jej nebolo aspoň trochu jasné, vŕtala by sa v tom, až kým by na to neprišla, až kým by neprišla na to, čo sa s jej bratom naozaj stalo. Netušil, kto jej to nakoniec povedal, ale na jednu stranu pre ňu bolo asi lepšie, že to vie. Že o svojom vlastnom bratovi nemusí vedieť len to, čo všetci ostatní, ale pravdu. Môže na sebe cítiť jej pohľad, ale svoju tvár stále neobracia. Po tom, čo mu vysvetlila, prečo je rada, že to vie, len krátko kývne hlavou na znak toho, že je to pochopiteľné. Áno, z časti naozaj bolo, aj keď nemusel príliš skrývať fakt, žeby bol radšej ,ak by to nevedela. Radšej, ak by bola mimo toho všetkého, aj keby to nemala byť jeho starosť a nebola. Práve preto nad tým radšej premýšľať prestane celkom, nad tým čo bolo, akoby to už nemalo nijakú dôležitosť. Sklopí pohľad nachvíľu na dlážku, než ho opäť zdvihne tento krát k nej. Vidí, že ju to stále zožiera, že jeho smrť ju nikdy celkom neopustí, stále to bude nad ňou krúžiť ako čierna vrana a jej krakot sa bude rozliehať všade okolo nej, až pokým nenájde spôsobom, ako sa toho zbaviť, ak vôbec taký existuje. Len sťažka vníma, ako sa pohla na stoličke, ako nakláňa hlavou dozadu, akoby jej to malo nejako pomôcť. Skoro si však uvedomí, prečo to urobila. Podobne ako ona, trochu podvihne tvárou dohora a jeho zrak sa uprie na omnoho vzdialenejšie svetlá, ako boli akékoľvek z ulíc a zatiaľ čo ona stále pozoruje oblohu, on sa hlavou otočí k jej tvári, ktorá mu je na pohľad omnoho príjemnejšia. Zvuk, ktorý sa šíri z ulíc už popravde ani nevníma, zvykol si naň natoľko, že by popravde mohol chýbať jeho ušiam, keď nastane ticho. Nad jej otázkou len neurčito pokrčí plecami, pretože si práve v tejto chvíli o tom popravde nemyslí vôbec nič. Alebo aspoň nevie, čo by mal. Bol to jej život, ona musela vedieť, ako ho má žiť, aby ju napĺňal a on je ten posledný, ktorý by jej s týmto vedel, mohol aj chcel pomôcť.* Zdanie občas proste len klame. *Prenesie nakoniec, pričom si nie je príliš istý, že pochopí, čo tým myslel. Tak či tak to nič nezmení, z jeho slov sa svet neobráti naopak a stále tu všetko zostane, problémy, nepriatelia...Jeho obavy, ktoré mal, ale snažil sa ich skrývať alebo aspoň nedávať stále najavo. Avšak, čo sa týkalo jeho dcéry, to už vo väčšine prípadov nedokázal. Bolo to nemožné, ak ju chcel chrániť. Mierne podvihne jedným kútikom úst, ako sleduje obzor a v jednej ruke stále drží pohár s vínom, z ktorého si pred pár sekundami znovu odpil. Vietor prúdil z ulíc a udieral do okien Camillinho bytu. Odraz na hladine vína v pohári Klausovi neprestajne udieral do očí, akoby už nevidel nič iné, než červeň. Znovu sa pozrie na Camille, jeho výraz nie je nejako určitý, viac-menej vedel, že onedlho bude musieť ísť a snažiť sa nemyslieť na to, že tu dnes vôbec bol. Trochu našpúli pery, pokým sleduje, ako si jazykom prechádza po tých svojich. Trvá len niekoľko sekúnd, než sa ich oči znovu stretnú. Na jednu stranu to bolo celé proste zvláštne. Niečo, akoby k nej jeho pohľad ťahalo. Netušil, či to bol fakt, že bola jednoducho krásna, alebo to robil kvôli niečomu inému a nechcel to vedieť, nie kým tu mohol pokojne sedieť a nemyslieť na nič dôležité, čo ho inak trápilo. Nebol si istý, že urobil dobre, ak jej tú otázku položil, ale teraz už bolo neskoro čokoľvek ľutovať, nakoniec bol zvedaví na jej prípadnú odpoveď, to nezapieral. Preto len naklonil hlavou do strany a opäť si priložil pohár s vínom k ústam. Ako náhle sa napil, zubami si prešiel po spodnej pere, ako mu na nich zosadla vínová chuť. Pohár následne položí späť na stolík vedľa seba a