The Abattoir

*Za mračny vycházelo slunce, trhalo mraky na kusy a zářilo na každého z nich. Alespoň se to tak zdálo, protože největší hrozba byla odstraněna. Ale mohou být šťastní v New Orleans? Mohou si to vůbec dovolit, protože vždy za rohem na vás číhá další nebezpečí, další nástraha, které se nemůžete vyhnout. Spadnete do studny s kluzkým povrchem a nemůžete vylézt ven, dokud nenajdete velmi chytrý způsob, jak se z ní dostat a nebo někoho, kdo vám podá pomocnou ruku, než se stane zase někým, kdo vás bodne do zad. Nemůžete si být jistí, kdo je vás přítel či nepřítel, protože je to jako na houpačce. Jednou je mezi vámi pevné pouto, které si myslíte, že nic nepřetrhne a potom okovy spadnou a nasadíte nové, ty, které vás svazují s jistou osobou už jenom díky nenávisti a potřebě ji eliminovat. Ale právě teď, v tuto chvíli je neměl nikdo z nich. Do města se vrátila bytost, která zde měla být od samého začátku a která způsobila úsměv na tváři a radost v srdcí mnoha lidí, alespoň jedné rodiny. Bylo příjemné sledovat všechny ty změny, které okolo sebe vnímala každou chvíli, každým dalším dnem. Všechno temné v jejím nově nalezeném domově se vytratilo a nahradilo štěstí spojené se spokojeností. Zaslouží si to, každý z nich alespoň chvíli radosti, než se znovu stáhnou mračna a na nebi nebude nic jiného, než jenom neustávající bouře. Každý to věděl, každý si byl jist, že do jednoho jsou odsouzeni k smrti a nebo věčnému utrpení a právě proto bylo správné, bylo nutné užívat si tyto chvíle naplno.
A co se týče její osoby? Naplňovalo jí to štěstím, když viděla jednoho z nejdůležitějších lidí ve svém životě, že se mu navrátilo to, co je nejdůležitější pro něj. Nemohla se dočkat okamžiku až se s jeho dcerou setká a to se stalo dříve, než mohla doufat. V jejích očích byla ta nejkrásnější a nejkřehčí bytost, kterou kdy držela v náručí. Ale co víc? Nebyla jenom ztělesněním dokonalosti, ale taky výjimečností, protože je dvou lidí, kteří sami o sobě byli něčím víc, než jenom obyčejnou osobou. Kdyby měla jenom ponětí o tom, co má přijít, tak by si nedovolila cítit žádnou radost, jenom bolest a obavy, co bude dál a kam až bude muset zajít, aby to změnila. Do Rousseau's se vrátila, ale jenom na částečný úvazek, protože nechce odejít úplně a zároveň neví čemu se bude do budoucnosti věnovat. Zdá se, že momentálně je její živobytí být po boku těch, kteří to potřebují a pomáhat jim na plný úvazek, ať už jsou to jejich starosti a chtějí se s nimi svěřit a nebo jiné potřeby. Dalo by se i říci, že je terapeutkou rodiny Mikaelson, více méně pro dva členy a za tu dobu, co je zde se hodně sblížila s Hayley, tudíž i ony dvě vedou rozhovory na různých úrovní. Vychází schody a zamíří chodbou do pokoje v němž očekává osobu, která ji vykouzlí alespoň na chvíli úsměv na tváři. Není pro ni překvapením, že jakmile otevře dveře neuvidí nic jiného, než jenom prázdný pokoj. Automaticky si odloží židli na stůl po jejím boku, přičemž si svleče koženou bundu a zamíří rovnou ke skříni. Pověsí ji na jedno z volných ramínek a natočí hlavu do boku, protože si povšimnula jeho bundy odložené na posteli. Vydechne přitom ztěžka a oči jí znovu zakotví na hromadě věcí, které má přímo před sebou.* Kdybych je neznala, tak bych si myslela, že jsou rodina módních návrhářů. Všude je jenom oblečení. *Řekne ironicky sama pro sebe, jako kdyby jí to snad otravovalo. Snaží se posunout oblečení do strany, aby tak udělala další volné místo, jenomže je tam toho tolik, že se to stále vrací do původní polohy ať už se snaží sebevíc. Vydechne ztěžka a zapře se oběma rukama o dveře skříně.* Vzdávám to. *Zavrtí sama pro sebe hlavou a poklepe prsty o starý, ale zachovalý povrch dřeva. Zamíří k posteli, přičemž rychlým pohybem ruky uchopí kus kožené věci, aby ji mohla nějakým zázračným způsobem nacpat do...zarazí se, jen co uslyší bouchnutí něčeho o podlahu. Okamžitě se otočí směrem, kterým to dolehlo k jejím uším a pohledem se snaží vyhledat onou věc. Téměř hned se v jí v zorném poli objeví malá, černá krabička, která leží jenom kousek od ní a která mohla zapadnout pod stůl, kdyby se rozmáchla ještě více. Popojde o tři kroky blíže, než přihmouří oči k nepatrné věci před ní a zastrčí si pramínek vlasů za ucho, aby jí nepadaly přes tvář. Sehne se pro ní a uchopí ji mezi tři prsty, přičemž se narovná v zádech a pozvedne ji do výše očí. Zorničky se jí nejdříve zúží a znovu rozšíří, když si uvědomuje, co to je a co by v tom mohlo být. Otázkou je...co by opravdu v tom mohlo být? Patří to někomu, kdo je jedna z nejvyzpytatelnějších osob na celém světě, takže by to mohlo být cokoliv uchované v malém pouzdře do kterého ve většině případech patří šperky. Místo krabičky odloží na židli bundu, která ji už více netrápí. Celé tělo zaplavuje zvědavost a zároveň jí křičí hlas v hlavě, aby se do toho nepletla, alespoň ne dokud se ho nezeptá. Co má poslouchat více? Rozum a nebo srdce, které ji pohání každým dalším tlukotem k tomu, aby ji otevřela?
Pomalým pohybem prstů vytváří tlak na víko, které se vzápětí rychle otevře. Vytřeští oči a rty oddělí od sebe, jenom, co spatří ten nejkrásnější kroužek na prst, který kdy ve svém životě viděla. Zatají dech, srdce se na pár sekund zastaví a mysl zastře šok, který ji bubnuje na kůži. Může si myslet všechno a zároveň nic. Všechny její myšlenky se upínají k jedné, jediné věci, ale to, co to brzdí je fakt, že stále je to od někoho, kdo se v nevhodnou chvíli objeví přímo před ní. Podívá se do jeho očí a stále není schopná jediného slova, či pohybu. Zavrtí hlavou a pohne rty, jako kdyby chtěla něco říct, ale nic se neděje. Tlukot srdce zesílí, začne závodit s časem, jako kdyby ho chtělo předběhnout. Nikdy dříve nebyla nervóznější, než právě teď a je jenom málo chvil, které ji dokáží až tak rozhodit.* Nechtěla jsem to otevřít. *Namítne okamžitě, přičemž zavrtí hlavou nad slovy, které právě teď vypustila z úst.* Tedy ano, chtěla, ale protože jsem měla tušení, že je v tom něco...*Vydechne bezradně a podívá se před sebe.*...něco podobné tobě. *Oči si najdou ty jeho a zadívá se do nich. Dala mu jasně najevo, že očekávala něco klausovského, tudíž měla potřebu zjistit, co zase chystá a nečekala, že najde právě tohle. Vlastně neví, co si o tom má celkově myslet, ale jelikož je žena, která touží po věcech jako všechny ostatní, tak se stále musí upínat k jednomu bodu. Nepřestává s ním udržovat intenzivní oční kontakt, kterým ho zároveň žádá, aby jí celou záležitost objasnil.*

*Tá temnota bola svetlom. Mestský ruch, stovky hlasov a neznámych tvári sa rozpúšťali po uliciach, prechádzali popri hrubých stenách, ktoré sa zdali až príliš tenké. Prenikalo nimi zostra, spriama, bolo im jedno, kto ich zastavia, kto im bude najbližšie brániť v ceste,  boli prisilné na to, aby z niečoho mali naozaj strach. Obávané, ohavné, pútané jasnou žiarou viac, než čímkoľvek iným. Horko-sladká chuť sa mu miesila na jazyku, akoby stadiaľ nikdy nemala zmiznúť, stúpala z jedného kraja na druhý a strácala sa v slinách, ktoré spolu s poobedňajším Bourbonom prehĺtal. Slnečné lúče sa odrážali od železného povrchu čierneho zábradlia a závesy za vysokým, pootvoreným oknom viali dnu do miestnosti, v ktorej stál, hľadiac neutrálne do priestoru. Jeho myseľ bola stále roztržitá, tvár pokrytá spokojnosťou a pery spojené v dlhom a hlasnom výdychu, akoby až donedávna niečo držal, než to konečne pustil bez toho, aby mu to zavalilo prsty. Len tisíc pláten, obrovská komoda plná rároh, ktoré sa zvalili k zemi, kde zostali ležať, na miesto, kam už od začiatku patrili, ktoré im bolo predurčené. Nikdy nepochopí tú iróniu, tú lacnú šarádu, kvôli ktorej mu doteraz cukali ústa, len pretože ho jedno ráno konečne postretla radosť, šťastie... Dve tak zvláštne slová, rozpačité pre jeho uši, ktoré neboli zvyknuté počuť niečo tak pozitívne, niečo za čím sa neskrývala pomsta, zrada alebo nenávisť. A možno to tak presne bolo, možno v prvú sekundu pri pohľade na jej tvár, všetko zmizlo a chvíľu potrvá, než sa vráti späť. Rovnako ako sa vrátila ona. Jeho dcéra konečne poznala svoj pravý domov, miesto, kde mala vyrastať už od samého začiatku, ale niečo také ich rodine nebolo dopriate, nikdy nie je. Pretože ľahké cesty boli slepé, len zblúdili niečie nohy, pomiatli mu myseľ, než sa skončili v pustatine, ktorá nikam neviedla, a ak ju oni chceli zachrániť, museli ju poslať preč, musela odísť čo najďalej od nich a tiež byť len mŕtvou spomienkou pre všetkých s inou krvou. Okrajom dlane sa oprie o drevený povrch stola, nakláňajúc sa chrbtom nepatrne dopredu. Druhou podvihne sklenený a hlavne takmer prázdny pohár a všetok jeho zvyšný obsah prevráti v momente do seba, do úst, ktoré po ňom neprahli, práve naopak, nechýbal im. S tichým buchotom položí dno na dosku a pozrie sa uprene pred seba z okna. Pootvorené pery sa mu začnú letmo triasť, oči žmúriť pri pomyslení na svoju malichernosť, patetickosť, ktorú práve predvádzal, našťastie len pred svojím zrakom, pred svojím vnemom. Bolo toho priveľa... Jeho dcéra, jeho rodina, smrť Esther... Camille. Priveľa šťastia, príliš dobra v jeho živote, ktoré ani nedokázal zniesť. Mal by byť šťastný, spokojný z ľudí, ktorými je obklopený, z jeho súrodencov, ktorí ho všetci z nutnosti nenávidia, ako za iných časov, no v konečnom dôsledku, všetko čo cítil nebolo žiadne šťastie, ale strach. Frustrovalo ho to, nútilo stále premýšľať nad novými hrozbami, nepriateľmi, ktorí stoja za dvermi a len čakajú, kým ich aspoň trochu pootvorí. Bola to jeho najväčšia závislosť, najväčšia záhuba – paranoja. Mnohokrát bol sám, mnohokrát bol nenávidený, najhorší z najhorších, ten, ktorého sa báli, ktorý neodpúšťal zradu, ale teraz? Čo sa z neho stalo? Nemohol to stratiť, nemohol prísť o ich strachy, pretože len tie ich držali ďalej, len tie môžu chrániť Hope. Jeho najväčšia obava, niečo, čo ho zožieralo za dňa alebo v noci, myšlienka, žeby o to všetko prišiel. Bolo to smiešne, on bol smiešny. Kráčal dopredu, a pritom sa bál priblížiť, akoby sa jej bál aj dotknúť, bál pohliadnuť do ich tvárí a namiesto toho hľadel do priestoru v tichu svojej pracovne, zapíjajúc od obeda... Ani nevedel, čo presne. Možno to bol jej návrat, možno výhra nad pomýlenou matkou, ktorá by ich najradšej všetkých nahádzala do iných tiel, a možno len nonsensy, ktoré sa mu vynárali v mysli. Každopádne, všetko sa zdalo byť správne, lepšie, svetlejšie, odkedy mu doň vniesla svoj plameň, ktorý nešiel uhasiť ničím, odkedy začal dávať najavo, že mu záleží, že sa dostali pod jeho kožu a oň ich nemieni vyhnať preč. Zbúral tie hrubé steny, múry, ktoré by im zavadzali v ceste a otvoril sa, možno stratil časť svojej povesti, ale tá druhá zostane nad jeho hlavou visieť už navždy, nemôže sa stratiť po tom všetkom, čo za to storočie urobil a nič také ani nechcel, nežiadal. Náhla spokojnosť sa rozleje jeho vnútrom, akoby sa s tak ľahkým a tichým výdychom malo odplaviť všetko ostatné niekam do diaľky, niekam prúdom do neznáma, kde ho už nikdy nepostretne, nenájde. Mali pravdu, bola úžasná, krehká, krásna, a hlavne bola jeho. Bola niečím, čo si nepredstavoval, čo si nikdy nemyslel, že bude mať a možno ani nemal mať, ale aj tak mu bolo dopriate to skúsiť a on bol neskonale vďačný, že mohol a stále môže. Už teraz vedel, že nech už príde čokoľvek, nech už ktokoľvek zabúcha na tie múry, tak urobí všetko preto, aby ju ochránil, aby tu od bol... Navždy.
Nechá pohár pohárom a pomalým krokom prejde tých niekoľko centimetrov okolo ťažkého stola k oknu, v ktorom zostane stáť. Mierny vietor mu narážal do tváre, do končekov vlasov, ktoré sa nakláňali do všetkých smerov, rovnako ako dlhé závesy, ktoré jedným pohybom ruky zatiahol do strany, akoby mu bránili vo výhľade, ktorý popravde vôbec nevnímal. Nie tak ako buchnutie dverí z chodby, kroky vychádzajúce z jeho izby, ktorá viac nebola tak prázdna, ako ju ráno nechal, opustil. Podvihne bradou pevne dohora a stisne o seba perami, pričom s napnutou čeľusťou natočí tvár do boku a obzrie sa za seba, načúvajúc k tak známemu hlasu, ktorý mu nerobilo najmenší problém postrehnúť. Nebola len súčasťou jeho života, nechcel to tak, nechcel ju sledovať cez to sklo ako ulicu pred sídlom, nechcel, aby bola ovládaná jeho paranojou, jeho strachom, ktorý večne odrazila, pretože on nemohol, bol na to až príliš arogantný. Avšak to, čo chcel urobiť, čo už dlho plánoval urobiť... Bolo hlbšie, než čokoľvek doteraz, príliš zaväzujúce, zvláštne na jeho vkus, napriek tomu niečím výnimočné. Chcel to urobiť, chcel ju pre seba a tiež sa zbaviť všetkých pochybností, tých patetických obáv, že to opäť zmizne a on si opäť vystavia okolo steny, bez ktorých sa neposunie, s ktorými zostane stáť na mieste, hodný samoty a popola. Chcel, aby to bolo už navždy. Nedovoliť nikomu tretiemu, aby to rozbil, či sebe rozbiť to sám svojimi slovami, či činmi, ktoré boli často zachvátené hnevom. Ak to boli len malicherné dôvody, tak nech. Žiadne výčitky ho nezaujímali, nie viac, nie dlhšie.  Skloní hlavou k zemi a na niekoľko sekúnd sa zadíva na jej drevené parkety, na okraj koberca, kde ešte stále bez pohybu stál, než prsty uvoľnia hrubú látku závesu a oči zablúdia ku dverám.
Zastavil sa pred prahom, pred zrakom, pred všetkým, čo videl a neželal si vidieť. Aspoň nie takto, možno ani nie dnes. Dve jeho časti boli v rozpore, trhali sa na kúsky a on nemohol dlhšie premýšľať, nemohol cúvnuť, nechcel. Jeho telo akoby stuhlo, tlak mu narážal priamo do hrude, ktorá sa zatiaľ naoko pokojne zdvíhala a opäť klesala. Možno to bolo len želanie osudu, možno, ak je Esther konečne preč, takmer, nemusí sa každú sekundu z dňa obzerať za chrbát, nemusí sa zdráhať prejsť ďalej... možno.  Čeľusť mal pevne zovretú, črty z kameňa, z ocele, s ktorou nešlo pohnúť. Od modrých očí sa odrážalo svetlo a ľahká roztržitosť. Pohľad mal na moment stratený pri malej, čiernej krabičke, ktorá dlhšie neležala vo vrecku jeho bundy, ani v poličke za vecami, ale bola pootvorená v jej rukách, na jej dlani a medzi prstami, ktoré ju zvierali, nechápajúc na čo hľadia, pretože ani nemohla. Mal chuť pokrútiť hlavou, niečo povedať, ale všetky slová, ktoré by chceli vyjsť, sa mu akosi zastavovali na jazyku, neboli tými, ktoré by mali vyznieť. Akoby aj? Nebolo to očakávané, nie od neho, monštra, ktoré pred ňou stálo a chcelo jej dať niečo, čo si nikdy nemyslel, že bude potrebovať, k čomu v jeho mysli nikdy nemalo dôjsť, ale musel mať dôvod. Musel vedieť, prečo to chce, prečo chce, aby nosila na prste vec, ktorá ju k nemu bude pútať. Nemohla by povedať, že tomu hocičo predchádzalo, alebo bol typ, ktorý si na niečo také potrpí, ktorý na to vôbec myslí... Na druhú stranu? Mal vyše tisíc rokov, nerobilo ho to snáď aspoň trochu staromódnym? Potichu vydýchne a nakloní hlavou do strany, zdvíhajúc zrak a všetku pozornosť k jej tvári, nervóznym slovám, ktoré netušili, čo majú čakať, čím si byť istý a čo úplne vylúčiť, zahatiť. Letmé pobavenie sa mu rozleje na perách, ktoré sa v ľahkom pousmiatí natočia, len skrývajúc jeho neistotu.* Hádam, že som tvoje očakávania príliš nenaplnil. *Nemal pochybnosti o tom, že každý hlas v jej hlave kričal, aby sa pozrela, vždy bola zvedavá, až príliš zaujatá na to, aby dokázala odolať.* Nie je tak? *Podvihne nepatrne obočím, jeho hlas je o niečo opatrnejší, ale zároveň rovnako priami, ako vždy. Musela vedieť, čo tam môže nájsť, keď ju otvorí, z istej časti to mohla vedieť v prvej sekunde. A on jej to nezazlieval, nemohol. Potichu vydýchne a nepatrne pootvorí ústa, ako sa na krátky moment zadíva niekam do strany, zahryznúc si ešte stále bez slov do spodnej pery. To, čo tam objavila, nenaplnilo jej očakávania, pretože sa to nepodobalo ničomu, čo by on urobil, alebo nosil zo sebou v bunde. Akoby nikdy nevedel, kedy to použije, akoby si nebol istý, že vôbec, ale stále to nechcel nikam odložiť.* Nemala si to nájsť. *Pohodí s rukou zľahka do strany, akoby si vyčítal, že s tým nebol opatrnejší a znovu sa nadýchne, ako zrakom spočinie v tých očiach, ktoré ho tak vyzývali, mátali a zároveň pantali.* Nechcel som, aby to bolo takto...*Dodá potichu, pretože všetky otázky sa náhle stratili a zostala len jedna, jediná. Nespúšťa z nej pohľad, ako pristúpi o niekoľko krokov bližšie, zastavujúc sa tesne pred ňou, vnímajúc jej blízkosť a známu vôňu, ktorá sa už dlhý čas rozliehala po jeho izbe.*...ale možno je to tak lepšie. *Na krátky moment sa zahľadí na prsteň, než náhle podvihne pažu a dotknúc sa krabičky jej ju zoberie z ruky do vlastnej, do dlane, ktorá začne zvierať jej okraje.* Mám ju príliš dlho. Príliš dlho na ňu len hľadím. *Akoby chcel, aby vedela, že sa rozhodoval, že to nie je niečo pochabé, nepremyslené, pretože taký on nebol, jeho nepoháňali tie silné pocity, ktorým by nadobro prepadol, ako patetický človek, ktorý zakaždým koná nerozvážne. Nie pokiaľ to nebola zlosť, nenávisť, len tá ho dokázala obalamutiť.* Raz si mi povedala, že som ovládaný vlastnými démonmi...*zdvihne opäť oči, ktorých modro sa vlieva do nej, vpíja, a stále zintenzívňuje,* chcel som byť tým, kto ich ovláda, veril som tomu, že som to ja, kto je najsilnejší, neohrozitelný nikým a ničím. *Zvraští čelom, ale neodmlčí sa, nedá jej šancu, aby niečo povedala, ani keby chcela.* Všetkých nepriateľov, každého, kto šiel proti mne som plánoval zničiť... Chcel som toto mesto viac, než čokoľvek, viac než mojich súrodencov, viac než túto rodinu v troskách. *Jeho tón je zameraný len k slovám, ktoré hovorí, zdvíha sa a znovu padá, najskôr jej nedáva ani nazrieť, kam s tým vôbec smeruje. Konečne sa odmlčí, zopne pery k sebe, akoby stratil niť, ktorá ho doteraz zaväzovala, namiesto toho sa však voľnou rukou dotkne jej paže, prstami zachytí o holú kožu, jemnú pod tou drsnosťou.* A potom som stretol teba. *Hlavou sa skoro nakláňal k tej jej.* Niekoho, kto sa mi nebál postaviť, nebál pomenovať mojich démonov. Odvážna barmanka, ktorá sa dostala bližšie, aj keď som ju nikdy nenechal. *Aj tak nepochopí, prečo to chcela, prečo chcela tráviť čas s niekým ako on, pretože to vedela, vedela o každej jednej veci, videla mu do hlavy a on sa toho nemohol striasť.* Bol som obklopený ľuďmi, ktorí neprahli po ničom inom, než mojom konci... Nebol ten správny čas, nie pokiaľ tu bola moja matka. *Musela zvážiť všetko, čo videla na jeho tvári. Jeho stisk je stále len nepatrný, letmý, akoby tam ani nemal byť, len sa jej prosto potreboval dotknúť.* Ale teraz viem, že tu vždy bude niekto stáť, nikdy sa nezbavím všetkých nepriateľov, ani démonov, ktorých poznáš. Nikdy nebude čas, kedy by ťa spojenie s našou rodinou, so mnou, neohrozovalo... či už to bola Esther, alebo niekto, kto nám príde všetko ukradnúť, kto nás príde zničiť. *Pomaly ruku spustí, pričom podvihne tú druhú, tú ktorá zvierala prsteň, ktorý predtým nehodou našla.* A ja ťa potrebujem, aby si mi to pripomínala. Vždycky budem. *Pootvorí ústa a pozrie sa jej späť do očí.* Teraz si môžeš tento prsteň zobrať a vedieť, čo znamená. *Vedieť, kam jeho city voči nej siahajú. Zhlboka sa nadýchne, jeho hlas je o niečo monotónnejší, pevnejší.* Alebo ho odmietnuť. *Drží ho za obrúčku podvihnutý len niekoľko centimetrov od jej tváre.*

