Camille's flat

*Převrátí u jeho pozdravu oči. Stejně věděl, že ji jeho ranní budíček probudí, takže nebylo nutné, aby předstíral, jak je tím překvapený. A na to, že bylo ještě brzo ráno by se dalo říct, že k Šípkové růžence má opravdu daleko. I mrtvý by se probudil, kdyby slyšel něco takového. Ta hudba a ještě volume k tomu? Diví se, že dávno sousedi nevyletěli a nebouchali jim na dveře, ať to okamžitě ztlumí, že chtějí po Novém roce spát, jelikož byli dlouho vzhůru a nebo mají šílenou kocovinu. A možná taky už dávno klepali na dveře, jenomže to nemohla slyšet a Kai by si s tím nedělal sebemenší starosti. Spíše by se bála, že by vzal kuchyňský nůž a nebo sekáček na maso a šel si to se sousedy vyřídit po svém. No, to by už ona žádné neměla a co si budeme povídat...Kai by byl tím naprosto spokojený. Takže i pro dobro sousedů bylo lepší, když se raději nikdo neozýval. Možná nebyli doma, což je ta nejlepší varianta. Usměje se, jakmile ji oznámí, že ji dělá snídani. Kdyby nevěděla, že je to vraždící psychopat, tak by ji to svým způsobem velmi potěšilo. Ono jí to těšilo i tak, ale měla obavy. Měla obavy, co chystá, co tohle má všechno znamenat. Nemá emoce, necítí, takže neví, co od něj může očekávat. Přistoupí poté blíže k němu.* Vzhledem k tomu, že zásobuji lednici vajíčkama, tak je mít ráda budu, nemyslíš? *Řekne ještě před tím, než se zmíní o jeho originalitě, co se týče ranního probuzení. Kdyby jí vzbudila jenom ta vůně po vajíčkách a zelenině, tak by to bylo o moc příjemnější. Ale to by asi nebyl jeho styl a neměl by z toho takové...potěšení? Ne, ani to potěšení z toho neměl. Vlastně nerozuměla, proč tohle všechno dělá, když mu to nic nedává. Podívá se mu do tváře a přikývne s úsměvem, jako kdyby snad souhlasila s tím, co říká.* To nejhezčí, co jsi pro mě zatím udělal. *Odpoví mu trochu ironicky, ale je v tom i pravda. Opravdu tohle asi bylo to nejlepší, co pro ni dělal, i když to vůbec není z dobroty srdce.* Ale nestěžuji si. Mohl sis tu snídani koneckonců udělat jenom pro sebe. *Odvrátí od něj zrak a dívá se všude okolo. Možná kuchař bude dobrý, ale rozhodně nadělá u toho velký nepořádek. To mohla posoudit už jenom proto, že všude okolo byly odpadky v podobě skořápek a nebo zeleniny, kterou odkrájel či cokoliv jiného. Raději se nedívala sobě pod nohy, protože si je jistá, že by spatřila i něco na zemi. Začne natahovat ruku směrem k rajčeti, protože začínala být hladová, když v tom okamžiku ucítí, jak do ní šťouchl. V tom momentě se od něj trochu odtáhne a být jejich vztah na lepší úrovni a kdyby ji nezabil, tak by se pravděpodobně zasmála. Teď po něm vrhla jenom pohled "Jako vážně?" když povytáhla obě obočí. Netvářila se však vůbec nepříjemně. Trochu jí to pobavilo a musela to na sobě skrývat, aby si nemyslel, že ji snad má v hrsti. Pořád tady bylo to, co jí udělal a ona na to nedokáže zapomenout, i kdyby si to Kai přál sebevíce. Stejně se znovu natáhne pro rajče, které si i vloží do pusy a za chvíli to okomentuje. Ušklíbne se na něj a v očích se ji značí jisté pobavení.* Ty víš, jak jsem to myslela. A mimochodem začínám být hladová. Chceš mi snad v mém bytě přikazovat, kdy si mohu vzít potraviny které jsem já koupila za své vydělané peníze? *Na slova já a své dá trochu větší důraz, aby si uvědomil, že prakticky tady žije úplně zadarmo a měl by být tím nešťastnějším mužem, který na světě vůbec žije. Jenomže on se tak necítil, teda tohle si alespoň myslí. Na jeho slova musela přikývnout a na chvíli se mu dívala pod ruce, jak se věnuje vajíčkům. Je pravda, že se nezmínil o spoustě věcech a ona by opravdu ráda toho věděla více. Jenomže co Kai nebude chtít, tak to jí neřekne a to byl asi největší problém. Mohla mu pokládat spoustu otázek, ale konverzovat s ním je vážně těžké. Mohl by ji třeba říct, proč tohle všechno, co tím sleduje. Jenomže ví, že je to naprosto zbytečné. Pozvedne zrak k jeho tváři. Nakloní hlavu do strany v jeden moment. Neví o něm toho spoustu a proto ji zajímá, co přesně jeho slovy myslí.* Vrátit zpět odkud? *Může si domyslet, že o druhé straně rozhodně nemluví a ani netuší, co přesně myslí tím, že měl několik nudných let na to, aby získal praxi ve vaření. Tak moc o něm nevěděla a jeho to bavilo. Bavilo ho říkat mu všechno po částech a ne hned naráz. Každopádně má trpělivost a počká si na to, až jí to bude chtít objasnit. Přejde poté ke kávovaru a nechá si udělat kávu, přičemž se ho zeptá, zda chce taky. Je k němu otočená zády a tak nemůže Kai vidět, že se usmála při jeho zmínce, že má raději kakao. Vážně kolik lidí v jeho věku by něco takového přiznalo? Ono zase on si z toho nic nedělal.* Ne na každého káva působí stejně. A taky mám bezkofeinovou kávu, takže by v tom nebyl problém. Ale když ho nepiješ...*Tu větu už nedokončí. Otočí se a odejde ztlumit hudbu. Není na něco takového zvyklá, nevadilo ji při snídani poslouchat hudbu, ale vadila jí ta hlasitost. Přímo jí to trhalo uši a aby byla upřímná, tak nechtěla mít dnes migrénu. Včera večer u baru toho vypila se Sophie docela hodně a ještě k tomu to šampaňské. Tvrdý alkohol a bublinky nejdou dohromady a může být ráda, že dnes nemá lehkou kocovinu. Vrátí se nazpět a nepřeslechne jeho komentář. Jenom se na něj na chvíli podívá, než se pohledem znovu vrátí ke kávovaru. Uchopí konvici a vytáhne si hrníček do kterého si kávu nalije. Poté z lednice vytáhne mléko a nalije si trochu do hrníčku s kávou. Mléko zase schová nazpět do lednice a přenese si šálek s kávou na stůl. Kdyby je právě teď někdo natáčel a nebo se na ně díval, tak by pravděpodobně působili jako jedna z těch spokojených rodin. Jenomže takhle to nebylo. Vrátí se nazpět ke kuchyňské lince a když k ní Kai přijde s nožem, tak se na něj podívá ostražitým pohledem. Stojí u ní docela blízko a ona v ten moment neví, co může očekávat. Přijde na ni úleva, když jenom chce, aby se posunula do strany, což taky bez jakýchkoliv řečí udělá. Nemůže se jí divit, že ji děsí s ostrými předměty v ruce. Vlastně s čímkoliv v ruce. Očividně by dokázal všechno použít jako zbraň. Pokýve hlavou z jedné strany na druhou a pokrčí rameny, že nic nenamítá proti tomu, aby umyla nádobí.* To zní fér. *Přitáká. Je si však jistá, že být to naopak, tak u něj neuspěje, ani kdyby chtěla. Otočí se a počká, až talíře položí na stůl. Pak přijde ke stolu, posadí se a podívá se na talíř s jídlem. Musí uznat, že to vypadá vážně dobře. Pozvedne zrak k němu, jen co začne mluvit o jeho sestře.* Oh, vážně? *Pousměje se na něj a uchopí do rukou příbor.* Pověz mi o ní. *Ví, že je už mrtvá, ale zajímalo by ji jaká byla. Když tak nad tím přemýšlí, tak jsou věci, které v rodině opravdu mají. Dvojčata, to byl asi ten největší fakt a potom taky jeho sestra byla taktéž vegetariánka jako ona. Sice si nemyslí, že by měla něco společného s Kaiem, ale neví, co může přijít.* Tak celkově by jsi mi mohl o tvé rodině říct více a prosím, aby jsi mluvil tak, aby jsi nezkazil snídani. *Což zahrnuje to, aby jí neřekl něco typu "A zabil jsem toho a toho, takovým způsobem".* A jinak děkuji za snídani. *Pousměje se. Tohle myslela opravdu upřímně, možná by na jednu stranu měla mít obavy na druhou ho viděla to připravovat a oba měli ze stejné porce jídlo. Pustí se potom do jídla a je fakt, že se mu to povedlo, chutná to dobře.*

*Nebolo to tak, žeby mu vadilo, čo robila, to vôbec, ale prišlo mu zábavné na to reagovať práve takým spôsobom. Myslí tým, videl to rovno v niekoľkých filmoch a ohlas k tomu bol zakaždým len pozitívny, niežeby teda Camille ohlasy na hocičo, čo sa týkalo jeho boli práve také, ale vážne rád by to napravil, dozvedel sa o nej ešte niečo bližšie, než opäť odíde a toto mu prišla ako vcelku vhodná príležitosť. Vážne, najbližšie dni nič diabolské neplánoval a aj keď sa plány môžu rýchlo meniť, teraz ich meniť vážne nechcel a nepotreboval. Mohlo by to dokonca z časti vyzerať aj tak, že sa jej snaží dostať pod kožu, pretože vedel, žeby sa mu to nakoniec mohlo podariť ale nie, on sa nikomu zavďačovať nepotrebuje, bolo to čisto experimentálneho charakteru. Kútik jeho úst sa mierne podvihne dohora, keď na Camillinej tvári zračí istú dávku pobavenia, ktorá akoby bola tlmená tým, ako veľmi si to zakazovala. Vedel, že to tak bude, jej bariéry voči nemu proste nemohli spadnúť hneď, tak to nefungovalo. Možno, ak by ju hneď pri prvom stretnutí nezabil...Nie, teraz bolo už neskoro nad tým premýšľať, to bola vec, ktorá sa jednoducho stala, on znovu nezískal, čo tak veľmi chcel, ona ho napadla, bolo jasné, že sa to ani nemohlo skončiť inak, nech už by sa tomu akokoľvek bránil. Na druhú stranu to práve kvôli tomu ani nebola jeho chyba, niežeby si to niekedy aj vyčítal, jednoducho nedokázal zvládať svoju zlosť, len ťažko sa dokázal ovládnuť a on to o sebe vedel, práve preto si to rozhodne nedával za vinu a ani ona by nemala. Neplánoval to, ale smrť je život a naopak, ľudia proste umierajú každý deň, to sa stáva a ona nemohla byť tá výnimočná, tá, ktorú to nejako obíde. Na otázkou, ktorú mu mlčky pokladala tvárou len pokrčí plecami a už sa znovu venuje príprave ich raňajok.* Môžeš to vnímať celé aj takto a všetko brať z nesprávneho konca, alebo ešte chvíľu počkať, kým to bude hotové a všetko na stole, za ktorý si sadneme ako šťastná rodinka v krásne nedeľné ráno...To sa volá trpezlivosť, sissie. *Prenesie, akoby práve niečo vysvetľoval päť ročnému dieťaťu, ale nebol celkom zaujatý do témy a tak skôr len vecne poznamenával fakty, pričom trochu pomyká vajíčkom na panvici.* Mimochodom, našiel som v chladničke tri šaláty s niečím zvláštne zeleným, boli hneď na vrchu, niežeby som sa v nej prehraboval, tak som ich radšej vyhodil...Vlastne som ti možno zachránil život od otravy žalúdka, teda ak sa na to dá umrieť...Myslím, že dá, všakže. *Kývne si viac-menej sám pre seba hlavou, než na čele opäť ucíti jej pohľad, ktorý je poniekiaľ skúmavejší, než predtým. Samozrejme, nemohla vedieť, čo svojimi slovami presne myslel, preto jej otázku prakticky očakával, ale ešte nebol celkom presvedčený o tom, že jej to chce povedať – „Bol som vo väzenskom svete, čo je niečo ako druhá dimenzia, v ktorej ma uväznila moje rodina a coven po tom, čo som zabil svojich súrodencov a nemám dvadsať dva, ale štyridsaťštyri, takže som skoro o dvadsať rokov starší ako ty.“...By nebolo asi najlepšie na ranný pokec.* Čo hovoríš na cestovanie v čase? *Prenesie k nej poniekiaľ sucho, pričom sa na ňu na niekoľko sekúnd zahľadí, než pohľadom skĺzne opäť k panvici pred sebou. Áno, bola to rozhodne zvláštna otázka, ktorú si mohla vysvetliť hneď niekoľkými spôsobmi, ale veril tomu, že pri všetkom tom humbuku okolo nej jej to tak kuriózne pripadať nebude. Pri zmienke o káve len pokrúti hlavou, niežeby ho ešte v svojej dobe neskúsil, ale nič mu to nehovorilo, tak isto ako mu na tom neprišlo nič divné.* Bezkofeínovú kávu? *Prenesie trochu nechápavo.* Aký má zmysel piť bezkofeínovú kávu, ktorá je bez kofeínu...Vážne, kedy sa to stalo tak populárne? *Pokrúti nad tým neurčito hlavou, než Cami odíde do obývačky trochu stíšiť hudbu, akoby jej tá hlasitosť snáď mala nejako ublížiť.  Na druhú stranu, toto bol stále byt a nie dom, takže podobné veci by si mal takto ráno najskôr odpustiť...Najskôr. Zatiaľ, čo on dokončuje ich raňajky a ona si robí kávu sa pesnička skončí a začne sa ďalšia, ktorá ho len uistí o tom, že stereo bolo práve naladené na jednu z rockovejších staníc.* No nejde nám to fajn? *Prenesie k nej stále zameraný ku sporáku.*  Sme ako naozajstná rodina. *Krátko sa k nej otočí zboku hlavou, pričom ju s krivým pousmiatím na perách skloní skoro hneď späť. Pomaly zdvihne panvicu z plotenky a prejde s ňou ku linke, kde položí vajíčka na oba taniere a potom skoro všetko nahádže do drezu. Všimne si Camillinho ostražitého pohľadu, ktorým mu ukazovala, že len čaká na to, čo spraví, akoby ju mal chcieť každú sekundu podrezať a nebolo jednoduchšie to spraviť počas toho, ako spala. Na druhú stranu, už raz ju zabil, nemohol sa jej naozaj čudovať, prečo jej tento pohľad príde trochu nad jej hranice. Mierne sa nad tým uškrnie a naznačí jej, aby sa trochu posunula od linky, pri ktorej stála, a tak mu bránila v ceste ku šuflíku, kde nožík nakoniec vhodil. Keď nič nenamieta k jeho už dopredu prijatému návrhu, letmo sa na ňu usmeje.*Som rád, že si to naozaj myslíš. *Prenesie nezaujato, než odnesie taniere na stôl a vráti sa ešte na niekoľko sekúnd späť ku chladničke, z ktorej si vytiahne krabicu s džúsom a aj s pohárom si ju prenesie na stôl, za ktorý si pomaly sadne rovnako ako Cami. Po tom, čo sa ich rozhovor obráti smerom k jeho sestre, len trochu znudene pokrčí plecami a začne si prelievať džús do pohára.*  Vlastne tu nie je nič moc, čo hovoriť, vážne...Jej život bola zväčša len nuda. *Položí krabicu na stôl a zoberie si pohár do rúk.* Náš otec jej dal pokoj, ona sa stala doktorkou, aby mohla do konca života pomáhať ľuďom, než sa zaplietla s lovcom upírov a zomrela...*Prenesie v rýchlosti a krátko si odpije, než položí pohár späť na obrus a znovu ku Cami zdvihne pohľad.*...Myslím, že som ju mal rád....Isté obdobie, bola moje dvojča. *Pokrčí nad tým plecami.* Vyrastali sme spolu, vieš, je to akoby si mal v jednu chvíľu pocit, že vôbec rozumie tomu, čo hovoríš a v druhú ju máš chuť zakopať v záhrade...*Sucho sa nad tým zasmeje.* Ale...časom som si uvedomil, že som ju vinil z nesprávnych vecí, nemohla za to, že bola prislabá na to, aby vyhrala a urobila tak to, čo náš otec tak veľmi chcel...*Tu sa na chvíľu odmlčí, nedopovie jej ani čo to malo byť, ani čo mala urobiť, ani čo tak veľmi chcel, jednoducho sa len letmo pousmeje a pozrie sa jej na chvíľu do taniera.* Oh, ty to vážne ješ...*Prenesie poniekiaľ kurióznym tónom v hlase, než nakloní hlavou do strany a na chvíľu zostane mlčať. Pomaly skĺzne pohľadom ku svojmu tanieru, pričom si zoberie do ruky vidličku a krátkym seknutím si na ňu napichne kúsok vajíčka, ktoré si vloží do úst a začne trochu hlasnejšie prežúvať.* Je to fajn...Aj keď na to zvyčajne dávam aj mletú papriku...Nejako som ju však nevedel nájsť, takže...*Poznamená sucho, nakoľko celé toto vôbec nestálo za komentár a tiež to bolo úplne od veci k tomu, na čo sa ho Camille pýtala. Keď mu poďakuje za raňajky, len mierne našpúli pery a pokrčí nad tým ramenami.* Pre teba všetko, sissie...*Žmurkne na ňu jedným okom, akoby sa to už snáď stávalo jeho zvykom.*

*Dívá se na něj s povytaženým obočím. Rozhodně nepatří mezi ty, kteří by se dali nazvat šťastnou rodinkou. Opravdu by ji zajímalo, kde na tyhle řeči chodí. Pravděpodobně sleduje rodinné filmy a teď to používá pro pobavení, ačkoliv se nad tím může bavit tak leda ona. Jenomže nebaví, spíše se na něj dívá stylem, že takové idealismy si opravdu může ušetřit. On si už pravděpodobně zvykl na celou tu záležitost sestřenice a bratranec. Pravda, on si ani nemusel zvykat, protože jemu to bylo jedno. Vytáhl to proto, že se mu to hodí a ne proto, že by ji snad potřeboval. Kdyby ano, tak by to už zmínil při prvním setkání a nezabil by ji. No, neměla by nad tím příliš přemýšlet. Pro její dobro. Stále však nechápe, proč ji oslovuje sissie. Opravdu nebyla jeho sestra, ale on si nemohl prostě pomoct.  Raději nic na to neřekne, aby neposlouchala jeho stížnost na to, že je velmi nedočkavá a on se tak snaží udělat jim snídani na kterou by měla prostě počkat. Asi nejlépe tak, kdyby si sedla a vůbec se mu v kuchyni nemotala. Každopádně pořád to byla její kuchyň a hlavně její potraviny. Nechtěla se s ním však o ničem dohadovat. Dívá se na něj překvapeně, když ji oznámí, že vyhodil nějaké saláty, které podle něj byly zkažené. Neuvědomuje si však, že by měla v lednici nějaké zkažené jídlo, avšak popřít to taky nemohla. Hodně času v poslední době trávila v práci a proto ani doma nejedla, když byla celý den pryč.* Takže bych ti měla asi poděkovat za záchranu života. *Poznamená trochu trpce, ale žádného poděkování se Kai nedočká. Přišlo jí to trochu ironické obzvlášť, když to byl on, kdo ji zabil. No, toho poděkování se opravdu nedočká, ani kdyby chtěl. Kdyby si to zasloužil, to už ano, ale ne v tomto případě. Na moment odvrátí od něj zrak, než se k němu však zaujatě vrátí. Opravdu by chtěla vědět, odkud se přesně musel vracet. Mlčky postává vedle něj a očekává nějakou odpověď, i když se vážně zdá, že se ji ani nedočká a tak bude muset být trpělivá a počkat si na chvíli, kdy jí to vysvětlí sám od sebe jako spoustu jiných věcí. Jenomže je pravda, že nechce čekat. Nemá ráda konverzaci, kdy není informovaná a člověk mluví o něčem, co ona nechápe. Jistě, spoustu věcí si může domyslet, ale zase není vševědoucí a nebo není nejinteligentnějším člověkem na zemi, aby na všechno přišla sama. A ani se přímé odpovědi nedočká, ale pořád je to lepší, než nic.* Cestování v čase? Byl jsi v jiné dimenzi? *Zeptá se trochu nevěřícně, ale na druhou stranu by i tomu věřila. Ono je snad v nadpřirozeném světě možné všechno a bůh ví, co všechno v něm existuje. Začalo to upírama, vlkodlaky, čarodějkami, potom do toho přišli Původní upíři a teď se setkala s psychopatickým polo čarodějem, který neměl svou magii, ale mohl ji ukrást ostatním. Tohle kdyby někdo vyprávěl psychologovi normálně na terapii, tak by ho ohodnotil jako člověka s velmi bujnou fantazií a originální představivostí, avšak by byl bohužel označen za úplného blázna. Odtáhne se od něj a přijde ke kávovaru, kde si začne dělat kávu. Pro něj teda nic nechystá, když její nabídku odmítne. Zmíní se o tom, že má i bezkofeinovou, když mu tak dělá problém kofein.* Zajímavá úvaha. *Poznamená a když si všechno nachystá, tak se opět otočí jeho směrem.* Někteří lidé mají rádi kávu, ale chtějí ji bez kofeinu. Někomu začne dělat zle a nebo z toho má zdravotní problémy. A proto, aby ji nemusel přestat pít vůbec, tak pije bezkofeinovou. *Vysvětlí mu. Je si jistá, že bude mít tak či tak k tomu nějakou připomínku, protože s tím nebude spokojený. Odpojí se od něj na chvíli a přejde do obývacího pokoje, pokud se to tak dalo nazvat. Její byt byl celý propojený v jednu velkou místnost. Ztiší rádio a vrátí se nazpět za ním. Sice si vyslechne pár jeho připomínek, ale ne, že by si s tím nějak lámala hlavu. Může být rád, že to nevypnula. Mezitím se káva dodělá a nalije si ji do jednoho z hrníčků. Jen, co zaslechne opět jeho hlas, tak k němu natočí hlavu, ale tělem je spíše pořád směrem ke kuchyňské lince.* Být takové každé ráno, pravděpodobně bych tě začala i mít ráda. *Usměje se na něj a pokrčí rameny, ale celé to bylo řečené v jisté ironii. Za prvé jemu by to bylo úplně jedno, kdyby ho začala mít svým způsobem ráda. Za druhé věděla, že tohle je jenom výjimka, která se zcela jistě nebude opakovat a za třetí tomu ani sama nevěřila, že by ho jen tak začala mít ráda a nějak by jí přirostl k srdci, když stále mezi nimi byla ta stěna, která jí to nedovolovala a to z mnoha důvodu. Jakmile k ní přijde s nožem v ruce, tak na chvíli dostane obavy z toho, co se bude dít, Nemůže se ji ale divit, že mu nevěří a už vůbec ne s takovým předmětem v ruce. Naštěstí jí řekne, co přesně chce udělat a pro ni to znamená značnou úlevu. Posune se tedy do strany, aby nůž mohl schovat zase do šuplíku. Nemá problém s tím, aby umyla nádobí a navíc je to i fér. On přichystal snídani, která snad není otrávená a ona za to umyje nádobí. Přinese si hrníček s kávu ke stolu a posadí se k němu. Přehodí si nohu přes nohu a příbor položí na stůl. Jejich konverzace se přesune k jeho sestře a opravdu ji zajímá jaká byla, obzvlášť, když jí řekne, že mu ji připomíná. Na chvíli sklopí zrak k jeho ruce, která právě drží krabici s džusem, než znovu pozvedne pohled k němu a uchopí příbor do ruky. Jeho slova ji opravdu nepřekvapí. Tohle slyšela od něj často, co se týkalo jeho rodiny.* Byl někdo z nich pro tebe vůbec zábavný? Tohle jsi tvrdil i o své mladší sestře a bratrovi, pokud si dobře vzpomínám. *Jejich jména neznala a tak nemohla říct, koho přesně myslí. On to ale musel vědět, vlastně ani nevěděla, kolik sourozenců přesně Kai měl a nebo má. jak zjistí, tak jeho sestra byla doktorka a pomáhala tak lidem, což se jí velice zamlouvá. Má s ní něco společného, tedy alespoň to pomáhání lidem. A lépe řečeno měla s ní něco společného. Kai zase nezapomene na to, aby ji upozornil, že je mrtvá. Po celou dobu při jeho vyprávění ho pozoruje. Zaujmou ji slova o tom, že ji měl vlastně rád. Od někoho jako je on je přímo šokující tohle slyšet, avšak očekává, že řekne zase něco, čím to celé zničí. Což se taky stane. Našpulí trochu rty a vydechne přitom. Opět se dostávají k tomu, kdy netuší o čem to přesně hovoří.* Co kdyby jsi mluvil tak, abych z tvých slov pochopila naprosto všechno? Vyhrála, co? Co váš otec tak chtěl? *Zeptá se ho a potom od něj odvrátí pohled. Podívá se do talíře a začne jíst, vlastně mu i poděkuje za to, že udělal snídani. Zarazí se ale při jeho slovech, že opravdu jí. Polkne to sousto a odloží vidličku. Zvedne k němu zrak a probodává ho přímo pohledem. Pozoruje ho mlčky ostražitým pohledem.* Vtipkuješ, že ano? *Jí to opravdu vtipné nepřijde. Vlastně to vypadá, jako kdyby se nechtěla už toho znovu dotknout a jednoduše si vzít k jídlu něco jiného, ale když vidí, že on pokojně jí, tak usoudí, že to opravdu byl další jeho blbý fór. Povzdychne si a opře se o opěradlo židle. Natáhne ruku ke kávě a než se napije, tak se na něj usměje, spíše by se to dalo nazvat ale úšklebkem. Jistě, pro ni všechno. Tuhle část mu opravdu nevěřila. Napije se kávy a odloží ji na stůl. Buď má Kai tiky občas v oku a nebo prostě na ni mrká jenom proto, že je to zvykem. Kdyby nebyla jeho sestřenice, občas by měla pocit, že se tak snaží s ní flirtovat. Nakonec se znovu pustí do jídla a po chvíli promluví.* Mimochodem potřebuji začít dělat nějaké věci do školy, takže bych ti byla vděčná, kdyby jsi mě příliš nevyrušoval. *Vlastně mu tak trochu lže. Chce se podívat do jedné složky, které byla v tajném skladišti Kierana určená pro ni a v ní jsou nějaké zápisy, které ještě ani nečetla. Možná v nich něco bude, možná ji to přivede na stopu, aby zjistila o co Kaiovi přesně jde.* Jinak jak se ti spí na gauči? Jo a taky by sis mohl po sobě uklidit ten nepořádek, který jsi stihl udělat. Mám pocit, že je tam ještě ta tvoje nedojezená pizza z předchozího večera.

