The Abattoir

*S dlaní svírající krk, ve kterém stále vnímá to nepříjemné pálení, jak mu sporýš leptá jeho nitro, se s nechápavým pohledem rozhlíží okolo sebe. Na střepy skla sklenice, kterou upustil na zem dávno zapomene. Výjev, který se mu nabízí, chvilku trvá, než mu začne docházet, že tuhle oslavu někdo úmyslně sabotuje. Kol se div nezhroutí, po té, co svou sklenici do sebe obrátil téměř na ex. Sleduje, jak se dáví a dusí a má silné nutkání k němu přispěchat ve snaze pomoci, ulevit mu. Krev u sebe, ale nemá a nic jiného, co by Kolovi dokázalo ulevit nemá. Očima přelétne celé shromáždění a kromě dávicích, kašlajících upírů mu neujde, že podobný problém mají i vlkodlaci. Nejblíže má Lorenta, který na tom také není zrovna nejlépe. Nechápe, co to má znamenat. Lidé se zdají býti jako jediní po přípitku v pořádku. Ještě to by zde scházelo. Vyhledá znepokojeným pohledem opět Kola a všimne si, že je u něj Rebekah a stará se o něj. Zbaví ho tak nevědomky jedné starosti. Jak je nyní rád, že je jeho sestra v těle čarodějky. Stejně tak i jeho druhá sestra Alysea si nemusí dělat starosti s tím, jestli do šampaňského někdo něco přidal či nikoliv. Její lidské tělo to nepozná a nijak netrápí. Alespoň něčemu, co jejich rodinu pronásleduje už po tisíciletí, mohla uniknout. Jiné skutky na ni naopak dopadly plnou váhou.* (Bratr ví, kdy vyklidit pole.) *Všimne si, že Niklaus a ani Marcel na dvoře nikde nejsou.* (Ani, Hayley.) *V jejím případě mu to nevadí, naopak je rád za její intuici, či šestý smysl, který jí odsud odvedl v dostatečném předstihu, a že ji nenapadlo připojit se k přípitku pro Cami.* (Camille, jak se mohlo stát, že se do vína dostalo přesně to, co upírům nebo vlkodlakům přinejmenším znepříjemní den, když to pro ně nedopadne hůře?) *Běží mu to hlavou, zatímco vykročí ze svého místa, kde dosud stojí směrem ke schodišti. Udělá sotva pár kroků, když ho upoutá pohyb u vchodu. Osoba, kterou uvidí přicházet jej přiměje ustrnout uprostřed pohybu.* (Kdo je to?) *Nezná ho, ale přesto má dojem, že právě tento muž, je zodpovědný za narušení oslavy. Kráčí si jako král nebo lépe řečeno generál po bitevním poli, na kterém naposledy vydechli jeho nepřátelé. Zůstane stát na místě, někde na půl cesty mezi pozicí, kde stál před tím a schodištěm, kam měl namířeno. Raději ostražitě sleduje muže, který záhy strhne na sebe pozornost, jakmile začne obsáhle a dlouze hovořit, ke Camille. Překvapí ho, že toho tolik ví o jeho rodině někdo, koho on vidí prvně a nezná ani jméno dotyčného.*  (V tomhle domě, v téhle rodině opravdu nikdy nebude chvíle klidu.) *Nevěří vlastním uším, když z mužových úst slyší o Esther.* (Co ta má s ním společného? Co to má být?)  *Tato scéna, divadlo, jehož hlavní postavou je tenhle muž a Camille ho znechutí natolik, že by ho nejraději odsud vykopl někam daleko. Paže má spuštěné podél těla a sevře silně ruce v pěst. Než stačí vymyslet nějaký účinný útok, dostane se mu varování, jako všem ostatním, že by tím ublížil nejvíce Camille a o to opravdu nestojí. Pomalu ruce roztáhne a pro změnu na moment propne prsty, jak nejvíce dokáže. Lituje Cami za to všechno, co si musí na své narozeninové oslavě vyslechnout. Tolik nechutností a připomínek, které by raději měly zůstat mimo sídlo v den Camiiny narozeninové oslavy.* Ten přípitek jistě nebude nutný. *Využije pak chvíle, kdy neznámý známý, do sebe obrátí skleničku šampaňského. Udělá pár kroků k němu.* Většinou bývá dobrým zvykem se představit, když někam vejdete, pane... *Pokračuje s úmyslem muže, alespoň na moment rozptýlit. Nemívá ve zvyku poslouchat a slepě plnit příkazy nějakého šílence, neboť ho při pohledu na nezvaného hosta nic jiného, vhodnějšího nenapadá.