*Pocit úzkosti, obav, mysl plná předtuch, fantazií, které by měly být raději někde hluboko pohřbeny, protože o něčem takovém nemohla přemýšlet právě teď a ne u něj. Ve chvíli, kdy mezi prsty svírá černou krabičku, jejíž obsahem může být cokoliv malého tvaru a nebo jen jediná věc ji nutí zhluboka dýchat. Jenomže vzduch se z místnosti vytratil, zmizel a nechal za sebou jen malou část na které může přežívat, dokud ho nevydýchá úplně. Alespoň tak si právě teď připadá...nervózně? Nejistě? Kdyby měla přemýšlet jako normální žena, kdyby měla zapomenout na všechno, co se děje okolo ní, co představuje svět do kterého se narodila, tak by jí to táhlo jen k jediné myšlence, jedinému bodu, co si přeje každý, kdo je v dlouhodobém vztahu a dokonce jejich životy jsou propojeny více, než emočně, protože sdílí i jednu střechu nad hlavou. Jenomže její případ jí to nedovoluje, zdravý rozum ji zastaví jen, co na to pomyslí. Tohle bylo majetkem muže, který byl nepředvídatelný, staromódní, ale stále nepředvídatelný. Někdo, kdo o sobě tvrdil, že nepotřebuje nikoho a i když ona a jeho nejbližší věděli, že tomu tak není, proč by měl potřebu se po tisícileté existenci vázat? Vázat k člověku – k ní. A taky je tady druhá možnost, kdy je zapleten do věcí o kterých nemá sebemenší tušení, kdy jeho zatracená mysl opět něco chystá a nebude to pro nikoho znamenat nic dobrého, i když v tom bude ten nejlepší skrytý úmysl. Je chytrý, příliš na to, aby věděl, kde různé věci schovat, aby nikoho jenom tak nenapadlo hledat právě na takových místech. Kdo mimo ji by mu chodil do šatníku a hledal krabičku na šperky? Kdo by vůbec předpokládal, že by něco schoval právě na takové místo? Asi byla jediným žijícím tvorem na zemi, kdo jako jediný očekával snad všechno, protože ho znala. Nahlédla do jeho mysli, poznala ji a pochopila ať už to znamenalo její zkázu nebo ne, protože blízkost, která mezi nimi je nemůže pro ni být ničím jiným, než záhubou . Možná někde hluboko uvnitř sebe ví, že tohle je přesně to, co si zaslouží. Pokud všechno skončí jen jednou jedinou cestou, která se vlastně z části naplnila, ale vždy se probudila, prozatím – tak si to zaslouží. Nikdy nebyla obyčejná, věděla to...možná...možná jí mysl vedla k tomu, že když napraví jeho, tak napraví i část sebe. Příliš zvědavá, přesně jako když byla malé dítě, příliš zapletená do věcí od kterých by se měla držet dál, vždycky byla taková a to je důvod, proč dá rozkaz prstům, aby otevřely víko krabičky. Téměř okamžitě se jí zastaví srdce, mysl zpomalí, jako kdyby už nikdy nebyla schopná přemýšlet. Jediné, co dokáže je upřeně pozorovat prsten zasazený do hedvábného povrchu. Chce se nadechnout, chce přinutit hruď k pohybu, ale celé tělo ochrnulo a ona neví, jak se má zachránit a nebo přivolat někoho, kdo by ji znovu přinutil dýchat. Jedna myšlenky bojuje s druhou a každá říká něco jiného. V hlavě má tisíce hlasů, které nemůže zastavit, protože její křik by se ztratil mezi těmi ostatními, které jsou silnější. Je těžké uvažovat jasně, ale měly by, ne? Je psycholog, měla by zvládat všechny situace s nadhledem, měla by přesně vědět, jak se zachovat, ostatním radí, co mají dělat, vždy má na všechno správnou odpovědět, vždy má řešení, tak proč zatraceně teď stojí na místě, pozoruje jednu jedinou věc, která může znamenat všechno a zároveň nic a nedokáže přijít na nic rozumného? Proč nedokáže přinutit samu sebe se zhluboka nadechnout?
Jako kdyby jí do hrudi udeřil kámen, který zničehonic rozproudil všechnu krev v žilách, přinutil srdce do rychlého pohybu a funkčnost plic byla znovu obnovena. Mohla se už konečně nadechnout, pohnout kupředu či do strany, ale nebylo přeci jenom ze všeho nejhorší to, že před ní stál někdo, komu maličká krabička patřila a soudě dle jeho výrazu nebyl ani zdaleka nadšen, že si dovolila ji najít a otevřít a nebo si jenom myslela, že to vidí? Bylo to těžké... v tuto chvíli bylo těžké soustředit se, co jeho výraz napovídá, co přesně naznačuje. Na jazyku ji pálí několik slov, které nemůže pustit ven, protože není žádná omluva, která by dokázala vysvětlit to, proč měla důvod se mu hrabat v něčem, co jí nepatřilo. A ve stejnou chvíli nemá co říct...ona, někdo, kdo zná odpověď na všechno, kdo nepřestává mluvit neví, zda je právě teď vhodné vůbec něco říkat. Jeden z nich to dříve či později udělá, nemohou se jeden druhému dívat intenzivně do očí a předpokládat, že věc, která „stojí“ mezi nimi není ničím a nebo něčím, co by se dalo přehlédnout. Ne...ne malý drahokam svírán v prstech září po celé místnosti, upoutává na sebe pozornost a jenom těžce odolává se na něj podívat znovu a znovu. Avšak stále má silnou vůli, stále je soustředěná jen na jeho tvář, která ji nepřestává propalovat skrz naskrz. Přinutí rty do pohybu, její hlas se rozezní po pokoji a přeruší to nekonečné ticho, které jí ještě odeznívalo v uších. Nemůže tvrdit, že nechtěla nahlédnout dovnitř, stejně tak jako si nemůže přiznat, že by se mu vyloženě šťourala do věcí jako nějaký slídivý pes. Mělo by ji to těšit, jeho pobavení, mělo by to naznačovat, že je všechno v pořádku, ale právě teď nebylo nic v pořádku. Znervózní, o něco více, než by bylo zdrávo a jenom pohne koutkem úst, jako kdyby se chtěla pousmát, ale nevyjde z toho nic jiného, než jenom trpké ušklíbnutí. Pootevře rty a nadechne se zhluboka. Nakloní hlavu mírně do strany přemýšlejíc, co přesně má odpovědět a zda vůbec něco. Ví sama, co čekala? Byla přesvědčená o nějaké mystické zbrani nebo papírku, který dokáže zničit cokoliv a kohokoliv a zároveň si i myslela, že by tam přesně mohlo být to, co tam je...jen ne v tak nádherné verzi.* Z části. *Pousměje se na něj, ale stále je v tom nervózní podtón. Mlčky ho pozorujíc vyzývá každou jeho část k tomu, aby to nedělal. Aby neodvracel od ní zrak, aby nemlčel, aby řekl cokoliv jenom nenechával místnost naplnit ještě hustější atmosférou, než byla doteď. Všechno se zastavilo, svět se přestal točit, neexistovalo nic jiného, než jenom ona a on, místnost ve které stáli, okamžik, který prožívají a jí se zdá, že to bude trvat nekonečně dlouhou dobu, že to bude věčnost, co bude stát naproti němu, pozorovat ho a přemýšlet, zda se vážně odhodlá ke chvíli,která zřejmě měla jednou přijít. Ihned přikývne souhlasně a spojí rty pevně k sobě. Zhluboka se nadechne a hned zavrtí hlavou, aby nic dalšího neříkal, protože to nepotřebuje slyšet. Ví, že to nejsou výčitky, ani zlost, nic z toho. Pro tentokrát měl pravdu...neměla to najít. Druhou ruku pozvedne do vzduchu, aby ho zastavila. Skočí mu do řeči i přes vědění, že mu to může být nepříjemné.* Já vím...*Vyhrkne ze sebe a nedovolí si ani na chvíli odmlčet se.*… a omlouvám se. *Není ta, která by se omlouvala, která by se kdy obzvlášť omlouvala právě jemu za své činy, ale teď to bylo na místě. Nebyla v právu, snad poprvé není v pozici, kdy by její činy byly nějak oprávněné a nebo snad správné. Vydechne ztěžka, jen co smaže veškerý prostor mezi nimi a nedělí je nic víc, než jenom pouhé milimetry. Opět semkne rty k sobě a nepřetržitě se mu dívá do očí, zelená barva v těch jejích jako kdyby se chtěla vpít do modré, jako kdyby chtěla, aby se spojily dohromady. Zhluboka vydechne a tentokrát si nedovolí ho jakkoliv přerušit. Sklouzne pohledem ke krabičce, která se pomalu vytrácí z dlaně. Po prstech ji pohladí chlad a to ji přinutí na sucho polknout. Stáhne ruku podél těla a pozvedne bradu, aby se mu znovu mohla zadívat do tváře člověka, který před ní stál. Usměje se na něj z části jemně a z části pobaveně. Přesně ví, kam tím míří, co jeho slova znamenají, ale nějak si nedokáže odpustit svůj komentář, který ji štípe na jazyku. * Takže nejsi naštvaný, že jsem ji našla...jsi zklamaný, protože jsem to našla, protože pořád sis to mohl rozmyslet. *Roztáhne rty do nervózního úsměvu a hned na to si po nich přejede jazykem. Asi není nejchytřejší uvolňovat napětí právě teď, protože to k tomu jednoduše patří, avšak její povaha si zkrátka nemohla pomoct pronést něco v nevhodného ještě v nevhodnější dobu. Chápe však, kam jeho slova směřují. Hodně věcí v jeho životě dělal bezmyšlenkovitě a nebo nad nimi přemýšlel až moc. Tohle je něco, co si každý musí pořádně rozmyslet, protože je to závazné, alespoň by mělo být. Nikdo by si s tím neměl zahrávat, nikdo by neměl žádat, pokud si není svým činem opravdu jistý a ona ví, že to je to, co Klaus potřebuje...být si jistý, plně, nekompromisně a neodvolatelně. Pozoruje jeho mimiku, pohled, který upírá ať už na ni nebo na něco jiného. Nedokáže od něj odvrátit zrak, nedokáže přestat být nervózní. Srdce ji začíná tlouct silněji, rychleji, závodit se vším v čem by mohlo vyhrát. Nechce to, poprvé to nechce, protože ví, že není možné, aby se to nedolehlo k jeho uším. Díky tomu může vycítit všechno, co cítí ona sama. Nervozita, strach, napětí, radost...všechno se to mísí do jednoho. Lesk v očích je silnější, odráží se v nich světlo z rozsvícené lampy na nočním stolku. Nadechuje se pomaleji, ale více zhluboka, přičemž nedokáže vnímat nic, než jenom jeho. Je uchvácená modrou barvou duhovky, která ji láká k sobě každým jeho pohledem, jeho slovem blíž a blíž. Ani kdyby chtěla, nemůže narušit jeho slova, nedává jí k tomu příležitost a ona nechce. Všechno, co jí říká mohla dávno znát, ale to neznamená, že by to nechtěla slyšet, že by snad předpokládala, kde přesně jeho slova vedou. A ona to chce vědět, chce si vyslechnout všechno, co má na srdci, chce ho nechat mluvit, chce mu dát ten prostor, který si bere. Jeho blízkost je omamná, jako kdyby byl umělecký artefakt a v jeho společnosti se cítíte...zvláštně, příjemně a zároveň s trochou nebezpečí. Mohli být téměř každý den bok po boku, sdílet jeden pokoj, jednu postel, ale to neznamená, že všechna intenzita mezi nimi vyprchala, že se to ztratilo. Ne...právě teď to cítí více, než kdykoliv předtím, možná je to sílou okamžiku, možná slovy, které jí dává, je jí to jedno, stále to tam je, stále jí to stahuje do hlubin, podmaňuje a mámí smysly. Ticho opět naplní místnosti, jediné, co to narušuje jsou jejich hluboké nádechy a výdechy, nezastavitelný tlukot srdce, které se snaží probít skrz hruď. Přivře zlehka oči při jemném doteku prstů na paži. Cítí malé elektrizování po části ruky, které vede do těla a nutí ji cítit se jako kdyby se vznášela, jako kdyby její existence nabyla plného bytí. Nasaje vzduch do plic a o něco více se mu zadívá do očí, pokud je to vůbec možné. Usměje se na něj jemně, vstřícně a potěšeně, přičemž nakloní hlavou zlehka do strany. Chtěla to, od samého začátku se chtěla připlést do jeho života...nejdříve to připisovala jenom vědě, protože ji něčím fascinoval, o to více, když zjistila, kým vlastně je, mohl být její studií, něčím, co by chtěla pochopit, napravit a zároveň tam byly i osobní důvody. Velmi brzy, nečekaně se to převrátilo do osobního hlediska, někde, kam to nemělo vůbec zapadnout, kde to on nechtěl pustit. Snažila se zbourat stěny, které mezi ně postavil, ať už se snažil sebevíc ji zadržet, vždycky přišla, vždycky tam stála a vrážela do nich svou sílou, než je zlomila úplně. Na okamžik sjede očima ke smyslným rtům, kterých se dotýká častěji, než by sama kdy předpokládala, než by on sám mohl. Pozoruje jejich pohyb a má tendenci se kousnout do rtu, ale odolá pokušení a vrátí se nazpět k modré záři jeho očí. Musí se usmívat, nutí ji do úsměvu vším, co o ni pronáší. Měla by být hrdá na všechno, co u něj dokázala? Kam až se dostala? Že ji pustil k sobě, protože jí začal věřit? Ano, vlastně je. Posunuli se do bodu, kde si ani jeden z nich nemyslel, že budou stát a přitom? Tento den, tento večer je připomínkou toho, jak dalekou cestu museli ujít, aby se zde dostali, čím vším si museli projít, kolik bolesti bylo potřeba k tomu, aby dnes mohl říct všechno, co měl přímo na jazyku. Zvážní, ale stále má ve tváři jemnost se kterou se na něj dívá. Má chuť se pohnout, přinutit srdce, aby na chvíli zpomalilo, ale nedokáže to, nemůže bojovat s něčím, co nelze ovlivnit. Opět se musí usmát, o něco šťastněji a zároveň oči jako kdyby říkaly opak, protože se lesknou o něco více. Není to smutek, co cítí v srdci jenom radost, ale zároveň obavy. Nezná ji, ne každou část v ní...nezná tu temnotu, kterou drží pod kontrolou už nějaký ten rok, neslyšel všechno. Co kdyby se mu to nelíbilo? Co kdyby mu to bránilo v tom, co chce udělat a nebo ho zklamalo natolik, že by ji pustil? Na druhou stranu už tady bylo všechno...ne snad? Vešlo jí do života tolik věcí a vždy se zachovala dle toho nejlepšího úmyslu, nikdy ji nic nevyčítal, věděl o tom, že byl čas, kdy si opravdu přála, aby lidé, kteří ji ublížili byli potrestáni, i kdyby to mělo být smrtelně. Minulost přece nemění nic na tom, kým je uvnitř, jaké je její srdce. Ví,že z jeho strany ji čeká nebezpečí...spousta nebezpečí, ale co ta její strana? Co její démoni? Vždy se ukáže někdo, kdo ji ohrožuje, kdo může ohrožovat jeho a nebo její blízké. Nejednou se to stalo, nemůže předpokládat, že to nepřijde znovu. Zadívá se na prsten v jeho ruce a nadechne se zhluboka, jak nejvíce to jde. Nikdy předtím nebyla nervóznější, nikdy předtím necítila nic podobného a musí uznat, že je to ohromné, zavádějící a nejradostnější. Přikývne na jeho slova, snad aby mu naznačila, že tady vždycky bude, aby mu připomněla, kým je, kým může být, že je lepší, než si o něj myslí okolí, že je v něm dobro pod tím vším, co ho ovládá, že ani jeho démoni nemohou vyhrát, pokud je nenechá. A ona tady bude vždy, aby je zastavila, aby mu ukázala cestu. Pohlédne do jeho očí a zlehka se pousměje, než pozornost přesune na prsten, který se jí objeví před tváří. Nečekala by, že někdy bude požádána, že bude požádána právě od něj, protože v tomto světě to snad ani nebylo možné. Chce mu dát odpovědět, jednoduchou, okamžitou, pozitivní. Ale nemůže...ne teď.
Přejede si jazykem po rtech a pousměje se, přičemž se zhluboka nadechne.* Víš, když jsem přišla do města...*Podívá se na chvíli za něj, snad si rozmýšlí, zda pokračovat dál a nebo to nechat být, ale jednou už to chtěla říct, tak by to měla dokončit. Měl by to slyšet. Vrátí se nazpět k jeho očím.*...nevěděla jsem, zda zůstanu. *Přizná se mu. V ten moment to netušila, chtěla jenom zjistit, co se stalo s jejím bratrem, chtěla vědět, zda jeho démoni budou i jejími, protože už v tu dobu měla své strašáky v hlavě.* A potom se v baru objevil muž se spoustou peněz a já si říkala, že je zatraceně sexy a jeho přízvuk je ten nejlepší, který jsem kdy slyšela. *Roztáhne zeširoka úsměv, než spojí rty k sobě, ale ve tváři ho stále má, jen ne už tak velký.* Nebyla jsem zklamaná, když jsem zjistila, kdo jsi. *Tentokrát je to ona, kdo mu nedává prostor k tomu, aby ji přerušil.* Po tom všem...mohla jsem odejít, ale nechtěla jsem. *Na okamžik se odmlčí, než znovu tiše promluví.* Protože jsem měla komplikované city k tobě. *Měl by to vědět, vždycky jí to k němu přitahovalo, přitahovalo k temnotě, které se snažila vyhýbat, ale nemohla.* A doufala jsem, že by tam mohla být šance, že to cítíš stejně. *Nepřestává s ním udržovat oční kontakt. Je si jistá, že už dávno ví, kam její city k němu sahají.* A bylo to tak. To byl moment, kdy jsem se cítila nejvíc šťastná. *Měl obavy, že ji nedokáže udělat šťastnou, že po jeho boku to nikdy tak nebude, ale opak byl pravdou. Necítila se více šťastnější, když přiznal, že jejich sympatie jsou vzájemné, že všechno, co cítí ona k němu on cítí k ní. Nasaje do plic vzduch.* Takže...*Nakloní hlavu mírně do strany a dívá se mu do očí mlčky, přičemž nechává rozhostit ticho mezi nimi, jako kdyby všechna nervozita odpadla, všechny pochyby byly smazané a neměly se nikdy vrátit, jako kdyby si byla jistější více, než kdy předtím.*...ano. *Dá mu odpověď na kterou čekal a usměje se na něj zeširoka, přičemž odhalí vrchní řadu bílých zubů. Zvedne levou ruku směrem k prstenu a odpoutá se pro tuto chvíli od jeho očí, aby se mohla podívat, jak bude vypadat prsten na její ruce, který je zároveň příslibem věčnosti.*