*Mohol jej stále hovoriť všetko okolo, odbočovať od témy a nechať to na inokedy, alebo mohol túto časť dokončiť a dodať jej niekoľko informácií, aby si isté veci už mohla spojiť viac-menej sama. Nie stále nevedela všetko a tak skoro ani vedieť nebude, nepotreboval, aby to vedela, ale ak sa ho to už sama pýtala, nemal tiež dôvod jej neodpovedať, nič na tom nebolo, každý mal nejakú svoju minulosť, ktorá sa už nedala zmeniť, je len otázkou, či už bola skôr pozitívna alebo negatívna, on by svoju opísal ako zmiešanú. Preto len krátko nakrčí obočím nad jej vážne originálnym typom, ktorý bol v podstate z časti aj pravdou, aj keď ho najskôr myslela len ironicky. Vlastne mu to celé vôbec nemusela veriť, aj keď jej v tom nemal dôvod klamať, tiež jej nemal dôvod hovoriť pravdu.* Lepšie povedané, väzenský svet. *Poopraví ju nezaujato, keďže to bol rozhodne lepší názov, popričom im stále pripravuje raňajky.* Miesto, kde ma moja rodina spolu s covenom uväznili po tom, čo som zabil svojich súrodencov. *Na chvíľu sa odmlčí, pričom sa jej konečne na chvíľu pozrie do tváre a prejde si jazykom letmo po spodnej pere.* A tiež miesto, kde sa dookola opakuje ten istý deň...10. Máj 1994. *Vydýchne s krátkym kývnutím hlavy, pričom sa len tak pozrie niekam do priestoru a nakoniec len pokrčí plecom.* Bol to deň po tom...Ale vážne, nepredstavuj si pod tým, že som každý deň prežíval to isté, bolo to poniekiaľ jednoduchšie. Ja sám so sebou vyše dvadsať rokov...Mal som celý svet pre seba...Ako ti to znie? *Podvihne jedným obočím mierne dohora a na chvíľu upiera svoj pohľad len a len na nej. Áno, práve teraz jej to všetko mohlo prísť vcelku šialené, koniec koncov, kto by len očakával, že niečo také by mohlo byť naozaj skutočné, iný svet, iné svety, zastavený v čase v jednom a tom istom dni niekoľko dlhých rokov. Jej priezvisko ho však mohlo uistiť o tom, že ak to nepochopila doteraz, tak to čoskoro pochopí a bude vnímať omnoho presnejšie, než predtým. Ale istá jeho čas samozrejme nechcela, aby do toho rýpala a snažila sa niečo zisťovať, mohla veci prosto a jednoducho nechať tak a uľahčiť mu tým celý proces. Druhá ju chcela nechať, aby zistila, čo potreboval a začala pomaly pátrať, nakoľko samému by mu to trvalo až príliš dlho. Pri jej poznámke sa trochu nakrčí a hodí k nej od plotenky zrakom.* Každopádne, moje úvahy sú vždy zaujímavé. *Mykne nad tým ramenami, než sa pozrie späť ku sporáku a len letmo počúva jej slová.* Čím sa vlastne odstráni hlavný dôvod toho, prečo ju vôbec pijú. *Prenesie nevzrušene a krátko si prejde jazykom po spodnej pere. Bolo to vlastne prvé ráno, kedy boli v byte obaja a on si nemohol pomôcť od toho, aby nevidel, ako krásne im to spolu ide. Naozaj, bolo to zvláštne a jemu pritom tak dobre známe, aj keď je pravdou, že niečo podobné už dlho nezažil, niežeby mu to chýbalo, občas je však fajn niekomu urobiť raňajky a tváriť sa, že je všetko v úplnom poriadku. Nad jej slovami sa musel pousmiať, bol to skôr však krivý, sarkastický úsmev.* Beriem ťa za slovo, sissie. *Stiahne si z ramena utierku, pričom si utrie ruky a hodí ju na linku.* Aj keď je zvláštne, že ti stačí len niekoľko raňajok na to, aby si preskočila tú časť, kde som sa ti vyhrážal tvojím strýkom a potom ťa zabil. Vážne, myslel som, že ma to bude stáť viac, ale ak ti postačuje toto...*Mykne nad tým ramenami, nakoľko zachytil jej predošlí tón, a tak tušil, že to povedala čisto ironicky, to však neznamenalo, že sa toho nemohol chytiť.* Mimochodom, ak už sme pritom, ako sa má Kieran? Už uňho začali nejaké vraždiace sklony, alebo sa to  blíži ešte len k halucináciám? *Krátko smerom k nej podvihne obočím, než si už konečne sadnú obaja za stôl a začnú viac-menej raňajkovať. Teda on sa skôr zmieni o jeho sestre a ona sa toho okamžite chytí, pravdaže, nemohol jej mať za zlé, že chcela vedieť viac, kto by aj nechcel o rodine, o ktorej doteraz nič nevedel? Nad jej otázkou sa musel vážne zamyslieť. Nie, väčšinou boli všetci až príliš dramatický na všetko, čo urobil. Nemal svoju rodinu jednoducho v láske, nebude predstierať, že to tak niekedy bolo, ale možno...* Myslím, že som celkom vychádzal s mojím mladším bratom, Joe-om. *Zamyslí sa nad tým krátko, pričom sa pozrie niekam do priestoru a nepatrne pootvorí pery.* Hrávali sme Dr. Mária...A on vždy vyhral. *Uchechtne sa nad tým sucho.* Vlastne...Jedna z mojich obľúbených spomienok z tej doby bola, keď som ho konečne porazil. *Nadýchne sa, že povie niečo ďalšieho, ale namiesto toho jej len venuje jeden zo svojich letmých pohľadov a na chvíľu mlčí.* No a ďalej by som ti vážne nerád pokazil raňajky, na to som sa s nimi až príliš piplal. *Pokrčí nad tým plecami a jeho rozprávanie sa už následne presunie celkom k jeho dvojičke, ktorá sa Cami istým spôsobom určite páčila už len z jeho slov. Áno, mala kopec úžasných vlastností, ktoré boli pre okolitý svet prijateľné a obdivuhodné, niežeby jej to pomohlo, keď ju ich otec zabil. Potom príde samozrejme časť, kde trochu odbočí od témy a dostane sa k tomu, čo Cami ešte nemôže celkom pochopiť, minimálne o tom nič nevie. Na chvíľu len prižmúri oči a trochu našpúli perami, než k nej znovu zdvihne pohľad.* V našej rodine, lepšie povedané, v našom covene prebieha v každej generácií istý tematický rituál. Vždy sa ho môžu zúčastniť len dvojčatá pri dovŕšení dvadsiatich dvoch rokoch, preto tak blbé meno, Gemini. *Uškrnie sa nad tým sucho.* Končí sa to tým, že jedno prežije a stáva sa vodcom covenu...A to druhé zomrie. *Prenesie poniekiaľ trpkým tónom v hlase.* Myslel som, že je to na mne a na mojej sestre, ale moji rodičia mali celkom iné plány...Moja sestra jednoducho nebola dostatočne silná na to, aby ma v zlúčení premohla, a tak sa rodičia pokúšali o nové dvojičky, až kým im to nevyšlo. Pretože, ak by som sa stal vodcom ja, náš otec by sympaticky nezískal, čo chcel. *Odpije si z pohára s pomarančovým džúsom, než ho opäť položí pred tanier na stôl.* Nemohol by sa ma zbaviť. *Dokončí nakoniec.* Vlastne...nakoniec mu to aj vyšlo, keď ma poslal do väzenského sveta a nechal ma tam hniť a potom mi znovu zobral tú možnosť, keď zabil Jo...Akoby mu na svojich deťoch ani nezáležalo, coven musí byť vždy prvý. *Pretočí nad tým očami a nakoľko sa mu jeho rozprávanie zdalo až príliš ťažkopádne, rozhodne sa trochu zmeniť tému. Cami na jeho komentár samozrejme zareaguje približne takým štýlom, aký očakával, aj keď si bol istý, že si skôr myslí, že si z nej len uťahuje.* Samozrejme, že áno...*Vloží si kúsok vajíčka do úst a opäť ho zapije džúsom.* Hádam si nemyslíš, žeby som ťa chcel otráviť..*Pokrúti nad tým nechápavo hlavou.* Blbosť. *Poznamená nakoniec, než na chvíľu skloní zrak do svojho taniera. Samozrejme, ako náhle na sebe ucíti jej pohľad, opäť ho zdvihne a pozrie sa jej rovno do očí. Tvár jej v tú chvíľu lemovalo niečo ako úškrn  a ona z neho stále nespúšťala oči, možno aj preto si proste nemohol pomôcť na ňu nežmurknúť. Bolo to zvláštne, z časti už bol zosúladený s tým, že je to jeho sesternica a z časti si to ani celkom nepripúšťal, vlastne na druhú stranu mohol byť len rád, že je, takto k tomu príde omnoho ľahšie. Vloží si do úst kúsok rajčiny, než kývne hlavou k jej poznámke na tvári má v jeho pomeroch celkom chápavý pohľad.* Jasné, mám to...A nemaj strach, vlastne mám dnes niečo na práci, takže sa vrátim poniekiaľ neskôr...Mimochodom, nechceš mi nechať urobiť kľúče? Je vážne otrava stále odomykať dvere mocou. *Pokrčí nad tým neurčito plecami. Samozrejme, že nemusela ísť robiť veci do školy, ale namiesto toho sa v niečom pohrabať, ale jemu to len vyhovovalo, čím skôr na to príde, tým lepšie preňho. Príliš lepšie však už preňho neboli jej nasledovné slová.* Niežeby som sa sťažoval, ale ak si s tým už začala, tak myslím, že tvoja posteľ by bola dosť veľká pre nás oboch, čo na to povieš? *Krátko podvihne jedným obočím, avšak pri jej ďalších slovách dostane pocit, žeby to bolo treba trochu zastaviť.* Oh, brzdi, mami...*Zatiahne trochu otrávene, než nad tým prosto pokrúti hlavou a vhodí si do úst posledný kúsok vajíčka, než sprudka vstane od stola a prevráti do seba zvyšok obsahu pohára.* Vážne by som to urobil rád, vážne, ale môj diár je už aj tak prepchatý...Boli to veľmi príjemné raňajky, mimochodom. *Usmeje sa k nej zoširoka, než začne kráčať z kuchyne smerom do kúpeľne, kde sa prezlečie a celkovo dá trochu dokopy. Následne z nej vyjde a pohľadom opäť vyhľadá svoju sesternicu už smerujúc k dverám.* Inak, na večer si nerob žiadne plány, požičiam nejaký film, bude to fajn. *Opäť na ňu žmurkne jedným okom, než na seba hodí kabát a zavrie za sebou dvere jej bytu.*

*Začne ho velmi pozorně poslouchat, jelikož ji opravdu zajímá, co tím vězeňským světem myslí. Takže se vlastně částečně trefila, když se to tak vezme. Byla to jiná dimenze, jiný svět. Jakmile řekne, že ho tam uvěznili poté, co zabil své sourozence na chvíli odvrátí zrak a podívá se směrem k obývací části bytu, než se znovu podívá jemu do tváře. Nemělo by ji pravděpodobně překvapovat nic, co vypustí s úst. Každopádně stále je pro ni těžké přijmout to, že zabil své vlastní sourozence, jako kdyby to bylo úplně normální. Pro něj však ano. Trpěl sadistickou psychopatií, což znamenalo, že měl citovou chladnost, bezcitnost, nesvědomitost a sklony ke krutosti. Zajímalo by ji, zda je měl už od svého narození, ale předpokládá, že ano. Většinou se právě tenhle druh psychopatie projevuje už od dětství. Nejhorší na tom bylo, že si moc dobře uvědomovala jednu zásadní věc, kterou odmítala tak úplně přiznat i svému okolí. Pravá psychopatie se v jádru nedá příliš změnit, co se týče vnímání a prožívání situací a vztahů ale chování se dá částečně ovlivnit výchovou a prostředím. Každopádně ona ho nijak vychovávat nemohla a i přes tyto fakty se snažila a nebo snaží. Jenomže je to opravdu těžké. Její tvář strne překvapením u části, že se tam každý den opakoval stále dokola a o to víc strhne, jen co se zmíní o tom, že tam byl zavřený dvacet let. Dvacet let byl zavřený ve světě, kde se jeden a ten samý den opakuje. Sjede ho v tu chvíli pohledem. Když se nad tím zamyslí, tak je mu určitě dvacet let nebo něco přes dvacet, každopádně není starší než ona. Vlastně v úplném závěru starší byl. Vždyť to teoreticky mohl být její otec, ale jenom čistě teoreticky, kdyby to brala podle věku. Uvěznili ho tam a nestárnul, takhle to alespoň chápe, když se tam jeden den opakuje stále dokola, takže stárnout nemohl a strávil tam celých dvacet let. Neodkáže si něco tak krutého představit, protože být někde zcela sám, bez nikoho ve světě, kde stále prožíváte jednu a tu samou událost dokola. To musí být něco příšerného. * Neuvěřitelně. *Je to to první, co mu na jeho otázku dokáže odpovědět. Stále je z toho mírně šokovaná. Hlavou ji běží spoustu dalších myšlenek a hlavně otázek, které díky tomu, co jí právě pověděl má. Hlavně jí vrtá hlavu jedna otázka.* Kolik, že ti to přesně je? Něco přes čtyřicet reálně? *Vzhledově vypadá opravdu na floutka. Vlastně by to klidně mohl být teenager, ale odhaduje jeho věk na dvacet, možná dvacet jedna nebo dva. Tohle přesně neví. Každopádně bylo to hodně šílené a nedokáže si ani představit, jak moc šílené to muselo být právě pro něj, když tam trčel tak dlouho. O to více stoupá její zvědavost a chtěla by se dozvědět mnohem více informací ohledně něj nebo jeho rodiny. Převrátí poté oči vzhůru. On má vážně připomínku naprosto ke všemu. Člověk mu odpoví, ale on i přesto si stojí za svým a nebo to okomentuje nějak, aby měl poslední slovo. Proto mu raději už na to neodpoví a jenom se mírně pousměje. Nebude s ním řešit bezkofeinovou kávu do nekonečna. Poté se zmíní o tom, že kdyby bylo takové každé ráno jako je teď tohle, tak by ho pravděpodobně začala i mít ráda. Kai však nemůže přeslechnout jistou dávku ironie v jejím hlasu. Pro tuhle chvíli si něco takového nedovede ani zdaleka představit, protože jejich vztah je stále napjatý. I když je pravda, že přes jeho pitomé komentáře a narážky se dá přenést, když nic nevyvádí. Prozatím neudělal nic, za co by na něj opravdu měla být naštvaná a nebo mu snad něco vyčítat. Na silvestrovské party nic neprovedl a teď dokonce připravuje pro oba snídani. Od doby, co se tady prakticky nastěhoval, tak neudělal nic. Jenomže neví, zda brzo nevyvede nějakou pitomost. Zahlédne jeho pousmání a ona nakloní v tu chvíli hlavu do strany. Ovšem on to vzal vážně i přes to, že bylo zcela jasné, že to nemyslela upřímně. Zapře se jednou rukou o kuchyňskou linku.* Nic z toho jsem nepřehlédla a neber všechno tak, jak chceš ty. Oba moc dobře víme, co jsem tím myslela a ty by si to měl vědět obzvlášť, když oplýváš ironií v jednom kuse. Moji náklonnost by sis jistě nemohl vybudovat přípravou snídaní a roztomilým pohledem. *Upozorní ho a uvede ho tak na pravou míru. Ale jako vždycky je to zcela zbytečné. U otázky ohledně Kierana její obličej posmutní a zvážní. Pravdou bylo, že to s ním nevypadalo dobře a Kaie to zcela jistě nezajímalo. Teda ne v tom smyslu, že by měl o něj starost.* Necítí se dobře. *Odpoví mu velmi stroze a odvrátí od něj pohled. Nechtěla se právě s ním bavit o Kieranovi a jeho stavu. Trápilo jí to a měla o něj obavy. Chtěla mu pomoct, tak strašně moc mu chtěla pomoct, ale neviděla žádnou cestu k tomu. Poté se už usadí ke stolu a začnou se společnou snídaní. Opravdu by si jeden mohl myslet, že jsou spokojená rodina a usedají takhle ke stolu každé ráno. Jenomže tomu tak nebylo. Prakticky hned se chytí tématu o jeho sestře a celé jeho rodině, vlastně to byla i její rodina a tak není divu, že chtěla o nich vědět více. Akorát z Kaiova pohledu bylo na jeho rodině všechno špatně, ona to tak rozhodně neviděla. Ráda by si promluvila i s někým jiným, jenomže silně pochybuje o tom, že by snad k tomu měla někdy příležitost. Obzvlášť, když už je z nich hodně po smrti. Když začne mluvit o jeho bratrovi Joeym, tak se musí pousmát nad tou dějovou linií, že spolu hrávali Maria. Tu hru náhodou moc dobře zná a taky ji hrávala se Seanem. o to víc se pousměje, že jeho bratr nad ním vyhrával a on ho jednou konečně porazil. Podívá se na chvíli do talíře a zarazí se, jakmile jí oznámí, že dál se vyjadřovat nebude, protože by tím pokazil snídani. Jenomže ona není pitomá, aby jí nedošlo, co tím myslí. Podívá se jemu do tváře, ale nic neříká. Každopádně je ráda, že si zachoval nějaký takt a nemíní se o tom bavit. Jejich téma se následně přehoupne k jeho sestře a taky k tmu, že Kai začne znovu mluvit dalo by se říci v hádankách. Což jí rozhodně nijak nevyhovuje a byla by radši, kdyby věci říkal přímo. Velmi pozorně poslouchá příběh o jeho covenu a tradici. Trochu se pozastaví nad tím, když se zmiňuje o dvojčatech. Rty se jí odlepí od sebe. Ví, že ona není čarodějka, ví, že nemá nic společného s covenem Gemini, ale pokud jsou v příbuzenském vztahu bratranec a sestřenice, tak čekává, že její matka byla sestra jeho otce a nebo matky. Ale přivádí to spíše k otcovi o kterém se zmínil už předtím. A on byl čaroděj, takže co potom byla její matka? Narodila se bez schopností? Má nějakou spojitost tak či tak s tím covenem, protože nemůže přehlédnout fakt, že i ona je z dvojčat. Může to snad být důvod, proč se Kai za ní vrátil? Nijak ho ve vyprávění nepřerušuje. Zdá se jí to příliš kruté a nelidské, když takhle obětují své děti jenom pro moc. Jak mohou dělat něco takového, že chtějí, aby se sloučili přitom jedno z nich zemře? Nadále ho poslouchá. Takže se chtěl Kaie zbavit, což vlastně taky udělal, ale nepovedlo se všechno tak, jak by chtěl a potom své dítě prostě zabil. Jak pro někoho může být nějaký coven důležitější, než jejich vlastní dítě? Tomuhle se snad ani nedá porozumět, ale očividně každý coven má něco, protože slyšela i o Sklizni, kterou mají místní čarodějky.* A to jsem myslela, že jenom tady v New Orleans mají čarodějky a čarodějové místního covenu velice kruté způsoby, jak zacházet se svými dětmi. *Netuší, zda on o tom ví, ale vlastně by ji vůbec nepřekvapovalo, kdyby ano. Jejich téma se zase po chvíli změní. Je to jako kdyby si pořád měli co říct, jako kdyby si rozuměli i přes to, jak moc velké rozdíly mezi nimi jsou. A nebo prostě jenom ona je příliš zvědavá a on zase velmi upovídaný. Trochu se vyděsí ze začátku nad jeho komentářem, ale bere to potom tak, že je to jenom jeho hloupý vtip. Ušklíbne se o to více, jakmile řekne, že by byla naprostá blbost ji otrávit.* U tebe člověk nikdy neví. *Vydechne a napije se kávy. Klidně by věřila tomu, že by ji otrávil, ale jak tak tuší, tak je za tím něco víc a neudělal by to, ne teď. Začne potom znovu jíst a vloží si kousek rajčete a poté vajíček do úst. Nad jeho mrknutím musela zavrtět hlavou. Opravdu to občas působilo jako flirtování. Pravděpodobně to už měl v oku. Oznámí mu, že by ráda dnes měla klid, aby se mohla učit. Ale pravdou je, že chtěla dělat něco jiného, než je učení, i když tomu by se taky měla věnovat. Úplně zapomněla na to, že Kai nemá klíče od bytu.* Mám jeden náhradní, takže ti ho dám. Neopovažuj se ho ztratit a nikoho do bytu nezvi, kdyby tě to náhodou napadlo. *Nikdy neví, co může udělat a stačilo, že jeho má v bytě. Nepotřebuje tady někoho dalšího a navíc by se bála, že by tady tu osobu mohla najít mrtvou. Což by se jí úplně příčilo.* Klíč je v šuplíku stolku u dveří. *Poukáže rukou někde za sebe. Myslela tím ten malý stoleček, kde bylo zrcadlo. Tam byl náhradní klíč od bytu, takže si ho pokojně mohl vzít. Už má skoro celou snídani za sebou, když se ho zeptá, jak se mu vlastně spí na gauči. Počítá s tím, že se mu to nebude zdát zrovna pohodlné, což se taky potvrdí. O to více ji však zarazí, že přemýšlí nad něčím takovým jako je spát vedle sebe v její posteli. Ano, měl pravdu, že by se tam klidně vlezli oba dva. Jenomže spát vedle sebe? Jak by jenom dokázala vedle něj usnout?* Chceš, abychom spali vedle sebe? *Zeptá se ho ještě pro jistotu, snad proto, že těžce těm slovům věří a nebo ze sebe nemůže vydat to, že si teda může lehnout k ní, když je to pr něj tak nevyhovující. Hodně mu ustupovala, opravdu hodně. Možná by mu měla koupit postel, ale to se vážně až tak o něj bude starat? Navíc v jejím bytě bylo vše uspořádané tak, aby to nebylo na sobě namáčknuté a nebylo tady dalo by se říct místo pro další postel. Povzdychne si dlouze.* Pokud ti gauč úplně nevyhovuje...*Dál na to nic neřekne, ale je to jako kdyby svolení k tomu, i když se jí to příčí. neumí mu říct, že buď gauč nebo ať odejde pryč, když se mu to nepozdává. Tohle neměla v povaze. Taky mu oznámí, že by si mohl uklidit po sobě ten nepořádek. Čekala, že ji odmítne. Zavrtí hlavou, když ji osloví "mami". Chtěla jenom po něm, ať si uklidí, není žádná jeho máma, i když se to tak mohlo zdát po tom, jak mu to řekla. Pozoruje ho, když vstává ze židle a potom se na něj dívá, když odchází do kuchyně.* Já nebudu za tebe všechno uklízet. *Řekne trochu hlasitěji. Dojí pak svou snídani. Bylo to chutné, opravdu. Zvedne se a začne všechno ze stolu uklízet a i v kuchyni. Není toho právo málo. Zrovna umývá nádobí, když Kai se očividně chystá někde ven. Otočí se za ním. Je pravda, že má obavy z toho, co bude dělat. Na druhou stranu je ráda, že konečně bude na chvíli sama.* Už se nemohu dočkat. *Usměje se na něj. To bude opravdu zajímavý večer, když se spolu mají dívat na film. Pozoruje ho, když odchází. Uklidí to v kuchyni a taky uklidí celý byt. Peřinu mu přehodí přes opěradlo gauče, aby se to neválelo po zemi. Dá vyprat jejich věci. Je to pro ni nezvyk mít ještě někoho v bytě a starat se i o druhého. A potom vytáhne složku, kterou našla u Kierana a začne prohledávat papíry. Najde tam něco, co ji přijde jako nějaký klíč k něčemu. Ví, že to bude muset vyluštit, ale jedno pozitivní na tom je. A to je to, že umí přečíst tyto ornamenty. Hned se do toho pustí.*

Měla by mu věřit? Měla by naplno věřit slovům psychopata, který ji zamotal hlavu, pobláznil všechny smysly? Nechce ji nechat odejít, nechce ji pustit. Pro ni to znamená hodně, možná až příliš, protože není nic, co by si přála více, ale...na druhou stranu pořád to v něm je, nikdy ta špatná část nezmizí, ať už se bude snažit sebevíc ji ovládat či snad kontrolovat. Co tedy tohle všechno znamená...jejich konverzace, pohledy, musí to cítit, stejně tak jako ona. Znamená to snad, že jsou znovu spolu? Jak ale mohou na druhou stranu pokračovat v něčem, co bylo ukončeno? Protože upřímně...i kdyby nebylo, nešlo by to. Není to stejné, nevrátili se spolu, tak, jak bylo v plánu. Udělal věci, které nemůže jenom tak překousnout, které nelze přehlížet, stejně tak jako on se nezbaví toho pocitu, který měl, když ho opustila. Všechno se jistým způsobem převrátilo, změnilo a teď je jenom na nich, jak věci urovnají, zda budou schopní pokračovat anebo naopak...díky malému nedorozumění, jedné nehodě, nešťastnému incidentu ztratí to, co měli, co si vybudovali. Nehodlá se ho vzdát, nikdy by od něj neodešla úplně, ani tenkrát na tom hřbitově. Byl to konec, brala to tak, ale jakmile by se vrátila nazpět, nepřestala by jistým způsobem na něj dohlížet, nepřestávala by si získávat informace nejenom o něm, ale i o těch, kteří se u něj pohybují. Cítila to až příliš silně. Nechce, nemůže nad tím přemýšlet teď a tady...není to to správné místo, uvědomuje si to, ale on byl první, kdo to řekl.
Zlehka přivře oči při jeho pohledu, který tak dobře zná. Díval se na ni tímto způsobem každý den, téměř každou hodinu, pokud se nedostali do nějaké nesmyslné hádky. Nevadí ji to jenom...jistým způsobem ji to imponuje, vlastně tomu tak bylo vždy, a i v době, kdy byl ten bez citů, bez jakýchkoliv zábran a kdy pro něj byla jenom otravnou čarodějkou. I kdyby se snažila sebevíc zakrýt pobavení ve tváři, nešlo by jí to a už vůbec ne při něm. Jedna její část ji stále nutí do toho být na něj naštvaná, dávat mu to najevo, aby si uvědomil, že věci neslepí jenom pár pěknými slovy, na druhou stranu...přesně to se stalo, začala mu věřit, pustila ho k sobě a nechává ho, aby ji znovu držel ve svých rukou, aby jí vykouzlil úsměv na tváři i ve chvíli, kdy se to hodí nejméně.
Zavrtí nad jeho slovy hlavou, jako kdyby protestovala a zvedne se přitom ze židle, kterou jedním tahem ruky zasune. Ještě, než se vydají společně ke dveřím, tak přistoupí do jeho těsné blízkosti. Zadívá se do modrých očí a mírně zakloní hlavu dozadu vzhledem k jejich výškové nevyrovnanosti. „A udělala bych to znovu.“ Zašeptá provokativně. Našpulí zlehka rty a hned se odtáhne. Provokace, něco, co měli ve vězeňském světě na denním pořádku, něco, co si nemohli odpouštět ani tady, něco, co je spojovalo, co bylo nesdílnou součástí jejich života. Otočí se k němu zády a zamíří ke dveřím, ještě se stačí podívat okolo sebe, jako kdyby se chtěla přesvědčit, že tady není nikdo, kdo by ji pozoroval. Neví proč, ale nemůže se zbavit toho pocitu, že...že by na ni nedával pozor. I když si to nepřiznávala, nebo snad nechtěla, protože je příliš ublížená, tak jí chyběl. Vyjde ze dveří a nabere čerstvý vzduch do plic, ale cítí v něm něco, jisté změny, příchuť krve, která naplnila ovzduší. Blíží se těžké časy, tohle je jenom začátek a nepotřebuje na to Předky, aby jí to našeptávali. Je s městem propojená, stejně tak jako s přírodou, dokáže vnímat náznaky, které přicházejí a možná to tak oni chtějí...heretici. Nelíbí se jí to, a přesto právě teď stojí po boku někoho, kdo je za to zodpovědný, jak ho ale může za všechno vinit, když city, které k němu chová padají až tak hluboko? Ani ona sama nezná jejich práh, hranici, protože si na ni ještě nesáhla. Je to jako, když natahujete ruku, snažíc se uchopit předmět, který chcete získat pro sebe. Cítí to, víte, že je na dosah ruky, a přesto nemůžete překonat tu milimetrovou vzdálenost, i když se snažíte sebevíc. Ráda by to udělala, odhalila hloubku citů, které k němu chová. Byla by schopná se vzdát spoustu věcí, jenom aby ho dostala nazpět...jak daleko by dokázala zajít, kdyby šlo o víc? Nohy kráčejí po dlážděné ulici sami, zná to tady, tady je doma, tohle je její město, po kterém vždy bude kráčet se zdviženou hlavou a ze kterého by za žádných podmínek nikdy neodešla. Proto jí znepokojuje všechno, co se děje, co vnímá každým dnem víc a víc. Stačí se podívat ven z okna a všichni, co se zde narodili musí cítit, že je něco špatně, že v ulicích není tolik hudby, jak to bývalo dříve, že oslavy nejsou tak odvázané, jako za předchozích časů. Kráčejí za vámi stíny, které se vás snaží dohonit, stíny smrti. A bohužel...i ona má pocit, že jí se jeden drží. Podívá se na něj se svraštěným obočím a výrazem, kterým dává najevo, že to není směšné a že by neměl připomínat něco, za co ho z jisté části odsuzuje. Odvrátí od něj pohled a zadívá se před sebe, přičemž přidá mírně do kroku uhánějíc směrem k místu, které je teď pro ni přechodným bydlištěm. „Tohle místo nikdy nebylo bezpečné...bohužel si z toho musel udělat ještě větší bojiště.“ Odfrkne nad tím až téměř pohrdavě. Musí mu být zcela jasné, že pokud mají být spolu v klidu, tak tohle nebude právě to nejlepší téma ke konverzaci. Krátce se ohlédne za sebe, i přesto, že v jeho přítomnosti se cítí jistější, než když je sama. „Nebo na můj coven.“ Po těch slovech semkne rty k sobě. Sleduje cestu před sebou, ale ani zdaleka ji nevnímá. Odjela na měsíc z města pryč, muselo se to roznést, rozhodně to vědí Předci a je zvláštní, že se jí ještě nikdo neptal, kde byla, což ji značně znepokojuje. Chystá se bouře, už jenom proto, že odjela za účelem, který by se mu nelíbil. Nemá ale teď potřebu mu to říkat, možná to neřekne vůbec, že důvodem jejího odjezdu bylo získat krev, která je klíčem do vězeňského světa. I kdyby se měla setkat s jeho rodinou, spíše s těmi, co z ní zůstali. Natočí hlavu do boku a zadívá se mu do tváře. „Co?“ Zeptá se nechápavě a pokroutí hlavou. Nevnímala ho, právě teď na moment vypnula a možná je to i tak dobře, protože ne každé jeho slovo stojí za naprostou soustředěnost. Nemyslí si, že promeškala něco důležitého, protože všechno důležité už bylo řečeno. Už jenom pár kroků a budou u místa, které by dříve mohl nebo spíše nazýval domovem. Netuší, jaký to na něj bude mít efekt, vlastně si ani příliš neuvědomuje, že by to neměla dělat, ale je to jediné místo, kde se cítí alespoň trochu v bezpečí a nepozorovaná. Bude to muset zvládnout, protože...ona tady kvůli němu musela překonat spoustu věcí, a hlavně by měl být stále vděčný, že po tom všem za ním vůbec přišla. „Ty si pořád myslíš, že se o tebe nestará...“ Zastaví se v polovině svých slov. Provrtává ho pohledem při krátké pauze mezi slovy. Nechce řešit něco, co není její problém, ale zároveň nehodlá stále přehlížet, jak moc je na omylu. „...zamyslel ses někdy nad tím, že to je třeba všechno, co po tobě měla? Měl by si jí být vděčný, protože bez Cami...“ Vydechne ztěžka, jako kdyby jí ty slova tížila na hrudi a ona si nebyla jistá, zda raději žít s nimi anebo si ulevit tím, že je vysloví. „...by si nezažil nic z toho, kvůli čemu se oplatí žít.“ Zavrtí nad ním hlavou a unaveně od něj poodstoupí. Pokaždé, když dostane to, pro co si přišel se jistým způsobem změní, myslí si, že může říct všechno, ale nemůže. Anebo je to něco, co nikdy nebude zcela plně akceptovat. Měl by být rád, že díky ní začal cítit, že poznal i něco jiného než jen ten mizerný život, který stál za nic. Jednoho dne by ho to přivedlo do hrobu, jednoho dne by se našel někdo, kdo by ho zabil. Neuvědomuje si, že právě díky citům a jeho sestřenici je stále ještě naživu a může být. Všimla si, že je zdrženlivější, že netouží po tom se tam vrátit. Bezmocně vydechne a její oči si vyhledají ty jeho. „Protože je to jediné místo, kde se cítím bezpečně a mám soukromí. Nikdo neví, kde jsem a chci, aby to tak ještě nějakou dobu zůstalo.“ Odpoví mu prostě, ale ne právě příjemně, snad proto, že nemá chuť něco vysvětlovat. Musí pokaždé do všeho rýpat? Co kdyby jednou se smířil s tím, jak věci jsou a pořád se nešťoural i v těch nejmenších detailech? Ani pro ni nebylo právě nejpříjemnější být v domě, kde zabil své vlastní sourozence, děti, které neměly možnost se bránit. Stěžovala si snad? Ne, prostě to přetrpěla kvůli němu. Upřímně mu ani nechce přiznat, proč právě Camin byt. Co by měla říct? Je to jediné místo, kde jsem mohla jít? Ještě jí napadl kostel, ale o tom by Marcel věděl téměř okamžitě a ona se necítila připravená na to se mu postavit tváří v tvář.
Otevře dveře, a aniž by se na něj podívala, tak vejde dovnitř nechávajíc ho se sžít se vzpomínkami, které na tohle místo má. Necítí se tady jako doma, ale zároveň si tu nepřipadá ani cizí. Je to zvláštní, ale na místě, které patří osobě jako byla Camille...kdo by se necítil bezpečně, příjemně? Poukáže na krabici, která měla na sobě značný nános prachu, jelikož se jí za dlouhé měsíce nikdo nedotknul. Neptala se, co je vevnitř, nepotřebovala to vědět, ale získá si její pozornost téměř hned a obzvlášť, když z ní vytáhne předmět, který jí právě není po chuti. Nemůže si pomoct, nedokáže ten pocit v sobě zadržet, ale když ho vidí takhle…vzpomene si na ostrou čepel, která ji projela skrz bundu až do masa, ne jednou, ale dvakrát. Vzpomene si na ten pocit chladu, který ji prosakoval až do morků kostí, na krev v ústech a na přicházející temnotu. Nebyl to on, kdo jí to způsobil, ale...oba měli podobného psychopata v sobě, připomněl jí jenom to, na co nechce zapomenout, ale zároveň nestojí o žádnou připomínku. Nehledě na to, že se jí zvedá žaludek jen z pomyšlení, že právě drží v ruce předmět, kterým napadl člověka, co mu byl v jistou chvíli nejblíž.
Varovně přimhouří oči, její výraz mluví za všechno, možná by si měl velmi rychle uvědomit, že to nejlepší, co může udělat je položit to nazpět. „Jistě.“  Odsekne otráveně. „Můžeš ho třeba vypůjčit svému novému kamarádovi. Věděl by, co s ním a na kom ho použít.“ Promluví k němu znechuceně. Jistě, že naráží na Garetta, stejně tak jako na sebe samotnou. Měl by vědět, že vždycky bude mít narážky a nepřestane s tím, dokud nebude mrtví...možná ani po jeho smrti. Na jistou chvíli byly všechny emoce rozhozené, než se místnost naplnila tichem, které jí bubnovalo do uší. Jeho přítomnost byla omamná, vracela se vzpomínkami nazpět do doby, kdy jí bylo nejlépe a zároveň chce zůstat stát pevně nohama na zemi, vnímat tuhle přítomnost, protože je to nový začátek. Nervozita začne stoupat, proto promluví do ticha. Jak po tom všem ještě z něj může být nervózní? Jak je možné, že něco takového s ní dokáže? Stačí letmé pohledy, hluboké pohledy do očí a cítí v útrobách pocit, který ji znepokojuje a zároveň naplňuje jistou touhou po něm. Snaží se tomu vyhnout, bránit se, udělat cokoliv, jenom proto, aby to zahnala, aby to nepoznal. Sleduje ho mlčky, když se k ní začne přibližovat. Pootevře ústa, ale nic z nich nevyjde, namísto toho se natlačí na křeslo přímo za ní. Chtěla si od něj udržovat jistý odstup, protože ví, že pokud se přiblíží, pokud bude příliš blízko, pak...nebude znát hranice sebeovládání, které doteď ještě nějakým způsobem zvládala. Tep srdce se zvýší, horkost se nahne do jejích lící a po těle jí přejede pocit, díky kterému má tendenci se, jakkoliv pohnout, aby ho setřásla. Dívá se do jeho očí, tak intenzivně, jak to jenom jde, přičemž pozvedne jednu ruku, kterou si dá za záda a opře se s ní o opěradlo křesla. Jeden by si myslel, že se potřebuje něčeho zachytit, aby se udržela na nohou a vlastně...je to i pravda. Začne zhluboka dýchat, když je ji blíže a blíže. Hruď se jí zvedá v nepravidelném tempu, smysly se rozprchávají do stran, všechno zatemňuje ten pocit, který ji šimrá na kůži. Zlehka zakloní hlavu dozadu, když se mu dívá do očí, od kterých se nehodlá odrhnout, ani kdyby si to sebevíc přála, bylo to jako kdyby ji hypnotizoval a ona se tomu oddávala. Prohýbá se v zádech, když se nad ní tyčí, když se snaží jí mít pod sebou, jako kdyby tím dával najevo, jak velkou moc nad ní dokáže mít. Všechny svaly v těle má napnuté, hluboké nádechy a výdechy jsou to jediné, co narušuje ticho mezi nimi, když nepočítá ruch z města. Polkne na sucho a přejede si jazykem po rtech, jako kdyby je potřebovala zvlhčit. Zničehonic napne své tělo, nakloní se k němu a postaví se na špičky, doslova ho přinutí se trochu stáhnout. Teď je to ona, kdo se nad ním chce tyčit, avšak jenom na slabý moment. Je u něj tváří tak blízko, že by stačil jeden jediný pohyb a mohla by se dotknout jeho rtů, znovu je ochutnat, nechat se omámit chutí, která ji scházela po celý ten čas. Vydechne mu horký vzduch do tváře a položí pravou ruku na jeho hruď. Polštářky prstů se do ní zapře a odtáhne ji několik milimetrů od sebe. Možná to vypadá, že si s ním jenom hraje, dráždí ho, pokouší, co všechno vydrží...pravda je taková, že potřebuje mezi nimi určitou vzdálenost. „Takže to znamená...“ Promluví tichým, avšak intenzivním hlasem naplněný vzrušením. Sáhne si pravou rukou dozadu na odepínaní šatů a pomalu prsty si rozepne několik knoflíčků, které je držely v pevném stavu. Uvolní poslední a nadechne se zhluboka. „...že mě hodláš vyhledávat?“ Zvedne obě ruce k ramenům, ze kterých začne stahovat látku černých šatů a odhalovat tak svou hruď. Pomalu si stahuje přes boky spodní část, přičemž se mírně zavrtí, aby jí to šlo snadněji. Nechá je dopadnout na zem a špičkou nohy je odsune někde do strany. Stojí před ním v černém, krajkovém spodním prádle. Rty má oddělené od sebe a nespouští z něj ani na sekundu zrak. Pozvedne na krátkou chvíli koutek úst a přistoupí do jeho těsné blízkosti. Zavrtí hlavou, jako kdyby si chtěla rozčechrat vlasy, tvář má k němu nakloněnou z boku a dýchá mu na část líce. Prsty se dotkne spony opasku, pomalu mu ho rozepínajíc a tahajíc směrem k sobě. „Nemůžeš mít kontrolu nad vším.“ Zašeptá a otře se rty a spodní část jeho brady. Nemyslí momentálně na nic, jenom na ně dva, na jeho přítomnost, blízkost, vůni, která ji udírá do nosu. Chce cítit jeho ruce na svém těle, chce víc, chce si to vzít všechno, bez výčitek, bez přemýšlení, protože jí to patří, on ji patří a hodlá si to vzít a vychutnat plnými doušky. Znovu se mu podívá do očí a odepne zapínaní pásku, které nechá povolené.