čaká, či mu odpovie, alebo zostane mlčať. Jej pootvorené pery chvíľu naznačujú, že niečo povie, ale nakoniec sa opäť spoja pevne k sebe, akoby sa vnútri nej odohrával menší boj, medzitým, či na to chce odpovedať alebo nie. Jasné však bolo, že to nebola dvakrát príjemná otázka, hlavne nie pre ňu. Úsmev na jej tvári bol preňho v tejto chvíli teda skôr príjemnou zmenou toho, akú atmosféru jeho otázka na chvíľu navodila. Mal pocit, že mu to len chcela opätovať, možno ukázať, že je to v poriadku, alebo bola spokojná, že sa stále dokážu normálne rozprávať, skoro ako pred tým. Skoro. Pri zmienke o tom, žeby sám mohol napísať knihu, nedokáže ubrániť tichému uchechtnutiu, ktoré mu vykĺzne z úst.* Obávam sa toho, žeby vo väčšine krajín bola zakázaná, láska. *Pokrúti nad tým hlavou, keďže to vážne bolo to posledné, čo mal niekedy v pláne, aj keď vie, že to povedala len ako prirovnanie dobám, ktoré prežil. Ak by sa svet a hlavne ľudia stále nemenil, pravdepodobne by sa už dávno začal nudiť.* To nepozná občas ani v tejto dobe a ani nemusíš chodiť ďaleko. *Úsmev mu na to z tváre už poniekiaľ pookreje, skôr ho opäť nahradí vážny výraz, ktorý je podčiarknutý jeho perami, ktoré drží pevne u seba v úzkej línií. Chvíľu to už vyzerá tak, akoby sa nad tým chystal sám zamyslieť, ale opak je pravdou. Dopije obsah vína v pohári a pomaly vydýchne všetok vzduch, ktorý dovtedy nazbieral v ústach. Už ani nečakal, žeby sa k jeho otázke mohla vrátiť späť, ale keď sa pre to nakoniec rozhodla, rozhodne proti nebol. Nakoniec bolo možno aj dobré, že sem dnes prišiel, aspoň na chvíľu sa oddeliť od Niklausa Mikaelsona a byť len Klaus, ako sa Camille predstavil a ako ho väčšina ľudí okolo nazývala. Okrem jeho brata teda, občas mal pocit, akoby sa vyžíval v tom, keď ho nazýval celým menom. Len ju ticho počúva, nijako jej do toho nezasahuje, až kým celkom nedopovie, čo chcela. Vtedy sa znovu ohliadne pred seba a krátko prižmúri oči na niečo v diaľke.* Nikdy si nepremýšľala nad tým, že nechať to všetko za sebou by bolo najlepšie pre teba, nehľadiac na nič a nikoho iného? *Spýta sa jej opäť, akoby nad tým sám uvažoval. On by niečo také nechcel urobiť a ani nemohol, ale ona bola človekom, mala celkom iný život aký má on, akoby boli z dvoch rôznych svetov, ale pravdou bolo, že obaja patrili do toho istého.* Drží ťa tu tvoja rodina alebo to čo vieš...*Vydýchne pomaly, pričom nepatrne pokrúti hlavou zo strany na stranu.* Tvoj brat do toho bol zatiahnutý tiež a nedopadlo to preňho dobre, odísť je jediným a najlepším riešením, aby si sa mohla vyhnúť podobnému osudu. *Prenesie potichu, avšak nijako kázavo, skôr je to len jeho holé konštatovanie, ako povedala predtým, neodišla by z tohto mesta tak ľahko. Pri ďalších slovách, ktoré vyriekne sa avšak musí trochu zamračiť. Možno o ich rodine niečo vie, ale sú to len základy, tak isto ako to čo on vie o nej a o jej bratovi. Slabo pokrúti hlavou a stále sa díva niekam do priestoru.* Ak by som ich pri sebe nedržal, boli by všetci dávno preč. *Keď to dopovie, na tvári mu možno vidieť len trpký úsmev. Možno Elijah by sa tak rýchlo nevzdal, ale po čase by to prestalo baviť aj jeho a radšej by si šiel konečne žiť po svojom, ako sa stále prispôsobovať svojmu bastardskému bratovi. Nepatrne pootvorí ústa, keď si všimne, že Camille vstáva späť na nohy a pomaly si kradne kroky bližšie a bližšie ku zábradliu. Na jednu stranu, akoby mu to hovorilo, že je najvyšší čas odísť, že tu bolo povedané, čo len mohlo byť, ale jeho nohy nejako nemali chuť vstávať. Tak tam len bez pohybu sedel a hľadel jej na