*V jeden moment vrelý kŕč poháňal jeho slová. Pohľad inak nevyspytateľných očí, každý pohyb tela, či rúk, ktoré nechceli nič viac, než cítiť dotyk jej prstov, chladného povrchu prsteňa, ktorý stále zvieral, i keď mu nepatril. Bol len jej, je a vždy bude, nezáležalo na tom, ako sa rozhodne. Nikdy tu nebude nikto iný, komu by ho dal, pre koho by bolo určené ho nosiť. Vždy a navždy s jej menom, po všetky časy a veky, ktoré ho ešte čakajú. Čakajú ich, dúfal. Nech už jeho rozhodnutie bolo akokoľvek sebecké, nabralo studeného spádu, na ktorého konci nebolo nič viac než tma, ticho a samota, ktorú nenávidel. Potreboval ju, jej prítomnosť, jej hlas, každý zrak očí, ktoré ho vytiahnu z pomätenia, a nielen v jeho pocitoch, nielen v citovom zmysle. Skôr než hocičo iné, bola človekom, ktorému dôveroval, ktorý mu načúval, keď rozprával, ani jediný krát sa neobával postaviť sa mu... a na rozdiel od ostatných, u nej to oceňoval, i keby to nepriznal, pomáhalo mu to. A potom? Nechcel ich nechať, bolo jednoduchšie vystavať si domnelé bariéry, ktoré sa zrútia, ak sa ich niekto pokúsi strhnúť, chytrejšie. Otvoriť sa im, pustiť ich dnu a nechať prejsť priamo cez, už komplikovanejšie, ale opäť...Potreboval ju, na rozdiel od nej, on ju potreboval. Vždycky bude. A práve preto, z toho dôvodu, sebeckého a patetického, pred ňou dnes najskôr stál. Potichu si nárokujúc jej sľub, jej slovo, niečo čo mu nikdy nemusela dať, pretože na to nebola odkázaná a aj napriek tomu, všetky hlasy, vzduch aj ruch mesta nekričali po ničom inom. To bolo dôvodom jeho neférovosti. Jediným a oficiálnym, ktorý si nezaslúžil a aj napriek tomu chcel zobrať...Už dávno zobral.
Odbitím ručičky všetko, čo ho dovtedy poháňalo, zastaví, stuhne na jednom mieste, akoby sa už nikdy nemalo pohnúť. Mal tisíc rokov, prebytočných dní, v ktorých sa ani jediný moment nedal priblížiť k tomuto. Nepriatelia ho spália na popol, ju pred jeho očami. Zotnú mu hlavu a uložia ju šesť metrov pod zemou, pretože mu nebolo určené milovať. Nemal právo na lásku, nemal dôvod slabnúť, padnúť, zosypať sa ako pôvodný hybrid, ktorý nikdy neprehráva. Len obyčajný človek, slabý a krehký, nech už v nej videl akúkoľvek moc, pre nich neznamenala nič, než prekážku, možnosť ako ho zničiť, ako mu ublížiť... A tisíc rokov je ako tisíc rúk, ktoré nechcú viac ako drviť a lámať, premieňať v prach. Lenže tie ruky tu boli aj vždy budú. Záležalo mu na nich ešte vôbec? Neboli dôležitejšie, než všetci v pekle, všetci mŕtvi, ktorých už dávno zrazil na kolená, stovky metrov ďaleko, od jeho mesta a od jeho rodiny. Všetkého, čo mal a na čom záležalo. Pretože nech ju už akokoľvek zavrhoval, šliapal po nej a ubližoval im všetkým, práve rodina bola to, čo ho robilo šťastným. Nebyť nej... Nezostane nič, než tá známa tma, ticho a samota.  A on už nikdy nebude musieť byť sám.
Slabo pootvorí ústa, ako sa slová stratia a všetko sa odmlčí. Jeho oči boli v tých jej, pálili ju, vpíjali sa do nej a jej mysle, akoby sa snažil preniknúť a vnímať všetko, čo sa objaví. Už od prvého momentu badal jej nervozitu, ale samotný prsteň nebol to jediné, čo ju vyvolávalo. Pretože... čo vôbec znamenal? Záväzok, bláznovstvo, hocičo podobné jemu? Mohla ho odhadnúť ako starú knihu so žltými stránkami, ktoré sa rozpadali ako pergamen. Možno preto ona a len ona, nepotrebovala s ním stráviť ani jedno hlúpe storočie, aby mu rozumela a on to pochopenie chcel, vyžadoval si ho. Pri jej kývnutí, nepatrne spojí obe pery zľahka k sebe. A to bolo ono. Či už si ho zoberie alebo nie, vždy tu bude, aby mu to pripomenula. Kým je, kým môže byť, bez odcudzovania, nenávisti, či pohoršovania nad množstvom krvi, ktoré mu stekali z dlaní ako voda.
Teraz však nebola tou, ktorú mátala len trpká neistota, chladný záchvev niečoho, čo by sa mohlo skončiť skôr, než vôbec začalo. Očakával to najlepšie, i keď bol zvyknutý na pravý opak, a to len kvôli nej, ona mu ukázala niečo iné, odlišné od jeho sveta, svetlo, ktoré vždy videl, ale nikdy sa k nemu nepriblížil, pretože nechcel, nechcel mu porozumieť, rozumieť ľuďom. Možno si sama nebola istá, čo má povedať, možno sama nevedela, čo z toho mu dať, alebo len potrebovala čas, rovnako ako on, než by sa to rozhodol urobiť, i keď mu, akosi, sama prestrihla nite.
Jej slabý poloúsmev nenasvedčoval ničomu, žiadnej z vecí, ktorú by už nevidel predtým. Iste, nemohol by ju obviňovať, ak nebola pripravená, jedna časť z neho samotná ležala na vážkach, až pokiaľ ju nevidel stáť uprostred jeho izby s otvorenou krabičkou v ruke, hľadiac na niečo, čo len schovával, namiesto toho, aby jej ho konečne dal. A ak sa niekto nemohol niečoho báť, bol to on. Chcel to a mienil dostať, čo chce, aj keby mu to mohlo byť tak ľahko odopriate.
Vedel, prečo sem prišla. Prečo sa rozhodla vstúpiť do mesta, kde jej zostali len zvyšky rodiny a tajomstvá, ktoré jej nedali spávať. A tiež to, že sám chcel, aby odišla, časom sa to zdalo prijateľné, nadchádzajúce, akoby to bol spôsob ochrániť ju od všetkého zmätku, chaosu, ktorý sa dial. Nikdy však nepremýšľal nad tým, že už len priezvisko z nej robilo súčasť, časť tej smrti a krvi, ktorá sa liala po kanáloch. A neskôr? Teraz? Ani nepremýšľal nad tým, žeby mohla odísť, žeby mohla cúvnuť a zavrieť za sebou dvere... Až pri liste, ktorý našiel na jej stole, liste o jej budúcnosti, ambíciách, všetkom, čo sa rozhodla z nejakých príčin...zahodiť. Stále na ňu hľadí. Jeho telo je patrne napnuté, hruď podvihnutá, pery bez pohybu čakajú na jej ďalšie slová. Musela mať dôvod, dôvod, prečo sa rozhodla zostať. Rovnako ako musela vedieť, prečo mu to chce povedať.
Kútiky jeho úst sa krivo roztiahnu do strán, ako potočí hlavou do strany a nadvihne takmer pobavene obočím, na krátky moment privrúc oči, než ich opäť pootvorí. Akoby sa chystal zasiahnuť do jej monológu, roztvorí pery, z ktorých však nič nevychádza. Len holé ticho, preťaté ich suchom, ktoré zmyje jazykom. Možno k nemu už od začiatku mala bližšie, než si myslel, ale predtým to neboli len obyčajné sympatie, či atraktívnosť... Nie, u nich dvoch to bolo viac, bol to vzťah, ak sa tak dal nazývať, založený na rozdielnych veciach, ako sú tie ostatné. A práve preto čas strávený s ňou, nebol nikdy strateným, naopak prijateľnejším a osvetľujúcejším ten bežný. Tvár obráti späť k nej až vo chvíli, kedy znovu prehovorí, pričom úškrn poniekiaľ povädne a nahradí ho vážnosť zmiešaná s tak vzácnou, nezvyčajnou opatrnosťou. Akoby sa ticho vnáralo do jej tváre, bližšie než kedykoľvek, hlasnejšie a jasnejšie, ako ju kedy videl, nemohol uhnúť, nemohol sa stiahnuť, či zavrieť oči... Komplikované, nezaradené, nečakané a zvláštne v ľahkom poblúznení, ktoré jej opantalo zmysel, rovnako ako jemu. Slabo pootvorí ústa, nečujne vydychujúc niekam pred seba a niekoľko krát prižmúriac zrakom, akoby to malo byť niečo, čomu neverí, čo je až príliš dobré, iné pre jeho svet, pre jeho pohľad naň.
Do miestnosti prenikalo svetlo spod roztiahnutých závesov, ľahko ožarovalo lesklý, teplejší povrch prsteňa v jeho zovretí. Končeky jeho vlasov, tváre i pier, ktoré sa nestihli privrieť. Odrážali od jej bledých prameňov, zelených zreničiek ponorených do tých jeho modrých. V jej strede, v jej dianí a živote, nič nebolo nepredstaviteľnejšie, nič nebolo reálnejšie. Anjel miloval diabla, temnotu, ktorá ho priťahovala, pretože aj svetlo potrebuje svoju tmu, rovnako ako tma niečo, čo ju od času na čas prežiari. Nezaslúžil si to, ale potreboval to, momentálne viac, než čokoľvek iné. Opäť niekoľko krát zamrká, privrie vlastné dúhovky, i keď ich z nej nevie ani na sekundu spustiť.
Chce niečo povedať, pohnúť zmeravenými perami, ktoré zostávali len sucho vsadené medzi lícami. Bola šťastná, šťastná kvôli nemu, i keď on bol vždy tým, ktorý ničil, bral a dupal po všetkom šťastí. Nespôsoboval ho a nebol tu nik, kto by mu tvrdil opak... Až doteraz. A on to chcel, chcel ju robiť šťastnou, nech už akokoľvek neveril tomu, žeby naozaj mohol. S ľahkým očakávaním sleduje jej zdvíhajúci sa hrudník, počuje každý zvuk, vrznutie parkiet, dverí, ľudské kroky preplnených ulíc... Zmiešavalo sa to dokopy, ako stále opakujúci sa kolobeh, ktorý zrazu zmĺkol, celkom sa zastavil pri jedinom krátkom slove.
Jeho pery sa zachvejú, pohľad očí intenzívne znásobí... Možno to chcel len počuť znovu, možno sa nedokázal pousmiať, prejaviť toľko šťastia ako ona práve v tento moment, ale jedine to, čo sa dialo hlboko v ňom a prebíjalo všetky zdravé zmysli, bolo vecou, ktorá ho zaujímala, ktorá existovala. Pomaly nakloní hlavou dopredu, odvráti sa od jej tváre k jej podvihnutej ruke a privrie ústa, ktoré sa chystali znovu prehovoriť. Prsty oboch jeho paží sa dotknú jej hánok, zľahka, a zároveň pevne, akoby boli istotou, že ich nestiahne, že zostanú presne tam, kde sú... Na svojom mieste a po jeho boku. Obkolesia ich, stisnú jej dlane, než ich konečne uvoľnia, aby mohli ten doteraz chladný, krehký krúžok prevliecť cez jeden z nich. Šiel ľahko, hladko... Akoby preň bol určený, akoby ho na ňom videl odjakživa, len si to neuvedomil, prehliadal ho.* I fell in love with you. *Zdvihne zrak, ukotvujúc ho na každej jej črte, pohybe. Jeho tón je tichý, avšak priami, jednotný.* Without knowing how, or from where. I love you simply, without pride... in this way because I do not know any other way of loving but this. I know, *potiahne krúžkom na jej prste v ďalšej sekunde nižšie,* I would never forgive myself, If I let this feelings go. *Nikdy nepúšťa jej ruku, neskĺza pohľadom.* From now you know too. This ring is a promise, promise which means eternity for me. *Priblíži sa tvárou k jej, mohol cítiť jej dych, vnímať jej blízkosť všetkými zmyslami, ktoré mu nezabránili dokončiť slová, ktoré neboli vetrom, a ktoré prichádzali samé.* And with all these foolish promises around...*slabý úsmev skriví jeho pery, ktoré sa priblížia k tým jej,* I´m gonna keep this one. Always and forever. *Napokon sa ich dotknú. Ich tlak je intenzívny, naliehavý, akoby boli posledným ovocím pred spaním, alebo len vzácnym potešením, ktoré si raz za čas dopraje. Bola jeho svetlom v temnote a zároveň on jej tmou, ktorá jej pripomínala, že nikdy nezáležalo na tom, kto si, alebo čo robíš... Každý nejakú má. Ale on tam stál, jeho ruky držali jej pás, ťahali ho k sebe, prikladali jej telo o jeho a bažili po tých nádychoch, ktoré neprichádzali.*