Mohlo mu byť jedno, kam idú, mohlo mu byť ukradnuté, či sa zastavia v strede cesty, alebo ho kroky zavedú na miesto, ktoré jedného dňa opustil bez toho, aby o tom vôbec tušil. A bolo, všetko bolo jedno, keď kráčala vedľa neho, po jeho boku ako večne tam a vždy tu, ulicami mesta plného strachu a temnoty, ktorá sa len pri nej zdala byť o niečo svetlejšia, menej hrozná. Na niekoľko sekúnd privrie oči a pomaly pokrúti hlavou, odvracajúc sa niekam pred seba, hocikde, kde mu nebude hľadieť do tváre a pripomínať niečo, čo síce vedel, ale už to preňho neznamenalo toľko, ako kedysi. „Nemyslím si to, viem to.“ Poznamená k veci, akoby konštatoval holý fakt, slová, ktoré sa stali pravdou, pretože to nikdy nebol on, o koho sa naozaj starala. Nikdy nebol dôležitejší, než monštrum, ktoré malo na rukách viac krvi, než on kedy bude mať. Chcel pokračovať ďalej, chcel zrýchliť krok a nechať celú konverzáciu, ktorú sám načal zmiznúť niekde v povetrí, lenže nemohol prepočuť ani jedno jej slovo za jeho chrbtom. Pomaly sa zastaví a s krátkym výdychom natočí späť k nej, zakladajúc si ruky do vreciek nohavíc a špúliac spojenými perami. „Myslíš tým, žeby som nikdy necítil?“ Prenesie v momente, kedy dokončí poslednú vetu a nepatrne podvihne obočím. Nebola to ani len otázka, pretože obaja veľmi dobre vedeli, na čo Davina narážala. Prižmúri oči do tých jej, stiahne každú svoju črtu, mimiku, všetko, čoby ho mohlo prezrádzať, pričom k nej znovu pristúpi bližšie, zatiaľ čo ona sa stiahne. Sťažka pootvorí ústa a v sekunde zdvihne pažu letmo zachytávajúc jej ruku, za ktorú si ju pritiahne späť  tesne pred seba. Len pohľad, len modré oči hovorili za všetky myšlienky, ktoré sa mu honili hlavou, ale doteraz ich nikdy nevyslovil... Akoby si nemyslel, žeby to chcela počuť, alebo len necítil nutkanie. Bola to chvíľa, odkedy ju stále mlčky držal, odkedy nestiahol ruku ani nespustil svoj stisk, dotyk, po ktorom doteraz túžil. Všetok vzduch okolo nich nasaje on cez nos, jeho hruď sa mierne napne a telo zostáva bez pohybu, ťažké. „Nebudem jej ďakovať za nič z toho,“ prenesie odmietavo s doslova lapatelnou istotou v hlase, pričom pomaly opäť vydýchne a jeho hruď o niekoľko milimetrov klesne, „pretože jediná dobrá vec na tom všetkom...“ Prejde si jazykom po suchých perách a nakloní hlavou do strany, nepretržite vyvíjajúc svojím telom tlak na to jej. „Si ty.“ Vydýchne už tichšie, ako postupne zapínajúce sa svetlá pouličných lámp vytvárajú odraz na jej dúhovkách. Trhane zopne čeľusťou a skĺzne rukou dole až po jej zápästie, avšak namiesto toho, aby ju pustil a odstúpil, pažu opäť zdvihne povedľa jej tváre, dotýkajúc sa končekmi prstov hnedých vlasov, ktoré nepatrne poletovali slabým vetrom. Krivý, ale stále trpký úškrn pretne jeho pery, skrčí jeho rysy dokopy a jeho vnútro zostáva v jednom šoku, v jednom zmätení z citov, z ktorých sa nedokáže vyhrabať... Už nikdy nebude môcť. Boli to sekundy, kedy sa hral s jedným prameňom, ktorý nakoniec predsa len spustil znovu si hľadajúc jej oči, ktoré ho vždy volali. „A fakt, že ja to viem znamená, že to tvoje malé súkromie môžem čas od času narušiť?“ Mykne hlavou zo strany na stranu a s poloúsmevom si medzi zubami zovrie spodnú peru celkom ignorujúc jej tón, či výraz. Mal jednoducho dobrý deň, najskôr najlepší za posledný mesiac a popravde... Neexistovalo nič, čoby mohlo jeho náladu pokaziť, čoby mohlo všetko zničiť.
Dokonca ani byt, ktorého prah bez váhania prekročil. Bola to len miestnosť, steny, ktoré so sebou niesli staré spomienky zapadnuté prachom, rovnako ako krabica jeho vecí, rovnako ako všetko ostatné, čo po tých časoch zostalo. A tie boli to jediné, popravde, nič viac z tých dní nemal, len živé obrazy, predstavy a otázky bez odpovedí, ktoré nikdy nedostane. Už sem nepatril, už to viac nebol jeho priestor. Camille odišla a prenechala ho jej, čím tiež pretrhala každú jednu väzbu, ktorá by ich k sebe dovtedy pútala. Takmer okamžite nájde v škatuli snáď jedinú vec, s ktorou sa žiadna z jeho stránok nechcela rozlúčiť a s ktorou sa niesol celkom odlišný typ spomienok. Nôž, ktorý predtým bodol do brucha svojej sestry, nôž, ktorý ešte stále páchol po železnej tôni krvi... Akoby ale nebol jediný, kto ju cítil, kto ju mal stekajúcu po kvapkách rovno pred očami. Rýchlo sa zo svojho snenia zarazí, stačiac vidieť čo i len na sekundu jej výraz, pohľad jej tváre, ktorá nepotrebovala komentár, vysvetlenie. Varovala ho a on vedel, že ho nemal nikdy vytiahnuť, že jej nemal nikdy pripomenúť nič z toho, ukazovať ešte viac špiny, ktorá bola všade okolo nej. Na sucho prehltne a pohodí nožík späť do krabice, počujúc za chrbtom jej nie práve príjemné slová, ktoré sa stále točili o jedinej témy, ktorá ho pomaly ale isto otravovala. Unavene vydýchne a pretočí očami, obrátiac sa jej znovu čelom. „Garett...“ Vydýchne ťažkopádne jeho meno. „...Po tebe nepôjde, OK?“ Na konci vety mierne frustrovane zvýši tón hlasu. „Tak či onak už jednu svoju Deveraux čarodejnicu dostal. A to mu nateraz musí stačiť.“ Ledabolo mávne ramenom, i keď vie, že práve táto konverzácia ani zďaleka nie je u konca. „Aj tak som si istý, že nie je jediný, kto by vedel, čo s ním, pravda?“ Žmurkne na ňu jedným oko, avšak jeho pery sa nesformujú v úsmeve ani úškrne, ako to býva zvykom, na rozdiel od toho zostanú pevne, kamenné na pohľad. „Pôjdeš po ňom dookola a dookola, až kým ho nedostaneš...“ Vydýchne otrávene a pomaly pozdvihne bradu viac dohora. „A predpokladám, že nemá význam ti to vyhovárať. Ja robím presne to isté, takže...“ Zomkne na krátku chvíľu ústa pristupujúc k nej o pár krokov bližšie. „Hádam, že to tvorí nás dvoch.“ Dodá napokon už s menším napätím ako predchádzajúce slová, než v miestnosti, kde obaja stáli, zavládne zvláštne, nie práve ľahké ticho. Svojou dusnotou plnilo jeho pľúca, keď sa ho pokúšal dýchať, plnil jeho hrdlo, pretože nepostupoval ďalej, ale zasekával sa, rovnako tak sa zdvíhala jeho hruď, najskôr tep, ktorý patrne ešte držal pod kontrolou. Chtíč ho priam oslepoval, každá jeho bunka sa proti nemu vzpínala, obrnila a on sa ich po toľkom čase ani nepokúšal ovládať. Nie, nezačali presne tam, kde skončili, ako to chcel... Bolo to nové, iné. Možno nie lepšie, ale stále len také, aby to spolu mohli vytvoriť, aby prázdne myšlienky premenili na realitu, v ktorej chcel žiť. Niekedy to mohlo byť ťažké, mohlo sa stať neznesiteľné, ale bola to tá jediná vec, ktorá ich držala pri živote, ktorá mu dávala pocit, že stále žije. Vytvorili si tie spomienky pre seba, boli to miesta, kde sa ich oči nezatvárali, ale zostávali spojené, kde sa ich srdcia nelámali v prach a popol a čas zostal navždy zamrznutý.
Nechcel, aby sa tomu bránila, nechcel, aby sa bránila jemu, pretože bola snáď to jediné, čo mohlo vytiahnuť jeho dušu, ak nejakú mal, vybrať ju zo samotného pekla, v ktorom sa topila. Prižmúri v intenzite oči, stratí sa v nej ako už niekoľkokrát, stráca sa v nej dookola. Každý krok, ktorý urobí, každý nádych, ktorý unikne z jeho úst bol smerovaný k nej. Pozoroval ju pri každom pohybe, skúmal ju znovu a znovu, nikdy neprestal, pretože nemyslel, nechcel nič viac, než ju znovu cítiť pod sebou a zahnať spaľujúcu naliehavosť zo svojho vnútra, zo svojej hlavy, ktorú už celkom zatemnila. Slabo sa pousmeje, ako zozadu narazí do opierky kresla, ktoré ju nepustí už ani o centimeter ďalej. Vyzeralo to tak, že nábytok tohto bytu miloval stále viac a viac. Jedným okom na ňu žmurkne, jeho kroky sa stále skracujú, jej vôňa mu priam udiera do nosa, jej výdychy, ktoré boli to jediné, čo mohol počuť, pretože slová z jej pier akosi vymizli. „Cupcake...“ Povzdychne si potichu, akoby plánoval pokrútiť hlavou nad jej snahou odstúpiť, uchytiť sa radšej sedačky za jej chrbtom, držať si od neho vzdialenosť, keď on nechcel nič iné, než ju nadobro pretrhať, zničiť a zmazať. Všimne si nepatrnú červeň jej tváre, jej líc a rozrušeného tela, nad ktorým mal stále takú istú moc, ako bol vždy zvyknutý. A to ho podnecovalo len hlbšie a hlbšie, potreboval ju, nechcel sa jej stále dívať do očí, nechcel vyčkávať v pozadí, chcel pristúpiť k nej a zobrať si všetko, čo mu mohla dať. Výši sa nad ňou a zároveň ju chce položiť, chce aby cítila len mäkký matrac pod chrbtom a jeho kožu na svojej. Možno to bolo tými rokmi, možno tým, že sa nikdy o podobné veci nestaral, nezaujímal, ale ona prekopávala všetko, čo bolo dovtedy dôležité, ona zabíjala jeho nervy jeden po druhom. Jeho hruď sa pomaly zdvihne a nikdy neklesne späť, jeho tvár sa napne a každý sval zostane vo svároch momentu, ktorý sa môže skončiť len jedným spôsobom. Zrak mu automaticky zíde nižšie z jej očí na pery, po ktorých si prechádzala jazykom, na pery, ktoré sa zdali čerstvejšie, než kedy predtým a on mal potrebuje sa len nakloniť a ochutnať. Doslova zatne zuby a zdvihne ramená, už-už cítiac každú bunku ako vybuchuje, keď sa zrazu všetky zastavia. Znovu sa vráti k jej pohľadu, ktorý žral priam všetky plamene hltača ohňa. Spojí ústa k sebe, mlčky, bez nádychov a výdychov zatají všetky myšlienky, vyčistí ich a zároveň pošpiní, zmárni,  pričom sa zľahka nakloní. Vždy bola náruživá a jemu sa to vždy páčilo. Sebaistý a hlavne krivý úškrn zostrí jeho tvár, ako znovu zíde zrakom k jej plným perám. Stačil by jediný, čo i len najmenší pohyb, kedy by sa ich dotkol, kedy by privrel oči a na ničom inom by dlhšie nezáležalo, lenže akékoľvek podobné úvahy celkom preruší jej dlaň na jeho nehybnej hrudi, ktorá sa v momente napne ešte viac. Neochotne, ale predsa sa odtiahne z tej tesnosti, nechá ju odtlačiť ho od seba, prižmúriac očami a otvárajúc ústa, akoby sa chystal niečo povedať, ale nič viac než ticho najskôr nevychádzalo. „Mám rád naše predohry... Ale nie dnes.“ Bol to snáď tichý protest? Alebo len nechuť, s ktorou sa ho chystala dráždiť, pretože za ten mesiac stratil trpezlivosť a zostala mu len náhlivosť? Takmer ani nepočuje jej slová, akoby boli len nejakou ozvenou v diaľke, ktorá sa stále opakuje, dookola a dookola, než sa konečne prenesie až k jeho ušiam, než konečne upúta jeho zmysli. Pozoroval aj ten najmenší pohyb jej tela pred sebou, jej ruky, ktorou si siahla dozadu ku zapínaniu šiat... Vo všetkej provokácií k nej nadvihne obočím a zvraští čelom, jeho nohy sú zovreté, paže očakávajú v napätí, čo bude nasledovať. Sebaľúbo sa mykne do strany a jazykom si prejde zvnútra úst až ku zubom. Ako dopadnú jej posledné slová, už dopredu vidí nepotrebný kus látky prechádzajúc po jej koži nižšie a nižšie... Schádzajúc po bokoch, nohách k lýtkam až na zem, kde sa stratí. Automaticky ju zíde zrakom, prečesávajúc rovnaké krivky, rovnaké záhyby tela, z ktorého videl každú časť, a predsa po ňom stále dokázal bažiť nezastaviteľným spôsobom. „Ak ma vždy privítaš takto...“ Vydýchne potichu, jeho dych je stále nestály, ťažký odkazujúc na celú jej maličkosť, ktorá pred ním momentálne stála len v spodnom prádle. „Pravdepodobne ťa budem vyhľadávať každý večer.“ Tvár mu zaplaví široký úškrn. A ona si mohla byť istá, že ak niečo také povie niekto ako on, nemôže to brať len ako plané reči. Znovu sa nadýchne, ako takmer ucíti jej nahú kožu na tele, ako pristúpi bližšie viac sa neodťahujúc, nechcúc si udržať doslova žiaden odstup.
Zvláštna príchuť bubnovala pod jeho kosťami, hrala sa s jeho hlavou, obmývala jeho myseľ, hľadela na jej vlasy, ktoré len tak voľne viseli na pleciach, akoby bola omámená a z časti chcela pantať ju. Bol to jeho kód, večne jeho hra, ktorú zrazu chcela prevziať do svojich rúk a aj keď bol jasne dominantný, každá jeho časť, každý hlas mu vravel, aby ju nechal, aby sledoval jej tenké prsty, ktoré pomaly rozopínali sponu jeho opasku a ťahali ho k sebe. Slabo pootvorí ústa, keď prakticky vdychuje, čo ona vydýchne, keď ho zazdí niečím, čo si len myslela, o čom mohla len snívať, pretože jeho moc bola nesčítateľná. Pankhartský poloúsmev skrčí jeho pery, s túžbou sa hrá na špičke jazyka cítiac jej letmý dotyk na spodku brady. Pútka jeho nohavíc boli uvoľnené, bolo otázkou času, než tu nebudú žiadne. Konečne zdvihne pažu a zachytí sa zo strany o jej rameno, nútiac jej hruď sprudka naraziť do jeho. Tvárou sa skloní, voľnou rukou zájde k jej čeľusti, sánke až k lícu, ktoré pootočí prstami do boku, doslova masírujúc brušká svojich pier o jej pery. „Chcem mať kontrolu len nad tebou.“ Pošepne pootvárajúc ústa a obomi rukami schádzajúc nižšie po jej takmer nahom tele.  Potreboval ju z časti kontrolovať, cítiť jej podrobenie, ktoré neznamenalo, žeby to nevedel tiež, žeby jej nedokázal vyjsť v ústrety. Ešte stále jej len vydychoval do úst, stále sa ich letmo dotýkal, ale nikdy ich neokúsil celkom.  Zrazu sa jeho stisk zovrie, ruky si sprudka nadvihnú jej telo ponad opierky kresla, ktoré stálo za nimi. Nemohol to zastaviť, chorobná chuť sa dostávala priamo cez neho, brala si svoju kontrolu a ťahala ho doslova do ničoty. Svet sa mohol skončiť, noc mohla spadnúť dole a zakryť ich oboch, potopiť bremenami vlastných hriechov. Stačilo len zaťať zuby, zadržať dych... A skočiť priamo dnu. A on skočil, on sa vrhol. Prsty sa mu zarezávali do jej hladkej kože, nechty masírovali jej povrch, akoby sa chceli dostať dnu, akoby ju chceli predeliť a rozdrviť v dlaniach. Pery sali z jej krku, hrdla, ktoré len tak-tak neprehryzol medzi zubami. Ako zlá halucinácia, posledná oslava pred tým, než si hodíš mincou a sleduješ, na ktorú stranu spadne. Hruď narážala na jej, palcami odkrýval čierny, krajkovaný lem, sťahujúc ho sprudka nižšie po jej zadku, konečne ju celkom zdvíhajúc pažami zo zeme.
Jej chrbát, jej hlava narazí skoro zúrivo do bledej steny, ktorá oddeľovala chodbu so spálňou. Ešte stále sa nevyzlieka, nestrháva zo seba oblečenie, tenké, čierne tričko, ktoré bráni dotyku ich tiel. Nevnímal to ako posadnutosť, ako fanatickosť, jednoducho to bolo v ňom a cítil, že presne tak by to chcel. Akoby sa jej snáď snažil zodrať kožu, alebo na nej minimálne zanechať červené obrysy. Jeho pery sa pritom ani na moment nedotknú tých jej, namiesto toho priam pohltia tenkú kožu jej krku, jej čeľuste a kľúčnej kosti, po ktorej schádzajú dole, pričom nechá jedno ramienko jej podprsenky skĺznuť dole z jej pleca. Mohla doslova cítiť aj jeho zuby, každý jeho dotyk, každé jeho zovretie, v ktorom nebolo nič nežné, nič iné, ako horlivosť.
Napokon ju konečne odlepí od chladnej steny a pritlačí bližšie k sebe, smerujúc bez váhania, bez čakania, či jedinej pochybnosti pred posteľ. Nepatrne podvihne hlavou od jej hrdla a pozrie sa jej do tváre, ktorá ho omamovala a vábila zároveň. Krivý úškrn zvieral jeho pery, ako sa opäť letmo dotkli tých jej, ale než by na ne stihli naraziť, než by sa stihli prisať, doslova ju z náručia sotí dole na posteľ. Sebaistý, sebavedomý, arogantný... Bolo toľko slov, ktoré by ho v tomto momente mohli opísať, ako stál nad ňou, ako na ňu dole hľadel a očami jej naznačoval, že dostane presne to, čo chce. V ďalej sekunde si prevlečie tričko cez hlavu, naťahuje jeho látku, ktorá sa div neroztrhne a odhodí ho rýchlym mávnutím nevedno kam. Vlasy mal mierne rozhádzané, telo vedelo presne, čo má robiť, voľná ruka sa nahne a zachytí jej nohu, po ktorej schádza stále nižšie, ako sa nahýba na posteli nad ňu, ako sa blíži k vnútornej strane stehien a tlačí jej chrbát, každú jej čas hlbšie a hlbšie do matraca, konečne naposledy vydychujúc popri jej perách, zatiaľ čo ich konečne pritlačí na svoje.