chrbát. Pohľad od jej chrbta neodtrhne ani potom, čo znovu prehovorí. Pri otázke, ktorú akoby ani nepokladala jemu, ale skôr sebe, len opäť spojí pery, ktoré sa mu sformujú v miernom pousmiatí, akoby ho tá otázka niečím pobavila. Akoby len ona mohla mať nejakých démonov, akoby na nej mohlo byť niečo tmavé zlé, keď on to tam nevidel. Pozrie sa jej do tváre, keď sa k nemu otočí. Odráža sa od nej len strach a obavy, ktoré by rád niečím uhasil, rád by povedal niečo, čo by ju aspoň na chvíľu upokojilo, no on na to nebol ten správny človek, ten typ, ktorý niečo také dokáže. Nevedel ani či chcel. Na niekoľko sekúnd, než sa Camille znovu otočí k mestu, si môže všimnúť zvláštny lesk v jej očiach, ktorý pred zaznamenáva jedinú vec – slzy. Netušil, čo v nej jeho jediná otázka môže vyvolať, ani že sa to stane. Keď mu povie, že to u nej nie je tak ľahké, ako si myslí, len zvedavo podvihne obočím smerom dohora, aj keď to ona samozrejme nemôže vidieť. Nechá ju proste rozprávať bez nejakého prerušovania. Ako povedal na začiatku, prvý pohľad občas len klame. Nepripadala mu ako niekto, kto by mal tieto problémy, ale pod povrchom to nakoniec aj tak všetko driemalo a keď to nikto nevidel, vyvieralo von. Najhoršie na tom bolo, že dokázal presne pochopiť, čo tým všetkým myslí, čo tým chce povedať, aj keď to nepovedala, avšak aj napriek tomu neurobil nič, aby jej pomohol. Jeho pohľad je sklopený niekde k zemi, keď sa k nemu otočí a oprie chrbtom o zábradlie za ňou. Do niekoľkých sekúnd sa nakoniec znovu rozpovedá, tento krát ide ohľadom svojho brata priamo ku koreňu veci. Mohol by jej povedať, že on urobil tisíckrát vecí horších, ale k čomu by jej to pomohlo, keď to aj tak dávno vie. Mohol by jej povedať, že dôležité je, že pravdu vie ona, jeho sestra, tá ktorá ho milovala a poznala, že je dôležité, že jej brat vrahom nebol, ale mu to niekto spôsobil, ale aj to dobre vedela. Jej priznanie mu bolo vlastne novinkou, naozaj nečakal, žeby niečo podobné mohol počuť práve od nej. Cítila sa sama a najskôr to nikto nevidel, a to bol pocit, ktorý mu bol dobre známy. To, čo ho dovtedy nútilo sedieť namieste zmizlo v doznení jej posledných slov. Podvihol tvárou smerom dohora a pomaly sa postavil, pričom rovnako ako ona predtým, prešiel tých pár krokov k zábradliu a postavil sa hneď vedľa nej. Obomi rukami uchopil povrch železa a zadíval sa po okolí. Pár sekúnd len mlčal, akoby po jej slovách vzduch potreboval nejakú pauzu. Nakoniec mu ruka od jej strany skĺzne k telu, ako sa zadíva do jej očí. Vietor sa jej pohráva s vlasmi a prehadzuje jej ich všade, kde sú aspoň trochu povoľné. Svetlá aj emócie, ktoré sa v nej práve teraz miesia mu udierajú do zraku.* Keď sa na teba pozriem, vidím len svetlo. *Prenesie potichu.* A krásu. *Skúmavo jej tvár prejde pohľadom, ako blízko pri nej práve teraz stojí.* Žiadnu tmu a žiadnych démonov. *Pokrúti nakoniec hlavou, pričom nepatrne pootvorí pery, ako sa jeho tvár priblíži k tej jej. Mohli to byť sekundy aj hodiny, čo na ňu len ticho hľadel, než sa jeho ústa obtreli o tie jej a nakoniec mierne pritlačili. Jej pery boli jemné, hebké, nebola tam známka po jedinej drsnosti či čohokoľvek iného. Slabo pohol perami na tých jej, aj keď v momente, čo to urobil vedel, že to bola chyba. Sladká chuť sa mu rozľahla vnútri úst a on si nemohol pomôcť, ale myseľ mu hovorila, že jej chce viac. Avšak to nebolo práve ukážkou hesla – drž si od nej odstup – bol to presný opak, robil presný opak toho, čo hovoril, čo si myslel. Pomaly sa tvárou odtiahne a v tú sekundu mu hlavou preblesne myšlienka, žeby zmizol.*