*Poťukává prsty o železné zábradlí, které tvoří jednu z dominantních částí sídla. Kdo ví, zda je to nervozitou a nebo pocitem, který potlačuje hluboko v sobě. Následuje hluboký nádech a výdech, jak se tak dívá na bílo – modré vyzdobené sídlo. Na první pohled to působí luxusně, ostatně jako všechno, co se zde nachází, elegantně, ale ne nijak přeplácaně. Nic to nemění na tom, že na její vkus je to i tak trochu dost. Není zrovna ten typ člověka, který by vyžadoval až takovou pozornost jenom proto, že je zase o rok starší. Jenomže jakmile jednou zapadnete do této rodiny, nesete si s sebou všechny následky – včetně dokonalých oslav organizovaných Rebekah. Možná by se to dalo považovat i něco jako za zásnubní večírek, i když s menším zpožděním. Při té myšlence jí automaticky pohled padne na prst na kterém je usazený prsten, co se dnem i nocí třpytí a ona z něj nemůže víc více šťastná. Pevněji obepne tenkými prsty železnou plochu, která ji chladí na kůži, přičemž následuje jemný úsměv. Odvrátí pohled od dění dole a vrátí se pár kroky do pokoje, kde už k jejímu outfitu, který je sladěn barvy do barev oslavy musí doplnit jenom bílé lodičky. Posadí se na okraj postele a nazuje si jednu z lodiček.* Musím uznat, že tvá sestra má opravdu talent. Zajímalo by mě, zda se s ním narodila a nebo ho získala ze všech těch zkušeností za celou existenci. *Pohlédne na muže v místnosti a obdaruje ho širokým úsměvem. Zvedne se z postele a upraví si šaty.* Půjdu přivítat první hosty a prosím...buď milý. *Řekne možná trochu provokativně, možná i trochu varovně. Přeci jenom pozvala i někoho, koho by tady nejradši neviděl, vlastně asi více, než polovinu jejich přátel zde nebude chtít. S úsměvem ho obejde, přičemž mu lehce sáhne rukou na rameno a vzápětí se objeví na schodech, které pomalu sejde dolů. Na moment se zastaví na prázdném stolu s označením, kde se mají dávat dárky. To jen lehce vykulí oči a snaží se pohledem najít organizátorku, což se jí bohužel nedaří. No, tak či tak by nemělo vůbec smysl přít se s tou půvabnou blondýnkou. Možná by si dala jednu skleničku šampaňského už teď, aby přepila začínající nervozitu. A taky aby zmizel konečně ten pocit, že se něco blíží, protože ona ví, že je něco špatně. S úsměvem se otočí na přicházející hosty, lépe řečeno její kamarády z vysoké.*

Aby řekl pravdu, už se nemůže oslavy dočkat. Je rád, že byl pozván, ale není si jistý, kým. Nikem? Organizátorkou Rebekou nebo samotnou oslavenkyní? No, ono je to vlastně jedno, hlavní je, že v ruce tu pozvánku má. Doufá, že bude aspoň zábava, které si v poslední době moc neužil. Ani už dlouho nebyl na žádné takové společenské akci. Vždycky si někam vyrazí akorát tak sám. Měl domluvené 'rande' s Genevieve - pozvala ho ona, už na jejich 'dovolené', ale z nějakého nevysvětlitelného důvodu se mu neozvala. A ani mu nebere telefon. Vypadá to, že s jejich znovuobnovením vztahu to asi nebere nakonec tak vážně, jak to vypadalo. Smutné. Ne že by si od toho on něco sliboval, to vůbec ne... Ale mohlo by být zajímavé randit s někým takovým. A pokud spolu mají společnou minulost... A navíc, stále tu bylo něco, co by si ze svého seznamu rád odškrtl...
Je samozřejmě vhodně společensky obléknut. Vzal si na sebe oblek a bílou košili. Na ruku si nandal hodinky, aby působil ještě více elegantně. Kravatu si ale nebral. Nepočítá s tím, že by byl večírek až tak formální; však taky plánuje, že sako v průběhu večera někde odhodí, protože mu bude teplo.
K jeho potěšení a překvapení přichází do domu jako jeden z prvních. Tedy jeden z prvních z lidí, které už někdy v životě viděl. Zatím tu byly jen samé děti; asi přátelé Cami. No, ale aby pravdu řekl, některé ty děti nevypadaly zase tak špatně. Studentky no. Našly by se tam tak dvě další 'Cami'.
Kol samozřejmě počká, než se Cami se všemi kamarády přivítá jak se sluší a patří. Potom, když má konečně volný prostor, rozejde se směrem k ní s jeho typickým úsměvem na tváři a květinou v ruce. V té druhé měl lahev jednoho z nejlepších vín, které sehnal.
"Cami!" ušklíbne se na ni nahne se k ní, aby jí dal přátelskou pusu na tvář, tak jak se to dělává. Poté jí podá květinu a následně i lahev vína. "Doufám, že to se neotevře beze mě. Ani nevíš, jakou práci mi dalo sehnat ho." Je mu bohužel jasné, že ho skoro určitě otevře někdy s Nikem... "Mimochodem, díky za pozvání, nevypadá to tady zatím špatně," ušklíbne se a podívá se na kamarádky Camille. "Ukaž," řekne najednou zničehonic, chytne ji za ruku a začne zkoumat její prsten. "No, tak minimálně na zásnubní prsteny mám větší vkus než Nik..." šibalsky se na ni usměje, ruku jí pustí a pokračuje. "Už víte, kdy do toho praštíte? Já jen abych si taky rychle nějakou sehnal, abychom dali dvojitou svatbu - sfoukneme to všechno naráz, aspoň Beka nebude muset plánovat dvakrát."

Claire Evans:
(Málem by na oslavu její oblíbené Cami zapomněla, kdyby jí pozvánka nezapadla za postel spolu s mobilem, který začala ihned tahat zpod postele spolu s hezky ozdobenou kartičkou. Pohlédla na ní a zděsila, když zjistila, že akce začíná za pár hodin. Automaticky začala běhat po bytě a šílet, že nic nestíhá, i když nakonec vše zvládla na výbornou. Jako vždycky. Vlastně na sebe jen hodila první šaty, co uviděla, trochu se upravila a vybrala vhodné doplňky. To nebylo nic oproti vybrání dárku pro Cami. Bylo jí jasné, že dostane spoustu drahých věcí, šperků, vín, starověkých, středověkých, a ona neměla nic speciálního, co by jí dala. Nakonec se rozhodla pro ptačí páreček, dvě nádherně bílé hrdličky, neustále vrkající a pohybující se blízko sebe. Na klec upevnila malý lísteček, kde byla napsána jména maličkých ptáčků, Camille a Klause. A pod tím, drobným písmem, dodatek: „Ať vaše láska zůstane tak čistá jako peří hrdliček.“ Nakonec se rozhodla přidat ještě něco. Stříbrný náhrdelník, s maličkým přívěskem modrého srdce, uložený v černé krabičce. Takto se vydala do sídla ke Cami, doufajíc, že se vyhne všemožným sporům a konverzacím s lidmi, kteří nepatřili mezi její oblíbené. Tenhle večer chce prožít v poklidu, především nechce kazit nějakou hloupou hádkou, nebo ještě hůře rvačkou, kamarádky oslavu narozenin. Přeci, dvacet sedm je vám jen jednou. A tak to chce pořádnou oslavu, jakou Cami měla. Jakmile vešla do sídla, nemohla se přestat divit. Tedy, ne že by nikdy nebyla na oslavě, nebo že by nikdy neviděla hezkou výzdobu, ale nečekala, že by to chtěla Camille tak velkolepé. No, určitě to nedělala ona, pravděpodobně Rebekah, nebo si někoho najali, to je jisté. Rozhlédla se po velikánské místnosti a očima vyhledala Cami. Zrovna u ní byl Kol, jenž jí blahopřál a tak chvíli vyčkala, než se k ní vydala. Nakonec, Kol si nemohl Cami ukradnout na celý večer. Mezitím položila klec s hrdličkami na stůl určený pro dárky a potom se usmála na Cami. Nemohla jinak, než jí obejmout.) Moje sladká barmanka Cami. (Zašeptala Claire a její úsměv se o něco rozšířil. Jemně jí poplácala po rameni a potom jí předala černou krabičku.) Rozhodla jsem se ti ho předat v tento výjimečný den, protože ty jsi také výjimečná, a pro mě neuvěřitelně důležitá. Zachránila jsi mi život, řekla, ať dál bojuji, i když jsem si připadala neschopná čehokoli. Protože tě miluji, jako kamarádku, takovou, jaká jsi. (Jakmile Cami otevřela krabičku, Claire přívěsek lehce pohladila a poklepala na něj.) Byl mé sestry. Dostala ho od své matky a ta od své matky, a no, však víš, jak to chodí. Jednou mi řekla, že až zemře, chce, abych ho nosila, protože mě bude udržovat v bezpečí. A já se jí jen smála. Ale v těch nejtemnějších časech, kdy jediné pocity byla žízeň a strach, jsem ho nosila na krku, a pomohl mi. Možná ne tak úplně sám o sobě, ale pomohl. A teď ho dávám tobě, protože chci, aby tu bylo něco, co ti dodá vždy sílu a bude tě chránit, stejně jako tvůj nastávající. Protože o tebe nedokážu přijít, a mám pocit, že v tom náhrdelníku je nějaké zatracené dobré kouzlo, které ti pomůže, vždy když budeš potřebovat. (Prudce vydechla a usmála se na ni. Pohlédla na frontu, která se za ní utvořila a jen lehce pokývala hlavou.) Teď půjdu, doufám, že se ještě v průběhu večera uvidíme. (Usmála se, lehce se dotkla její ruky a odešla ke stolku s jídlem a pitím, kde do jedné ruky vzala skleničku se šampaňským a do druhé modrou makronku, kterou si vyhlídla hned po příchodu. Vložila ji do úst a měla pocit, že její chuťové pohárky zažívají orgasmus.)

Cami měla oslavit svoje narozeniny, a protože to měl být extra nezapomenutelný zážitek, Cami jeho organizací pověřila naprosto dokonalou osobu, která ji rozhodně nezklame - ji. Ale teď vážně, byla opravdu nadšená, když za ní Cami přišla s tím, jestli by nezařídila věci kolem její oslavy a celé to nezpunktovala. Mohla se tak pustit do něčeho, co ji i mohlo bavit a mohla si připadat užitečná. Samozřejmě, že hlavní a poslední slovo měla Cami, ale vlastně se nestalo, že by s něčím nesouhlasila. Ona by jí k tomu stejně nedala až tak moc prostoru. Usilovala o to, aby na párty panovala uvolněná nálada, ale zároveň, aby byla i trochu na úrovni. Rozhodně z toho ale nedělala žádný prominentní bál. Dresscode byl jasný - něco pohodlného, ale přesto trochu víc společenského. Nežádala po hostech, aby na sebe oblékli nákladné róby, ale kdo přijde v odrbaných džínách, toho bude celý večer propalovat pohoršeným pohledem. Penězi nešetřila. I když Cami se zřejmě nikdy nedozví finální částku, kterou za večírek zaplatila, protože pak by ji chtěla zavraždit. Tím spíš, že by rozhodně neměla finance na to, aby vše zaplatila. Už předem ale Cami řekla, že organizaci její párty, i co se financí týče, má nechat zcela na ní a že to bude vlastně dárek k narozeninám. Samozřejmě, že jí koupila ještě další dárek, který teď ležel s ostatními balíčky, které začaly pomalu zaplňovat připravený stůl přímo pro tuto příležitost. Pořídila Cami náramek osázený diamanty. Neměla důvod šetřit. Jednak měla Cami ráda a druhak byl její majetek k neutahání, takže platba oslavy a náramku s jejím kontem nijak nezamávala. Celá výzdoba byla laděna do tónu bílé a modré, šampaňské poteče proudem, jakmile se pronese přípitek a o jídlo a další pochutiny nebylo nouze. O všechno se starala najatá obsluha. Nepřipadalo v úvahu, aby se Cami starala o jídlo a pití. Ona se má věnovat svým hostům a dnešní den si užít. Samozřejmě ani ona sama se nemínila starat o tyto záležitosti, ale to neznamenalo, že sem tam po očku nebude sledovat, jak si najatí pracanti počínají. Věděla, že Sophie rozjela cateringovou firmu, ale záměrně si její služby neobjednala, protože zde má být taktéž hostem a ona by jistě měla tendenci stále své zaměstnance hlídat a kontrolovat. Ne, myslela na vše, dnes si všichni hosté budou užívat a o té párty budou mluvit ještě dlouhou dobu. Jen musela uznat, že s ještě úplně nezvykla na své nové tělo. Magii zase tak často nepoužívala a v kůži cizího člověka to prostě bylo divné. Ale dnes na to vše zapomene a bude se soustředit pouze na zábavu. Vlastně je to po dlouhé době, co se nadpřirozená komunita sejde ve větším počtu. Stála nahoře na balkóně shlížela dolů do dvora na ten společenský šum. Už přišlo docela dost lidí, ale stále jich hodně scházelo. Opřela se o zábradlí a vyhledala pohledem Cami, které zrovna přála Claire. Nechá Cami trochu času na aklimatizaci, než jí přijde pogratulovat sama.)