Celou váhou těla cukne do strany a hrudí se zastaví těsně před tou jeho. Hluboký nádech, oči zdvihající k jeho tváři, ve kterých je záblesk jakéhosi varování a zároveň vášně, kterou se snaží zatlačit hluboko do sebe. Spojí rty pevně k sobě, sevře čelist, jako kdyby jí bylo nepříjemné, že se ji dotýká, že si s ní pohrává. Jenom obyčejná loutka, se kterou může tahat za nitky a ona bude tančit podle jeho pokynů, to si nepřála, avšak se to pokaždé v prvních momentech takhle jevilo. Stranila se ho, odtahovala se, vytvářela mezi nimi prostor a napětí ze kterého vyřazoval odstup a na druhou stranu jí to k němu táhlo, vábilo. Bylo to jako když sirény lákají svým zpěvem muže do zhouby, přesně tak si s ním připadala. Stačil jeden jediný pohled, letmý dotek či snad blízkost a ona se nechala pohltit jeho melodií, kterou hrál na struny, která ji taktéž žene do záhuby. Je ztracená...v oceánu modrých očí, jejichž hloubka nemá konce. Celý ten čas to ví, uvědomuje si jak moc nebezpečné a složité to s ním je, jaký on je komplikovaný, a přesto nehodlá úplně odejít, nemůže. Může vidět všechno a zároveň nic v duhovkách, které se vždy na ni dívaly jiným způsobem, lepším. Stojí naproti němu se dvěma pocity, které se právě bijí a ona netuší, zda se chce podvolit nebo stát se zaťatými pěstmi odolávajíc všem jeho trikům. Jako kdyby jí přemýšlení k něčemu bylo, jako kdyby se nemohla nechat unášet, protože jediné, co jí brání je jenom její tvrdohlavost. Byla marná, ano...v jistých ohledech si to musela přiznat, i když to sráželo ego. Neuhne do strany, nepokusí se vymanit ze sevření, ani neudělá nic, čím by mu naznačila, že si tohle všechno nepřeje. Jenom ho mlčky pozoruje, nechává ho se ji dotýkat, vnímá každý detail tváře, co ji tak fascinuje, každý jemný dotek prstů, které ji svírají s úmyslem jenom tak nepustit. Tohle bylo něco, co si přála...aby ji držel, aby byl vždy po jejím boku nikdy ji nepouštíc, ačkoliv ho v občasných situacích nenáviděla, stále ho milovala.
S velkou pravděpodobností se neměla vůbec k tomu vyjádřit, neměla nic říct, ale občas jí jeho názory či postoje drásají nervy natolik, že nehodlá držet jazyk za zuby. Ať si protestuje, jak je mu libo, nemůže zapřít to, že díky jejím citům, které na něj s jistou částí přenesla poznal něco, co za to stojí. Nadechne se zhluboka a podívá se na jeho rty, které ji k sobě každým okamžikem volají. Pamatuje si na jejich chuť a zároveň se jí to zdá už tak strašně dávno, že začíná zapomínat a ona nechce zapomenout. Podléhá mu, ať už tím, že se kompletně oddává síle okamžiku, že nechává jeho tělo, aby vytvářelo na ni nátlak, že vnímá jeho slova, stejně tak rty, které je vysloví. Zvedne pohled a může vidět v očích všechno, co tam je, co tam bylo a nezmizelo. Nadechne se zhluboka, ale jako kdyby její plíce nenasály žádný vzduch, protože se hruď pohne jen o pár milimetrů. Těžké to dostat do sebe, jakýkoliv vzduch, protože se zdá, že všechny orgány přestaly pracovat. V hlavě jí zní ta jediná slova, něco, co chtěla vždy slyšet, ale nemyslela si, ani nedoufala, že jednoho dne se tomu tak stane. Víčka zlehka poklesnou, jak se tělem přitlačí více k tomu jeho. Cítí jeho horký dech na tváři, pomalu naklání hlavu do strany, připravující se k jedinému činu, k něčemu, co si přeje ze srdce nejvíce, protože právě ono ji svým tlukotem vybízí. Zničehonic, jako kdyby jí někdo praštil zprudka do zátylku všechno zahodí. Odtáhne se do zpětné polohy, ve které byla předtím a vyhledá si jeho oči. Neudělala to proto, že by si to nepřála, ale proto, že...pokud neodolá, pokud mu dá všechno, pak ji bude brát jako jistotu. Už tak mu dnes dovolila příliš, už tak ho dnes nechala zajít tam, kde nechtěla. Jenomže to nehodlá vzdát, cítí to z něj, chce si ji vybojovat a nejhorší na tom je to, že se nechce bránit, chce ho nechat vzít si všechno. Největším strachem je právě...strach. To, co vás užírá, co vám nedává žádnou jistotu a bere všechny vaše víry, to je její démon, kterému musí neustále čelit. Projede ji celým tělem pocit chladu, který je však příjemný a všechno díky jeho doteku, jeho vůni a blízkosti. Nakloní hlavu do strany a koutek úst jí cukne do slabého poloúsměvu, když se dotýká konečků jejich vlasů, se kterými si pohrává. Může vidět, jak postupně všechny rysy ve tváři měknou, protože se kompletně přestává bránit všemu, co udělá. Líbí se jí to, vždy to byly jedny z nejlepších chvílí, které mezi sebou měli, když si pohrával s jejími vlasy, když se na ni díval způsobem, kterým teď. Nakonec pozvedne ruku a prsty se dotkne těch jeho pomalu mu stahujíc ruku k tělu, vzhledem k tomu, že nijak nenamítal, pravděpodobně se chystal to udělat sám ve stejný moment, kdy ho uchopila. Její stisk je jemný, vřelý, jako kdyby se chytala porcelánu, který nechce, jakkoliv poškodit. „Jenom pokud ti to dovolím.“ Poví s jasnějším úsměvem na rtech, přičemž našpulí provokativně rty. V dalším okamžiku se vrátí výraz ve tváři do původního stavu, stejně tak jako se od něj odtáhne.
Nestarala se o to, co je v té krabici, byly to jeho věci a zjistila, že u něj je lepší někdy nevědět. Přesto její pozornost upoutá nůž, který sevře v ruce. Normálně by se nad tím nijak nepozastavovala. Maximálně by po něm hodila jedním ze svých nepříjemných pohledů anebo by ho upozornila, aby to vrátil zase nazpět a vyjádřil svou radost až za její nepřítomnosti. Avšak teď to bylo jiné, bránila se těm vzpomínkám, nechtěla se znovu vracet do tmy, která ji skoro celou pohltila a pravděpodobně už nikdy nevydala nazpět. Ztratila by se v zapomnění, časem by přestala existovat i ve vzpomínkách těch, kteří ji znají. Nebyl to on, kdo jí ublížil, kdo ji nechal skoro vykrvácet, kdo se díval na bílou sněhovou pokrývku, která se barvila rudou tekutinou, kdo ji nechal naposledy vydechnout. Ale nic to neměnilo na tom, že danou osobu přitáhl nazpět, že mu prakticky dal volnou ruku k ní. Zůstane strnule stát na místě, přičemž její oči hledí jenom na ostrou, kovovou čepel, která na sobě nesla už nejednu krev. Vytrhne se z transu a tentokrát se znovu podívá do jeho očí. Pohled, kterým ho hypnotizuje ho má varovat, popohnat, aby tu zatracenou věc dal zase nazpět. Do těla se jí vlévá vztek, bohužel částečně i k němu. I přesto, že se ozve kovové cinknutí, jak nůž narazil do nějaké z dalších věcí, tak si nedokáže odpustit narážku. Měl by se smířit s tím, že to bude mít přímo na stříbrném podnose ještě hodně dlouho, jestli ne po celou její existenci. „Ano, budeme předstírat, že ten magor se vzdá práce, kterou nedokončil a po které prahne už několik desítek let.“ Přimhouří oči a o pár tónů zvýší hlas. „Já nejsem Deveraux!“ Možná je sestrou Sophie, ale nenese tohle příjmení, nemá s nimi nic společného až na místo v covenu. Ne, že by snad měla být pyšná na to, že je Claire, ale...po otci určitě, po matce ne. Zavrtí nechápavě hlavou a odfrkne si, přičemž zkříží ruce na hrudi. Nenechal by se zabít tak primitivním způsobem. Přešlápne z jedné nohy na druhou, stále na něj mlčky hledíc. Měl pravdu, půjde po něm, protože tohle je hra kdo z koho. Může se mu to zdát patetické, může proti jejímu rozhodnutí stát, ale nikdy ho nezmění, protože pokud si za něčím jde, pak toho dosáhne a je jí jedno jak. Pozvedne bradu nahoru. „Jenom mi nechoď do cesty.“ Upozorní ho. Hlas má klidný, a přesto naplněný nebezpečím. Neublížila by mu, nikdy by to nedokázala, ale to neznamená, že by se ho na jistou dobu nezbavila. Zná ten pocit, ví, jaké to je si jít za pomstou, nemělo by žádný smysl odporovat. Ani ona nemůže změnit jeho nenávist vůči dvou lidem, které i přes to všechno, co se stalo hodlá chránit. Tyto dvě věci se srovnat ovšem nedaly...jemu by nemělo na Garettovi záležet, neměl by být nikým, neznal ho. Zatímco ona s Marcelem donedávna žila a Sophie zná už od dětství. V tichosti ho pozoruje, přičemž se zdá, že začíná uhasínat ten rozpálený oheň v ní, že jeho přítomnost ji dokáže uklidnit, stejně tak jako vyvolat bouři. Neodpovídá, spíše nechává ticho, aby jim naráželo do ušních bubínků, ani její dech není znatelný. Znervózňuje ji, nutí její srdce do hlasitějších, silnějších úderů a má ten pocit, že si to užívá, že to je přesně to, co teď chce. Jedna její část si připadá, jako kdyby byla nazpět na onom místě, kde okolo nich nic a nikdo nebyl, jenom oni dva, bez časoprostoru, nemuseli přemýšlet nad tím, co je dnes, co bude zítra, protože všechno bylo v jednom bodě, jenom jejich city ne. Druhá část si uvědomuje, kde stojí, co se právě děje a v jaké situaci jsou, stále přemýšlejíc nad tím, že už to nikdy nebude takové jako kdysi, ale může to být takové, jako ještě nikdy. Propadá té šanci a zároveň se stále brání...jako kdyby se z ní stával taky maniak, někdo posednutý kontrolou a zároveň osobou, která to všechno dokáže smést ze stolu jedním pohybem ruky. Každý krok směřovaný k ní byl pro ni signálem k ústupku, ale nikdy z něj nespouštěla oči, ani na sekundu se nesnažila ohlédnout se za sebe či snad do strany. Musí to na ní vidět, jak láme všechny hráze, jak se jí dostává zas a znovu pod kůži. Trhaně vydechne, jakmile narazí pozadím do křesla, které se o pár centimetrů posune pod tlakem jejího těla dozadu. Není pro ni úniku, ať už od jeho blízkosti či o jeho samotné osoby. Připadá si jako moucha lapená v pavoučí síti, nemožné roztáhnout křídla a odletět, čekajíc jenom na to až se po ní bude sápat, až ji polapí. Ji však nečekala smrt, ne s ním...právě po jeho boku se plně cítila tím, kým je. Snaží se udržovat jistou hladinu nádechů a výdechů, aby tak zpomalila bití srdce, ale je to těžký zápas, těžké se koncentrovat, když její rozptýlení je jí čím dál blíže. Přimhouří oči k jeho tváři, zkoumavě, fascinovaně. Sevře pevně opěradlo křesla za ní, přičemž se prohne v zádech, jak se snaží mezi nimi udržovat vzdálenost, i když je to zcela beznadějné. Zápal v lících není nic z toho, co se odehrává vevnitř a ona ví, že to potřebuje pustit ven, čím dál více to chce, čím dál víc touží po jediném. On je ten, kterému otevřela brány k sobě, stejně tak i do srdce. Podvolila se mu ve všech směrech, chce to znovu, chce s ním splynout, nechat prolnout jejich těla v jedno, nejenom dnes.
V další sekundě se přehoupne nad něj, nutí jeho tělo klesnou, odtáhnout se pod náporem, který na něj vyvine. Iniciativu z velké části vždy projevoval on, zkrátka to potřeboval už jenom proto, jaký je, ale dnes mu to nedovolí, ne po celou dobu. Možná ho chce i dráždit, protože ví, že si to zaslouží a jí to přináší divné potěšení, když může sledovat, jak se jeho svaly napínají, jak zatíná čelist a snaží se kontrolovat každou buňku v těle. Vdechuje mu provokativně do tváře, udržuje mezi jejich rty milimetrovou vzdálenost, ale nedrásá to jenom jeho...taky to cítí. Chce se jich dotknout, chce přejet po tenké kůži, chce cítit to teplo, ale dokáže s tím zápasit, protože ví, že si to vezme potom, že přijde moment, kdy se od nich nebude moct odrhnout, kdy je bude vyžadovat. Položí ruku na jeho hruď a silnějším nárazem ho od sebe odtáhne, přičemž má tendenci se mírně pousmát, avšak to zažene. Natáhne ruku k jeho rtům a ukazováčkem napne spodní ret.“Shhh..“ Pustí ho a popojde o krok dozadu. Rty nechává pootevřené, oči se ho snaží svést. Sáhne si dozadu a uchopí první knoflík, který lehkým tahem odepne od spony, která drží látku na zádech. Postupně postupuje dolů, než se dostane k poslednímu a uvolní tak látku, která ještě doteď byla upnutá na těle. Nejdříve svléká jednu stranu od ramene až k trupu. Zastaví se nad zadečkem a pevněji sevře spodní část šatů, které stahuje dolů. Po stehnech sklouznou a dopadnou na dřevěnou podlahu. Pravou nohou je odhodí od sebe víc se o něco nestarajíc. Tenkrát by se před ním možná styděla takhle stát, ale dnes? Sebejistě pozoruje jeho oči. Koneckonců není to nic, co by už dříve neviděl, co by nepoznal a neokusil. Cítí uspokojení uvnitř sebe, když ji sjíždí pohledem, utvrzuje ji to jen v tom, že stále má chuť prozkoumávat každý záhyb jejího těla. Odhalí vrchní řadu bílých zubů v úsměvu po jeho odpovědi, přičemž přistoupí opět k němu a nechá mezi nimi jen nepatrnou mezeru. „S tím nepočítej.“ Zašeptá mu do tváře a nakloní hlavu do boku. Mezi zuby sevře na okamžik spodní ret a uchopí sponu opasku, který pro ni je momentální překážkou. Bez problémů odepne část koženého pásku, ale stále drží v rukou obě strany, když v tom si ho potáhne k sobě. Narazí svým tělem do toho jeho, zlehka se o něj otírajíc promluví. Rty se přesunou k čelisti, které se letmo dotýká a obkresluje ji, než skončí u brady, na kterou vydechne. Nechává rty ke kůži chvíli přitisknuté, než se odtáhne a uvolní tak sevřené konců věci, která držela něco, co muselo okamžitě pryč. Než stihne cokoliv dalšího udělat, už cítí sevření na rameni, které je možná pevnější, než by očekávala, ale nic, co by jí vadilo. Hlasitě vydechne při nárazu a o něco více zakloní hlavu, aby na něj lépe viděla. Vždy se nad ní bude tyčit ať už to bude záměrné nebo ne, protože výškový rozdíl byl obrovský. Nechává se jím ovládat, může cítit, že její tělo je naprosto uvolněné. Nahne tvář do strany, přičemž s delším výdechem přivře oči, jen co se dotýká jejich rtů. Připadá si omámená, začínající euforie prostupuje dál a dál do těla, ovládá každou buňku, podmaňuje si ji. Samozřejmě, že chce mít kontrolu nad ní a ona ho s poklidem nechává, protože právě teď si to může dovolit. Jen slabě cukne ústy do strany, nijak nemá zájem se k tomu vyjadřovat nadále. Chce ho, chce cítit jeho tělo na tom svém, chce ho zahrnout chtíčem, který je silnější každou další vteřinou. Napne se při dotecích, které snižuji stále níže a které ji způsobují blaho. Otírá se o jeho rty, vdechuje všechno, co vydechne a naopak, cítí horký vzduch, který chutná tak sladce. Dráždí ji, dohání ji to k šílenství, když ještě stále se rty neochutnaly. Další hluboký nádech podmíněný mírným šokem z nečekané reakce. Ne, že by to od něj nemohla očekávat, ale je příliš omámená vším, co ji způsobuje, co ji nutí cítit. Ihned spolupracuje, obmotá si nohy okolo jeho pasu, svírá ho pevně, jako kdyby nikdy neměla v úmyslu se ho pustit. Obě ruce dá za jeho krk, který pevně sevře, jako kdyby chtěla bříška prstů ponořit do jeho kůže, než pravá ruka pomalu putuje směrem nahoru a zaboří se vlasů, které pevněji sevře. Výdechy naplňují ticho v místnosti, když cítí každý jeho dotek ať už je sebevíc hrubý. Oddává se tomu, užívá si každý okamžik plnými doušky. Přesune se rty k ušnímu lalůčku, o který přejede rty a postupně níž až k čelisti a jeho krku, kde ho zasypává hrubšími polibky. Nemůže se tomu ubránit, touží po něm, dalo by se říct, že je jako vyprahlý člověk na poušti, který se nutně potřebuje napít, jinak padne. Akorát u ní je to nepopsatelná touha po jeho těle, po tom cítit paže, které ji budou obepínat, tisknout k sobě. Hlasitý výdech se ozve místností, přičemž celé tělo napne a mírně se pozvedne směrem nahoru, díky prudkému nárazu o zeď. Ještě větší vzrušení jí projede tělem, ještě větší chtíč, který nezná hranice. Jeho doteky občas pálí, jak vyvíjí tlak na kůži a zanechává možná na pár sekund červené stopy. Není to nic, co by nezvládla, co by se jí příčilo. Zatne nehty do jeho ramene, o které se přidržuje nevnímajíc sílu, kterou na něj vytváří. Další povzdychnutí naplněné touhou. Stlačí víčka pevně k sobě a nakloní hlavu do strany, přičemž mu dá úplný přístup ke krku. Zapře se zády do stěny a znovu se vyzvedne mírně nahoru, když jeho rty scházejí o něco níž. Nemůže tomu zabránit, nemůže ovládat žádný sval v těle, všechno to ovládá ji. Pohne ramenem směrem nahoru, snad proto, aby se zbavila ramínka podprsenky, které ji začíná překážet. Cítí tu drsnost, se kterou si jí bere a se to zamlouvá, vítá to. Uchopí se oběma rukama jeho krku a přitiskne se k němu, jakmile se s ní začne vzdalovat od stěny.
Zadívá se mu do tváře naklánějíc se k němu, sotva se dotkne smyslných rtů s úmyslem se na ně přisát, tak v tom najednou dopadne zády do měkké postele. Vlasy má rozhozené do stran a pár pramínků zakrývá tvář. Jednu ruku má za hlavou a tu druhou podél těla. Nadechne se zhluboka a sleduje každý jeho výraz, čte v jeho očích, které k ní promlouvají, oznamují ji, že si vezme všechno. Její oči ho probodávaly, vybízely ho k tomu, aby si to vzal, dráždila ho, jako kdyby mu snad dávala najevo, že doteď nic neudělal, pokoušela ho každou další odbytou sekundou. Sama by se zbavila jeho trika, ale pokud to chtěl nechat sám na sobě, tak ať. Důležité je to, aby žádné neměl. Sjede jeho tělo pohledem, chvíli udržuje zrak na jeho hrudi, než se vrátí k jeho očím. Ruku, kterou má za zády uchopí povlečení z peřiny a pevně ho sevře, když se ji dotýká po vnitřní straně stehna. Noha jí sjede nahoru a dolů, jako kdyby bylo pro ni těžké ovládat všechny své nevyslovené touhy. Víčka začne přivírat, jen co se tváří přiblíží k její a konečně nastane ten moment...je to jako exploze po takové době, co se slabě jenom dotýkali. Přitiskne se dravě na jeho rty, nasaje jeho spodní ret, než se plné oddá tomu spojení. Jsou přesně takové jako si je pamatuje, možná ještě lepší. Sladké, avšak nebezpečné, poddajné a měkké. Přesune ruce na jeho záda, po kterých začne přejíždět, přičemž si ho tlačí na sebe a opětovně zarývá nehty do jeho kůže. Zanedlouho ho doslova přinutí přetočit se na záda, zatímco ona je posazená na něj obepínajíc ho stehny po stranách. Zastrčí si pramínek vlasů za ucho a kousne se do rtu, když si nahmatá vzadu zapínaní podprsenky, které uvolní. Stáhne si ji po rukou a hodí krátkým švihem na stranu. Skloní se ke krku, na který přitiskne rty a hladovými polibky pokračuje směrem dolů přes jeho hruď až k podbřišku. Zvedne hlavu a zadívá se na pár sekund do jeho tváře, než uchopí kalhoty společně s boxerkami a stáhne je. Odhodí to někde vedle postele, přičemž uchopí do ruky jeho chloubu a špičkou jazyka se jí dotkne. Jazyk se pohybuje zpočátku krouživě, než se do toho ponoří naplno. Rukou si pomáhá jemnými pohyby nahoru a dolů. Volnou rukou přejíždí po jeho stehně a ústy se věnuje spodní části, než po jisté době pozvedne hlavu. Chtěla vidět jeho výraz, potřebuje sebe samu ujistit, že stále to je takové jako tenkrát. Věří si, ale ještě ne natolik, aby si byla jistá každou věcí, kterou udělá, chce být pro něj dobrá, chce, aby se cítil tak, jak se cítí ona. Pomalu se přibližuje k jeho tváři a posadí se na něj, Jeden pohled do jeho očí, než se skloní a dotkne se jeho rtů. Pomůže si, aby bylo pro oba snadnější do ní proniknout a když cítí zesilující nátlak v podbřišku, tak mu vydechne do úst a na sekundu se odtáhne. Se zavřenými oči vydechne někde u jeho ucha, než začne s pomalejšímu pohyby, které postupně začnou nabírat na intenzitě. Tělo se otírá o to jeho, vzdechy, které vychází z úst jenom naznačují pocitu blaha ze společného spojení. Přeruší kontakt mezi jejich rty a zapře se rukama o jeho hruď, přičemž se nepřestává na něm pohybovat. Občas přivře oči nebo zakloní hlavu dozadu, aby neměla vlasy ve tváři. Tlak vespod je stále příjemnější.

Ostrá bolesť v oblasti solaru doslova ryla do jeho mäsa, tela, ktoré sa mohlo začať mykať v náhlej paralýze každú sekundu viac a viac. Každý krok, ktorý urobil, každý jeden pohyb ho vždy priviedol ešte bližšie k nej, nech sa predtým trhal od tých rúk, skrýval pred jej pohľadmi, poprel všetky city a pochoval ich hlboko šesť metrov pod zemou... Na konci dňa to vzišlo aj tak navnivoč. Dobehlo ho to a bodlo celou silou spriama do brucha, vyrezávajúc bez váhania a výčitiek posledné zvyšky sleziny. Chcel udierať päsťami do stien, rozbíjať veci navôkol, zhodiť všetky sklá, ktoré mu vojdú do cesty a sledovať, ako sa rozbíjajú na kúsky, než z nich nezostane nič len zbytočné, nepoužiteľné črepiny. Chcel vrieskať, kričať, až si prehltne jazyk, vypustiť zo seba tú zlosť, amok, chorobný hnev, ktorý vzrastal od prvého dňa vo väzenskom svete a spaľoval každý zdravý zmysel na uhlíky... A nakoniec? Chcel cítiť jej hladkú kožu pod nechtami, chcel ju ovládnuť, zmocniť sa všetkého, čím žila a nikdy to viac nepustiť. Už sa nemohol zastaviť, nemohol prestať, či vnímať jej ústup, jej zdržanlivosť ako náznak... Pretože nechcel a v kúte mysle vedel, že to tak ani ona nechce. Mohol si vybrať, čo zostane a čo vybledne v diaľke a jediná vec, ktorou si bol istý?.. Nesmeli to byť oni, nesmel zničiť najlepšiu vec, ktorá ho kedy stretla, city, ktorým ešte stále nechápal, ale boli najreálnejšie a najsilnejšie, aké kedy vnímal, aké ho kedy zožierali zvnútra. Psychopatická myseľ sa mu snažila nahovoriť, že ju nepotrebuje, že mu bude prekážať, zavadzať, že sa oňho naozaj nikdy nestarala a teda si viac nezaslúži, aby on niečo také robil pre ňu. Nebol takou osobou. On sa nestaral, nezaujímal o nikoho a o nič... Až ona sa stala akousi výnimkou, jeho „bralom“, bez ktorého by dávno stratil všetok úsudok, všetky zmysli, hocičo, čo ho ešte držalo ďalej by... Zmizlo, vrátiac sa k tomu, čo z neho bolo na samotnom začiatku, čo zo seba bez rozmyslu urobil, necítiac výčitky, vinu. Akoby všetko nepatrné svetlo a jas, ktorý v ňom aj po tých rokoch zostal... Už patrili len jej. Ostatné bol len hnev, chladnokrvnosť a neustála provokácia, ktorou ju momentálne sledoval, spaľoval zrakom, akoby už len čakal, než vzbĺkne a zostane z nej len prach. Chcel, aby mu dôverovala, aby sa s ním cítila v bezpečí, nikdy nepochybujúc o jeho potrebe ju v ňom držať, uchytiť, pretože ak šlo o ňu, bol schopný všetkého a zároveň on bol tým, kto ju ohrozoval najviac. Bolo to ironické, len akosi stratil chuť po smiechu, či pobavení.
Ublížil by každému, všetkým okolo bez váhania, či zdĺhavých rozhodovaní. Viac ako schopný preliať tú najnevinnejšiu krv, nepotrebuje väčší dôvod, stačí mu tá agresia, stačí mu to potešenie, ktoré mu to spôsobuje... Niekto môže cítiť to, čo cítil on snáď od počiatku, než emócie nezatratil, samozrejme.  Zabil svoju sestru, svojich bratov, zabil vodiča taxíku, nejakého hlúpeho barmana v noci v meste... Svoju sesternicu, ktorú poznal od jej detstva a hlavne... Hlavne zabil len tupé deti, ktoré nemohli urobiť nič pre svoju obranu, s pocitom, ako veľmi nevďačné sú, že sa spierajú, pretože mali vôbec možnosť na život. Niekedy ho rozhodí aj tá najmenšia vec, len maličkosť, kedy sa jeho inak prázdna tvár začne meniť a s tieňom, ktorý na ňu padá, premieňať na niečo, čo jej už nikdy viac nechcel ukázať. Áno... Presne toho sa bál ešte viac, ako bezmocnosti z toho, žeby ju stratil... Toho, že jej ublíži, prosto sa neovládne, rovnako, ako sa nemohol ovládať ani teraz.
Chcel ju, potreboval ju a hlavne cítil potrebu zbúrať všetky steny, ktoré si pred ním za ten čas, kedy boli od seba, vystavala. Od väzenského sveta, mesiac, cez ktorý sa po nej bez jediného slova zľahla zem a jemu nepomáhalo doslova nič, aby ju našiel. Nemohol, pokiaľ to sama nechcela. A jeho to rozčuľovalo, priam iritovalo. Fakt, že si od neho drží odstup, že ho ignoruje, že ho nechce vidieť... Ako vôbec mohla, keď on netúžil pomaly po ničom inom? Doslova ju hypnotizoval pohľadom, zatiaľ čo  si nohami kradol stále ďalšie a ďalšie kroky, ktoré ho dostávali do jej blízkosti. Videl to na nej, jej oči, ktoré hľadeli periférne do tých jeho, akoby sa už nikdy nemali odtrhnúť, jej trup, ktorý sa zastavil niekde v pohybe a hlavne telo, ktoré zmeravelo, odmietajúc to a zároveň mu doslova otvárajúc vstupné dvere. Slabo sa pousmeje, podvihne kútikom plných pier, ktoré už aj spred tých niekoľko metrov mohli cítiť teplo tých jej. Spomínal si na to, na ňu... Mala jeho prvé a jediné city, prvýkrát, bola preňho výnimočná. Sebavedomý výraz by sa dal pripísať k jeho štýlu, spôsobu držania ramien, napätej hrude, ktorá sa príliš neprehýbala, nakoľko mu vzduch uviazol v krku, obávajúc sa, že ak pootvorí ústa, jeho sebaovládanie kompletne zlyhá. Jednoducho, nemohol stáť tesne pred ňou a nedotknúť sa jej, neprehmatať každý milimeter jej, na pohľad, krehkého tela, ktoré doslova čakalo na jeho prsty, provokovalo ho. Zbúral jej hrádze, ktoré by ich mohli deliť, ktoré by im mohli kaziť moment, ktorý v jeho poňatí nemal byť pokazený. Mal chuť pokrútiť hlavou, mal jej chuť povedať, aby sa neobťažovala, aby im obom ušetrila čas a nechala ho zobrať si niečo, čo mu patrí. Aspoň on si to myslel, pokladal ju za svoj majetok, i keď dobre vedel, že nebola žiadnou vecou. Nezáležalo na tom, našťastie mu nevidela do mysle, nepoznala jej úkryty, ktoré často zahaľovali nie práve príjemnú pravdu, slová, ktoré by nechcela počuť. Iste, miloval ju, a práve preto ju od tej pravdy ušetrí, stále to však neznamenalo, že si ju neprivlastňoval, že psychopat v ňom nevyhrával vo svojej majetníckosti. Nemusela od neho cúvať, nemusela cestou zrážať nábytok bytu, ktorý jej už teraz očividne patril, pretože jeho život v tomto byte skončil skôr, než vôbec začal... Aj tak nemohla utiecť, nemohla sa skryť ani prepadnúť po zem len-len, aby na ňu nedočiahol, aby si ho znovu nepustila pod kožu a on ju nesklamal.
Nozdry nosa mal nepatrne rozšírené, hlavu zdvihnutú nahor dívajúc sa pod seba, vzhľadom k výškovému rozdielu, ktorý bol pre bežné oko na pohľad vtipný. Mohol sa len načiahnuť, rozpriahnuť dlaň a schmatnúť ju do nej, stále tlačiac a tlačiac, až kým ju nerozdrví v ničotu, pretože nezniesol pomyslenie na fakt, žeby odišla, žeby ju niekedy pustil. Vnímal jej zrýchlené výdychy, ale nepokladal ich ako známku strachu, či nervozity, na to sa už poznali až príliš dobre, príliš... Detailne. Zľahka prižmúri oči, opätujúc jej dlhý, snáď nekonečný pohľad rovnakou intenzitou, chtíčom, ktorý sa už ani len nesnažil skrývať. Skloní zrakom po jej lícach, sánke až k perám, prechádzajúc si jazykom po vlastných. Akoby ani nežmurkol, jeho oči zostali otvorené, jeho srdce uväznené v jej ruke a čas naokolo už navždy zastavený. Ona bola tým, čo ho nútilo vidieť svet iným spôsobom, myslieť nad súcitom, empatiou... Aj keď jediný tvor, ktorému to naozaj kedy prejavil aj skutkami, zostával stáť pred ním. Prečo bola iná, prečo v ňom otvárala okná od miestností, na ktoré už dávno zabudol, alebo ani nikdy nevedel o ich existencií? Jej dlaň ležala na jeho hrudi, tlačila do nej, strkajúc ho od seba, vytvárajúc medzi nimi ďalšie napätie a hlavne vzduch, ktorý prehustol, nedal sa dýchať. Zvraští obočím, pričom už-už pootvára ústa, než ich napokon spojí aj tak sebe do úzkej línie, ktorá ničomu nevypovedala. Netrpezlivosť, naťahovanie a hlavne nedočkavosť bolo všetko, čo ho poháňalo. Celý mesiac, každý hlúpy deň na ňu jeden patetický sociopat v päť minútových intervaloch po sebe, tak otravne myslel... Vyžívala sa v jeho provokácií, dráždení, ktoré mala v moci, pretože on nejakým spôsobom stále dokázal zatínať sánkou a doslova drviť vlastné zuby o seba. Každý sval na jeho tele sa napínal, žalúdok zvieral zvláštny kŕč... Bol to ten pocit? Tá všetkými ospevovaná láska?
Vdychoval horký vzduch z jej úst, takmer obkresľoval bruškami pier tie jej, mäkké, sladké, poddajné ako vždy, keď sa k ním nahol... Skĺzne zrakom k jej prstu, ľahkému dotyku, ktorý sa o ne obtieral, nútiac ho nadvihnúť obočím a pregĺgajúc niekoľko slov o spôsobe, akým ho naťahuje. Zároveň si príde ako opantaný, ako omámený jednoduchosťou, s ktorou jeho peru napla, než stiahla pažu späť. Bol rád, keď sa ho dotýkala, vždy mu to prinášalo akési divné potešenie a teraz, keď mal city, ktoré boli konečne skutočnejšie, než kedykoľvek predtým... Doslova po tom súril. Nakloní hlavou zľahka do strany, majúc chvíľkovú tendenciu pretočiť očami, ako sa opäť stiahne z jeho blízkosti, ako poodstúpi dozadu a on ešte stále nevidí, nechápe jedinému jej dôvodu. Jej oči boli ako zrážka áut, ako nehoda na ceste, kedy do seba niekoľko z nich narazí a do vzduchu vylietnu črepiny skla, ich časti, ktoré sa najskôr voľne vznášajú... V jej dúhovkách nikdy nedopadajúc na zem. Nehľadel jej však dlho do očí, nedokázal to vediac, že od neho čaká presne to, žeby nemal, ale aj tak sa nevie odvrátiť, neskĺznuť zrakom po každej jednej krivke, ako si zozadu prstami rozopne šaty, ktoré na jeho vkus zakrývali až príliš veľa miesta, jej tela, ktoré ho doslova nútilo k tomu, aby sa ho dotýkal. Prechádzal svojimi nie práve hladkými prstami sem a tam jej mäkkou kožou, vyrývajúc do nej červené čiary, značky, ktoré kričali, doslova volali po tom, že patrí len jemu. Šaty sa začali uvoľňovať,  jej sebavedomé, isté pohyby sťahovať ich pomaly dole, v snahe ho zviesť, zamiesť šesť metrov pod zemou, vediac jak krátko jeho sebakontrola siaha. Prečesával ho s prižmúreným pohľadom, s nakrčeným obočím a hlavne dlaňami, do ktorých zarýval vlastné nechty... Jej telo, bolo ako šľahnutie, akoby ho niekto sprudka udrel a on sa prebral, stal posadnutým po túžbe to všetko oplatiť, vrátiť späť. Jeho hruď sa pevne zdvihne ako už nepotrebný kus oblečenia pomaly skĺzne z jej nôh a ona ho nohou odkopne niekam po dlážke ďaleko od nich. Nechcela sa skrývať, nechcela ani ustupovať, nechcela viac nič z toho, pretože ju opäť dostal, opäť ju ovládal, i keď si myslela, že tento krát to bude ona, nikdy jeho potrebu nezmaže. Sledoval ju ako jastrab, ako dravec svoju korisť, na ktorú sa chce každú sekundu vrhnúť, pretože je to preňho nevyhnutné k životu, pretože sa potrebuje nasýtiť, ukojiť svoj hlad. Hľadel... Akoby mal v úmysle odtrhnúť jej končatinu od končatiny, pretrhať všetko, čo ju spájalo, čím žila a čím chcela žiť, roztrhať ju na časti a znovu spojiť do kopy so svojím podpisom niekde uprostred. Mohla sa niekedy tá neukojenosť zastaviť, mohol ten hlad prestať? Len jednoducho nechať ten hriech vyhladovať, nechať ho zatuchnúť v prachu. Keď sa konečne dostane z jej, pre jeho oči, perfektne stavaného tela a čiernej krajky, opätuje jej z časti omámený a z časti zľahka sebaľúby pohľad, dávajúc jasne najavo, že si to, ako pred ním stojí, viac než náramne užíva. Páčilo sa mu to, vyvolávalo to v ňom nečakanú radosť, potešenie a tú zvláštnu spokojnosť, keď videl jej úsmev, keď ju videl takto...šťastnú, nie so slzami v očiach, nie so sklamaním a nevraživosťou, s ktorou ho sledovala naposledy. Už to musel vedieť, vedieť, že toto je to, čo celý čas chcel, potreboval, zatiaľ čo sa snažil o pravý opak, zatiaľ čo sa to snažil poprieť, vymazať každý jeden, i ten najmenší cit, nešlo to. Krivý úškrn zovrie jeho pery, skriví jeho tvár, ktorá sa nakloní o niekoľko milimetrov bližšie k tej jej, nepotrebujúc viac akékoľvek slová, ktoré by aj tak nič neznamenali. Obaja vedeli, že ak bude chcieť, príde za ňou, vyhľadajú ju bez toho, aby si jeho prítomnosť želala, alebo o ňu stála, nikdy ju pred sebou nenechá ohradiť sa, utiecť mu, nikdy viac.
Neznášal to, keď si hrýzla do pery, zvádzala ho pohľadom a tvárila sa, že aspoň na chvíľu preberá všetku tendenciu, preberá kontrolu, lenže tento krát ju chcel nechať, musel. Chcel, aby dostala všetko, čo chce, aby boli znovu „vecou“ a nie minulosťou, nie tieňom, z ktorého nezostane nič, než spomienky, ktoré on spálil v ohni krbu na čierne uhlíky. Hruď sa mu opäť napne, pás pretiahne dopredu, ako jej ruky siahnu k zapínaniu jeho opasku. Nebola vystrašená, viac sa neobávala následkov, alebo čohokoľvek, čoby malo nastať potom. Bola rozhodnutá, sebavedomá, silná a hlavne náruživá, konala pocitmi, ktoré ju poháňali, nie hlavou, či mysľou. A to najskôr bolo  jediným jeho šťastím a vlastne všetkým, čo ho k nej vždy tak priťahovalo. Po celý ten čas, ako mu ho rozopína a on cíti, ako sa lem jeho nohavíc uvoľňuje, neprestajne hypnotizuje jej pohľad, akoby aj na smrteľnej posteli... Bolo všetko, čo vidí ona. Vzduch pomaly opúšťal jeho krk, rovnako ako by život jeho pľúca, ale prvýkrát v živote mal pocit, že jeho srdce prehnité zo všetkých strán by zostalo tu s ňou. Opäť zhlboka vydýchne, sprudka sa k nej telom priťahujúc bližšie, zatiaľ čo je to skôr jej, ktoré narazí doňho, priťahujúc sa oboma rukami za konce opasku, ktorý stále zvierala v prstoch. Mohol cítiť jej prsia cez tenkú látku vlastného trička, mohol cítiť každý jej záhyb, ktorým sa ho dotýkala, keď sa svojou kožou obtierala o tú jeho. Keď sa jej pery stretli s jeho sánkou, keď mu dávala všetko, čo potreboval, zdvíhala to na otvorenej dlani a jemu sa stačilo len natiahnuť, aby na to dosiahol. Mäkké ústa na jeho čeľusti, horúci, sladký dych narážajúci mu priamo do brady... Na krátky okamih  s výdychom privrie oči, než sa ich telá o niekoľko milimetrov vzdialia vo chvíli, keď pustí konce pásku, za ktoré ho doteraz ťahala k sebe. Musel sa jej dotknúť, musel ju zovrieť a vedieť, že stojí tesne pred ním a nie je miesto, kam by sa chystala, nie je dôvod, ktorý by ju nútil kedy zastaviť. Pomaly pootvorí oči, než sprudka podvihne pažou k jej ramenu, ktoré stlačí v dlani, presúvajúc jej telo opäť bližšie, znovu ho nechajúc naraziť do svojho, ktoré popravde nečakalo na nič iné, než ju znovu ucíti,  než pod ním jeho srdce začne byť rýchlejšie, tep sa mu bude stupňovať a krv pretekať okolo každej bunky. Nikdy jej to nevadilo, nikdy sa nesťažovala na spôsob, akým si ju vyžaduje, ako jej prejavuje svoj chtíč, i keď často nebol bezbolestný, bez modrín, či dlhých, červených čiar, ktoré sa mohli ťahať od jej nôh až k hrdlu. Chcel sa nad ňou týčiť, vždy to robil a nemyslel si, žeby to niekedy zmizlo, rovnako ako každý pohyb je podmienený, poháňaný aj psychopatom v ňom, ktorý to chce všetko pre seba, všetko vlastniť, tak rovnako aj citmi, ktoré chcú jednoducho a prosto ju, už dávno chceli. Obe telá sa uvoľnene navážali do seba, to jej sa podmieňovalo, nechalo ťahať a ovládať jeho myšlienkami, márnivosťou a každým pohybom, ktorý vykonal. A vtedy by nepotreboval nič viac, než privrieť oči a dotknúť sa perami tých jej, cítiť ich teplo, jemnosť, sladkú chuť, ktorú by prekrývala len jeho horká. Celé tie dva mesiace, od doby, kedy sa k nemu naklonila naposledy, než spolu mali odísť späť, než skoro, po prvýkrát vyslovil tie slová, ktoré si nemyslel, že zo svojich úst kedy bude počuť...Než to prekazil ďalší psychopat, zabodnúc čepeľ noža do jeho hrude, nechávajúc ho v snehu na smrť, rovnako ako predtým ju. To bolo všetko, čo dostali, všetka rozlúčka, všetko, čo mohlo byť povedané. Rukami zdiera jej kožu, prstami bubnuje po jej povrchu, prechádzajúc stále nižšie a nižšie, v potrebe preskúmať všetko, dotknúť sa každého miesta, požieraný jej vlastným omámením a chtíčom,  ktorý medzi nimi už nadobro búral všetky steny. Mohol cítiť, ako sa napínala, vnímať jej výdychy, ktoré smerovali priamo do jeho úst a on ich bez váhania vdychoval späť. Už-už sa pritláča k jej hebkým perám, nechá svoje, aby sa o ne otreli, aby aspoň na pár sekúnd cítili štipku z ich chuti, než sa zľahka pousmeje a jeho paže si sprudka vydvihnú jej telo na to svoje za zadok, ktorý zvieral v dlaniach. Už sa sem predtým dostali. Jej nohy obmotané okolo jeho pása, ruka okolo jeho krku, prsty zaborené a ťahajúce jeho havranie vlasy, všetka váha natlačená na jeho váhe. Najhoršie na tom všetkom bolo, že nebola jediná, ktorá sa nechala unášať ním, aj on sa nechal rozplynúť plávajúc s ňou po hladine bez šance vrátiť sa niekedy na breh. Doslova zatne zuby o seba, ako sa perami otrie o jeho ucho, dotýkajúc sa lalôčika, pokračujúc cez sánku k hrdlu, ktoré sa mu zovrelo, v ktorom sa mu zastavil kyslík a žiaden už nešiel dnu, nemohol. Opäť omámene privrie oči, než sprudka natlačí jej telo na stenu, akoby ju potreboval o niečo oprieť, zadržať, aby mu pri čo i len najmenšej uvoľnenosti nespadla. Akoby čím tvrdší k nej bol, tým viac to chcela, tým viac ju to vzrušovalo, pantalo a ťahalo k nemu zároveň. Bola zvláštna, predvídateľná a zároveň jej prekvapenia neznali hraníc. Chcel sa jej vryť až do kosti, chcel na nej urobiť značku... Vlastne niekoľko z nich, nechávajúc za sebou len stopy skazy. Zhlboka konečne nasaje vzduch do úst a zovrie ju rukami za zadok, ako ona zatína nechty do jeho pleca a bolesť je preňho  niečím lahodným, nepopísatelným. Miestnosť napĺňali výdychy, jej hrdlo jeho drsné pery, ktoré sa prisávali na jej tenkú kožu, nechávajúc za sebou malé, avšak patrné odtlačky, modriny, ktoré jej zostanú aj na niekoľko dní po tom. Aj popri stene sa zdvíhala a obtierala o jeho telo, keď schádzal čo i len o milimeter nižšie, než predtým, v jeden moment mal pocit, že všetka trpezlivosť už pretiekla, že piesok na hodinách presypel a on ju potrebuje cítiť... Naozaj cítiť. V druhú si to chcel po všetkom tom čase vychutnať, akoby sa zároveň s tým bál, aby to znovu nebolo naposledy, i keď jej povedal, že ju nikdy nenechá ísť, že ju nechce nechať. Ponorený do naliehavosti prejde perami ku jej krku, až ku kľúčnej kosti, ako náhle ramienko jej podprsenky zíde nižšie po jej pleci. V momente, kedy ucítil potrebu zmeniť prístup, odtiahol ju od steny a znovu pevne zovrel jej telo, aby mu nemalo šancu vykĺznuť. Díval sa jej zahmlene, rozostreným pohľadom do očí, ako len veľmi zmohol, ako len veľmi stihol predtým, než ich prižmúril, mierne privrel, ochutnávajúc lačno znovu štipku z jej pier, avšak nikdy neochutnajúc všetko... Pustí ju, sprudka sotí pod seba na posteľ, nechajúc jej chrbát dopadnúť do mäkkého matraca postele.
Díval sa na ňu z hora, nechával sa unášať jej provokáciou, zvádzaním, čo i len pohybom, či pootvorenými perami, ktoré už konečne čakali na tie jeho. Tak arogantne, sebavedomo, dávajúc jej najavo, že dostane všetko, čo mu môže dať, zatiaľ čo ona chce, aby si zobral stále viac a viac. Dlhšie na nič nečaká a sprudka si pretiahne tričko cez hlavu, nechávajúc končeky svojich vlasov rozhádzané v každom smere, zahadzujúc ho do strany nestarajúc sa viac o nič a nikoho, okrem nej. Najskôr zľahka sa nad ňu nahne, podopierajúc sa jednou rukou postele popri jej tele, zatiaľ čo druhou siahajúc ku hladkej koži jej nohy, stehna, po ktorého vnútornej strane začne ťahať pomaly prsty. Bolo fascinujúce sledovať, ako jej telo vždy reagovalo na každý jeho dotyk, fascinujúce načúvať jej dychu, ktorý ho už šimral na tvári, keď sa nad ňou opäť celkom týčil, približujúc sa k jej tvári, než konečne spojí ich pery.
Každý jeden bozk, aj ten najmenší, ktorý si ukradla, doslova zvieral jeho srdce a dušu, ak mu nejaká ešte zostala. Ani jeden z nich sa nemohol dlhšie snažiť a vyhrať nad búrkou, pretože by prepadli na zem, zrútili sa dole a pevné laná by ich aj tak nakoniec vždy zviazali späť k sebe. Bol to nekonečný proces, ktorý sa stále opakoval, na jeho šťastie, nikdy nezastavil, pretože jeden z nich ho bol schopný vždy znovu roztočiť.
Boli draví, nenásytní a hlavne naliehaví, dávajúci si najavo všetko, čo predtým bolo povedané, zbúrajúc vzdialenosť, ktorá sa medzi nimi vytvorila, vynahradzujúc si čas, ktorý ich predtým delil. Ak by sa do nej mohol ponoriť, už dávno by to urobil, už dávno by cez seba prešli ako dve existencie zastavené niekde v čase... Nič z toho, čo hovorila, že zmizlo, naozaj nikdy neodišlo, stále boli „vecou“ a vždy budú, ani odmietanie, ani krivda, či zrada to tak ľahko nepopália, nezmenia. Jej pery boli ako hriech, takže priam stvorené preňho. Jej nechty neustále doslova ryli do jeho kože na chrbte, nútili ho prehnúť panvou a natlačiť sa ešte viac na ňu, jedna ruka sa len tak-tak snažila ju celkom nepriľahnúť, takže mu niečo výmena pozícií viac ako vyhovovala. Donútila ho pretočiť sa na chrbát, zatiaľ čo si naňho sadla a dotýkala sa stehnami po stranách jeho nôh. Nerobilo to s ním nič dobré, doslova ho to vybudzovalo, cítiac slabý kŕč niekoľko centimetrov pod bruchom. Nosom nasaje vzduch do úst, jeho hruď sa sprudka zdvihne a zostane rovnako napnutá už po celý čas. Zrak zapichol u jej tvári, na jej perách, ktoré si opäť trýznila medzi zubami a pritom to mali byť jeho zuby, ktoré ich budú ťahať, tlačiť, až kým neucíti na jazyku jej sladkú krv. Jeho ruky sa zachytia po oboch stranách jej bokov, ako náhle pred ním zostane už takmer nahá a podprsenka sa váľa po zemi na rovnakých miestach ako predtým jeho tričko. Slabo nakloní hlavou na vankúši do dozadu a privrie oči, spúšťajúc ruky po jej stehnách, cítiac každý dotyk jej pery na jeho teplej koži, krku, hrudi... pod bruchom, ktoré sa stále spínalo, reagujúc rovnako ako jej telo na jeho dotyky predtým. Akoby cítil jej pohľad, znovu pootvorí oči a s prižmúrenými očami, zvrašteným obočím sa jej zadíva do tváre, nechajúc ju stiahnuť posledné kusy oblečenia, ktoré by ich od seba mohli deliť, ktoré im prekážali. Jeho vzrušenie narastalo, jeho oči sa opäť samé od seba začínali zatvárať a hlava uvoľnene padala dozadu a dozadu. Jeho bedrá sa občas zľahka podvihli, takmer nepatrne, akoby sa samé snažili zbaviť kŕča, ale jeho telo ho tvorilo akosi automaticky. Cítil doslova každý pohyb jej jazyka, prstov, jej pier a hlavne slasť, ktorou prechádzala každá jeho bunka, vydychujúc ústami zhlboka niekam pred seba, pričom jednou rukou zachytí jej vlasy, ktoré jej zľahka drží hore, aby jej neprekážali. Ona o tom nemala ani tušenia, nemala poňatia, že bola jeho prvou, že všetko to je preňho nové, nepoznané a tak eufória a vzrušenie, ktoré tým zažil bolo tým najlepším vôbec. Ani nevnímal moment, kedy sa naňho pozrela, v istý okamih nevnímal vôbec nič, než sa napätia spod jeho brucha o málo uvoľnilo a jeho hruď začala stále klesať a stúpať.
Ich tváre opäť delili len milimetre, zatiaľ čo ich telá už nezakrývala žiadna otravná a zbytočná látka, práve naopak mohol cítiť všetko z nej... Keď si naňho opäť sadla, obmotala stehná pri jeho nohách tlačiac ich dole do matraca, alebo keď jej mohol prstami rúk prejsť od pása, cez bedrá až dlaňami pevne stlačí jej zadok, ako sa k nemu nakloní a ich pery sa opäť prisajú, už automaticky spolupracujúc, zapadajúc do seba, akoby to tak bolo dané osudom, napísané na stránkach kníh, ktoré raz vyblednú, ale aj tak sa z nich stále bude dať čítať. Doslova zatínal prsty do jej stehien, ako pomaly zdvíhal panvu, dostávajúc sa stále hlbšie a hlbšie, opäť vdychujúc jej výdychy, ktoré sa stupňovali podobne ako tie jeho. Zavrie oči, keď cíti jej horúci dych na uchu, ako sa všetka intenzita ich spojenia prehlbuje, zrýchľuje. Jeho nádychy sú plytké, ale pravidelné, trup sa zdvíha stále rýchlejšie a rýchlejšie, vnímajúc jej pribúdajúce vzdychy. Spomínal si na noc v hoteli...Vo väzenskom svete na izbe číslo 17, miesto, kde líšky dávali dobrú noc vranám... Predtým, možno dokonca v časoch, než zabil svojich súrodencov, si myslel, že je to len chvíľkový chtíč, nejaká nutnosť vykonať potrebu a ako náhle to urobíte, potreba zmizne... Možno preto to nikdy nepokladal za dôležité. Až teraz vedel, že sa celý čas mýlil, že nič z toho naozaj nezmizne, ale telo chce stále viac, pýta si to isté znovu a znovu a ani niekto, kto mal kontrolu ovládať, sám seba ovládať nemohol.
Ich pery sa od seba stiahnu, avšak tváre zostávajú stále blízko. Ruky sa mu zdvíhajú spoločne s jej telom, ktoré zvieral, rovnako ako tie jej s jeho trupom, keď sa mu zrýchľoval tep. Až neskôr ich pomaly presunie vyššie k jej prsiam, po ktorých zľahka prejde palcom, jedno zovrie a zatiahne za bradavku, zatiaľ čo druhú zdvihne až k jej tvári, prepletajúc si na niekoľko sekúnd prsty s jej jemnými vlasmi, ktoré napokon zastrčí za jej ucho a prehodí do strany. Pootvorené ústa vo výdychoch sformujú slabý poloúsmev, akoby niečo predpovedal...Celé jeho telo sa zrazu pretočí, jej chrbát však nedopadne do matracu, namiesto toho jej pritlačí o plachtu tvár a dvomi prstami prejde po celej dĺžke od chrbta a šije až po pás, než sa vráti približne do stredu a dlaňou ju za chrbát pritlačí ešte viac o posteľ, keď do nej zozadu opäť vnikne. Neskôr sa už voľnými pažami zaprie po oboch stranách vedľa jej tela a nakloní sa bližšie , obtierajúc sa hruďou o jej nahú kožu, dotýkajúc sa perami zozadu jej krku a rýchlejšie pohybujúc panvou. Mal pocit, akoby sa všetky emócie v ňom spojili do jednej a čoskoro mali spoločne vybuchnúť, nevedno či sa rozdrvia v prach, alebo sa znovu vrátia späť... Jediné, čo poznal bolo, že toto mu stačilo, že toto bolo to, čo chcel, čo potreboval a ona bola jediná, ktorá mu to mohla dať. Jeho výdychy opäť naberú na intenzite, ako náhle cíti, ako ten slastný pocit v jeho tele okupuje každú bunku. Mohol cítiť vôňu jej vlasov, ktorá mu teraz bola známejšia, než čokoľvek iné, typickú vôňu kože, ktorej každého milimetra sa dnes dotkol. Tempo opäť zrýchli, pričom sa jej perami prisaje na krk vytvárajúc ďalšiu značku, ktorú si so sebou na chvíľu ponesie. Až s posledným, hlasnejším výdychom, než tie ostatné, prirazí na niekoľko dlhých sekúnd tvrdšie, hlbšie až po koreň, ako všetky tie emócie explodujú, vybuchnú a zároveň sa vrátia späť, kam patria... Ešte jedenkrát perami olemuje jej kľúčnu kosť, než z nej napokon pomaly vyjde a zvalí sa na posteľ vedľa nej, sťahujúc na nich bielu plachtu a postupne upokojujúc tep, ktorý mu narážal do každej zo žíl, do hrude, ktorá sa ešte zrýchlene zdvíhala.
Až po dlhšej chvíli opäť natočí hlavu jej smerom, hľadiac jej uprene do tváre. Nenačiahol k nej však ruku, nedotkol sa jej, len zostával ležať vedľa nej v tichu, ktoré naplnilo miestnosť, v tichu, ktoré síce nechcel, ale jeho jazyk ho nútil mlčanie preťať. Prižmúri oči a zvraští čelom, pričom s povzdychom pootvorí ústa a študuje každú črtu, mimiku, každý záhyb jej tváre, na ktorej večne mohol nechať zrak.  „How can you... love me so much?“ Ozve sa miestnosťou potichu, skoro nečujne, akoby dúfal, že ho nebude počuť, že mu neodpovie. Stále to nechápal, stále nemohol uveriť, žeby ho niekto mal naozaj tak rád, pretože, popravde, pre nikoho nebol dvakrát dôležitý. Iste, Christine, ale stavil by sa o čokoľvek, žeby si za každých okolností vybrala Cami, nie jeho, a to ho opäť kládlo na pozíciu čiernej ovce a on už nechcel byť čierna ovca. Na niekoľko sekúnd sa odmlčí, než prehovorí znovu. „How can you love an abomination like me?“ Nakrčí letmo obočím, čakajúc na odpoveď z jej úst. Možno to sama nevedela, alebo bolo len ťažké nájsť správne slová, vysvetliť to, na druhú stranu on ale nepotreboval nič zložité... Nič prehnané, ťažkopádne. Stačila mu pravda, ktorá opäť zmaže ticho medzi nimi.