Roky bývali zvláštne, chladné, rovnako ako prázdnota, ktorá sa na večnosť rozlievala v jeho vnútri, nenachádzajúc nič, čím by ju mohol aspoň z časti zaplniť. A potom prišla ona. Nie tak veľmi obyčajná žena, ktorej bez akýchkoľvek ďalších pochybností, akéhokoľvek váhania nasadil obrúčku na ruku. Nepočúval ich. Nikoho, kto by ho zneisťoval, nikoho, kto by ho donútil premýšľať nad tým, či je... jej je a niekedy vôbec bude hoden. Pretože pravdou bolo, že mala narozdiel od neho ruky čisté, v jeho očiach taká bola celá, úplná... nemyslel si, že sa niekedy objaví niečo, čo by mohlo tento jeho kradmý pohľad na jej bledé, blonďaté vlasy akokoľvek zatieniť. On bol monštrum s tisíckami nepriateľov, ktorí by sa neštítili vyrvať jej srdce naplnené láskou k tejto beštií, priamo pred jeho zrakom, hľadiac na to, čo nemôže a nedokáže už nikdy napraviť, zachrániť. A to bolo to jediné, čo chcel. Chrániť ju. Už navždy.
Kútik jeho pery poputuje zľahka dohora, ako skloní tvárou letmo k zemi a na niekoľko sekúnd pomerne pobavene prižmúri oči. „Pravdepodobne.“ Nakrčí obočím, keď konečne opäť trochu podvihne hlavou a so sarkazmom v slovách ledabolo sleduje každý jej pohyb. „Rebekah mala vždy rada pocit, že môže niečo skutočne ovládať, a táto nikdy nenaplnená potreba jej... akosi, zostala až do dnešných dní.“ Ohrnie nepatrne spodnou perou a potichu vydýchne niekam do priestoru, venujúc svojej snúbenici svoj typický, široký a jamkami v lícach ohraničený úsmev. „Diabol zaplať.“ Dodá ešte s mierne podvihnutým obočím, zahľadiac sa jej konečne spriama do tváre v momente, čo sa zdvihne z ich postele. Jazykom si nezainteresovane navlhčí vyschnuté, plné pery a nakloní hlavou pomerne ironicky do strany, ako z neho doslova každým smerom srší prirodzená arogancia a... radosť, ktorú nedokázal a nechcel zakrývať. „Kedy nie som?“ Jeho zrak doslova prepaľuje ten jej v tak nezmyselne položenej otázke, na ktorú nebolo treba snáď žiadnych odpovedí. S intenzitou v pohľade sleduje jej kroky, prechádzajúce okolo neho, už teraz vnímajúc potrebu vlastných rúk, potrebu tých drsných, špinavých prstov, dotknúť sa jej jemnej kože, zápästia jej ruky, ktorým ju tak náhle zastavia v pohybe, len-len, čo sama vyloží svoju dlaň na jeho rameno. „Budem svojím najlepším ja... pre teba.“ Vydýchne poniekiaľ tichšie. Jeho hlava je natočená do strany, modrosť kopíruje každú jej črtu, každú mimiku, doslova prekopávajúc tento moment, moment, ktorý si chcel pamätať ako jeden z mnohých na večnosť, od základov. „Mimochodom,“ začne nakoniec, popravde ani nepotrebujúc skúmať jej zovňajšok. Vždy bola perfektná. Perfektná preňho. „Vyzeráš očarujúco, láska.“ Nemôže si pomôcť od malého, neškodného komplimentu, konečne púšťajúc jej ruku, ktorú dovtedy uväznil vo svojom jemnom zovretí. „Nemusíš byť nervózna, Camille...“ možno bola dokonalá v skrývaní vecí, avšak tisícročnému hybridovi už tiež nemohlo ujsť úplne všetko. „Teraz si súčasťou našej rodiny. A Mikaelsonovci nikdy neoslavujú v malom.“ Nechá poslednú štipku úsmevu, ktorý snáď už zákonite venoval len jej, rozliať sa po vlastných, stuhnutých rysoch, než ho konečne obíde nasledujúc do sály, ktorá sa stále len plnila novými ľuďmi. Ľuďmi, ktorých nepoznal a normálne ani nemal chuť spoznávať. Lenže títo ľudia neboli obyčajní. Nie, boli jej priateľmi a nikto, kto si nájde miesto v jej srdci, nemôže byť a už nikdy nie je tak celkom prostý.
Mal tendenciu schmatnúť prvé šampanské, ktoré už-už prichádzalo na vyleštených podnosoch, keď jeho kroky konečne zamierili do obrovskej miestnosti preplnenej davom osôb. Jeho telo obohacovalo, zdobilo pomerne elegantné, bledšie sako, nenechávajúc jeho zovňajšku nič na náhode. Jeho oči letmo skenovali miestnosť. Na každom centimetri ho zdravili patetické sáčky s krvou, jasne oboznámené so zväzkom, ktorý ho spájal s ich spoločným záujmom – aspoň pre dnes. Čelo sa mu zvraští, v jednom, krátkom momente, kedy zopnuté pery vzývajú potrebou... otvoriť sa a vydať zo seba všetok jed, ktorý si tak neúprosne niesli. Lenže úsečné poznámky bola vec jedna, nechuť, odpor a... nepatrná známka pobavenia, až spokojnosti nad príchodom mladšieho brata, ktorý sa od nich možno nestranil natoľko, ako si to pôvodne myslel, vec druhá. „Radšej by som dal osobne spáliť každý kostol v krajine.“ Ozve sa, ako nevítaný prínos, jeho dostatočne zvučný hlas, lemovaný pokriveným úškrnom ku svojmu najdrahšiemu súrodencovi. Jeho príchod sa už automaticky zastaví v tesnej blízkosti jeho snúbenice, presúvajúc ruku zozadu na jej pás a tak celkom odsekávajúc akúkoľvek ďalšiu potrebu jeho brata sa jej znovu dotknúť.  Proste si stranil to, čo bolo jeho – jednoduché. „Kol...“ vydýchne jeho meno stále v priateľskom podtóne, až mu to samému prišlo nezvyčajné, „bude skutočne nostalgické nás tu vidieť takto pokope.“  Venuje krátky, postranný pohľad žene po jeho boku, akoby tušil, že jeho ďalšie slová nemusia úplne korešpondovať s jej predstavou o „buď dobrý.“ „Mimochodom.... kde máš Genevieve?“ Vlastne bolo až zarážajúce, ako často túto frázu používal, dobre vediac, že Kola s jeho hlúpym posadnutím k tejto ryšavej upírke, postretol akýsi rozvrat osudu. Pričom osud nebol nik iný, než ich nenávidenia-hodná matka, ktorá teraz hnila medzi rozbitými múrmi vlastnej hrobky. Aká to povznášajúca myšlienka. 
Jeho ruka sa z Caminho pásu pomaly stiahne,  nechávajúc ju venovať sa jednej zo stoviek osôb, ktorej prítomnosťou až tak nadšený bezprostredne nebol. Lenže pokiaľ šlo o ňu... nebola v tom nenávisť, nebola v tom zášť, nebolo v tom nič, čo by sa dalo i len opísať ako zlé, negatívne. A aj niekto tak veľmi poškodený ako Claire, videl presne to, čo videl on.

Alisea Mikaelson:
Poprvé za dlouhou dobu opustila svůj dům. Nebýt toho, že jí přišla pozvánka, tak by sem ani nepřišla. Nejspíš v tom měla prsty Rebekah, ta jí ji nejspíš poslala. Netušila, jestli Elijah řekl už ostatním zprávu o Nikolase a jestli už o tom věděli. Ale definitivně nevěděli o jejím plánu vrátit Nikol zpátky mezi živé. Proto se jí sem ani moc nechtělo. Nejraději by zůstala u sebe doma a pracovala na kouzle. Jenže kdyby se tady vůbec neobjevila minimálně jeden její sourozenec by si toho všiml, mohl by se vyptávat, snažit se jí vytáhnout z její ulity a v nejhorším případě zjistit, o co se snaží a snažit se jí to rozmluvit. Že se jí v tom budou snažit zabránit věděla rovnou. Pamatovala si protesty proti jejím snahám oživit Klause. Ale dopadlo to přece dobře, Klaus žije.
Takže nakonec se vydala na oslavu. Napřed tedy otevřela šatník a vyhrabala z něj jakési černé šaty. Když se pak na sebe dívala do zrcadla, připadala si zvláštně. Ta skoro třicetiletá žena v zrcadle vypadala jinak, než před půl rokem. Vypadala pohuble a pobledle. Není divu, za poslední měsíe moc nejedla a ani moc nechodila ven. Sice bylo léto, ale ona je jako bledule. Nějak si zapomněla užívat sluníčka. Proč by si ho taky měla užívat? Ale aby trochu zachránila svůj vzhled, tak se to snažila zamaskovat líčením. Bronzer, tvářenka a rozjasňovač snad dodaly jejím tvářím malinko barvy. Jinak vsadila s líčením na přirozený look.
Pak už mohla vyrazit. Jako dárek vzala jedno dražší víno. O Cami toho moc nevěděla, nikdy s ní pořádně nemluvila. Ale věděla, že existuje a že je důležitá pro Klause. Co přesně s ním měla, to nevěděla. Předpokládala, že láhev alkoholu by mohla být vhodným dárkem. Lepší než bonboniéra. Další možností už byla jenom nějaká květina.
Jakmile vešla do dvora domu, který je domovem její rodiny, tak ji hned udeřila do očí záplava modré a bílé. Rozhlížela se okolo. Ruka Rebekah tu byla znát. Nepochybovala, že tohle bude mít na svědomí ona. Vzhledem k množství šampaňského bylo jasné, že v tomhle má prsty nějaký Mikaelson. Mírně nad tím pozvedla koutky, ale jen na okamžik. Neměla moc náladu slavit, ale i tak tady byla. Očima našla oslavenkyni. Právě od ní někdo odcházel. Oslavenkyně byla volná, alespoň na chvíli, než se za ní vydá další gratulant. Což byla v tomhle případě ona.
"Ahoj," pozdravila ji a pousmála se přitom. Vzhledem k tomu, že neměla moc náladu na nějaké párty, tak byl ten úsměv částečně falešný. Ale snažila se tak nějak působit mile. Natáhla ke Cami ruku, aby si s ní potřásla rukou a popřála jí. "Všechno nejlepší k narozeninám," popřála jí. V levé ruce držela darkovní vysokou a podlouhlou taštičku s láhví vína ukrytou uvnitř a tu teď podala Cami. "Promiň, že je ten dárek takový neosobní. Dárek k narozeninám se špatně vybírá osobě, kterou moc neznáš. Jediné, co o tobě vím, že jsi důležitá pro Klause. A..." Na moment se zarazila, protože si všimla prstýnku na její ruce. Zásnubním prstýnku. A ten prstýnek byl zdobený, působil krásně, draze a vkusně. Zhruba tak nějak, jak by asi vypadalo něco od Klause. Že by spolu byli až tak daleko? No, ona byla na tohle moc mimo, takže to bylo klidně možné. "...a podle toho prstýnku na tvém prstě si začínám říkat, že jsi asi vymítačka ďábla. K příštím narozeninám bych ti měla dát krucifix a svěcenou vodu." Znovu mírně pozvedla koutky.
Ale protože si nemohla držet Cami pro sebe celý večer, tak jakmile jí pogratulovala a krátce s ní promluvila, tak ji přenechala dalším gratulantům. Sama pak zamířila k jednomu ze stolků s jídlem a pitím. Vzala si do ruky skleničku šampaňského a usrkla. Všimla si, že kousek od ní stojí dívka, která přála Cami chvíli před ní. Byla jí povědomá. Připomínala ji Claire. Hodně jí ji připomínala. Vlastně vypadala přesně jako Claire. Ono to bude možná tím, že to je Claire. Jenže to ji právě zaráželo. Měla za to, že je mrtvá. Že by byla až tak moc mimo?
"Claire?" oslovila stále ještě trochu překvapeně dívku opodál. "Hele, asi jsem byla až moc mimo posledních pár měsíců, ale nebyla jsi náhodou mrtvá?" Nějak se nemohla rozhodnout, co je pravděpodobnější. Že svoji smrt předstírala nebo byla mrtvá doopravdy a pak ožila? Podle svých zkušeností by řekla, že pravděpodobnější je to druhé.

*Línější chůzí se pomalu blíží k Abattoir a vůbec se nezdá, že by se jí nějak chtělo překročit jeho práh. Právě naopak, spíše to vypadá, jako kdyby chtěla jejich cestu, co nejvíce zdržet. Přeci jenom ty zdi ke kterým je každým krokem blíž a blíž byly jejím domovem – a jeho taky. Společníka, který ji doprovází nebo ona jeho? Oba jsou přátelé Cami, oba blízcí, avšak ani jeden z nich nestojí o společnost konkrétní rodiny, jejichž členové tam budou s obrovskou pravděpodobností všichni. Po posledním střetu s Elijahem má z něj lepší pocity, možná v nějakém jiném vesmíru, možná za jiných okolností by mu dokázala i věřit, ale rozhodně ne teď, stále je Původní a i přesto, že si váží její sestry neznamená to, že by mu měla věřit.
Třesoucí ruku se snaží zamaskovat tím, že pevněji stiskne krabičku obvázanou modrou stuhou. Shlédne na moment k dárku, který má připravený pro oslavenkyni a hned na to se podívá znovu před sebe. Nemůže ze sebe setřást ten pocit, že je něco špatně. Měla vizi, měla vizi o příchodu nějakých bytostí do New Orleans a nepoznávala ani jednoho z nich a co ten sen? Nemohlo se jí jenom tak zdát o něm, nemohlo se jí zdát tohle, protože jí to přišlo reálné, jako kdyby se to doopravdy stalo. Byla to nejhorší noční můra za celou její existenci a to se to zdálo chvíli tak krásné. Buď je tady něco, o čem neví, nebo Předci se rozhodli vybrat svou daň za všechno, co kdy udělala. Jedno ví jistě, oni ji nikdy neodpustí a byla to ona, kdo z vězeňského světa pustila svého otce, protože to byl přesně ten důvod, proč tam šli. Kdyby to ale tak moc chtěli, proč ji zkrátka nezabijí? Hrají snad nějakou jejich špinavou hru, aby se nejdříve utrápila a až potom, kdy uznají, že je pro ni vhodná smrt, tak ji ukončí už tak dost mizerný život? Nebo alespoň od té dob, co se vrátila bez něj. Může mít okolo sebe lidi, kteří ji milují a ona je, ale jakmile to není on, pak nebude šťastná.
Natočí hlavu směrem k Marcelovi, jako kdyby uznala za vhodné promluvit po nekonečném tichu mezi nimi.* Nemusíme se tam ani příliš zdržovat, popřejeme jí, zůstaneme společensky vhodnou dobu a můžeme zase odejít domů. *Navrhne mu, načež se zastaví před vchodem a přešlápne z jedné nohy na druhou. Oděna jest do krajkovaných šatů, které dostala tenkrát od Sophie k narozeninám, ještě, že tak dokonale padnou do dresscodu.* Můžeš říct Cami, že jí popřeji později? *Pohlédne na něj s povytaženým obočím a vejde konečně dovnitř. Jen lehce přejede pohledem výzdobu sídla, načež se snaží vyhledat očima blondýnku o které je dnešní den. Jak přesně očekávala, tak je ve společnosti jiných lidí a ona je ještě příliš rozhozená na to, aby jí popřála právě teď. Nechce momentálně o ničem mluvit, i když mluvit s ní o jisté noční může by jí pomohlo, naopak Cami by to mohlo ublížit, protože i když se posunula dál, nevěří tomu, že jí alespoň trochu nechybí. Její nohy zamíří směrem ke stolu pro dárky, kde taky svůj odloží ještě s menší kartičkou a otočí se směrem k dění. Každého v místnosti přejede pohledem, ty, které nezná ignoruje, nevadí ji, což se bohužel nedá říct o takové přítomnosti Claire a nebo Klause. Snaží se najít Sophie, ale nevidí ji a přitom by si s ní potřebovala promluvit. Možná bude tušit, co se děje, možná jí bude moct pomoct jako čarodějka čarodějce, sestra sestře.
Vyhne se pár lidem a zaujme místo někde dál od hlavního dění, ale tak, aby stále měla přehled a popřípadě mohla vyrazit za svou sestrou až se připojí, alespoň doufá, že se dnes uvidí.*

*Přeběhne z koupelny do pokoje Hope, jakmile se znovu spustí pláč, který trvá už od dnešního rána. Nemá ani ponětí, co s ní může být a jak jí pomoct a to je něco, co ji přivádí k naprostému šílenství. Vezme si ji do náruče z postýlky a začne s ní konějšivě pohupovat.* Co se děje, zlatíčko? *Pohladí ji po tvářičce a přiloží si ji na hruď, přičemž sbírá všechny zbytky sil, aby jí uklidnila. Nerozumí tomu, všechno bylo v pořádku, většinou ani nepláče a vypadá jako to nejvíce spokojené dítě na světě, ale jen, co se probudila začala být umíněná a pak se rozplakala. Trvá to skoro celý den a jí už bolí hlava a to si myslela, že takových problémů se jako hybrid zbavila. No, bohužel všechno není vždy tak, jak si myslíme. Upraví ji šatičky, které má ušité přímo na dnešní den a sehne se pro kresbu položenou na stole. Co se týče jejího dárku pro Cami v tom trochu zmeškala, jelikož se jí zdá, že ta holka už má všechno, co může mít. Tedy alespoň v rámci možností, tak nechala alespoň Hope nakreslit pro ní obrázek, ať má něco originálního.
Možná s lehkým zpožděním, ale přeci vyjde z pokoje po hlavní chodbě si to kráčí naproti dění s mírně uplakanou dcerou. Už se chystá sejít schodiště, když se jí v zorném poli objeví osoba stojící na balkóně. Změní svůj směr a přikročí k nově – starému nalezenému členovi rodiny.* Myslela jsem, že někdo, kdo si nechal na takové oslavě záležet bude stát přímo v dění. *Usměje se na Rebekah a předělá si ukňouranou Hope do druhé ruky, přičemž si frustrovaně povzdychne.* Je jak urvaná ze řetězu, brzy mi praskne hlava. *Postěžuje si tak lehce a podívá se dolů. Musí uznat, že všechno je přichystané dokonale, ale nejde pochybovat o schopnosti Rebekah, vlastně všichni Mikaelsonovi mají tak nějak hodně vyvinutou kreativitu. Pohlédne znovu na ni.* No, půjdeme popřát oslavenkyni, dokud jí neteče nudle z nosu. *Uchechtne se a opustí její společnost. Všechno je tak, jak má být, jak si to přála. Zbavili se svých nepřátel, chod města je přesně takový, jaký má být. Přála by si, aby to trvalo už napořád, protože každý z nich si zaslouží klidný život po tom všem, čím si museli projít. Občas má ale obavy, že za každým tichem se skrývá bouře. Nepřemýšlela by o tom, hlavně ne dnes, kdyby však její dcera ji nepřiváděla do určitého stresu a nevyvolávala v ní pocit neklidu. Cítí, že se něco děje s jejím dítětem, mají mezi sebou pouto, které může chápat jenom matka a tohle...tohle ji zanechává dnes neklidnou. Přikráčí ke stolu, kde odloží kresbu Hope a připsaným věnováním od ní. Rozejde se k oslavenkyni, aby jí mohla poblahopřát, ale jenom co se k ní přiblíží o něco více, tak jí do uší udeří dětský pláč a křik.
Právě proto se s ní ihned otočí zády a zamíří do klidnější části. Po cestě se však zastaví u Klause a Kola. Její dcera se jí zmítá v náručí, jako kdyby se chtěla vymanit z jejího sevření.* Nerada ruším vaši určitě zajímavou debatu. *Těkne pohledem z jednoho na druhého, dokud se její zelenohnědé oči nezastaví u těch modrých.* Budeš ale asi muset své snoubence popřát za nás, protože já brzo ztratím poslední zbytky nervů a Hope se zkrátka rozhodla protestovat dnes proti všemu. *Pohladí jejich dceru po zádech a vzápětí jí přesune pozornost ke Kolovi.* Vidět tady tvou maličkost je něco jako...Vánoce. Je to jenom jednou za rok. *Usměje se trochu provokativně, není to však žádné rýpání. Dalo by se říct, že spíše přátelské pošťuchování.*

(Ani jednomu se sem nechtělo, avšak oba dva mají rádi člověka, o kterém dnešek bude. A věří, že kdyby se neukázali, tak by jí to akorát ublížilo, což je to poslední, co teď chtějí. Pozvánka na oslavu jejích narozenin se objevila v jejich schránce před několika dny, takže měli dostatek času se psychicky připravit. Na pozvánce se psalo něco o dresscodu. Rozhodl se, že tedy vytáhne jeden ze svých pěkných smokingů. Tmavě modrá barva a bílá košile, jež mu krásně padla, na něm vypadala lépe, než kdy dřív. Na krk si uvázal černou kravatu a už jen čekal na to, kdy budou moci vyrazit. Pomalým krokem mířili k místu, kde se dnešní akce bude konat. Upřímně ani trochu se mu na to místo nechtělo, nechtěl vkročit do toho domu. Místo, kde z velké části vyrostl, kde žil poslední desítku let. Ale už ne. Stalo se to pro něj místo, kterému se raději vyhýbal, nejen kvůli lidem, kteří tam teď žijí, ale i kvůli tomu, co se tam nedávno odehrálo.)
Dobře. (Odpověděl na první slova Daviny. Přišlo mu to jako asi to nejlepší řešení. Nechce se tu zdržovat déle, než je nutné. Na její otázku už však jen přikývl a následně vešel hned za ní do sídla. Rozhlédl se po velké místnosti, kterou znal lépe, než cokoliv jiného. Musí uznat, že výzdoba se jim opravdu povedla. Je to přesně ten typický, elegantní styl, kterým jsou Mikaelsonovi známí. Rozhlédl se po velké hale, aby našel Cami. Chtěl jí předat dárek osobně a trochu si promluvit, pokud by to bylo možné. Netrvalo to dlouho a zahlédl jí, jak si s někým povídá. Vypadá nádherně, ostatně jako vždy, avšak dnes zářila ještě jasněji, než měsíc při úplňku. Sledoval, jak její blonďaté lokny volně padají na její ramena, jak se krásně usmívá, její přátelský hlas pro něj byl něčím tak krásným, něčím, co mu opravdu chybělo. Blížil se čím dál víc, až si znovu všiml jejího prstenu a zastavil se. Pohled na tu blyštivou ozdobu na jejím prstu, jakoby ho bodal do srdce. Moc dobře ví, co to znamená, vlastně mu o tom sama řekla, ale vidět ho znovu a stále na tom stejném místě mu ublížilo. Avšak je rád, že je alespoň šťastná, ač to není zrovna s někým ideálním. Ale sám ví, že koho budeme milovat si neurčíme. Ladným krokem se blížil více ke Cami. V ruce držel krabičku, ve které se pod větším květem kamélie schovával stříbrný náramek, na němž je vyryto "Etiam in morte, superest amor", což znamená "In death, love survives" . Je to něco, čemu opravdu věří. Smrt je všude kolem nás, lidé umírají, zvířata, květiny a mnoho dalších, ale je něco, co přežívá v jakékoliv formě. Ať je to láska mezi dvěma milenci, rodinou a nebo snad jen přáteli. Je tu a pořád bude a každý by měl milovat, měl by mít někoho, na kom mu záleží. A on doufá, že i přesto, jak mu to s Cami nevyšlo, aby byla Cami šťastná. Zastavil se několik metrů od Camille a jen se na ní chvíli díval, jakoby byla ten nejkrásnější obraz v galerii.)

*Odhalí řadu vrchních zubů při lehkém zasmání. Nazuje si i druhou botu a zůstane ještě na okamžik sedět na jejich posteli, když ho tak pozoruje s úsměvem. Kolikrát mu říkala, aby se na ni tak nedíval a kolikrát on to udělá, jenom proto, aby ji provokoval? Protože si je jistá tím, že na ni jeho typický“křivý“ úsměv má jistý efekt. Nemá nadále význam se k tomu více vyjadřovat, oba znají přednosti jeho sestry a obzvlášť on. Zvedne se tedy z postele s úmyslem mu oznámit to poslední, co chce a odejít na oslavu. Její pokus jí však nevyjde tak, jak chtěla, ne, že by jí vadil jeho dotek nebo strávit v jeho společnosti více času, právě naopak, ale nechce, aby si myslel, že působí nevděčně za to, co pro ni přichystali. Zkrátka má pocit, že určité věci nejsou tak, jak si všichni myslí. Dnes tím ovšem nehodlá zatěžovat sebe, natož tak jeho. Zastaví při něm, přičemž se zadívá do jeho jasně modrých očí ve kterých se i po tolika měsících dokáže ponořit a jen těžko se od nich odtrhne.
Obdaruje ho dalším úsměvem, naklánějíc hlavu lehce do strany.* Tvoje nejlepší já je...*Podívá se směrem k posteli a zase na něj. Probodává ho pohledem, jako kdyby ho snad sváděla, a možná tomu i tak je vzhledem k narážce, kterou nelze přehlédnout.*...trochu osobní, takže mi bude stačit tvoje milejší já. *Uchechtne se lehce a sjede ho pohledem, až teď si popravdě všímá, jak moc mu to opět sluší. Někteří by si mohli myslet, že všechny tyhle pocity už museli odpadnout, když spolu žijí, ale ona ten pocit nemá. Cítí to všechno, jako kdyby to byl jen týden po tom, co se začali spolu scházet v tom romantickém slova smyslu. Jak je možné, že každým slovem ji dokáže vykouzlit úsměv na tváři a cítit se lépe? Tento den už je perfektní a to se ještě ani nesetkala s ostatními. Věnuje mu další úsměv při komplimentu, načež pozvedne druhou ruku a přejede mu jí po lemu saka.* No, musím říct, že i ty sis dal záležet. *Oplatí mu kompliment s menším pobavením a stáhne obě ruce k tělu, když tu druhou pustí z jeho sevření. Nadechne se zhluboka, připravená k odchodu, ale ustrne v pohybu. Podívá se mu opětovně do tváře a lehce znejistí. V první chvíli to vypadá, že mu hodlá říct, že to vůbec není o nervozitě, ale o pocitu, který ji užírá už jistou dobu, kvůli kterému nemůže spát, kvůli kterému stojí v noci u okna a vyloženě čeká na to, co se stane. Měla sen, sen, který spíše byl navrácenou vzpomínkou z doby, kdy měla úplnou rodinu opravdovou rodinu. Nemůže na to jednoduše přestat myslet. Ve tváři se objeví hraný úsměv, který jí však jde perfektně.* Budu v pořádku. Jak říkáš...je to jen nervozita. *Přitáká klidným tónem a otočí se k němu zády. Na moment se výraz v její tváři změní. Bude lepší mlčet, nechce kazit den a nechce ani znervózňovat jeho, protože na něm vidí, že je šťastný po dlouhé době a to je jedna z věcí, co dělá i šťastnou ji, vidět ho takhle, vidět, že se změnil. Stal se pro ni nejdůležitější osobou v jejím životě.
Obejme se s těmi nejbližšími přáteli z vysoké školy, které neviděla už patřičnou dobu. Jak by taky mohla? Nežije v jejich světě a teď je přitáhla do toho svého. Není to od ní tak trochu sobecké? Jenomže to je ten problém...ona má dva světy. Pro ni je ten lidský důležitý, ten ve kterém vyrůstala, ten, kde chce pomáhat obyčejným lidem a potom je tady ten druhý, kde sotva ví, kým je, kde ji hrozí nebezpečí na každém kroku. Nahlédne přes rameno jedné ze svých přítelkyň, když jí pohled padne na Kola. Široce se na něj usměje a prohlédne si ho od hlavy až k patě.* Páni...kdybych tě neznala, myslela bych si, že budeš ten typ, co je naprostý gentleman. *Prohodí k němu poznámku. Naposledy se nerozešly právě nejvíc v přátelském stylu, vlastně by se dalo říct, že mu i trochu vyhrožovala, ale je si jistá tím, že oba chtějí pro dnešek své menší spory nechat za zády, protože i přesto všechno spolu vycházejí. Ochotně ho nechá, aby ji políbil na tvář, přičemž pozvedne ruce, aby ho chytla okolo paží, když se k němu naklání. Pousměje se při odtáhnutí a převezme si hned dárky. Jako první zaujme její pozornost květina, protože květiny jsou osobnější, vyjadřují mnohem více a ona je zbožňuje. Zasměje se a zadívá se na etiketu láhve. Podívá se mu do očí.* Neměj obavy. Bez tebe bych si to nedovedla otevřít, nějakou příležitost si najdeme, děkuji. *Pokýve souhlasně hlavou a porozhlédne se okolo sebe.* Slyšet tě Rebekah asi by nebyla nadšená. Možná by tě dala na černou listinu hostů. *Poví s úsměvem a nelze si všimnout, jak se ohlíží po jejích kamarádkách. Zakmitá prstem ve vzduchu.* Flirtuj si, bav se jak chceš, ale nejsou na jídlo, rozumíme si? *Upozorní ho. Sice jí to není po chuti, ale co s ním má dělat? S Genevieve to má bůh ví...vlastně nemá vůbec. O jeho životě rozhodovat samozřejmě nemůže, nebude mu v ničem bránit, ale to neznamená, že by se snad měly její kamarádky stát potravou a nebo nějakou „krevní“ zábavou. Nejdříve mu věnuje nechápavý pohled a má tendenci ucuknout, ale vzápětí si uvědomí, co přesně chce vidět. Usměje se křivě a několikrát pokýve hlavou.* Nesouhlasím už jenom z principu. *Usměje se na něj a už otevírá ústa,která hned zase zavře. Převrátí mírně oči vzhůru a při doteku ruky, která si ji táhne k sobě poodstoupí. Narazí mírně tělem do jeho hrudi a položí svou volnou ruku na tu jeho, po které lehce přejede. Ani se nemusí dívat a ví, že za ní stojí její snoubenec, ostatně by to asi poznala i bez toho, aniž by promluvil, protože je jenom jediná osoba, která je nejistá, když je ve společnosti Kola a nebo Marcela. Natočí hlavu do strany, aby zelenýma očima vyhledala ty modré. Nejdříve ho jenom tak skenuje pohledem, jako kdyby prostě čekala na moment, kdy řekne něco nevhodného. Normálně by i něco řekla při narážce o Genevieve, ale pravda je taková, že by sama ráda věděla, kde je. Otočí se na Kola.* Naposledy, co jsme spolu mluvily si hodně chtěl vědět o Genevieve. Taky by mě docela zajímalo, kde je, když mi neodpovídá na zprávy a nezvedá telefony. *Řekne to stylem, že pokud je něco, co by jí měl Kol říct, tak ať jí to řekne, co nejdříve.* A na termín svatby se budeš muset zeptat jeho. *Otočí se ke svému snoubenci s „nevinným“ úsměvem, jako kdyby mu říkala „i já bych to ráda chtěla vědět“. Zaznamená, že se blíží další osoba, kterou pozvala a tak se s omluvným gestem začne odtahovat od sevření, které ji doteď věnoval snoubenec.
Popojde do strany ke stolu, aby mohla odložit Kolův dárek a věnovat se Claire. V rychlosti se podívá na hrdličky a vykulí oči úžasem, takový dárek opravdu nečekala a hřeje jí na srdci, opravdu. Než stiskne cokoliv říct, tak už se ocitne v jejím sevření. Přátelským gestem si ji přivine k sobě a pohladí ji lehce po zádech. Měla trochu obavy, zda dorazí a je ráda, že se nakonec rozhodla, že ano.* Moje nejlepší ex-spolubydlící. *Oplatí ji pozdrav a odtáhne s obrovským úsměvem na rtech. Vezme si od ní krabičku a místo toho, aby hned poděkovala, tak ji nechá mluvit. Během jejích slov se jí do očí nahrnou slzy nejenom díky jejím slovům, ale i kvůli náhrdelníku, který je uvnitř a je dokonalý. Pozvedne zrak směrem k ní, aby něco řekla, ale její vlkodlačí kamarádka pokračuje a tak ji ze slušnosti nechá. Vydechne překvapením, že je schopná dát právě jí něco tak moc cenného, něco, co se předává z generace na generaci. Nejenom, že náhrdelník bude mít nevyčíslitelnou hodnotu, ale hlavně jde o to, co znamená a to je víc, než hodnota braná peněžně. Měla by ho mít Claire, protože je to rodinné dědictví, něco, co je velmi cenné a přesto ho dala jí. Může být ještě více poctěna, než právě dnes?* Děkuji, Claire. Znamená to pro mě víc, než si myslíš, opravdu. Taky mi na tobě záleží, hodně. Jsem ráda, že jsi tady přišla, protože bez tebe by to nebylo ono. Budu ho ochraňovat, slibuji. *Usměje se na ni a vytáhne ho. Ještě, než Claire zamíří k odchodu k ní natáhne ruku.* Mohla bys, prosím? *Oddělá si poté vlasy na stranu. Chce si ho nasadit a to ze dvou důvodů – jeho hodnota je obrovská a pokud ji má chránit, proč by už nemohl právě teď? Nechá si ho zapnout a věnuje jí ještě jeden úsměv.* Uvidíme a užij si to. *Popřeje jí, než se podívá na dalšího gratulanta – Aliseu.
Ahoj. *Pozdraví ji s úsměvem. Věděla o koho se jedná, už se kdysi dávno viděly a to tenkrát, kdy s Klausem nebyla na tom nejlépe a prožily si jednu z větších hádek. O Alisee toho moc nevěděla, ale nedalo se říct, že by nevěděla vůbec nic. Prakticky neměly spolu šanci nikdy promluvit, což ji docela mrzelo, protože je jedna z Mikaelsonových a ona dříve či později bude jednou z nich, alespoň tomu vše momentálně tak nasvědčuje. Natáhne k ní ruku a jemně jí oplatí sevření, stále má na tváři jistý úsměv, který ji věnuje. Slyšela o té tragédii ohledně jejího dítěte a i přesto, že se neznají, tak jí to mrzí. Empatická je dost a navíc má v tomhle oboru jistou praxi, pomáhat přesně takovým lidem, možná neví, jaké to je do detailu, ale dokáže se tomu přizpůsobit. O to víc si váží její přítomnosti, že i přesto všechno se dostavila.* Děkuji, Aliseo. Jsem ráda, že jsi přišla. *Převezme si od ní dárkovou tašku do které jedním okem nahlédne. Teoreticky je jedno, co přinesou za dárky, jí hlavně záleží na tom, že tam jsou a tvoří dokonalou společnost. Nehledě na to, že Mikaelsonovi jsou po dlouhé době pohromadě a i to je pro ni důležité. Zavrtí ihned hlavou z jedné strany na druhou, aby si s něčím takovým nedělala starosti.* Ne, já tomu úplně rozumím. Neměly jsme šanci se ještě poznat a hlavní je, že jsi tady. *Usměje se a už se chystá pokračovat ve své řeči. Semkne rty k sobě a společně s ní se podívá na prsten, který už nosí jistou dobu a znamená víc, než by si dokázal kdokoliv z nich představit, alespoň pro ni. Podívá se jí opět do očí a hlasitěji se zasměje.* Už jsem za celý život dostala hodně přezdívek, ale takhle...takhle mě nikdo ještě nenazval. Ale na dalších narozeninách budu očekávat určitě tu svěcenou vodu. *Mrkne na ni spiklenecky, dalo by se říct. Ještě, než se blondýnka odebere k odchodu, tak ji položí ruku na paži a zadívá se jí hluboce do očí.* Mrzí mě to, Aliseo. Ztratit někoho tak blízkého je hrozné. *Stáhne ruku z její paže a zadívá se na ni s jistým soucitem. Poté už ji nechá odejít a věnuje se dalším, je to zvláštní mít tolik pozornosti pro jeden den, ale hřeje to na srdci, opravdu.
Překvapeně se zadívá do tváře Lorenta. Nehodlá to skrývat, protože i přesto, že mu poslala pozvánku, tak nečekala, že se dostaví. Udělala to z dvou prostých důvodů a to je, že jednoho dne s ním bude rodina, pořád je to bratr Klause a na to nezapomíná a za druhé by chtěla, aby oni dva se usmířili a našli si alespoň k sobě takovou cestu, kdy spolu budou vycházet v míru nebo se přinejmenším snesou. Přistoupí k němu o pár kroků blíže s typickým úsměvem, který vlastně nesundává už od chvíle, co sešla schody. Ještě, než se mu začne věnovat odloží dárky na stůl a potom? Už je celá jeho, tedy teoreticky, rozhodně ne prakticky. Shlédne k jeho dárku a ihned přemýšlí nad tím, zda sdílí stejný talent s Klausem, co se týče malování. Podívá se do jeho hnědých očí a napřímí se lehce. Zasměje se nahlas.* To je jeden z nejlepších komplimentů za dnešní den. Možná jsem dostala dar...působit mladě až do samotného konce. *Zazubí se a převezme si ihned dárek.* Děkuji moc. Hm, na tohle oslovení si budu muset asi ještě chvíli zvykat. *Oddělá stuhu a zadívá se na obraz. Dle jejího výrazu lze soudit, že je překvapená a zároveň ohromená. Mlčky zůstává hledět na obraz před sebou v němž je mnoho. Ty črty, výrazy v jejich tváří, když se to tak vezme nezná je příliš dobře a přesto věděl, jak je nakreslit, přesto to vystihnul dalo by se říci, že dokonale.* Lorente...*Zvedne k němu zrak.*...to je naprosto perfektní. *Vydechne dlouze a ještě jednou se podívá na obraz, než ho dá do původní polohy a převáže.* Jak jsi to dokázal? A nemusíš mi děkovat, opravdu. Spíše já budu mít co dělat, abych vysvětlila, proč jsi tady. Ne, že by mi to vadilo, mám jisté výhody, ne? *Pozvedne ruku s prstýnkem a uchechtne se.* Ale jsem ráda, že jsi tady.