Ještě před dvaceti čtyřmi hodinami jedna její část se ho snažila nenávidět. Ta druhá, ta, která si nemohla pomoct, která po něm toužila každý den, která ho nedokázala setřást, ho milovala. Předtím, než se s ním měla setkat si byla jistá svými záměry. Jediné, co měla udělat bylo vyslechnout lži, kterými bude chtít opět trápit její duši, to bylo všechno, co měla připravené. Věci se však změnily, skoro už ve chvíli, kdy se podívala do očí modrých jako hlubiny oceánu, a i stejně tak hlubokých. Vytrvávala, připadala si jako vyprahlý bojovník, co bloudí v poušti ve snaze najít vodu, která ji udrží na živu. Nemohla ji najít, byla slabá, téměř na pokraji smrti, a přesto vždy v sobě našla kousek energie, která ji pomohla doplazit se blíže ke svému cíli. Připadalo jí to, jako kdyby mu odolávala měsíce, roky, a ne jenom minuty, kdy se jeden dívaly druhému do očí, kdy cítili spojení mezi nimi, které nezmizelo, i přesto, že se oba opravdu snažili. A přesto po všech těch vynaložených snahách podlehla. Položila své tělo do zrnek písku, který ji pálil na kůži, přijala jeho pomocnou ruku, nechala se následně sevřít v jeho náručí ze kterého nechce odejít, protože jedině tam...jedině s ním se cítí opravdu v bezpečí, cítí se doma.
Nasaje nosem teplý vzduch z místnosti. Zdálo se, že letní teploty stále pokračují, i když brzy začnou klepat na okna podzimní mrazíky. Víčka se zatřepotají, jakmile se jich dotknout paprsky slunečního světla, které se derou k nim skrz nezatažené závěsy na oknech. Neotvírá oči, možná se ještě necítí připravená a možná jenom chce ještě všechno vnímat srdcem. Jeho nahou kůži, jeho přirozenou vůni, kterou je pokaždé obklopen, jeho pravidelný dech, bití srdce v pomalejším rytmu, avšak pravidelném. Hlavu má položenou na jeho paži, přičemž je tělem zboku přitisknutá k tomu jeho. Jemně polštářky prstů přejede po odhalené hrudi, které se dotýká tak křehce, jako kdyby hladila povrch porcelánu a měla obavy, že každou chvíli ho poničí. Ve své mysli se začne vracet k perfektní noci, kterou spolu prožili, možná té nejlepší v jejím životě. Ještě teď cítí na těle jeho doteky – hrubé, žádostivé, nenasytné. Rty, tak měkké, tak poddajné, tak sladké, které obkreslují její čelist, krk a klíční kost, které se tlačí na ty její. Musí si jazykem přejet po rtech, navlhčit je, připomenout si všechno, co bylo. Pořád jsou na ní zanechané stopy po jeho těle, které se třelo o její, stále cítí to propojení, ten euforický pocit, který vám koluje do každého zákoutí, naráží do buněk, přináší vám neukojitelnou touhu a vášeň po oné osobě.
Podívá se mu do očí a může v těch jejich vidět všechny ty neskrývané city, potřebu a štěstí. Oddělí rty od sebe, jako kdyby chtěla něco říct, ale z úst nevychází jediná hláska. Tohle je všechno, co potřebuje, jeho, vědět, že mu patří, stejně tak jako on patří ji. Dokázala by se dívat do těch modrých očí hodiny, dokázala by se v nich utopit, nechala by je, aby ji pohltily. Myslela si, že zná jeho tvář dokonale a přesto pokaždé, když se do ní intenzivněji zadívá stále nachází nepoznané rysy, nedokonalosti, které se však stávají dokonalostí už jenom díky tomu, co k němu cítí. Posune hlavu na polštáři mírně nahoru a zůstává stále mlčet. Nechává místnost, aby se naplnila melodií města. Bití srdce pomalu začíná ustávat, zklidňovat se, dostávat se do pravidelného rytmu, avšak údery stále zůstávají silné, jako kdyby chtělo křičet jen a jen jeho jméno. Položí si ruku pod hlavu v momentu, kdy přeruší ticho svým slabým hlasem. Slyšela ho zřetelně a zároveň jako kdyby mluvil z nějaké dálky. Přivře párkrát víčka, nabere vzduch do plic, a i po vyslovené otázce zůstává mlčet. Nepotřebuje přemýšlet nad odpovědí, nepotřebuje hledat ty správná slova, protože velmi dobře ví, že mu nedokáže odpovědět tak, jak by si přál, ví, že mu nedokáže dát odpovědět takovou, jakou by chtěla. Zformulovat do vět své city není jednoduché, ale taky ne nemožné. Jenomže jak můžete dát tomu druhému víc? Nedokáže popsat každý cit, protože na to slova neexistují, nebyly ještě vynalezeny takové, aby definovaly hloubku emocí, chtíče a lásky. Jak mu má povědět, že pokaždé, co se na něj zadívá ztrácí všechno jiné význam? Že pokaždé, když se jí dotkne spadne do propasti, ve které stále padá, dokud tam na ni nečeká jeho náruč, aby ji zachytila? Není to poprvé, kdy ji položil otázku, na kterou by asi ani on sám neodpověděl. Jenomže rozdíl mezi nimi byl ten, že on to potřeboval, musel slyšet. Nikdy nezažil lásku, ne takovou, kterou mu dávala, vlastně celkově nebyl prvním rozhodnutím žádné osoby v jeho životě až teď. Chce vědět proč, touží po tom, musí to, jak cítit, tak i slyšet. Uvědomuje si, že jedna jeho polovina je stále psychopat, a to se nikdy nezmění, nikdy to nebude jinak, jelikož není možné celkově změnit jeho podstatu. Ani by si to nepřála, protože přesto všechno se k němu dokázala dostat, stejně tak jako on k ní. Je jí jedno, co lidé tvrdí okolo, co si on o sobě myslí, co si druzí myslí o něm, o nich. Jí stačí to, co má, respektuje tu část i přesto, že jsou věci, kterými opovrhuje. Koutek rtů pozvedne nahoru po dalších slovech. „Ty nejsi ohavnost...už ne. Nikdy si nebyl.“ Zašeptá k němu, přijde další hluboký nádech. „Nemůžeš si vybrat to, komu se narodíš a v jakém stavu. Přestaň si tak říkat. Jsi daleko od místa, kde tě tak nazývali. Tohle je tvůj domov teď.“ Odvrátí od něj zrak a podívá se směrem k balkonovým dveřím, které vedou na terasu. Chce tak dát najevo, že New Orleans je místo, kde teď patří, které může nazývat domovem, protože tady je doma, s ní. Znovu se mu podívá do očí. Přisune se blíže k němu, blíže k jeho tváři, do které vydechne. „Protože si mi změnil život.“ Promluví do ticha, které naruší skoro neslyšným hlasem a pousměje se. Nemusela by nic z toho vysvětlovat, proč. Stalo se to, protože to tak mělo být, někdo by tomu říkal osud, jiní zase naprosté šílenství. Po chvíli znovu promluví. „Viděl si do mě, když to druzí nedokázali. Tenkrát v kostele si mi řekl, že bych nechtěla mít na rukou tvou krev...bylo to poprvé, co mi to, kdo řekl a víš proč? Protože všichni očekávají, že je mi jedno, čí krev budu mít na rukou, ty ne.“ Pamatuje si každý okamžik, který spolu zažili. Ať už to byly ty dobré nebo ty špatné, každý v nich zanechal stopy a dovedl je až sem, na toto místo, kde teď stojí. „Část tebe mě dokázala pochopit i přesto, že ses nezajímal. Věděl si jaké to je být bez moci, být loven všemi okolo tebe, být zrazen těmi, které si nazýval rodinou.“ Zavrtí se, když hledá vhodnější polohu při ležení, ale ani na vteřinu neuhne pohledem, nepřestane se vpíjet do jeho očí. „Měla jsem s tebou všechno. Strach, nenávist, vášeň, dobrodružství, nebezpečí, moc, lásku. Pravda je, že to nebylo správné předtím...nic z toho a já to věděla. Jenomže to místo všechno změnilo a tam jsem věděla, že to správné je.“ Nemluví o ničem jiném než o vězeňském světě, tam je to spojilo. Bylo mezi nimi hodně nevysloveného už předtím, to napětí, ta energie ale nebylo to řečeno. „Nezměnila jsem jenom já tebe, ale i ty mě. Ty a já? Jsme naprosto chaotický, komplikovaní, nenapravitelní, špatní jeden pro druhého, ale pořád je to opravdové. Nemohu ti správně definovat proč...“Zavrtí nad tím hlavou, ústa má stále otevřená, jako kdyby chtěla něco říct, ale nevěděla co, jako kdyby jí už otravovalo mít nějaké důvody, proč. „… jsem s tebou tím, kým chci být, zachránil si mi život, nikdy si mě nenechal jít, i když jsem to kolikrát chtěla. Existuje několik důvodů proč, ale je to vůbec důležité? Jisté věci se ve tvém životě změnily, přijmi to.“ Vydechne poslední slova, než se k němu schoulí s tím, že není už nic víc potřeba říkat.
Otevře oči a zadívá se na klidnou tvář, která se ještě nachází ve světě snů, tam, kde je všechno jednodušší. Bez přemýšlení se jí ve tváři objeví úsměv, šťastný, spokojený. Je to tak, jak to má být a chce, aby tomu i tak zůstalo, i když za zdmi na ně čekají nepřátelé, i přesto, že mají mezi sebou ještě hodně překážek, které jim opravdu brání být spolu. Právě teď záleží na tomto okamžiku, na ránu, do kterého se probudila a které je za poslední měsíce to nejlepší. Pomalu, opatrně, aby ho neprobudila se od něj odtáhne a opustí postel. V rychlosti se sehne pro triko na ramínka a kraťase, které na sebe obleče, než zamíří do koupelny. Přivře dveře a přejde před zrcadlo. První pohled do něj je naplněný šokem při zadívání se na svůj odraz, který není stejný jako ten včera. Na levé straně krku zboku se jí táhne menší modřina, která začíná nabývat různých barev. Stejně tak jako ta další na jejím rameni. Přejede si po ní lehce prsty a natočí hlavu do strany, aby si ji pořádně prohlédla. V noci to takhle nevnímala, právě naopak, líbilo se jí to, jenom je zvláštní, jak její tělo reaguje na hrubší doteky. Znovu se na svůj odraz nepodívá, namísto toho provede rychlou ranní hygienu, rozčeše si vlasy a vrátí se do pokoje. Její kroky však zamíří do kuchyně, kde nejdříve v tichosti prostře stůl na snídani, kterou se chystá připravit. Je to jako kdyby se vrátila do vězeňského světa, kdy připravovala snídani a nutila ho potom umývat nádobí. I tak to musela dělat ona, protože je až příliš pohodlný na to, aby se vůbec o něco staral. Nakrájí zeleninu, kterou rozloží na dva talíře – rajčata, okurky, papriku. Plátky slaniny si položí na talíř zvlášť, aby je následně mohla opéct. Teď už nedokáže dělat věci tak v tichosti, jako předtím. Na pánev vloží máslo a začne pracovat na míchaných vajíčkách. V obličeji má stále posazený úsměv, se kterým se probudila a nelze to zastavit, vlastně ani nechce. Během příprav se ohlédne jednou, dvakrát přes rameno, aby zkontrolovala, zda ještě spí, avšak po většinu času se věnuje snídani. Dá rozehřát toustovač a z pánve dá připravená vajíčka na talíř. Jemu náleží ta větší porce, samozřejmě. V pokoji se začne pomalu, ale jistě linout vůně slaniny, která se pomalu opéká. Otáčí ji z jedné strany na druhou, než se natáhne pro hrníčky, do kterých chce připravit jejich oblíbený nápoj, co nesmí chybět.

Poznáte ten pocit, keď ste si istý, že sa vám jeden, jediný prostý moment uloží v hlave už na večnosť? Keď si prehrávate pár, jednoduchých slov, ktoré vám znejú v ušiach ako spúšťač... začiatok niečoho, čo ste nikdy nečakali, že príde? Nebol hodný, nebol správny, nebol dobrý, ochotný, nesebecký, ani stvorený pre tento typ pocitu... pocitov, no aj tak si ho našli. No aj tak hľadiac do tých divokých, zelených očí, v ktorých sa toho odrážalo viac, než kedy videl vo vyhasínajúcich očiach všetkých svojich obetí, strach, nenávisť, zloba a závisť – všetko, čo poznal, všetko, čím žil, keď jeho vnútro prahlo len po moci a dnes? Pri pohľade do nich prahne len po nej. Chcel ju, potreboval ju, miloval ju a bol ňou posadnutý zároveň. Nebol to len on, kto ju nedokázal nechať ísť, ani jeho psychopat toho nebol schopný. Pustiť sa ruky, ktorá mu dávala niečo, čo nikto iný predtým. Spliesť prsty z jej hebkých vlasov, nedýchať jej vôňu, ktorá zaplavovala celú miestnosť, akoby viac jej múry neboli tak tmavé a temné, ale žiarilo cez nich svetlo, ktoré nútilo niečo pod jeho kožou, pod krvou v jeho žilách... prasknúť? Rozdrviť sa na malé čiastočky prachu, skla, ničoho... pretože nič viac nebolo dôležité. Ani moc, ani sila, ani mágia, ani ovládnutie toho bolesťou a žiaľom skľúčeného mesta. Niekto ho pochopil, niekto ho chcel, niekto potreboval tú čiernu, rozbitú ovcu z tej prachom a spomienkami zabudnutej poličky rozpadávajúceho sa domu. Isté veci v tvojom živote sa zmenili, príjmy to. A on to urobil, urobil to v ten moment, v tú sekundu, v tú chvíľu, kedy množstvo nevídaných emócií, ktoré predtým nevnímal, zaplavili jeho tvár, pohľad, ktorým prečesával každý milimeter, každú črtu jej tváre, nemôcť si predstaviť nič krajšie... nič dokonalejšie. Slabý úsmev, slabé potiahnutie plných perí nahor nenaznačujúce pobavenie, či pokrivený úškrn. Nenávisť, zloba a strach? Boli práve to veci, ktoré mali byť v jeho vnútri zomknuté už navždy? Pretože teraz ich nevnímal, nevidel, ani neveril, že tam ešte sú. Radosť, šťastie a neidentifikovateľné ohúrenie - naozaj bol schopný toho všetkého? Vrátiť sa späť do časov, kedy po tom prahol, vrátiť sa k tomu malému, odvrhnutému chlapcovi... k Malachaiovi? Nechal ho tam, zabudol naňho, opustil ho ako všetci ostatní, aby sa mohol stať psychopatom, aby mohol o pár rokov na to zabiť svojich súrodencov, aby mu už nikto nikdy nemohol ublížiť podobným spôsobom. A keď to urobila ona, keď ho tam vtedy Davina nechala, vedel, že sklamal, vedel, že akémukoľvek dobru v sebe urobil to isté a pohltila ho zlosť. Nevídaná, skutočná, rovnaká ako vtedy. Lenže predstierať, že žiadne city nemá... bolo jednoduchšie ako sa ich zbaviť úplne. Nenarodil sa tak, vybral si to. Vybral si to monštrum predtým rovnako tak, ako si teraz vybral ju. A ona jeho, spomedzi všetkých. Nebol pre ňu ohavnosťou, nebol pre ňu niečím, čo si nezaslúži poznať lásku, či skutočnú radosť, i keď sám vedel, že je to presne tak. Bol si vedomí svojich démonov, vedomí toho, že nie je dobrým človekom a že žiadne odpustenie, žiadna spása ani svetlo na konci tunela ho nečaká. Nemohlo, nie po tom všetkom, čo urobil. A ona... ona naňho napriek tomu hľadela ako na niečo cenné, hodné emócií, ktorými ho zaplavovala, ako vysoké, mohutné vlny prečesávajúce ten suchý, vyprahnutý piesok po prvý, jediný krát. Zmenil jej život. A či už ho pozdvihol do výšin, alebo sotil priamo z kopca... na konci dňa sa vždy našli, na konci dňa vždy zachytil jej krehké telo, pevne zvierajúc v kliešťovitom náručí. Spomínal si, pamätal si na všetko... každé jej slovo, každú jej vetu, každé písmeno v nej a načúval, mlčky, snáď bez dychu, ktorý mu uviazol v hrdle, akoby sa bál, že vo chvíli, čo otvorí ústa, z nich vystrekne krv a on pochopí, že nič nie je večné. Ani tento moment, ani tento podvečer, ani dve nahé telá ležiace po plachtami tej mäkkej, známej postele ešte známejšieho bytu. Bolo to toto? Takto sa dal cítiť... domov? Teplo, ktoré sálalo z jej tela, šimralo povrch jeho kože, uisťovalo ho, istilo ako pevné, nepretrhnuteľné lano, ktoré drží každý jeho zdravý zmysel nad hlbokou priepasťou, nad ktorou je tak naklonený až je neuveriteľné, že sa stále nezrútil, stále nepodľahol. Cítil ju pod bruškami drsných prstov, cítil jej pery, ktoré mali a aj sú jediné, ktoré kedy ochutnal s podobnou vášňou, dravosťou a citom, pretože len s ňou mal chuť nechať ísť... len pri nej chcel zabudnúť, nestarať sa o pomstu, ani túžbu po odplate, kiežby to však všetko bolo tak jednoduché. Prosté ako v ten moment. Avšak to, čo počul, bolo všetko, čo si želal, všetko, čo týždne očakávajúc jej návrat, potreboval. Nebola to len ona, ktorá pri ňom zažila to všetko... on to mal pri nej tiež. Poznávať nepoznané, zachádzať do neznámych končí samotného seba a nájsť niečo, čo... možno ešte stálo za záchranu. Možno. Nie, žiadne dôvody, žiadne pochybnosti a žiadne otázky pri zapadávajúcom Slnku už nehrali rolu, neboli dôležité... stratili význam. A držiac ju v náručí, len jedna obava zaľahla jeho jazyk, obkľúčila ho, až kým po slabom vdychu jej hnedých vlasov, potichu a nečujne neprehovoril. „Len...“ vyjde mu z úst ako prosté zamumlanie. Možno už zaspávala, možno dodávať čokoľvek bolo hlúpe a nenutné, lenže vo všetkom tom chaose, ktorý teraz riadil, aj jeho vinou, za oknami toho pokoja, si chcel byť istý, že sa nič z toho nestane znovu.  „Neodchádzaj znovu. Nenechávaj ma za sebou.“ Dodá už razantnejšie, hlasnejšie, i keď jeho tón stále vyznel jemne a... zraniteľne. Jeho modré, kryštálové oči sa zatvoria, pery stisnú zozadu k zátylku jej hlavy a paža pevnejšie zovrie jej úzky driek. „Preplo by mi, ak by si ma opäť opustila.“ A on to vedel, obaja to vedeli. Stále ho mal v sebe a nikdy sa ho nezbaví. Potreboval ju, potreboval, aby mu dala dôvody držať sa ďalej, nechať city vyjsť na povrch... starať sa. Len s ňou nemal neodňateľnú chuť zabiť všetko, čo sa pohlo na sto metrov, len s ňou si vedel predstaviť akú-takú budúcnosť, kde jeho ruky nebudú pokropené čerstvou krvou, ale budú držať tú jej. Bolo zo zvláštne, komplikované a neuveriteľné. Sám tomu neveril, neveril sebe. „A po prvýkrát v histórií... nechcem byť len psychopat, ktorý sa o nič okrem seba nestará.“ Prenesie už len šeptom, než jeho myseľ opäť zaplaví prázdnota a po veľmi, veľmi dlhom čase... žiadna z tých nekončených, nočných môr.
Jeho holá koža sa leskla pod náporom slnečných lúčov, ktoré cez odtiahnuté, dlhé závesy nerušene dopadali na jeho odhalený hrudník. Pred niekoľkými sekundami sa zdvíhal v pravidelnosti, v pokoji a uvoľnení, ktoré jeho myseľ postretlo túto noc, keď ešte blúdila v končinách neznáma, oddávajúc sa tme a tomu hlbokému, hrobovému tichu. Žiadne trhanie sa zo sna, žiaden krik prichádzajúci z hrdla jeho novej obete, ktorej krv opäť zmáča jeho ruky, ktoré pod všetkou ťarchou, ktorú za tie roky nesú... prosto a jednoducho zhnijú špinou, v ktorej si ich zvykol máčať. Jeho súrodenci, jeho coven, jeho rodina – nerozumeli mu, odcudzovali ho a napokon aj zaplatili vlastnými životmi, aby sa mohol o pár rokov jedno ráno zobudiť na mieste, ktoré môže nazývať domovom cítiac sa prvýkrát ako... normálna ľudská bytosť? Vnímal to, všetky tie city, všetky tie emócie, pocity, ktoré prekopávali jeho vnútro, niekde hlboko podkopávajúc nekončiacu vinu a strach z vlastných činov. Bál sa otvoriť oči, upnúť svoj modrý, kryštálový pohľad hore na stenu, ktorú z časti zahaľoval tieň a z druhej prenikala žiarou – a presne tak sa cítil. Na rozhraní dvoch svetov, dvoch strán, ktoré stoja proti sebe, vediac, že skutočne nevkročí obomi nohami ani na jednu z nich. Mal strach, že keď sny nahradí realita, a on to nechá dnu ešte väčšmi, než to už urobil včera, znovu sa to zničí, pominie, zmizne v závetrí prachu, kde na to nedočiahne, alebo len nebude môcť siahnuť. Potreboval to, čo potreboval a nemal žiaden problém si to priznať. Potreboval ju. A ona to vedela. Vedela, čo urobil, čo robí... a možno hlboko vnútri tušila aj kam budú viesť jeho ďalšie, psychopatické kroky, vediac, že sa nikdy úplne nezmení. A aj napriek tomu počul každý jej pohyb, vnímal jej prítomnosť, prirodzenú vôňu, ktorá stúpala tak známym bytom, miestnosťami, v ktorých sa udialo mnohé... a síce preňho znamenajú viac, než kedy bude detský dom v Portlande. Viečka sa mu zamihotajú pod náporom mozgu snažiaceho sa konečne pohnúť. Pery sa mu stiahnu v tenkej línií a hruď poslednýkrát podvihne, než stuhne ľahkou, rannou úzkosťou. Nebolo to však napätie, či vlna stresu, ktorá prepadla každý jeho zmysel, ale skľúčenosť zvláštnou radosťou, ktorá priam brnila končekmi jeho prstov, nútiac ho opäť sa dotknúť jej holej, jemnej kože, cítiac len teplo, ktoré z nej sála a ktoré si bez akéhokoľvek opýtania berie. Úzka línia pier sa mu razom roztiahne v pokrivený poloúsmev, otáčajúc pomaly hlavou do strany k prázdnemu matracu, na ktorom dlhšie nikto neležal, pretože všetky zvuky prichádzali z kuchyne. Pobavene pretočí očami, zapierajúc sa lakťom o mäkký vankúš pod sebou a zdvíhajúc celú svoju váhu do sedu, v ktorom zostane niekoľko sekúnd, rozhliadajúc sa po mieste, kde by prirodzene mohli zostať jeho boxerky. Bosé nohy sa zľahka dotknú chladnej, drevenej dlážky, naťahujúc si na seba ten jediný, nepotrebný kus oblečenia, než sa konečne odhodlá odlepiť z postele a so šťastím v žilách, ktoré mu prúdilo namiesto krvi, vykročiť do jasného, bieleho dňa. Keby len všetko bolo tak prosté, všakže?
Jeho kroky sú tiché, priam nečujné, vlastne jedinou vecou, ktorá ich rušila, bolo neustále pípanie telefónu na konferenčnom stolíku v obývačke, okolo ktorého zatiaľ celkom nevšímavo prechádzal, ako sa nerušene rozišiel priamo do kuchyne, dvakrát nečakajúc a neuvažujúc pred zhľadaním človeka, pri ktorom sa mal prebudiť. Ak by nebola tak zbytočne kontraproduktívna, samozrejme. Spodnú peru už takmer automaticky ukliesni medzi zubami pri krátkom pohľade na jej postavu, ktorú pre jeho chuť a hlavne potešenie, zakrývalo len primálo otravnej látky, pozorne sledujúc jej každý, i ten najmenší pohyb, než sa na moment odvráti k prestretému stolu... a zároveň vráti späť do väzenského sveta, ktorý nepatril nikomu inému, než im. Aspoň si to mysleli, aspoň v to dúfali, napokon dovoľujúc jednu vec – aby ich to zničilo. Ebenové vlasy mal ešte stále rozhádzané do všetkých strán, oči opäť upnuté na jej chrbte, dlhšie neotáľajúc a berúc si to, čo považoval za svoje. Jeho paže zľahka obmotajú jej pás, priťahujúc si  jej chrbát ku svojej stále nahej hrudi, tak jednoducho, tak ľahko, akoby im nič  a nikto viac nestál v ceste. Letmé uchechtnutie unikne cez jeho ústa do miestnosti, ako sa tvárou priblíži k jej uchu a spodnou perou slabo zavadí o jej lalôčik. „Dobré ráno, cupcake.“ Prenesie ešte ospalým, nepatrne hrubším hlasom, len sekundy pred tým, než jeho oči tak nepríjemne zlezú dole po jej krku. To ráno skutočne bolo dobré... vlastne jeho z najlepších za veľmi, veľmi dlhú dobu a predsa tu vždy bude stáť niečo, čo to zničí, alebo aspoň poraní nožom, ktorý nezviera nik iný, než on sám. Pretože to bol on. Jeho psychopat, ktorý vždy všetko pokazí ešte predtým, než by sa to stihlo skutočne začať, ktorý mu zoberie aj to posledné, než mu opäť nezostane nič, než bláznovstvo a samota. Večná a nemenná.
Končeky jeho prstov sa letmo dotknú namodralého miesta na jej koži, schádzajúc z jej šije až na rameno, ktoré odhaľovalo úzke tielko. Pohľad sa priam nečitateľne upiera na jej telo, skenuje ho, prečesáva, akoby hľadal ďalšie škody, ktoré napáchali práve jeho ruky, jeho nikdy nezvládnuté ovládanie, ktoré jej prítomnosti priamo a doslova krachuje. „Bolí to?“ prenesie tichším, znateľne sústredeným hlasom, ktorý len vypovedá náhlej vážnosti a zaujatosti na jeho tvári. Akoby sa jeho emócie menili každou sekundou na nové a nové, nikdy nevediac, ktorú vybrať, zvoliť.  Prsty sa slabo spustia, hlava opäť narovná a svaly napnú, schmatnúc ju pevne za predlaktie a otáčajúc na jeden prudký ťah čelom k sebe. Jej bedrá narazia o linku, jej útle, jasne drobnejšie telo je priam uväznené pod tým jeho, akoby jej už teraz odopieral slobodu, akoby jej už teraz kládol medze, ktoré nebude môcť nikdy prekročiť, držal ju čo najbližšie s úmyslom nikdy nepustiť. Oči si vyhľadajú tie jej, prepaľujú ich, kotvia si ich k sebe a bránia jej odvrátiť zrak a pozrieť sa hocikde, okrem jeho tváre. Hlava sa začne nakláňať, pery pootvárať v tom zvláštnom, monotónnom a hlavne tichom povzdychu, vydychujúc teplý vzduch, ktorý sa ich tesnosťou doslova zmiešaval s tým jej. „Neviem sa kontrolovať, keď si tak blízko...“ komentuje sucho, neurčito, avšak istá výčitka v jeho podtóne predsa len rezonuje, ako odstrašujúci príklad následkov každej sekundy, kedy sa jej čo i len dotkne. Až po niekoľkých sekundách celkom pustí jej ruku, podvihujúc vlastnou k jej obličaju, po ktorom jeden, prostý krát zíde hánkami prstov, obkresľujúc palcom pomaly črty jej čeľuste a dokonale vyrysovaných lícnych kostí. „Mala si mi povedať, ak som ti ubližoval.“ Zvraští nepatrne čelom, priam sa topiac v zeleni jej zraku, ktorá ho obklopovala pri každom podvihnutí hrudníka, ktorý sa tak nekompromisne tlačil na ten jej. „Vieš... že to nechcem, pravda?“ vydýchne slabo, konečne sa aspoň na moment odťahujúc od jej očí ku znateľne kratším, hnedým vlasom, ktoré boli na dotyk presne také, ako si ich pamätal, keď sa s nimi už po tisíci krát hral, prepletajúc si v pramienkoch poniekiaľ zamyslene prsty. „Veríš mi, žeby som ti neublížil vedome... cupcake?“ dodá po niekoľkých sekundách spriama, druhou rukou neustále pridržiavajúc jej bok, akoby sa bál, že sa bude chcieť vyšmyknúť jeho zovretiu. Možno to bol len prejav ich staro-nového vzťahu, možno to bolo niečo, čo Kai považoval za správne... nakoľko jeho prejavy očividných citov a náklonnosti neboli vždy ani zďaleka v poriadku, všakže?
Hlboký, naliehavý, potrebný, dravý a nekonečný zároveň – bolo množstvo prívlastkov, ktorými by sa dal opísať jeden, prostý bozk a žiaden z nich by ho nikdy celkom nevystihol. Ten delikátny dotyk dvoch pier, cit, ktorý medzi nimi prebehne a nenávratné prázdno v mysli, ktoré po sebe zanechá. Oči mal privreté, jeho chrbát bol nahnutý nad jej telom, ktoré sal do posledných dúšok, než sa s tichým mľasknutím opäť oddelili. Nezaraditeľný a kompletne arogantný úsmev zmiešaval rysy jeho tváre, ako jej prakticky odprisahal niečo, čo pre ňu do budúcna mohlo aj nemuselo mať až fatálne následky. „Si moja...“ tá sebaistota, dôraz, ktorý kládol na každú hlásku slov,  „a nič a nikto ma od teba neodtrhne. Ani ja sám.“ Nie tentokrát, nie znovu. Nechcel zase úplne prísť o emócie, nechcel sa cítiť tak prázdny.
S pretrvávajúcim úškrnom sa zľahka nahne popri jej postave, berúc si z taniera odkrojený kúsok rajčiny, ktorý začne v momente prežúvať v ústach... ako opätovná, zvláštna eufória len spred krátkeho momentu opäť zaplaví jeho vnútro. „Povedala by si, že mi môžu chýbať aj tvoje raňajky?“ Priblíži sa tvárou k tej jej, krátko ju bozkajúc povedľa kútiku jej pier, než sa od nej konečne odtiahne a pustí tak aj jej telo kompletne zo zovretia, ktorým si ju predtým držal vo svojej blízkosti. „Mal by som ísť nájsť svoje veci... hneď som späť.“ Pomerne hravo na ňu žmurkne, zjavne entuziastickým krokom vychádzajúc z kuchyne do prepojenej obývačky, kde na pohovke nejakým zázrakom a zadosťučinením ležali jeho nohavice, zatiaľ čo tričko sa váľalo kdesi pod stolíkom. Už-už si zapína opasok nohavíc, keď ďalšie, známe pípanie priam udrie do jeho pozornosti, občas skutočne nezdravej potrebe ovládať každú vec na sto metrov, ktorá sa pohne. Slabo prižmúri oči k mobilu, ktorý očividne nebol jeho, spájajúc pery zľahka k sebe a otáčajúc nachvíľu hlavou do kuchyne, akoby sa chcel uistiť, že ho nesleduje. Marcel? Sophia? Cami? Míňali sa mu hlavou mená, ktoré dávali aspoň akú takú pravdepodobnosť, pretrvávajúc po zdvihnutí telefónu len na jednom z nich. Sis. Zreničky sa mu takmer automaticky zúžia, behajúc stále dookola a dookola nad pribúdajúcimi správami, ktoré nielenže dávali až priveľmi dobrý zmysel, ale... nechali ho tam stáť zarazeným, ochrnutým a hlavne zaskočeným z niečoho, čo nečakal. Čo by nikdy nečakal. Máš tú krv? Tak máš tú krv, Davina? Našla si ho v Portlande? Stretla si sa s ním? Si späť? Máš tú krv, Davina? Máš ju? Prsty obkolesia už celkom zbytočné a dopredu zatratené zariadenie, dlaň sa zviera v päsť a celé telo sa začne ešte v tom momente triasť. Tep sa zrýchli a hruď začne zdvíhať v skutočne nepríjemne vysokých obrátkach. Chcel vrieskať, chcel ničiť, rozbíjať... vedela to. Vedela to. A aj napriek tomu... Doslova zatne zuby o seba, div, že sa navzájom neprelámu, otáčajúc sa späť ku kuchyni a tak aj smerom k nej. V zovretí popri tele stále drží jej, za chvíľu nefunkčný mobil, a jeho kroky sú opäť celkom tiché, akoby doslova chcel, aby nevidela to, čo sa blíži, prichádzať. „Kde si bola?“ začne poniekiaľ odťažito, už jasne značiac, že niečo nebude tak celkom v poriadku. „Celý ten mesiac... čo si bola preč. Kde presne si bola, Davina?“ Hlas sa až nebezpečne zníži, zrak doslova ryje diery do toho jej, zaseknutý na jednom mieste, nemôcť sa pohnúť ďalej. Mohla vidieť, že každý jeho sval bol vo vypätí, že každý jeho zmysel čakal na odpoveď, ktorú už poznal s chuťou konečne vedieť, či mu povie... alebo nepovie pravdu.