*V den oslavy Camilliných narozenin si přivstane. Má ještě pár věcí k vyřízení. Naštěstí se nemusí starat o výzdobu a občerstvení. To vše si vzala na starost Rebekah. Jemu tak zbylo obstarat si pro Cami nějaký ten dárek, který by se jí mohl líbit. Hlavně to musí být něco, co on sám shledá vhodné k obdarování své nastávající švagrové. O oslavě ví dostatečně dlouho i díky pozvánce, kterou dostal. Mimo to samozřejmě nedokáže přeslechnout rozhovory v domě a tak o plánech na Camiinu oslavu ví mnohem déle. Mohl si tak na výběru dát záležet. Naštěstí vše potřebné nalezne v ulicích New Orleans. Stačilo navštívit pár obchodů a zadat patřičné objednávky. Neměl s tím sebemenší problémy. Podíl na tom bude mít i skutečnost, že neměl problém obchodníky patřičně finančně motivovat. Jedinou vadu na kráse to mělo, že jedna z věcí pro Cami bude k vyzvednutí v den oslavy. Jinak to ovšem nešlo.
Po té, co se nachýlí čas a v domě už začínají vrcholit přípravy, tiše a nenápadně se vytratí do městských ulic. Navštíví květinářství, kde si vyzvedne kytici a po té zajde pro objednávku, na kterou musel čekat tak dlouho. Všechno je připraveno a s výsledkem je spokojený. Když si právě tohle v katalogu prohlížel, nemohl jinak. Přišlo mu to jako stvořené právě pro Camille. Nechá si vše zabalit, a pak se vrátí zpátky do sídla. Opět se kolem prvních hostů protáhne co nejrychleji zpět do svého pokoje. Rychle se oblékne. Vzhledem žádosti na pozvánce nemá, co řešit. Vhodné oblečení vyřeší černým oblekem, bílou košilí a černou kravatou. Na nohy obuje pečlivě vyleštěné pánské střevíce. Zkontroluje svůj vzhled v zrcadle, poupraví pár drobností, ke své plné spokojenosti. Po té posbírá dárky a vydá se za oslavenkyní. Všimne si, že oslava je již v plném proudu, ale dříve se dostavit nemohl. Cestou dolů si nemůže nevšimnout některých přítomných, které by to nečekal a některé by zde možná ani vidět nepotřeboval. Kvůli Cami se, ale povznese nad všechny problémy, které v minulosti někteří zde přítomní způsobili. Na tváři vykouzlí co nejvlídnější, nejpříjemnější výraz. Na rtech mu pohrává úsměv. Camille zahlédne mezi prvními. Středobod pozornosti téhle oslavy nelze přehlédnout. Téměř neustále obklopená hosty a gratulanty.
Zamíří si to rovnou k ní. Cestou pozdraví kývnutím hlavy či vřelým úsměvem členy své rodiny. Záleží, jestli se jedná o jeho bratry, či sestry a samozřejmě nejvřelejší a nejláskyplnější pohled i úsměv patří Hayley a Hope. Ačkoliv je oslavenkyní Cami, pro něj je středobodem oslavy právě tahle v jeho očích nejkrásnější dvojice. Jeho nohy si ke Cami hledají cestu podvědomě samy a tak Hayley a Hope může svou pozornost věnovat o něco déle.
Po té už, ale stojí před Cami.* Přeji ti nejkrásnější večer, Camille. *Pozdraví ji s vřelým srdečným pousmáním a svým příjemným hlasem.* Omluv prosím můj pozdější příchod, ale donutily mě k tomu jisté okolnosti. *Od pozdravu přejde ihned k omluvě. Důvod, proč se opozdil ovšem nijak nespecifikuje.* Chci ti popřát všechno nejlepší, zdraví a štěstí, drahá Cami. *Hned na to ji poblahopřeje i s podáním ruky. Po té jí předá kytici, šperkovnici, ve které najde sadu šperků a ještě jí podá poukaz na víkendový pobyt v Paříži pro dvě osoby. Doufá že jí alespoň malinko potěší a udělá radost.*

Claire Evans:
(Je opravdu ráda, že Camille vidí, a že nakonec přišla na její oslavu. Určitě je to pro ni významný okamžik a ona se rozhodla, že už nic takového neprošvihne. Ne pokud se jedná o Cami. Sleduje a cítí všechno to světlo a pozitivní energii, co z ní vychází, její sladký úsměv, zářící oči. Je to zvláštní, ale uvnitř sebe má takový divný pocit, někteří lidé mu říkají štěstí. A ten se právě teď rozlil jejím tělem, jako med, a nutí jí se usmívat a celkově se cítit dobře, sebevědomě. Ušklíbne se nad jejím oslovením a pokračuje k ní. Přivine ji do své náruče, aniž by o tom věděla a chvíli tak setrvají, dokud se Claire neodtáhne a nevrazí jí do ruky krabičku s náhrdelníkem. Poví jí k němu zkrácený příběh, toho, co to je vlastně zač a co to pro Claire znamená, a co to vlastně znamená, když ho dala právě jí. Všimne si slz v jejích očích a má pocit, že se také rozbrečí, ale protože si to zakázala, rozmrká rychle všechny slzičky, které by se jí snad z oka chtěly vykutálet.) Nemáš zač, Camille. Jsi pro mě jako rodina. (Usměje se a lehce nakloní hlavu na stranu. Už chce nechat prostor dalšímu, ale Cami ji ještě zastaví. Jen přikývne na její žádost a beze slova jí náhrdelník připne ke krku. Usměje se, když ho na ní spatří.) Jde ti k očím. (Její úsměv se o něco rozšíří a nakonec stejně s přikývnutím na její slova, odejde.
Docela v klidu se cpala výborným občerstvením, které občasně zalila šampaňským, dokud jí nevyrušila jedna žena. Překvapeně se otočila za Aliseou, která vyřkla její jméno, jako kdyby to bylo něco neuvěřitelného. Rychle zamrkala, když vyřkla její otázku. Polkla sousto, co měla v puse a jen na ní zírala, nemajíc ani nejmenší ponětí, co jí na to odpovědět.) No, to je docela dlouhý příběh, ale jak vidíš, jsem živá. (Lehce pozvedla pravý koutek úst a rozhodila rukama, aby se snad Alisea mohla přesvědčit, že je opravdu reálná.)

(Pozoruje hosty z bezpečné vzdálenosti nahoře na balkoně. Ne, že by se nechtěla jít dolů bavit, ale tak nějak má tenhle pohled svoje kouzlo. Facinovalo ji to všechno hemžení. A Cami stála v centru dění. Rozhodně na tenhle post nebyla zvyklá, ale jakmile se už jednou přiblížíte rodině Mikaelson, musíte počítat s tím, že se nezbavíte určité nálepky a budou vás s touto rodinou spojovat ještě dlouhou dobu po tom, co už ztratí váš zájem. Ona se ale nebála o to, že by se její rodina měla někdy ke Camille otočit zády. Tak výjimečná osoba pro jejího bratra Nika je vlastně výjimečnou osobou pro celou jejich rodinu. Cami navíc byla opravdu milá a hodná a pro druhého by se rozkrájela, takže o to snazší je ji přivítat do rodiny. I když ona a Klaus budou muset vyřešit ještě hodně otevřených otázek a problémů kolem jejich vztahu a života, už jen to, že se její bratr rozhodl učinit ten důležitý krok a požádat Camille o ruku, byl v jeho případě velký pokrok. Jako by při tom sledování všech ostatních dole na nádvoří zapomněla na čas a na to, že by se možná taky měla participovat na oslavě, kterou sama zařídila. Konečně by se měla odhodlat odlepit od balkónu a sejít po schodech dolů, vyhledat Cami nejen pohledem, ale i osobně a popřát jí. Ovšem než se stačila vzpamatovat ze svého mírného tranzu, oslovil ji známý hlas. Hayley. Matka její neteře a velice důležitá žena pro její dva bratry - Klause a Elijaha. Vlastně by ji docela zajímalo, jak je na tom s Elijahem teď. Přeci jen, je to už nějakou dobu, co se sem do Abattoir vrátila ze sanatoria. Všichni ji přivítali zpět - Hay, Nik, Elijah. Jen s Kolem a Aliseou se ještě v novém těle neuvítala. Alisea se poslední dobou uzavřela do sebe ještě mnohem víc než kdy předtím. Elijah jim sdělil, co se stalo, co Finn provedl ještě, než skončil znovu ve svém těle propíchnutý v rakvi, protože jeho nové tělo pomalu propadalo uřknutí. Alisea přišla o svou dceru, kterou milovala nade vše. Ale nikomu to neřekla. Kdyby Elijah nebyl za ní a nějak to z ní nevydoloval, nikdo by to nevěděl a ona by zůstala sama. I když ona vlastně už tak byla sama. Nikdy se moc do rodinných záležitostí vlastně nepoložila a pravdou bylo, že ani oni do těch jejích, možná až na Elijaha, který vždy toužil pomoci všem. Alisea byla samostatnou jednotkou a někdy pochybovala o tom, zda vůbec o jejich rodinu stála. Ale smrt její dcery ji samozřejmě hodně zasáhla, i když si nedokázala představit, jak strašně se Alisea cítila a raději by to nikdy ani zažít nechtěla, což by se jí mělo splnit, pokud se znovu vrátí do svého těla, protože děti mít nikdy nebude.
Otočila se na Hayley a věnovala jí letmý úsměv.) Není to moje oslava, a navíc tady mám dobrý rozhled a přehled o tom, co se děje a jestli všichni odvádějí svou práci tak, jak by měli. Ale máš pravdu, měla bych být dole jako všichni ostatní. (Dala jí za pravdu, vlastně už to chtěla i udělat, ale zastavila ji právě Hayley, která se k ní na chvíli i s Hope připojila. Její zrak se přesunul na Hope, zvedla ruku a pohladila ji po tvářičce.) Možná je jen nervózní z přítomnosti tolika lidí. Naše rodina je sice rozvětvená, ale myslím, že tolik lidí pohromadě v jejím domově Hope ještě neviděla. Zřejmě to nenese dobře. ( Navrhla Hayley jednu z možností, proč je dneska Hope tak neklidná a ustavičně pláče nebo se vzteká. Ale třeba to nebylo tím a Hope prostě jako někdy každé dítě neměla svůj den. Kývla na to, že půjde Hayley pogratulovat Cami. Ona samozřejmě půjde taky. Ale ještě chvíli stála na balkóně, protože viděla, kdo právě ke Cami přišel jako gratulant. Lorent. Netušila, proč ho Cami pozvala, nevěděla ani, že se tak dobře znají na to, aby tu teď zevloval na její oslavě. Možná to byl jen Camiin pokus o to, jak smířit Nika s tím, že má vlastně bratra z otcovy strany. Ale Lorent do její rodiny nikdy patřit nebude. Nikdy, i kdyby se měla postavit na hlavu a odskákat na ní až do Chicaga. Místo toho ji pohled táhl k jinému místu, jako by to snad sám osud chtěl, její oči spočinuly na Nikovi. Byla vděčná, že může být zase mezi nimi, byla vděčná, že ona a Nik, že je to všechno na dobré cestě. Vlastně si nepamatovala, kdy měla s Nikem tak dobrý vztah jako teď. A stačilo k tomu, aby si oba dva konečně uznali chyby a ujasnili si, že nechtějí bojovat proti sobě nýbrž vždy a navždy při sobě. Milovala svého bratra a i když by nerada, aby nějaký další sourozenec někdy věděl o této její myšlence, milovala ho víc, než jiné sourozence z její rodiny, dokonce víc než Elijaha. Možná proto jejich vztah nikdy nebyl jednoduchý, protože když se stalo tolik věcí, kterými jí Nik zrazoval a zraňoval, bylo to pro ni, jako by v každou tu chvíli umírala, protože ji zas a znova ubližoval ten nejcennější v jejím životě. Odpuštění ale v jejím případě bylo vždy na pořadu dne, protože by o svého bratra nemohla přijít. Její oči najednou dostaly zvláštní jiskru, když se na sebe tak dívali. Usmála se na něj a též mu pokývla hlavou na důkaz toho, že rozumí tomu, co tím chtěl vyjádřit. Její bratr jí vlastně děkoval. Nejen za tuto oslavu, ale za to, že prostě je a za to, jaká i přes jisté okolnosti, je. Tohle smíření pro ni znamenalo mnoho, tenhle okamžik byl velmi důležitý.
Nakonec se pohledem vrátila zpět na Cami. Když to vypadalo, že se Lorent nějakou dobu od Cami nehne, přeci jen se odlepila od zábradlí a zamířila po schodech dolů ke Cami. Lorentovu přítomnost úspěšně ignorovala, zatím. Svého bratra Elijaha obdarovala úsměvem a pozdravila ho. Je ráda, že konečně přišel. Ze známých tváří už tu vlastně chyběla pouze Sophie. Postavila se před Cami, tím mírně donutila Lorenta, aby ustoupil. Usmála se široce a Cami bez varování objala, ale nemyslela si, že by jí to mělo nějak vadit.) Doufám, že se ti to tady líbí a tento den si užiješ, protože je jenom tvůj a nikdo by to neměl brát a pokoušet se tě zastínit... Jinak ho sejmu. (Poslední větu doslova zašeptala Cami do ucha. Samozřejmě, že vtipkovala. Netušila, kdo by chtěl dneska na sebe upoutávat větší pozornost a odlákat ji tak od oslavenkyně.) Všechno nejlepší. (Odlepila se od Cami a podívala se jí do očí. Tvář jí stále hrála úsměvem.) Dárek máš na tom stole s dalšími balíčky, ale to už je jen taková maličkost. Doufám, že jsi tedy s dnešní oslavou spokojená, protože to je můj hlavní dárek pro tebe. Hlavně, aby ses bavila. Jsem opravdu ráda, že jsi součástí naší rodiny. Nějaký takový prvek jsme potřebovali. Někoho, kdo tu bude pro Nika, když o naši pomoc zrovna stát nebude. A jsem vděčná, že jsi to právě ty. (Myslela to všechno upřímně, nebyla to jen krásná slova. Ale na Cami jistě čeká zástup lidí, který by si s ní chtěl pohovořit, takže by možná měla na chvíli vyklidit pole.) Rozhodně se dneska nevidíme naposledy, ale dám prostor i dalším. Zahlédla jsem tu Kola a chtěla bych ho oblažit svou přítomností, když to neudělal on sám, když jsem se vrátila. (Podívá se po nádvoří a vyhledá pohledem svého bratra Kola, na kterého má políčeno. Ke Cami ale samozřejmě má v úmyslu se pak vrátit. Nakonec si přeci jen změřila pohledem Lorenta a jeho oblečení. Jestli na někoho dneska večer zaměří svůj kritický hledáček, bude to právě on.) Pěkný rifle. (Utrousí sarkastickou poznámku. Je jasné, že by je z něj nejraději strhala, ale ne proto, že by ho snad toužila vidět nahého, ale proto, že to tu mezi ostatními pěkně oblečenými bilo do očí a on tak nějak působil jako vandrák, i když... on jím přeci byl. Ušklíbla se kysele a nakonec konečně zamířila za Kolem. Proplížila se k němu tak, aby k ní stál zády. Natáhla ruce a zakryla mu oči.) Hádej, kdo? (Začala svou malou hru. To, že ji znovu nepřivítal mezi navrátilce, to mu jen tak nedaruje.)

(Vůbec sem nechtěl, nechtěl vkročit do toho domu za jakési vlády Klause. Ale poslední, co chtěl bylo vysvětlovat pak Camille, proč se rozhodl raději zůstat, proč nepřišel alespoň na pár minut. Určitě by nechtěla slyšet, že nechtěl vidět Klause. Přeci jenom jim na obou záleží a už několikrát jasně řekla, že si přeje, aby spolu nějak vycházeli a nebo aby se aspoň snažili kvůli ní. Proto tu dnes je, předá jí dárek a zase rychle odejde, aniž by ho musel vidět. Alespoň tak si to představuje. Překročí práh a uvnitř ho uvítá hned několik číšníků, ale hlavně poměrně velké množství lidí. Davina se mu rychle ztratila v davu a on se rovnou vydal hledat Camille. Pohled zamířil do jedné části místnosti, kde Cami stála a s někým si povídala. Ubližovalo mu to? Pohled na ni v tomhle domě, na její prsten, na její drahé šperky, které jakoby křičely Mikaelson style? Ano. Avšak pohled na její úsměv, na radost v jejích očí, ho činí jakýmsi způsobem šťastným. Sledoval, jak se u ní lidé střídají a využívají jakéhokoliv času, který mohou strávit s oslavenkyní. Pomalým krokem kráčel blíž a blíž ke Camille. Po několika dalších krocích se zastavil, jemně se opřel o studenou zeď a zadíval se na Cami. Chtěl počkat, než domluví, aby pak mohl hned přijít a předat jí dárek, poděkovat a pak rychle odejít. Musí uznat, že ho být v tomto domě jaksi znervózňovalo. Není to tak, že by se bál o svůj život nebo tak. To je opravdu poslední, čeho se bojí. Ale nechtěl ho vidět, ne dnes, ne když to je dnes o Cami. Oba dva dobře ví, jak to dopadá, když se ti dva setkají. Minule došlo opravdu k nepěkné hádce, kterou opravdu nechce opakovat. Zvláště ne za přítomnosti Camille a další desítky hostů. Avšak právě to, co nechtěl, se stalo. Hlas, který se pro něj stal tím nejotravnějším zvukem, se objevil za jeho zády. Pomalu kráčel před něj, aby mu mohl zabránit v tom, co chtěl udělat. Jít za Cami.) Klausi. (Naprosto otráveně pronesl jeho jméno. Přešlápl si z jedné nohy na druhou a se znechuceným pohledem se mu podíval do očí. Na jeho další otázku ani nijak neodpovídal, jen se sladce usmál. Štve ho ta jeho povýšenost, vždycky byl takový, choval se jako král světa, všichni okolo něj byli ničím, pokud nebyli součástí jeho rodiny. Každý je jen nicka, to on je ten nejlepší. Díval se do jeho temných očí. Stále nechápe, jak v něm může vidět něco dobrého, protože on to zajisté nevidí. Jakmile začal mluvit o jeho dárku, podíval se na krabičku s květinou a pak zpět na něj. Nijak mu neubližovalo, jak o jeho dárku mluví, jen se na něj provokativně usmíval. Moc dobře ví, o co mu jde. Chce mu ublížit, ponížit to, protože to je to, co mu dělá dobře.) Štve tě to hodně, že? (Jakmile Klaus na chvíli zavřel hubu, tak promluvil. Líbilo se mu, jak to štve jeho přítomnost. Nesnášel ten fakt, že se tu objevil, že má tu drzost sem přijít.) Že jsem tady.. (Pokračoval a naprosto tak ignoroval jeho jakousi otázku.) Chceš ten dárek rozbít jako minule? (Přisunul krabičku o něco blíže ke Klausovi tělu.) Budeš tak šťastnější? (Zadíval se na něj, žádný úsměv, ale vyzývavý pohled. Díval se mu do očí, jakoby se ho snažil k něčemu vyprovokovat. Netušil, co to do něj najednou vjelo. Ještě před chvíli nechtěl způsobovat žádný rozruch, ale když tu tak stál před ním. Měl nehoráznou chuť to prokovat, štvalo ho, jak s ním jedná jako s nickou. Poslouchá jeho slova. Jistě, že ho chce odsud, co nejklidněji vyhnat, aniž by si ho vůbec měla Cami šanci všimnout.) Chceš mě, co nejdříve odklidit někam pryč? Aby mne Cami čirou náhodou nezahlédla? (Mírně naklonil hlavu na jednu stranu.) Cokoliv chceš, ty to tu přece vedeš, ne? (Pohled, který mu věnoval byl plný pohrdání, zlosti a znechucení, avšak se na něj křivě usmíval. Chtěl říct ne, otočit se a jít za Cami, ale ví, že Klaus udělá cokoliv, aby byl Marcel, co nejdále od Camille. Musela by se stát nějaká pohroma, aby jim dvěma dovolil být v jedné místnosti společně. Otočil se směrem ke schodům, na které ukazoval Klaus. Vyšel po nich nahoru a čekal, kam ho Klaus zavede a hlavně, o čem s ním chce mluvit. Zda vůbec chce mluvit. Taky bylo hodně pravděpodobné, že mu zlomí vaz a pak někam uklidí, aby se ho zbavil. Moc dobře viděl, jak ho jeho přítomnost štve.)