Všechno, co potřebovala cítit bylo přímo u ní. Jeho paže, které tisknou tělo, co při každém jeho doteku podlehne. Cítí v břiše tanec motýlů, horkost, která se jí vlévá do každé části těla, jemné vibrování v konečků prstech. Tohle je láska, štěstí, spokojenost. Tohle jsou věci, které ji scházely, které potřebovala, a hlavně jí to všechno mohl dát jedině on. Prsty povolí sevření nože a přesunou se na jeho ruku po které mu přejíždí, jako po povlečení ze saténu. Zády, celou svou váhou se o něj zapře, jako kdyby se chystala ponořit do hlubin moře, jako kdyby si lehla do těch nejměkčích peřin, pokryté hedvábím. Neexistují slova na tomhle zatraceném, prohnilém světě, které by definovaly to, jak se s ním cítí. Když ho ztratila bylo to jako kdyby jí někdo vyrval nejenom srdce, ale zničil i její duši. Stála nad propastí a poslední kus povrchu, který jí nad ní držel se lámal a lámal až nakonec...spadla, ale on ji chytil. Vytáhl, pomohl jí znovu dýchat, přinutil ji opět žít.
Zavře oči, protože chce vidět srdcem. Koutky rtů vytvoří linii, které značí nevysvětlitelné štěstí. Hlava se automaticky nakloní na stranu, tmavě hnědé vlasy se přesunou na jednu stranu a odhalují tak něco, na co právě teď nedokáže ani pomyslet. Hruď jí poklesne při hlubokém výdechu, srdce začne uhánět kupředu rychlým tempem a v oblasti břicha se motýlí křídla zatřepotala, díky jedinému, prostému doteku v místě, které je pro ni citlivé. Kousne se pevněji do rtu, snad bojuje s vnitřním pocitem, který ji vede k tomu, aby se ihned otočila a přitiskla rty na ty jeho. Zamručí spokojeně, přičemž přejede několikrát prsty po hřbetu jeho ruky. „Chtěla jsem tě vzbudit...po svém.“ Zašeptá takovým tím provinilým hlasem, že se jí to nepovedlo podle představ, ale tohle je možná ještě lepší. Ponořená do euforie jí na rtech hraje stále rajská hudba až do chvíle, kdy cítí jeho prsty putovat po místech na kterých se objevily stopy ze včerejší noci. Otevře prudce oči a s pocitem nepříjemnosti se prohne v zádech, mírně se od něj odtahujíc, tak, jak jí to jen dovolí. Zavrtí hlavou z jedné strany na druhou a sklopí pohled k nedokončené snídani, co má stále před sebou. „Ne.“ Odpoví jednoduše, polohlasně, ale přesto docela přesvědčivě. Jistě, bolí to, když se na to soustředí anebo si oné místo promne, avšak jinak nepociťuje vůbec nic, nic jiného než jenom odeznívající vzrušení, které úplně nevymizelo ani po těch několika hodinách. Pootevře ústa, aby řekla něco dalšího, aby dokončila to, co začala, ale všechno se seběhne tak rychle, že jí vzduch v místnosti vezme na krátký moment hlas, sílu a jakékoliv soustředění. Nemůže se ubránit krátkému leknutí, když zničehonic stojí tváří v tvář muži, kterému dala všechno to, co nikdy nikomu jinému, který si ji získal.
Vydechne při nárazu na kuchyňskou linku, kolena se mírně podlomí, ale stále dokáže pevně stát. Nebojí se jeho, jenom nečekala tak rychlou reakci. Ústa jsou pootevřená, hruď se na několik sekund zastaví, jak zadržuje dech. Jejich pohledy se znovu setkají, napětí, které mezi nimi vždycky bylo naplní celou místnost, jako kdyby to nikdy nemělo zmizet, jako kdyby to mělo trvat...navždy. Pozvedne bradu zlehka nahoru, možná proto, aby mu lépe viděla do tváře a možná jenom je to důkaz toho, že ať už udělá cokoliv, vždycky bude hrát s ním. Nechá ho, aby se přiblížil, nechá ho, aby ji tlačil do kouta, aby vytvářel nápor na její tělo, zatímco ona se ani o píď nepohne. Topí se v jeho modři, přitahuje si ji k sobě, lehce přimhouří oči, očividně se snaží porozumět tomu, co se právě odehrává a možná by jí to mělo být úplně jedno, dokud ji drží. Protože dokud ji bude držet, dokud tady bude s ní, tak se bude cítit v bezpečí, bude se cítit doma. Plíce nasají horký vzduch vycházející z jeho úst, který se mísí s vánkem od pootevřených dveří balkónu. Vážný pohled je vsazen ve tváři, avšak žádná její myšlenka není negativní, nemá to nic společného s tím, co se v ní odehrává, protože necítí žádnou bolest, ani zklamání, či snad strach nebo obavy. Cítí jenom prosté, jednoduché a trvající štěstí. „Nežádám tě o to.“ Fakt, že má problémy s kontrolou v její blízkosti nejsou žádnou novinkou, ani něčím, co by ji zastrašovalo. Kdy ona sama se kontrolovala? Kdy byl čas, co by s tím neměla problém? Protože od samého začátku s tím bojovala, až nakonec prohrála a nemá sebemenší důvod s tím dál zápasit, ani on ne. Vybrala si ho, takový, jaký je, vybrala si toho psychopata v něm a je ochotná riskovat všechno, jenom proto, aby o něj znovu nepřišla. Omotá ruce okolo jeho pasu, kde si je sepne k sobě a nutí ho tak se o ni opírat. Přivře oči při jeho doteku, vydechne všechno, co ji tížilo na hrudi a koutek rtů ucukne, když zase otevře oči a zadívá se do těch jeho. „Ty jsi mi ale neubližoval...“ Odpoví mu poněkud nechápavě, protože stále nerozumí tomu, proč si to myslí. Ano, udělal jí modřiny, ne jednu, ale takhle to nevnímala a celý ten čas, co spolu prožili byl jeden velký sen, který se opravdu stal. Pohladí ho po holé kůži na zádech, kterou jistě hřejí paprsky slunečního světla, co proniká každou odbíjející minutou více a více do místnosti. Těžce si povzdychne. „Neublížil si mi. Myslíš si, že to něco znamená? Dobře...znamená to fakt, že chceme jeden druhého a to hodně.“ Zakončí tak jeho obavy, alespoň v to doufá. Nechce si kazit dnešní ráno, nechce, aby myslel na to, že ji ublížil, chce, aby v něm ještě přetrvávalo všechno, co tam před několika hodinami bylo a co je tam stále. Zbožňuje to, to, jak si pohrává s jejími vlasy, jak mu imponují nějakým způsobem, který asi těžko pochopí a vlastně se ani nesnaží. Povolí sevření, zvedne ruce k jeho tváři, kterou lehce uchopí tak, aby se jí nepřetržitě díval do očí. „Věřím ti, a kdyby se mi něco nelíbilo, řeknu ti to.“ Postaví se na špičky, přiblíží se rty k těm jeho a vydechne všechen vzduch z plic, přičemž zašeptá. „A na té noci se mi líbilo všechno.“ Přejede svými rty po těch jeho, než na ně toužebně přitlačí. Neví, jak dlouho to trvalo, možná zlomek sekundy, možná několik vteřin, ale pokaždé, co ho políbí není to jako kdyby se svět zastavil, ne je to jako kdyby hodiny šly pozpátku, jako kdyby neexistovalo nic kromě nich dvou. Odtáhne se, ale než stačí vyhledat jeho pohled, všechno se znovu zamlží. Jsou jako dvě siluety zapadající do sebe, jako dva magnety, které se přitahují póly natolik, že je nelze oddělit, jsou jako pyramida a oni dva tvoří základní kameny, které ji drží pohromadě. A to všechno se já vyjádřit i v jednom spojení rtů, v jediném doteku. Ruce putují po jeho ramenou, zádech a pročesávají každý záhyb jeho dokonalého těla. Sevře mezi zuby spodní ret a s úsměvem se nahne tělem mírně dozadu, když mu naslouchá. Povytáhne pravé obočí nahoru, snaží se hledat v jeho slovech humor, či pobavení kterým přímo oplývá, ale nic z toho tam není...ne, tohle myslí vážně, tohle je fakt, který nemůže zakrýt, něco, co si sama přivodila a s čím vlastně počítá, jenom si úplně nedokáže ještě představit, co všechno slova „Jsi moje“ obnáší. Jedno je jisté, upsala se ďáblu, prodala svou duši a není cesty zpět. Říká se, že člověk si má dvakrát rozmyslet, než něco udělá...ona nepřemýšlela, spadla do toho a nelituje. „A ty?“ Položí ruce na jeho boky, které pevněji svírá. Jsi můj? Poví vážně a nekompromisně. Ano, tentokrát ho žádá o odpověď, protože to chce vědět. Je jí oddaný stejně tak jako on si to žádá u ní? Protože pokud by jen na okamžik zaváhal, pak by s velkou pravděpodobností nastal spor. Chce mít tu jistotu, že ji patří, že tady vždycky bude a že v případě, kdy by se někdo postavil do jejich cesty má plné právo na to danou osobu zničit. Uhne tělem do strany, aby mu tak dala prostor, přičemž si založí ruce na hrudi a usměje se sebejistě, a pobaveně. Otevře ústa, aby se vyjádřila, ale namísto toho je jen našpulí při krátkém políbení, jako kdyby mu to oplácela. Přenese část své váhy na druhou nohu. „Ano, protože jsem jediný člověk, který dokáže vyhovět tvým přehnaným požadavkům, a přitom po tobě něco nehodit.“ Provokativně se usměje, rukami se zapře o kuchyňskou linku, když ho tak pozoruje. Úsměv jí rozjasňuje tvář, oči propalují jeho polonahé tělo, které ji odvádí myšlenky tam tam. Nakloní hlavu na levý bok, načež nakrčí nosem a zatváří se trochu ublíženě. „Opravdu musíš? Protože mně tento pohled naprosto vyhovuje.“ Řekne zřetelně a v tu chvíli se otáčí ke kuchyňské lince. Krájí poslední zbytky zeleniny, kterou odloží do misky a začne uklízet nepořádek, co tam za tu chvíli nadělala. Po celý čas nevnímá pípání mobilu, ani jeho vibrace. Chce to ignorovat, alespoň pro dnešní den, může si snad dovolit moment klidu, ne snad? Nechce si kazit všechnu tu spokojenost jenom tím, že za jeho zády dělá něco, co by se dalo v další sekundě zničit.
Ta otázka je jako ostří nože, které se pomalu zarývá do masa, jeho špička se kroutí z jedné strany na druhou a pomalu rána začíná krvácet. Sklopí pohled k desce, na které krájela zeleninu a pohled upře na čepel nože ve které vidí svůj odraz. Hnědé oči jako kdyby nabraly černou barvu, jako kdyby temnota a strach zatemnila všechno, co zářilo. Nadechne se zhluboka snaží se nedávat na sobě znát jakýkoliv pocit nejistoty. „Potřebovala jsem odtud odejít a zařídit si něco.“ Odpoví tónem, který za sebou zanechává stopy tajemna, vlastně mu neřekla nic, neodpověděla mu. Otočí se k němu a stačí jediný pohled na něj, aby věděla, že může říct všechno...protože on už to věděl. Sjede pohledem na svůj mobil, který držel v ruce. Co viděl? Kdo jí psal? Byl to Joshua nebo snad Liv? Je to Cami a míří sem, aby se přesvědčila o tom, že uspěla?  Nebo se o ni bojí, že se jí něco stalo a během pár vteřin se tu objeví starostlivý Marcel a všechno se zhroutí jako domeček z karet? Následuje další hluboký nádech. „Víš to.“ Tvář zkamení, přestane předstírat, že byla na nějakém výletu, kde se snažila najít samu sebe a podobné řeči, kterými by ho normálně nějaký čas krmila, než by uznala, že musí říct pravdu. Teď ta pravda nastala a je jenom jedna. Není příjemná, ne pro něj, ani pro ni...ale to se stalo, stalo se a ona se musí postarat o heretiky, ať už s tím souhlasí nebo ne. Postoupí k němu o dva kroky blíž, avšak stále udržuje mezi nimi nějaký prostor. Nebojí se ho, bojí se jenom toho, že ji nenechá nic říct, vysvětlit. „Vrať mi mobil.“ Natáhne k němu nekompromisně ruku. „Potřebuji ho.“ Stáhne ruku zase k tělu doufajíc, že ho alespoň odloží. Ve tváři není nic, co by nasvědčovalo tomu, že pravda je jiná, než jakou očekává. „Řeknu ti...všechno.“ Poslední slovo vysloví rázně, aby mu tak naznačila, že je toho mnohem víc, než si dokáže momentálně představit. „A doufám, že mi dáš stejnou šanci, jako já jsem dala tobě, ale jedno musíš vědět už teď...“ Postoupí zase k němu blíže, tentokrát mu dává pohledy, které naznačují, že to, co se chystá říct je upřímné a pravdivé. „Nikdy bych ti neublížila, nikdy bych ti to neudělala.“ Ne, neposlala by ho nazpět, on nebyl součástí plánu, ne pro ni.

Jedny dvere sa zatvárajú, aby sa druhé mohli otvoriť. V jeho prípade sa zatvorili všetky, zabuchli a uzamkli kľúčikom, ktorý už niekde dávno stratil, alebo naň prosto len zabudol. Zabudol na pocity, na emócie... na to, aké to bolo niečo, hocičo, cítiť. Len zbesilá túžba po pomste, krvi a smrti ho poháňala na každom kroku, chlad ho obmýval za každým rohom a prebodával jeho telo tisícami ihiel zmrznutých na kosť. Tiene sa zakrádali za jeho chrbtom, vrčiac a vrieskajúc stále hlasnejšie a hlasnejšie, než napokon nebolo úniku, nebolo cesty späť. A jediné dvere, ktoré zostali otvorené dokorán, jediné, na ktorých ešte záležalo, boli dvere práve k nej. Svetlo, ktoré sa z nich rinulo, bolo jasnejšie než hociktoré iné a zvuk pekla, hlas tieňov a večných plameňov zatratenia, na ne nedočiahli. Nemohli prejsť cez prah, pretože by sa pominuli, rozplynuli v tom, čo ich tvorilo – ničota. Tá vždycky bola a bude jeho samotnou súčasťou, jeho vnútrom, ktoré bolo tak veľmi pomýlené, zvrátené od počiatku, od momentu, kedy prvýkrát uzrel jas sveta a odlepil svoje kryštálovo-modré dúhovky do temnoty. Až dnes, dnes po dlhom čase a nikdy potom, nikdy predtým, sa necítil rovnako. Necítil všetky tie malichernosti, ktoré trápili bežných smrteľníkov, necítil všetky tie pochybnosti, úľavu, hanbu, šťastie a strach. Bola to zmes, jeho osobný balíček a skrinka, ktorej sa ešte nikdy ani nedotkol, nesiahol na ňu prstami a neplánoval do nej nazrieť, pochopiť a vidieť, čo je dnu. Bolo to ako keď bdiete, nemôžete spať, nemôžete dýchať, nemôžete piť ani jesť, na ničom z toho totiž nezáležalo, pretože pocity potreby nemohli byť ani zďaleka tak silné, tak ohromujúce ako to, čo vnímal práve teraz.
Rukami sa zachytával kuchynskej linky, nenechávajúc jej žiaden priestor na únik, na pohyb, na pochybnosť. Dievča s gaštanovými vlasmi, ktoré práve uväznil medzi svojím stavaným, mohutným telom a drevenou doskou, patrilo a vždy bude patriť jedine jemu. Vždycky si ju zoberie, vždycky dostane presne to, čo chce, nech sa už bráni, strácha a nenávidí ho akokoľvek moc. Vždycky ju nájde, nedovoliac nikomu, aby na ňu siahol, aby si ukradol to, čo dávno svojho vlastníka malo. Oddala sa mu dobrovoľne, oddala sa mu celkom a úplne, vediac, že už nikdy nebude cesty späť. Minulosť už mesiace vzad zbúrala všetky mosty a cez rozbúrenú hladinu ľadovej rieky nemohlo byť úniku. Mohla len skočiť, skočiť z útesu a stratiť sa už navždy. Čierne zorničky sa mu zúžia, oči akoby nabrali ešte väčšej intenzity, farebnosti. Modrá sa zmiešavala s temnotou vytvárajúc sladkú ukolébavku, potešenie, radosť i maniacku apatiu, atrakciu. Každý jeden rys, každý záhyb a každá nesymetria jej tváre, jej nosa, jej pier, očí, ktoré hľadeli do tých jeho. Akoby k sebe boli pripútané magnetom a nemohli sa nikdy rozdeliť. Pomaly, nebezpečne a vypočítavo sa k nej začne skláňať, nikdy neuvoľňujúc zovretie svojich rúk z linky. Rúk, ktoré ju obklopovali z oboch strán, tiesnili i nedávali jediný moment slobody. „Well...“ vydýchne jej potichu popri sánke, popri kľúčnej kosti, ktorá sa napínala pod jeho bradou. Pod jeho perami, ktoré si tak moc potreboval navlhčiť, no ústa boli vyprahnuté, suché. Patril i on jej? Bezpochybne by pre ňu urobil mnohé, bezpochybne v jeho mysli, v jeho zraku, v celej jeho psychopatickej bytosti teraz nerezonovalo nič, okrem nej. Miloval ju, ako to preňho len bolo možné, potreboval ju a vlastnil ju. Posadnutosť? Možno. Ale bolo to vôbec dôležité? Jeho hlava sa začne postupne odťahovať späť, akoby na ňu chcel vidieť. Akoby znovu potreboval prečesať každý detail jej tváre, potreboval cítiť jej horký dych na tej svojej. „I need to think about it for a bit.“ Kútik pier mu poputuje zľahka nahor v akomsi maniackom úškrne, ktorý zmizne tak skoro ako sa objavil. Nedal jej nič, nedal jej odpoveď, nedal jej pocítiť to, čo ona jemu a čo tak veľmi chcela, žiadala. Nemohla ho nútiť, nemohla s ním manipulovať, či očakávať, že jej tu vyleje svoje prehnité srdce na dlani a obaja si ho dajú k večeri.
Paže mu pomaly ochabnú a skĺznu z dosky. Tvár sa mu nakloní do strany a končeky ebenových vlasov prevísajú rozhodené do všetkých strán. Bola to výzva, pobavenie a naprostá provokácia, ktorá z neho sršala, ktorá sa dostávala priamo k nej a s ktorou na ňu bez hanby, bez jediného kúska ostychu, hľadel. Než sa pomaly odtiahol, než sa jej obrátil bokom a jeho zrak upútal prestretý stôl pripravený na ich spoločné raňajky. Na niečo, o čom po návrate zo svojho osobného pekla tak rýchlo a bezprostredne zabudol. Akoby sa to ani nikdy nestalo, akoby toto peklo nebolo niečím odlišné, menej pálčivé, menej plné trpkosti a utrpenia. Tvár sa mu na okamih zvraští, plné pery zopnú v úzkej línií, ktorá viac nevypovedala ničomu až do momentu, kedy sa k nej znovu obráti. Momentu, kedy sa jeho vnútro v jedinej stotine zaplaví šťastím, ktoré predtým nepoznal. Šťastím, ktoré si bol dostatočne istý, bolo len nejakou mimozemskou entitou ukliesnenou v jeho tele, v obehu jeho krvi, ktorý sa spomaľoval a zrýchľoval zároveň. Letmo a hravo na ňu jedným okom mrkne, nevenujúc jej slovám žiaden komentár. Oh, yes indeed. It was only and only her, who could meet his excessive demands, requirements. Nobody else ever could. Nobody else got even close to the fucking iceberg. Ona mu rozumela a on chápal ju, vedel, čo ju robí slabou a čo naopak silnou. Vedel, že čarodejnica zo Sklizne, ktorá pred ním stojí dnes, už dávno nie je tá istá, ktorú si vyhliadol v bare, ktorú chcel zmanipulovať a využiť. Teraz bola silná, a on si tak rád hovoril, myslel, že to práve vďaka nemu. „Oh, sweet-sweet child of mine...“ vydýchne do priestoru ešte sa na moment zastavujúc pred vchodom do obývačky, prakticky recitujúc názov piesne starej, rockovej skupiny, „you are going to see it every single day from now on.“ Venuje jej posledný, laškovný pohľad, než sa poberie nájsť aj niečo iné, než boli len jeho boxerky, ktoré boli doposiaľ to jediné, čo zakrývalo akúkoľvek časť jeho tela. Videl tie jej malé, sladké pohľady. To jej neškodné zazeranie, ktoré mu tak imponovalo, privádzalo krv do žíl v horkokrvnosti a prívale energie, vzrušenia.
Navliekajúc si poslednú časť oblečenia a zaťahujúc kožený, čierny opasok okolo tónovaného pásu, jeho zrak spočinie na neustále pípajúcom zariadení, ktoré však nepatrilo jemu. Zariadení, ktoré ho otravovalo a posúvalo sa vo vibráciách na konferenčnom stolíku, berúc si akúkoľvek jeho pozornosť. Našpúli perami a na okamih sa ohliadne za Davinou, ktorá bola ešte stále zaneprázdnená v kuchyni, dávajúc mu tak možnosť nepovšimnuteľne nazrieť do jej súkromia, do niečoho, čo by snáď mohlo byť privátne. No preňho nič nebolo tajomstvom, pred ním nič nemohla skrývať, pretože to vždycky zistí, vždycky si to nájde a vytrhne zo svojho úkrytu. Pomaly sa nahne ku jej mobilu, ktorý pozdvihne dohora a palcom ťukne do stredného tlačíka, sledujúc ako sa obrazovka rozsvetlí. In that very moment, nobody could stop him or tell him anything, because he just simply wouldn’t listen, simply wouldn’t calm down. Niekto, komu veril. Niekto, na koho sa spoliehal, koho miloval a ktorému dal to, čo ešte nikomu. Niekto, kto ho vykúpil, kto ho chcel, kto ho konečne po všetkých rokoch kládol na prvé a jediné miesto... niekto, kto si ho vybral. Jeho. Tú čiernu ovcu rodiny, ktorá navždy zostane v zabudnutí, ako všetky fotky, všetky spomienky, každá jedna vec z jeho detstva, ktorú jeho otec odstránil, ktorej sa zbavil hneď potom, čo ho strčili do samotného pekla a odsúdili na večnosť. Ten niekto, ona, šla za jeho otcom, šla za mužom, ktorého nenávidel, ktorý z neho spravil monštrum, beštiu a psychopata poznačeného na celý život. Šla za ním si zobrať tú jedinú vec, ktorá ho mohla dosť späť, ktorá sa ho mohla opäť na večnosť zbaviť. Oči sa mu priam zarezávajú do otázok, do slov jeho milovanej sesternice, ktorá bola rovnako tak vymedzená na jeho pominutí ako dievča, ktorému doposiaľ dôveroval. Aspoň sa o to teda snažil. Samozrejme, ak by ho poslali späť, nemuseli by ho zabíjať, a teda z Cami by sa nemusel stať upír. Zovrie telefón v drvivom stisku päste, zatínajúc zuby do seba, div sa neprelomia navzájom.
Všetko šťastie bolo preč, nahradila ho absolútna vyprahnutosť, prázdnota. Akoby sa zo všetkého lusknutím prstom stalo nič. Akoby všetko, čo mu malo zostať bola len začínajúca, stále viac a viac sa približujúca hrôza. Približujúca zlosť a naproste šialený záchvat amoku, ktoré triaslo celým jeho telom. Triaslo v kŕčoch, triaslo ovládaním, ktoré dávno pošlo tam tam. Tiché kroky vystrieda tvrdí, však stále takmer nečujný hlas. Ostré slová mohli rezať jej uši, rezať jej hebkú kožu a mäso, než z nej nezostane nič, lež potrava dravým vtákom. Videl ako zviera ten nôž, ako naň hľadí, stále sa k nemu neotáčajúc, stále sa mu nepozrúc do tváre, ktorú bola schopná tak perfektne opantať, hrať s ňou hry, ktoré nemohla vyhrať. Miestnosťou sa ozve jej hlas, ozvú slová, ktoré nútia privrieť jeho potemnelé oči, nútia ho vydýchnuť. „Arrange something, huh?“ Celé jeho telo stálo za jej chrbtom v napätí, v akomsi nevydarenom pokuse dýchať, pokuse ovládať sa. Až do okamihu, než sa neobrátila. Než sa jej zrak nevpíjal do toho jeho. Avšak modrá sa zmenila na uhlík, zmenila na bláznovstvo a kompletnú pomätenosť. „What exactly were you arranging?“ V jednej sekunde sa všetko zmení, v jednej sekunde sprudka vyštartuje priamo naproti nej, na ňu, k nej. Mohutná, vysoká postava sa priam týčila nad tou jej, nad jej telom, ktoré nebolo ničím, lež krehkou schránkou, tak ľahko rozdrviteľnou, zašliapnuteľnou. Zastaví sa len niekoľko centimetrov pred ňou, stále jej dávajúc akýsi minimálny priestor, dávajúc jej chvíľkovú slobodu. You know. A to je všetko, čo mu stačilo. Stačilo, aby vedel, že všetko, čo si myslel, je pravda. Že ho podrazila, predsa len bodla priamo do chrbta, rovnako tak, ako ho vtedy nechala zomrieť a nikdy sa neobzrela späť. Bolo aj všetko ostatné klamstvo? Nalákala ho sem, chcela ho zviesť, zmanipulovať, aby ho napokon mohla skopnúť priamo na kolená? Myšlienky sa mu zmývajú dokopy, pocity tlačia na jeho sánku, ktorá je pevne zaťatá v jednej pozícii. Bolo toho príliš, bolo toho moc. Ani nepočul jej ďalšie slová, ani nevnímal, keď ho žiadala, aby jej vrátil mobil, ktorý už tak či onak bol pravdepodobne nefunkčný. Zmiešavalo sa to v ňom a on nemohol vidieť, nemohol dýchať, prepadal ho záchvat, úzkosť a smrteľný hnev, nenávisť. Jediné čo vnímal, bola jej stále narastajúca blízkosť, tón hlasu, ktorý sa ho snáď snažil upokojiť, ktorý sa k nemu snažil prehovárať. No na ničom z toho dlhšie nezáležalo, pretože Malachai to dávno stratil. Ruky sa mu začnú triasť, paže zdvíhať nahor. „What the hell you want to tell me?“ Spraví jeden náhly kroky naproti nej. „You went to my father, you went to him to take the only thing that you need to put me back to my personal misery.“ Doslova na ňu zasyčí, než natiahne ruku do strany a celou silou šľahne jej telefón o stenu za jej chrbtom, nevedno, či mieril na ňu alebo nie. Nevedno, čo ju chcel zasiahnuť, či jej chcel a potreboval tak veľmi ublížiť. Cítil to. Cítil toho psychopata v sebe, ktorý tak veľmi túžil po jej krvi. „Too bad.“ Podvihne obočím na zlosťou zvraštenej tvári. „Don’t let your fucking hopes up. I know I never should’ve.“ Precedí, než sa zrazu pevne zachytí za spánky nadol povisnutej hlavy, zatínajúc zuby a pevne privierajúc viečka v bolesti. Tá však nebola fyzická, ale mentálna. Monštrum v ňom kričalo, dralo sa na povrch a chcelo ničiť, chcelo ničiť všetko, čo mu malo prísť pod ruku. Chcelo ničiť ju. „Shut up...“ pošepne sprvoti potichu, takmer nečujne, akoby ju snáď varoval. Nikdy by mu neublížila? Komu si myslela, že to cpe? Nebol tak naivný ako ona. Všetko ovládanie sa rútilo z útesu a dopadalo na vyschnutú zem, kde už dávno nebola žiadna voda, žiaden život. „Shut up!“ Zrazu sa vystrie a začne v rýchlosti približovať priamo k nej, nútiac ju ustúpiť, nútiac ju v strachu cúvnuť a naraziť chrbtom do kuchynskej linky. „Shut the fuck up!“ Mohla vidieť ako sa trepal, ako sa každá jeho časť, každý jeho nerv zachvátil v plameňoch. Miniatúrne kvapky potu pomaly posiali jeho čelo, telo sa otriasalo, hmýrilo, akoby malo v každej sekunde vybuchnúť. „You went to my coven after everything I’ve told you! You went to him. To him!“ Vykríkne na ňu, zavrčí, zvreskne ako jeho paže, jeho holé päste narazia do drevených dvierok s pohármi len pár milimetrov od jej hlavy. Len pár milimetrov od toho, aby udrel ju. Kosti prerazia drevo, akoby snáď bolo papierom, nechávajúc v ňom dieru. „How could you!“ Pokračuje v tvrdých nárazoch prakticky rozbíjajúc celé dvierka a všetky poháre, z ktorých teraz boli len krvou pokropené črepiny lietajúc všade okolo nich, pričom Davinu drží uväznenú v strede toho všetkého. „How the fuck could you?“ Zrazu sa zastaví. Prsty mal dorezané do kostí, do mäsa, ale on žiadnu bolesť necítil. Necítil nič, než amok. Nahne sa nad ňu, díva sa jej do očí. Do tých zelených dúhoviek, tak intenzívnych, tak magnetických, tak perfektných. Cítil sa ako zranené zviera, cítil tú zradu, bolesť... oči mu začnú sklenieť, no žiadna slza z nich nevyjde, pretože ju nenechal. Nemohol nechať. Ruky sa znovu zdvihnú a tentokrát ju uchopia za paže v pevnom, kliešťovitom a drvivom stisku. „Answer me!“ Zatrasie ňou, držiac celú jej bytosť, jej telo, akoby ho chcel zničiť, rozdrviť pomedzi prstami, ktoré sa zarývali do jej tenkej kože, nechávajúc bolestivé značky.
Jeho stisk stále zosilňoval, tlačiac na ňu, nedávajúc jej možnosť úniku, možno ju doslova vyzývajúc k tomu, aby použila svoju mágiu, aby sa zachránila, než bude neskoro. Mohol ju cítiť, mohol by ju nasať a jej útle telo by nebolo viac ničím, než prázdnou schránkou. Zrazu sa zastaví, jeho kosti zmeravejú, zostanú v úplnej paralýze. Pery sa pootvoria, no nič z nich sprvoti nevyjde. V očiach sa zablysne akási ľútosť, hanba, no v druhej sekunde znovu zmizne. Sprudka ju pustí a začne sa pakovať dozadu, začne ustupovať, akoby sa blížilo niečo zlé, niečo nenávratné. „I need to go.“ Precedí zmätene, zadychčane, presvedčený tým, že ak mu v okamžiku nezmizne z očí, urobí niečo, čo by možno navždy ľutoval. Čo jej sľúbil, žeby už neurobil nikdy. „I need to go before...“ vydýchne a na sucho prehltne, ani to nedokončujúc. Zrak sa vyhýbal tomu jej na všetky míle, nevenoval jej jediný pohľad, pretože sa bál, že sa znovu zlomí. V rýchlosti sa otočí a rezkým krokom doslova zuteká z toho bytu, zuteká od nej nechávajúc dvere za sebou dokorán otvorené.

I za těmi nejtemnějšími mračny pokaždé vysvitne slunce. Nezáleží na tom, jak hustá temnota vás obklopuje, tahá k sobě do pevného sevření. Sluneční paprsky si vždy najdou svou cestu skrz černočernou oblohu. Někdo tak nebezpečný, nepředvídatelný, a ještě donedávna zcela prázdný byl pojítkem k jejímu osobnímu štěstí. Zvláštní? Šílené? Směšné? Možná všechno dohromady, a přesto v konečném závěru tak opravdové, tak čisté. Hledala definici vlastního úspěchu po mnoho let. Myslela si, že když bude uctívána, statečná a nebojácná bude výjimečná, a to ji přinese všechno po čem mohla dospívající dívka toužit. Výjimečná opravdu byla, ale nezapsala se do listů historie jako někdo opěvován, někdo, o kom se budou psát písně, a i za dalších sto let vaše jméno bude znít v hlasech lidí jako hrdinská legenda. Ne, ten post, který ji byl udělen znamenalo sžít se s oslovením vyvrhel, vězeň a patetický blázen. To byl odkaz, který nesla na ramenou. Tíhu břímě cítila každým nádechem, každým krokem a každým probuzením. Přesto v krveprolití a zradě našla něco tak čisté jako je láska. Tam, kde by ji nikdy nehledala, nikdy se po ní nepídila a nesnila. Možná to je důvodem, proč třpytí se silněji než všechny drahokamy světa. Je to neutichající touha, která rány nevnímá. Je to tlukot srdce.
Všechno, co mu kdy mohla nabídnout byla ona. Její tělo, mysl a srdce, které pracuje pod tíhou jeho jména. Podmanit se jeho sevření je to nejjednodušší čemu kdy musela čelit, protože se mu odevzdávala každým dalším nádechem dobrovolně. Chtěla se schoulit v rukou vraha u kterých si byla jistá, vlastně dokonce přesvědčená, že jako jediná bude v bezpečí, a to jí stačilo. Nepotřebovala nic jiného, potřebovala jenom jeho dech a příslib vepsaný v oceánově modrých očích. Byly jako laguna, do níž vstoupíte jednou a pohltí všechno, čím jste, co představujete. Už navždy budete cítit tu chuť na kůži a nikdy nic dalšího nebude dostatečné, úplné. Hledání mělčiny nemělo smysl a už i tak pro dívku s kaštanovými vlasy bylo příliš pozdě. „No, you don't.“ Ta věčná dráždivost, která spájela kompatibilní atomy jejich těl a duší byla přesvědčená o pravdě. Všechno to vzrušení v konečcích prstů vysílá jemný elektrický proud do jeho těla, když jemně s nimi přejede po hladké, dokonalé kůži. Nepotřebovala o tom přemýšlet ani na jediný moment, jelikož věřila vlastnímu úsudku. Zatímco sbírat slova od její maličkosti je pro něj potřebné a pro ni nevyhnutelné, tak v opačném případě ji stačí jenom tak málo. Stát v opojení dychtivosti, krást chuť hedvábných rtů a spojit těla v jedno. Nebyla už tou naivní holkou, která věřila pouze slovům, ale kladla důraz na činy. Jeho neúprosné a neukojitelné já si ji vyhledalo nehledě na to, kde bude a jak dlouho hodlá vzdorovat. Vždy se pro ni vrátil, vždy stál na pomyslných schodech s odhodláním získat si ji zas a znovu. Ať už to byl psychopat v něm nebo jeho skryté já. A ona ho nechala, otevřela dveře pokaždé a nechala ho vstoupit dovnitř, nikdy nelitující vlastních a možná i sebedestruktivních rozhodnutí.
Celý ten čas ho pozoruje s širokým úsměvem na rtech, který je podnícen šimráním motýlích křídel v břišní oblasti. Noc, kterou prožili a ubíhající přítomnost je to nejupřímnější, co mu kdy ze sebe mohla za uplynulý společný čas dát. S hlubokým nádechem a rychlým pohlédnutím na odhalené tělo se otočí nazpět ke svému, již celkem zapomenutému pracovišti. Kde přesně to skončila a co chtěla udělat ještě před tím, než ji příjemně vyrušil? Sevře spodní ret mezi zuby při myšlence, která se ubírá k jeho těsné blízkosti a naléhavosti vzít si všechno, co mu náležitě patří a co mu přinesla sama na stříbrném podnosu. Přenese část váhy těla na levou nohu, když pravým nártem mne svalovou část lýtka, jako kdyby jí tam něco dráždilo. Prsty obkreslí rukojeť ostrého nože, který znovu začne plnit svou kuchyňskou úlohu, zatímco nahne trup mírně dopředu v krátkém zvonivém uchechtnutí. Čas, který měli jeden pro druhého se neobešel bez poznávání se. Nehledě na to, že se nikdy neostýchal dát najevo, co chce v daný okamžik. To mohlo znamenat i hudbu a oblíbené interprety, a právě proto jeho počáteční slova jí nejsou ani zdaleka cizí. Kupodivu k tomu v tomhle příjemném ránu neměla žádnou poznámku. I tak by stejně nevyhrála, očividně. To neznamená, že neměla ráda se o to pokoušet zas a znovu. Byl to jejich pohyb figurek na plátně, které sami naaranžovali a vytvořili vlastní pravidla až to došlo do bodu, kdy si uvědomili, že žádné neexistují. „It sounds like a promise to me.“ Trhne hlavou do boku, aby si získala pozornost. Vlasy zakroucené v konečcích sjedou po rameni až na záda. Ústa jsou pootevřené v provokativním úsměvu, kterým chce neskrývaně dráždit každou jeho buňku v těle. Mělo ještě vůbec smysl pokračovat v rutině, kterou zavedli ve vězeňském světě, když jediné, co opravdu chce je položit se do měkké matrace a cítit tření nahých těl? K vyslyšení nevyslovené prosby nedojde, možná i vlastním přičiněním, a právě proto přesune pozornost pod ruce, které pokračují ve výtvoru.
Tak moc je soustředěná na jeho přítomnost a citové opojení, že mozkové buňky ani jednou nezaregistrují vibrace či slabé oznámení textové zprávy. Nemyslí na zpoždění, kterým u nejmenovaných lidí mohla vyvolat značnou paniku, když na několik dalších hodin byla zcela nepřístupná. Pravda je, že nepočítala s ničím, co v minulých hodinách proběhlo. Plány, kterými byla pověřena plynuly kompletně jiným směrem a ona si na ně nevzpomínala. Lépe řečeno nevzpomínala si na ně do chvíle, dokud nezazněly první ostré tóny. Varování, které přicházelo neslo s sebou příval nouzového jednání, ale pravda je, že jediné, co dokázala bylo stát nehybně na místě. Byla přikotvena vlastní tíhou těla a výčitek, které znenadání zaplní celý nervový systém. Systém, jehož světýlka vyhasínají, blikají v nepravidelných intervalech a všechno selhává. Hroutí se nezastavitelnou rychlostí jako dominový efekt a ona není schopná ho zpomalit, natož zastavit. Neuvědomuje si, jak moc křečovitě svírá nůž před sebou v přívalu strachu a nechutenství. Žaludek sevře dlaň, která ji nutí k dávícímu reflexu. Sucho zaplní ústa a neprahne po ničem jiném než jediné kapce vody, jediné záchraně. Snaží se kontrolovat stejně jako udržet vážnou, ale neprovinilou tvář. Tvář, kterou k němu vzápětí obrátí, a i když nasadí masku, tak zelené oči s modrým nádechem vysílají jasný vzkaz. Lítost a strach se spájí v jeden celek, který tvoří obraz jeho přesvědčení, pravdy, kterou v hloubce poskvrněného srdce nechce slyšet, přesto se bude dožadovat. Ruce zvedne k pažím, které obejme, aby zakryla první náznaky třesoucího se těla. Všechno, co ji ještě dělalo šťastnou se proměnilo v čisté utrpení. Otevře ústa v nádechu a žíznivé tužbě podat jakékoliv vysvětlení, které by ho přinutilo neudělat něco pošetilého, něco zničujícího pro všechno nové, co začali. V čistém ohromení nedokáže reagovat racionálně, vlastně nedokáže reagovat vůbec. Zůstává stát přimrzlá na tom samotném bodě, jako kdyby nějaká cizí síla ji tlačila k povrchu zemského. Smysly absolutně nekoordinují s myšlenkami, které se snaží vyslat jako signál k určité reakci, obranné reakci. Namísto toho nechá riziku volný průběh a ví, že jí to bude osudným, stejně jako v minulosti, stejně jako teď. Tenkrát ale oplývala nepředstavitelnou mocí, odhodláním a žádnou střední cestou, ale dnes? Nemůže, nechce a nedokáže to. Nedokáže ho násilně zastavit a on to ví. To je jeho sázka a další výhra nad tou částí, která navždy zůstane prostomyslnou holkou z půdy. He knew, in the very first moment. There are no words needed that can justify her actions. That was the painful, unbearable truth. Zelené oči ho přímo prosí, žadoní o to, aby ji poslouchal, aby jí dal tu šanci. Šanci, kterou i ona sama v jeden moment pohrdala, přesto vždycky zůstala. „Not you, THEM! Never you.“ Hlas se jí třese ve zvýšených tóninách. Nedokáže to kontrolovat, nedokáže to držet nazpět a být malou holčičkou, která se neumí bránit, stát si za vlastním slovem. To už věděl od hřbitova, že všechno, co v ní poznal na začátku smetla ze stolu stejně snadno jako přebytečný prach. Nechala to ležet na samotném dnu prohnilé minulosti se záminkou se nikdy neohlížet nazpět a vstát každý den s novou, lepší a silnější verzí sebe samotné. Se silným skřípotem zubní skloviny o sebe, skloněním hlavy a hlasitým krátkým zděšeným vřískotem zaujme rukami defenzivní pozici. Snad proto, že někde uvnitř byla přesvědčená o agresivním napadení ve stejný moment, kdy se rozhodl zničit její způsob komunikace mezi těmi, kteří jí ještě zbyli. „What is wrong with you?“ Zašeptá tence po jeho výlevu. Vpíjí se mu pohledem s opatrností a neuvěřením zároveň. Zbláznil se? Opravdu ztratil veškeré rozumové vnímání? Nezáleží ji na ledabylém telekomunikačním prostředku. Jediné, co ji zajímá je on a její zoufalý pokus o jakékoliv vysvětlení. Ačkoliv bez žádného uspokojení, přesto musí zvýšit hlas, aby ji poslouchal. „How can you say this?“ Konečně stáhne ruce podél těla a s bolestivě svraštěním obočím k sobě pokračuje. „Yes, I met him because I had to! It was the only way how to send those toxic people back which you brought into our home!“ Nezáleží jí na tom, jak silnou agónii cítí, jak moc si přeje, aby vyslyšela každou beznadějnou žádost. Úspěšně ignoruje zdrcující slova a neuvědomuje si, jak moc probouzí k životu tu část, která ho dělá vším, čím opovrhovala a proti čemu tak urputně bojovala. „They are a plague not just to this city, but to you. The hell with the whole French Quarter for all I care. You were never a part of it because I wouldn't allow it. Please, please just,“ v ryzím zoufalstvím se podlomí hlas a oči zaplní průhledná tekutina. Paprsky slunce se odráží v jejich lesku, který velmi jistě brzy povolí. „, just listen to me. Please.“ Musí naléhavě žádat, jako kdyby to snad mělo něco změnit, jako kdyby to mělo zmírnit vztek, který bedlivě sleduje každou další odbitou vteřinou. Stojí na samotném prahu psychického zhroucení a není si jistá, jestli bude natolik silná padnout, vstát a rány zahojit. V krku cítí rozžhavenou železnou tyč, která nutí útroby kroutit se ve vlastní bolesti. Zničehonic si uvědomí, že všechno to krásné bylo jenom sen, co ráno rozpustil nový příchod dne. Doplatí na to, že ano? Vyzvedne si cenu za neústupnost a pošetilost. Couvá každým dalším možným krokem do neznáma. Dlaně se snaží najít cokoliv čeho by se mohly uchopit, jako kdyby potřebovala jakýkoliv předmět k tomu, aby se udržela na vratkých nohou. Tvrdý roh kuchyňské linky ji zabrání v jakémkoliv dalším pohybu. Náraz je prudký, silný a kupodivu bezbolestiví. Víte, že mozek dokáže rozpoznat jenom jeden druh bolesti? A to je ta, která přehlušuje všechny ostatní. Srdeční sval přestane fungovat a je zdrojem veškeré nesnesitelného utrpení. Hrůza plápolá v zorničkách a zemská přitažlivost si vyžádá její tělo o něco níže. Nohami je zapřená tvrdě o podlahu a snaží se udržet v uzamčené pozici. Nedokáže se přichytit, nedokáže se pohnout jediným směrem. Bradu zvedne nahoru, aby mu lépe viděla do tváře kvůli ještě výraznějšímu výškovému rozdílu. Jedna část křičí, aby odvrátila zrak a ta druhá to nedokáže, snad proto, aby byl svědkem sžírající úzkosti každou její část. Proud nezastavitelných slz vyhrkne na povrch v stejně nezastavitelném přívalu. Smáčí žalostnou tvář, která vnímá zběsilost vepsanou v rysech jeho tváře. Nevzpomíná si, že by ještě někdy ho viděla přímo v tak temném stavu. Dokonce ani ne tenkrát v kostele. „It had nothing to do with you, nothing!“ Nemohla se ubránit, nemohla přeci mlčet, když tvrdí lži. Jeho přesvědčení bylo nesprávné a všechno, co udělala možná směřovalo k jeho největšímu nepříteli, ale v jejím zájmu byli jenom ti, které dotáhl s sebou, nikdy ne on. Proč jí nemůže dát tu šanci? Proč jí nemůže alespoň a moment vyslechnout před tím, než ji odsoudí? Má na to právo, zatraceně, po tom všem na to měla stejné právo jako on na falešné obvinění. Nikdy nikomu nic nechtěla dokazovat, ale při něm musela a byla bezradná, odepsaná jako nějaký štvanec. Tentokrát, tentokrát překročí hranice všeho s prvním úderem pěsti.
Celé tělo je napnuté v naprosté hrůze a strachu. Slzy se nezastavitelně hroutí jedna přes druhou ve snaze udržet vzlyky. Tentokrát už si ruce najdou tvrdý povrch za tělem, ale nepomáhá jí to. Sama nemá tušení, jak je vůbec schopná udržet se ještě na nohou. Víčka tlačí k sobě a dlouhé, husté řasy jsou slepené k sobě, jako kdyby už nikdy nechtěly vpustit skrz světlo. She can be tough, she can be strong but with him is not like that at all. She built these high walls and he just walked through it.
Tělo se třese pod agresivním chováním, které přímo volá po automatické sebeobraně. Na hrudí cítí tlak připomínající poslední úder zlomeného srdce. Nemůže se nadechnout, nemůže cítit na jazyku vzduch, nemůže najít únikovou cestu. „Stop it, just…“ Nevydrží ten nátlak, nedokáže ty šílené hlasy v hlavě zastavit. Vypustí ze sebe kompletně se nekontrolujíc energii v záplavě magie. Všechny přebytečné předměty na kuchyňské lince, váza na jídelním stole, zrcadlo v koupelně a prosklené dveře na terasu se roztříští na několik možných kusů, které nelze už poskládat dohromady. Do místnosti se vkrade závan vzduchu, který obejme jejich těla, jako kdyby to mělo být naposled. Strach ji popohnal až na samotný skalnatý útes, ze kterého mohla jen dobrovolně skočit anebo nechat se shodit jeho krví potřísněnou rukou. Tohle byl jejich konec? Její konec? Jaký je rozdíl mezi tím prožívat nekonečné muka na druhé straně v náručí Předků nebo být sprovozen ze světa jediným člověkem, kterého milovala celou drobnou existencí? Konečky prstů začnou hrát různými barvami v křečovitém sevření, tělo se nepřestává třást a srdce nechce dojít k poslednímu úderu, právě naopak. Bije tak silně, že má obavy z toho, že nedokáže s ním držet krok. Je jí špatně od žaludku a má pocit, že každou chvíli ze sebe dostane i to, co se nazývá duší, atomem, který je formou všeho, čím jsme, co jako lidé cítíme. Neodpovídá, nereaguje. Jenom tam stojí v zápalu emocí, které může na ni vidět, může to cítit z vysílající aury. Konečně při otázce nalezne natolik odvahy, aby víčka povolily a může se na něj zaměřit zelenýma očima, jejichž bělmo zmizelo a nahradila ho rudá barva. Popraskané žíly zničily veškerou krásu, kterou donedávna oplývala. Popotáhne v pokusu o nádech a nějakou souvislou odpověď, ale zas a znovu je na stejném bodě věčného mlčení. Nemohla mu nic vysvětlit, protože se už na začátku rozhodl ji neposlouchat. Copak mohla s tím psychopatem bojovat? Copak mohla vůbec jenom ho přinutit se k zamyšlení nad pravdivostí slov, které jakýmsi zázrakem vyslovila? Hadrová panenka se v jeho rukou pohne přesně směrem, kterým si vyžaduje. Nemá kontrolu nad vlastním tělem, to má a jen a jen on. Paralyzovaná jeho dotekem bez žádné obrany ho nechává rozhodnout se nad jejím osudem. Jestli chce zemřít? Samozřejmě, že ne, ale v prožívajícím šoku a bolesti nedokáže přemýšlet, nedokáže bojovat. "No, no, please. After everything we've been through, you just...“ Slova zůstanou viset ve vzduchu, když se opětovně hlas zlomí hned na několik částí. Ještě nikdy se necítila tak zranitelná, tak otevřená jako dnes. Nemělo už žádný smysl předstírat, že to může zvládnout, možná, že ani nechtěla. Tolik k ženské síle, tolik k bezmezné a opravdové lásce. Není to nic jiného než jenom orgán slabosti, který vás zničí.
Snaží se do něj vpíjet, snaží se ho přinutit očním kontaktem zůstat. Prosí ho, aby neodcházel, aby jí dal tu šanci na vyslovení se. Musí odejít před tím, než ji zabije? Než ukončí všechno, co vlastně skončilo ve vězeňském světě s jejím odchodem? Připadá si jako pták, kterému zlámali křídla, vytrhali peří, zavřeli do klece a odložili do temné místnosti k zahynutí. S jeho prudkým odchodem vydechne zbytek strachu a nechá kolena se podlomit. Sjede po lince až na studenou podlahu pokrytou skleněnými střepy, krví a kuchyňskými předměty. Cítí, jak se ji ostré hrany zařezávají do kůže, a přesto to nedokáže vnímat. S hysterickým pláčem zakloní hlavu dozadu. Oči upřené do stropu v jakési skryté naději, že existuje nějaká síla, která ji pomůže se znovu nadechnout a překonat tu ukrutnou, spalující všechno na popel bolest. Why does it hurt so much? Proč vůbec nezůstala za hranicemi, které označují brány tohoto pekla? Proč se vrátila? Nechtěla už víc cítit nic z toho. Kde je Marcel, když ho potřebuje nejvíc? Kde je její sestra? Kde je její nejlepší kamarádka? Pravda je ta, že na konci dne vždy bude na všechno sama, pokaždé bude muset bojovat jen sama za sebe. Mohli mít všechno, mohli si získat celý svět a nastolit mezi sebou mír nebo zničit všechny nepřátelé, kteří by se jim jen postavili do cesty. Jenom kdyby povolil, kdyby nenechal temnou stránku sebe vyhrát nad rozumem. Místo toho nebudou mít nic a skončí jako dvě prázdné schránky bez možnosti na opravu. Nic už nikdy nebude stejné, její srdce si bude věčně nést jizvy. Přes to všechno, co se odehrálo, přes jeho oprávněný odchod je na tom nejhorší jenom jedna jediná věc. To, že pro ni nikdy nebude pryč stejně jako nebyl po opuštění vězeňského světa. He’s always there, he’s everywhere.

Netrvá to dlouho, co pneumatiky auta zastaví na patníku ohraničující silnici před bytovými domy. Byla tak strašně přesvědčená o plánu, který si neustále přehrávala ale s každým dalším odleskem okolního světa zjistila, že nemůže čekat. Musí jednat okamžitě, a to ji přinutilo si vyzvednout z úkrytu druhého bytu předmět, který ji přišel nejvíce vhodný pro nadcházející situaci a dostatečný na to, aby ho mohla ukrýt pod těžkou látku kabátu.
Blížící se podzim s sebou nese chlad, opuštěné listy stromů a uvadající květiny. Všechno se ukládá ke spánku, dalo by se říci, že cyklus života se uzavírá s přicházející smrtí. Stejně jako v přírodě fungují zákony, tak jsou aplikovány naprosto stejně i do těch lidských. Koneckonců, říká se, že vzešli z prachu a v ten se taky jednoho dne obrátí. Kéž by ještě mohla vůbec mít nějakou víru po tom všem co viděla, zažila, cítila na vlastní kůži, která si nese věčné jizvy po napáchaných škodách. Po zádech se plíží zvláštní chlad, který nemůže setřást. Strach bubnuje do konečků prstů, které nervózně poklepávají o řadící páku. Motor už dávno utichl, a přesto nedokáže vystoupit. Šestý smysl ji našeptává, aby byla opatrná a nedělala unáhlené rozhodnutí. Představuje si hned všechny možné alternativy rozhovoru až najednou zapomene na všechny při rychlém opuštění auta. Obejde ho z přední strany a s rukami založenými v kapsách vstoupí do vzpomínek, které udržuje stále naživu na tuhle významnou oblast svého života. Přesně na tomto pozemku to všechno pro ni začalo a nebyla schopná opustit jejich brány po velmi dlouhou dobu až najednou tu nebyla vůbec.
Klíče zacinkají o sebe ve snaze vložit je do přesně zapadající dírky dveří. Zamrzne v ten okamžik v pohybu při hlasitém křiku, ze kterého tuhne krev v žilách. Na sucho přehltne a v krku ji uvízne knedlík, kterého se nemůže zbavit. Automaticky, aniž by to vůbec v první vteřině zaregistrovala se jí roztřese tělo pod náporem událostí, kterým v minulosti čelila. Přesně tento apatický vztek zažila nejenom jednou, ale hned dvakrát a jak to pro ni skončilo? Smrtelně. Tentokrát ale nemá nad sebou někoho, kdo ji ochrání a střeží údery srdce, zda bijí v pravidelném rytmu. Svůj limit už dávno vyčerpala, ale co dívka za dveřmi? Co sociopatický chlapec, který nikdy bestii uvnitř neodmítne? Musí věřit v ni, ve schopnosti, kterými mladá čarodějka oplývá. Ze všech těch pošetilců byla jediná, kdo se mu postavil a odešla s hlavou vztyčenou. Kai nebyl neporazitelný, natož nesmrtelný a nejblíže se k jeho zkáze přiblížila právě ta nejvíce nevinná bytost z celého nadpřirozeného kruhu. Potlačuje silnou touhu vtrhnout do víru dění, ale musí myslet racionálně, musí myslet psychologicky. Pokud to udělá, pak je zde šance na mnohem katastrofičtější scénář. Proto si zvolí bezmeznou důvěru v její malou kamarádku, která si nic z toho nezasloužila, dokonce ani její lži ve vlastní prospěch. Jednoho dne bude doufat o odpuštění, protože všechno, co chce je pro větší dobro a spokojenější život těch, které bezvýhradně miluje. Polštářky prstů hladí dřevěný povrch zábradlí, když schází schody k východu. Dolehne k ní nepříjemný zvuk z bytu, který značí rozbití čehokoliv, co psychopatovi přišlo pod ruku nebo do cesty. Zelené oči se zaplní dalším přívalem panického strachu a lesku, no, však prozatím nic z nich nevyjde. Potlačí to v sobě s dalším polknutím nesnesitelně pálícím v krku. Jak dlouho ještě bude přihlížet destrukci, která přichází s jeho jménem? Všechno by bylo snadnější, kdyby k němu nic necítila, kdyby ho nemilovala poutem, které může pochopit jenom někdo kdo měl dvojče. Přidá do kroku jen co hlasy prapodivně utichnou a vyčkává na jeho příchod u zaparkovaného auta hned naproti vchodovým dveřím.
Podrážkou boty je zapřená o konstrukci z nylonu. Ruce zastrčené v hlubokých kapsách a vlasy poletující ze strany na stranu v jemném vánku. Hruď se zvedá v rychlém intervalu a nůž, který je v náprsní kapse ji tlačí každým dalším nádechem. Nervozita prosakuje do každé buňky v těle a má pocit, že se ji začíná motat hlava. Všechno to ovšem zmizí při první chvíli, kdy zelené oči se intenzivně zaměří na ty modré přímo před sebou. Stačí jenom tak málo, aby se ho dotkla, aby cítila jeho blízkost, aby znovu oživila mrtvé vzpomínky na jeho typickou vůni. Rty oddělí od sebe, ale nic z nich nevyjde. Vpíjí se do každého pohybu, do každého dalšího očního kontaktu a pouze na krátký okamžik může zahlédnout jakousi lítost a bezmoc. Snad jako kdyby zapomněla na to, proč vůbec přišla a nechtěla nic jiné než jenom být nazpět v čase v době, kdy žili bok po boku. Tehdy se zdálo všechno být mnohem jednodušší. On měl konečně city, kterým dal povolení k uplatnění a ona měla vedle sebe rodinu po které tak strašně moc toužila, stejně jako on. Stále může vidět, že nad ní má jakousi moc, jakýsi nepochopitelný dopad. To se ale změní s dalším přívalem větru, který o něco zesílí a vytrhne ji ze přemýšlení. „Get in, we need to talk.“ Hlas je tvrdý, neoblomný a s vynaložením síly se odtáhne od auta, přičemž se přiblíží k němu, ale stále si udržující určitou vzdálenost. Je naprosto přirozené mít strach z rozpoložení, ve kterém se právě nachází. Očím neunikne poraněná ruka, která nepřestává krvácet. „Are you able to heal it or you need help?“ V hlase zní starost, stejně tak jako naprostá lhostejnost. To poslední, co teď potřebuje je být s ním na pohotovosti a řešit jeho impulzivní chování. Vztek nabírá na obrátkách, přímo cloumá s celým nervním systémem. Musí se kontrolovat, aby se netřásla hněvem, který k němu cítí za všechno, co udělal ale především za jeho neodpustitelné chování k jediné osobě, která si to nezasloužila. Nevyčkává na odpověď, prostě a jednoduše znovu nastoupí na místo řidiče a ani jednou se neohlédne, jestli je ochoten připojit se k ní. Spoléhá na to, že vnitřní zvědavost ho přinutí k vyhovění žádosti. Zanedlouho se rozjedou směrem z čtvrti a za okny se míjí domy, které nechává za sebou. Je zřejmé, že cesta, kterou se ubírají bude mimo pozornost lidí a snadných přístupových bodů. Neměla v plánu s ním hovořit za cesty, vlastně se štítí vůbec s ním komunikovat. Dělá se jí špatně ze všeho, čeho byla svědkem a zároveň se zuby neutichající zvídavosti zahryzávají do masa. „Did you hurt her? Physically.“ Zorničky jsou stále upřené na cestu před sebou. Souboj, který vede v sobě je přímo odstrašující, zničující, jen aby nepohlédla do jeho tváře. Slyší své jméno v ozvěně, cítí vábení, které ze svého těla vysílá. Ať už si každý tvrdí o něm, co chce, má něco, co nikdo jiný nemůže nahradit, a to je silná karta s kterou hraje. Ví, kdy ji vyložit na stůl a zničit spoluhráče. „You made a great mistake. She was innocent after all.“ Netají se tím, že odposlouchala jistou část. Koneckonců, každý člověk v New Orleans ho musel slyšet. Tak pronikavý jeho hlas je, stejně jako ostrý hrot žiletky zařezávající se do tenkého povrchu. „You know when she came back, she didn't hesitate not even for a second. She came to me with the words she has nowhere to go and she doesn't know what to do.“ Netuší, kde přesně se najednou vzaly ty slova, ale nechává jim volný prostor. Ztratila veškeré zábrany a touží jenom po upřímnosti. Chce, aby mluvili jeden k druhému pravdu. Žádné další lži a podvody, jenom čistá a bolestivá pravda. „So I gave her our apartment. From that moment on, all she could think about was finding a way to bring you back. She never gave up on you.“ Zastaví se na křižovatce v bočním pruhu, který vede na cestu do Zátoky. Potřebuje soukromí, potřebuje vědět, že nebudou snadno dohledatelní alespoň pro některé bytosti po jejichž společnosti ani jeden z nich neprahne. „But I did. Not the moment when you destroyed everything with that speech of yours. At that moment when you gave me to her, to Christine.“ Ve chvíli, kdy jí je to dovoleno na něj upře zrak. Upřímný, zdrcující, a přesto ještě stále svým způsobem klidný. Barva semaforu se změní na povolení k jízdě, a právě proto se opětovně věnuje něčemu momentálně důležitějšímu. „I remember everything that you said to me about your family, about Mystic Falls. Luckily, you are not the only one who told me about people there. I pulled the strings and made a contact with Joshua. I would tell you to blame me for it but the truth is that you need to blame only yourself. Not for the whole past, not for being betrayed and left alone in the prison world, but for every decision after.“ S úderem posledních slov zastaví na štěrkové cestě vedoucí do hloubky lesa. Neptá se na nic, nedává mu žádné příkazy, prostě jedná okamžitě. Vysedne z uzavřeného prostoru a nechá všeho za sebou vnímajíc jenom jeho společnost, jen tento okamžik, který patří jim. Tohle je ta chvíle, kdy si mohou říci úplně všechno bez tíhy světa, která jim leží na ramenou. Tohle je ta část dne, kterou si představovala v myšlenkách příliš dlouhý čas. Den zúčtování nastal a ona cítí, jak se jí země třese pod nohami, jak se sklo začíná rozbíjet na milióny kousků.