Na chvíli je pak přerušen, když k nim přijde Rebekah. Tedy on hned nepoznal, že je to Rebekah. Ale nějak mu to došlo z toho, co slyšel. Moc holek v Mikalesonovic rodince není. A ten totální ignor od ní a poznámka ke konci mu silně napověděli, že se jedná o Rebekah. Taky Aliseu už stihl zahlídl a pokud se Cami nehodlá provdat zároveň ještě do jedné rodiny, tak tu další moznosti nebyly. "Pěkný tělo," oplatil jí a ušklíbl se, i když jeho úšklebek pořádně neviděla, když k němu byla zády. Podíval se pak na svoje džíny. Jo, moc se sem nehodili, ale aspoň byly tmavé, takže to tak nebylo do očí. "A to jsem si vzal zrovna svoje nejlepší džíny..." zamumlal a zavrtěl nad tím hlavou. Z nějakého tácu od procházejícího číšnika vzal dvě skleničky šampaňského. Jednu podal Cami. "Tak na tvoje dvacetiny... I když bys správně pít neměla." Přiťukl si s ní a pak usrkl šampaňského. Ta chuť ho trochu překvapila. Tohle bylo poprvé, co šampaňské ochutnal. Fakt je tam hodně bublinek.

*Přistoupí blíže k Rebekah. Považovala ji za rodinu, vlastně všechny z nich. Pokud někdy pocítila lásku rodiny, pak hlavně od Mikaelsonů, samozřejmě, že i od smečky v jistých časech, bohužel teď by se o tom dalo těžko mluvit. Chce je nazpět, stojí si za tím, ale tato rodina, ta ve které žije teď jsou její nesdílnou součástí – vždy a navždy. Považuje se za jednu z nich, nemusí sdílet stejné příjmení, aby se tak cítila a věří tomu, že i oni ji berou jako rodinu.
Cukne levým koutkem do strany a postaví se vedle ní, natočená mírně bokem. Samozřejmě, že se postavila tak, aby měla Hope po ruce, kdyby náhodou s ní chtěla nějaký kontakt. Avšak silně o tom pochybuje, když se její dcera rozhodla protestovat dnes proti všemu, dokonce i proti ní samotné.* Měla by ses jít dolů taky trochu pobavit po takovém úsilí, které si vynaložila. *Podívá se směrem dolů na hosty. Převážně je nezná, tedy alespoň ty lidské, obyčejné bytosti, avšak ty z jejich světa už pozná docela dobře, některé vlastně lépe a některé méně. Ono ani snad není možné, aby každý o sobě nevěděl, protože kdykoliv se něco stane, tak je v tom zataženo více osob. Nijak ji nepřekvapuje, že téměř všichni zde budou pro dnešní večer, protože Cami je osoba, která sdílí určité pouto s každým a pokud žije ve městě někdo, kdo se snaží pomoct všem a nemá nepřátelé, pak je to právě ona. Což je obdivuhodné a pro ni z mnoha ohledů i nepochopitelné.* Je to zvláštní, že ano? *Obrátí zeleno – hnědé oči ke společnici.* Tolik lidí, tohle sídlo něco takového nezažilo poměrně dlouho. Nedá se říct, že by mi to chybělo. *Pohladí plakající Hope po zádech a stočí k ní láskyplný a zároveň starostlivý pohled. Naslouchá Rebekah a jejím teoriím, avšak ona se nedokáže ubránit pocitu, že s její dcerou něco není v pořádku. Normálně je klidná a pokud jí něco vadí, pak pláč a protesty netrvají celý den, ale jen určitý čas. Přikývne souhlasně hlavou.* Asi máš pravdu. *Zakončí tak její konverzaci, načež oznámí, že půjde splnit to kvůli čemu s Hope přišly. Jenomže její veškeré pokusy o blahopřání jsou marné, když jí píská v uších při každém dalším kroku k oslavenkyni. Vzdá to snadno, tudíž se otočí za svým dalším cílem, který ji napadl hned jako druhá volba. Kolovi věnuje zvláštní úsměv s malým rýpnutím, ale nic, co by bylo nepřátelské – i on je pro ni rodinou, navíc to byl on, kdo jí tenkrát pomohl zahladit po dceři stopy a ať už si myslí cokoliv, tak je mu za to všechno vděčná. Stačí jí jeden pohled na něj, jediný postřeh mimiky ve tváři muže se kterým utvořili něco tak úžasného, jako je jejich dcera a rty se jí zkřiví do škodolibého úšklebku.
Jejich vztah by se dal definovat mnoha slovy, ale asi by nikdy nebyla úplně přesná, protože ať už si říkal každý cokoliv, tak byli komplikovaní. Dokázali se shodnout skoro na všem, co se týkalo jejich dcery, ať už výchova, ochrana, všechno. To na čem se neshodli snad nikdy jsou jejich názory a metody. Dá se říci, že otravují navzájem jeden druhého, ale na samotném konci toho všeho se respektují a mají k sobě citovou vazbu a to hlavně rodinnou.* Možná by si měl na chvíli přestat mluvit. *Usměje se na něj uštěpačně a ochotně k němu natáhne ruce s jejich dcerou, kterou mu předá. Vlastně se jí na moment uleví, že má volné ruce za celý den a on se může ukázat, jak zvládne nezvládnutelné, docela ráda tomu bude přihlížet. Pohne rty, jako kdyby chtěla něco říct, ale namísto toho jenom slabě vydechne.
Podívá se směrem k oslavenkyni, ale ne z důvodu, že by ji zajímalo, co se tam děje, spíše aby se střetla pohledem s někým, kdo je zarytý v jejím srdci hodně hluboko. Její oči přímo hypnotizují Elijahovu tvář, každý jeho rys. Momentálně by se dalo říct, že ani nestojí v místnosti, jako kdyby byla v naprosto jiném světě, dokonce i v odlišném čase. Rty automaticky roztáhne do slabého, avšak láskyplného úsměvu. Ani neví, jak to mezi nimi dále je, uvědomuje si však, že ten, kdo všechno mezi nimi zničil a pošlapal byla ona. A k čemu? K tomu, aby dostala košem od dalšího muže, kterého bohužel ani nikdy nemilovala? Alespoň ne tak, jak...no, zkrátka ne tak, jaké city chová právě k jednomu z nejstarších bratrů Mikaelsonů. Už se chystá k pohybu, ke kroku vpřed, ale to ji vyruší nezastavitelný pláč dcery ke které hned obrátí pohled a tak se vrátí opět do reality. Bylo to zvláštní, že i na zlomek sekundy dokázala přestat vnímat pláč Hope. Teď už je pro ni opět jako bodající se nože do těla. Aby nedala na sobě nic znát, prohodí jednu z provokativních poznámek tentokrát na nejmladšího bratra. Její oči si opět vyhledají ty modré do kterých se na krátký okamžik vpije s dalším úšklebkem na tváři.* Otec roku. *Prohodí suše na jeho účet a znovu natahuje ruce k dceři, kterou si převezme a přitiskne si ji k sobě. Je pro ni všechno, navždy už bude pro ni všechno. Není to tak ještě dávno, co nedokázala pochopit vztah mezi matkou a dcerou, protože ho nikdy nezažila a teď? Teď ví, že by pro ni dýchala, stejně tak jako zemřela.* Oslavenkyně by stejně tak pochopila, kdyby si ty s ní na moment odešel. Jenomže ty to musíš mít pod kontrolou, nemám pravdu? *Pravé obočí vystřelí nahoru, snad nepotřebuje ani jeho odpověď. Ta narážka byla zřejmá, není možné, aby nevěděl, co si o jeho paranoické ostražitosti myslí. Ať už pozvala kohokoliv, právě dnes by to měli všichni respektovat.
Upřímně, lituje toho, že takovou myšlenku na okamžik měla ve své zatracené mysli, protože jen, co se vydá k odchodu se zastaví na jednom určitém bodě. Takovém, aby měla velmi dobrý výhled na někoho, koho si přeje pod zemí už jistou dobu. Sleduje záda Lorenta a snaží se upokojit nepravidelný dech, stejně tak jako vztek, který ji proudí v žilách. Zvládla by kohokoliv, pochopila by všechno, ale aby byla k čertu upřímná, tak nedokáže zvládnout právě jeho. Někdo by měl Cami vysvětlit, že ať se snaží sebevíc je stmelit dohromady nebo být sebevíce hodná, tohle je přes čáru, čeho je moc, toho je příliš. On je ten poslední, kdo by tady měl být, kdo by měl s nimi dýchat stejný vzduch. Propaluje ho pohledem, přičemž cítí na hrudi tlak, který podporuje krvežíznivost. Být na ni, tak předá Hope někomu do náruče a roztrhá mu hrdlo, tady a teď, bez ohledu na nějaké následky. Dokonce by zvládla lépe i tu Deverauxovic čarodějku, než právě jeho. Nezajímá ji, zda je to pokrevní bratr Klause, je jí to jedno, ona nikdy nedovolí, aby někdo ublížil její dceři a ani to, aby žili ti, kteří se jí snažili ublížit. Ne, že by nesměla už teď udělat výjimku – právě u té jisté čarodějky. Nakročí si to přímo k němu, aby ho vyvedla z místnosti. Nepřemýšlí, právě v tuhle chvíli nemyslí na okolní věci, ale kdo jí opět vrátí nazpět je Hope. To maličké, nevinné a dokonalé stvoření v její náruči, co se zmítá z jedné strany na druhou. Bolí jí to, ubližuje jí to, že ji nemá jak pomoct, protože ani neví, jak. Je to jako kdyby se něco blížilo, jako kdyby se něčeho bála, protože co může mít za dopad takové jednání? Starostlivě se na ni podívá a s tichým povzdechnutím si ji přiloží více na hruď snažíc se ji utěšit.
Ani neví jak, ale během chvíle už Hope pokládá do postýlky, kde se ji snaží uspat. Cítí se rozpolceně, protože polovina její části je s ní a druhá se snaží vnímat dění dole, přeci jenom pro všechny případy, kdyby se něco mělo stát.*

*Klapot jehlových podpatků ji doprovází k cestě do sídla. Mini šaty sladěné do barvy oslavy květinového vzoru vlají ve větru stejně tak jako její zrzavé, dlouhé, navlněné vlasy, které ji spadají někde pod lopatky. S povrchním výrazem si to kráčí po francouzské čtvrti, přičemž se každým krokem blíží k jejímu cíli. Občas natočí hlavu do strany, když se nenápadně ohlédne za mužem, kterého považuje dost přitažlivého na to, aby se možná potom, až všechno dnes skončí stal její svačinkou. Našpulí pobaveně rty a přeje si po nich jazykem, když se zastaví u otevřené brány sídla, které za celou dobu, co je tady bylo uzavřené pro společnost.
Dnes je výjimečný den, jak by řekla její mentorka, konečně  se přestanou skrývat, ukážou se na očím všem a vezmou si to, co je jejich – svobodu. Hodí ampulku do vzduchu a chytne ji druhou rukou, přičemž si s ní pohrává mezi prsty. Na rtech se jí objeví škodolibý úsměv, když okolo ní projde dívka, která si potřebuje vyřešit svůj nedůležitý hovor mimo ruch oslavy. Ramena jí zakrývá kožená bunda a nemůže se dočkat toho, až všechen obsah, který v ní schovává odstraní a sundá si ji. Je jí to nepříjemné, proč by měla pod kusem hadru schovávat tělo, které je dokonalé? Rozejde se do sídla, přejede přes hlavní bránu a za chvíli už je začleněná v davu lidí, kteří dnes přišli oslavovat narozeniny jedné velmi důležité osoby. Tedy pro ni nebyla nikým víc, než jenom dcerou Christine, co z ní ona má? Akorát bude značit pro ně problémy, které samozřejmě bude muset řešit, jelikož to dostane rozkazem. Nenáviděla je, nenáviděla každý rozkaz, který se jí příčil a zároveň nikdy neřekla ne už jenom proto, že jí dlužila tolik. Kdyby se tenkrát nesetkaly, kdyby nedostala její nabídku nestála by zde, nebyla by tím, kým je...jednou z nejsilnějších bytostí na zemi. Porozhlédne se okolo, aby zmapovala terén a taky ji zajímá, jak vlastně tohle slavné místo vypadá, místo, které chtějí turisté navštívit a mohou se maximálně dívat na okenice, které jsou vždy zastřené. Pár kroky přejde ke stolu s občerstvením a uchopí mezi prsty jahodu do které se zakousne. Zelenou stopku odhodí bez zájmu na zem a prohlíží si každého člena, který je uvnitř. Pohled se jí zastaví na blonďaté ženě se šampaňským v ruce a ihned pozná, že tohle je oslavenkyně. Jak patetické, že je jí momentálně blíž, než za posledních dvacet let byla Christine. Nutí jí to se uchechtnout nad tou ironií. Vezme si ze stolu další jahodu a rozejde se dál do místnosti, dokonale se ztrácí v davu, to byl účel, jinak by se zde ani nedostala a nemohla tak udělat to, k čemu se chystá. Nač ale spěchat? Docela dobře se baví a mají dobré jídlo. Projde okolo číšníka, kterému drze vezme koktejl z plata. Než stačí jakkoliv protestovat, tak se mu zadívá hluboce do očí, přičemž se jí rozšíří zorničky.* Ten koktejl byl pro mě, běž namíchat další. *Usměje se na něj přeslazeně, stejně tak jako nebezpečně a jenom povrchně ohrne nos, když se vzdaluje z dohledu. Uchopí mezi ukazováček a prostředníček brčko, které si přidrží a nasaje do sebe chuť alkoholického koktejlu, který je příjemným osvěžením. Musí uznat, že tahle rodina má alespoň styl, když už nic jiného. I když kdyby dělala oslavu ona, tak by si pohlídala, kdo jí na ni vleze, protože ve zlých časech by si každý měl hlídat svá záda. Ubozí Mikaelsonovi, myslí si, že vyhráli bitvu, že je všechno tak, jak má být a přitom mají už jednoho nepřítele v domě bez jejich vědomí. Prochází se sem a tam, dokud nedopije všechnu tekutinu ve sklenici, kterou odloží na první stůl, co je poblíž ní. Podívá se na jednoho muže, který stojí poblíž ní a hodí po něm očkem, než chytne jednoho z číšníků za uniformu a prudce si ho přitáhne k sobě. Roztáhne rty do úsměvu.* Nazdar fešáku. *Poupraví mu kravatu a přejede mu po vestičce, jako kdyby snad byla ta nejmilejší osoba na světě. Jeho kecy ignoruje a rozhodně ho nepouští ze svého dosahu.* Zmlkni. *Ovlivní ho vzápětí a na chvíli se tváří jako psychopat, který se chystá podříznout mu hrdlo, než se změní opět na tu milou slečnu.* Ty mi teď řekneš...*Položí mu ukazováček na hruď a přitlačí.*...kde se tady bude rozlévat šampaňské na přípitek a kdy to asi tak bude. *Stáhne ruku nazpět k tělu a číšník hned promluví.* Slečna O'Connell už nás požádala o přichystání přípitku, který je připraven v kuchyni, hned tady za rohem. *Usměje se na něj spokojeně a zakloní se dozadu, aby se podívala ke dveřím, které vedou do kuchyně. Otočí se k němu a poplácá ho po tváři.* Vidíš, že to šlo. Teď se běž věnovat hostům dřív, než tě zabiju. Jo a ještě něco...nikdy si mě tady neviděl, nikdy jsme spolu nemluvili. *Otočí se k němu zády, přičemž se rychlým krokem rozejde do kuchyně, kde zavře za sebou dveře. Před ní se rozprostírají plata na kterých jsou položeny sklenice s již nalitým šampaňským. Vytáhne si z kapsy bundy všechny ampulky se sporýšem a omějem, které rozlije po částech do každého pohárku. Prázdné lahvičky vyhodí do koše na kterém nechá položenou i svou koženou bundu, která ji už víc nezajímá.
Vezme si jednu prázdnou sklenici a otevře si další láhev šampaňského. Sama se obslouží a kopne do sebe bublinky, které ji chvílí tančí na jazyku, než si nalije další. Je to oslava, ne? Tam se krade a můžete si vzít cokoliv chcete, tak to dělá. Navíc...je to rodinná oslava, když je to dcera Christine, která je její rodina, tudíž vlastně v závěru je všechno v pořádku. Prohrábne se rukou ve vlasech a přejede si jazykem po rtech, než opustí místnost a vrátí se nazpět do davu lidí. Teď už si jenom počkat na tu zábavnější část večera.*