* Nebudu se mýlit, když řeknu, že jste nebyl pozván... *Dodá s náznakem opovržení, když se pohoršuje nad mužovým chováním. Nehne při tom, ale ve tváři ani brvou, jako by se ho to zde vůbec netýkalo a byl pouhý náhodný pozorovatel. Přizpůsobuje se, jen dané situaci, která se mu ve skutečnosti vůbec nelíbí. Jak sleduje tváře kolem sebe, všímá si, že některým až tak neznámý není. Překvapuje jej, že on zná velmi dobře, zdá se nejen Camille, ale i Sophie, na kterou také zaměří svou pozornost. Každá nová zpráva, kterou se dozvídá ho nepříjemně překvapí, ale nedává to na sobě znát. Takovou radost by nezvaným hostům nedopřál.* (Genevieve ve vězeňském světě?) *Stále více věcí mu nedává smysl. Jestli měl dojem, že si nezvaný host přišel vychutnat Camille, velmi brzy změní názor. To, co provedl Sophie na to nemá slov. A že za těch tisíc let, co je na světě zaslechl ledaco. Vše to postupně graduje až se děsí toho, co vyjde najevo v každé další uplynulé minutě. Ztratí pojem o čase. Netuší, jak dlouho jim - Kai - jak postupně vyrozumí, a o něm už slyšel - narušuje oslavu, když odhalí Sophie její mrtvou sestru. Nechápavě se pár vteřin dívá na nehybnou čarodějku, která už nikdy žádné kouzlo nepoužije.* (Sophie) *Proběhne mu hlavou jméno někoho, kdo je mu také velmi blízký. Uhne pohledem, neboť si nepotřebuje prohlížet mrtvé tělo dlouho. Pomalu, opatrně, pokud možno, aby si toho Kai nevšiml vyhledá mezi ostatními Sophie. Jen jí věnuje účastný pohled, protože sám dobře ví, jaké to je ztratit milovaného sourozence. Není to tak dávno, co žil v domnění, že ztratil Klause. On měl štěstí, obrovské, celá rodina Mikaelsonových. Pochybuje silně, že Sophie bude mít stejné štěstí.* (Jane-Anne život nikdo zpátky nevrátí.) *Povzdechne si, protože kvůli Sophie to pro něj není ani trochu snadné vstřebat. Zahlédne pohyb a otočí tím směrem hlavu. Zahlédne Rebekah, jak bere věci do svých rukou. Vyhledá její pohled a nepatrně kývne hlavou, že její čin plně schvaluje. Nejspíše by jej to také napadlo, kdyby se tolik nezajímal o Sophie. Pomalu vychází čím dál tím víc, kdo všechno z jeho rodiny či blízkých leží Kaiovi v žaludku. Po Sophie zmíní i Marcela.* (Nevím, jakou pointu tohle vše má mít, ale už by to mohlo stačit.) *Dochází mu trpělivost, neboť je to pro něj ztráta času a opravdu nerad věnuje, byť jen jedinou vteřinu pozornosti tomu šílenci, co si jejich sídlem vychází pyšně jako kohout na smetišti.* (Zdivočelý agresivní kohout. Takové je třeba zabít.) *Napadne jej potom přirovnání.* (Ještě není konec?) *Čeká ho každou chvíli, ale zjistí, že divadlo má pokračování. Otočí hlavou ke vchodu o něco dříve, než se v nich objeví další nezvaní hosté. Mlčky v očekávání toho, co přijde stojí dál na místě, kde se naposledy zastavil a sleduje dvojici, která vstoupí. Jejich tváře mu jsou neznámé. Vše ostražitě sleduje a postupně se mu vše odkrývá, odhaluje. Zamyšleně si prohlíží ženu, která se překvapí jako Christine Parker a vyjde najevo, že je to Camiina matka.* (Nekonečné návraty...) *Napadne jej, že tohle nemá konce.* (Esther a Christine by si určitě rozuměly.) *Ušklíbne se nad tím ironicky. Jelikož není středem pozornosti je mu vcelku jedno, jestli to někdo z nezvaných hostí zachytí, či nikoliv. Sklopí pak hlavu dolů, aby se vymanil z pohledu, ze kterého ho opravdu přechází zrak. Trocha šedi, která se naskytne jeho očím je pro něj vítaná úleva. Zvedne pohled teprve tehdy a zaostří na incident, který se odehraje mezi Garettem a Davinou. Lehce sebou trhne směrem k malé čarodějce, která dopadne tak nešťastně. Chtěl by jí alespoň zbrzdit ten dopad, ale v poslední chvíli se vzpamatuje a neudělá to. Něco v jeho nitru jej zadrží.* (Stejně bys jí nepomohl. Jen bys to zhoršil.) *Dovede si představit, že by si to nenechala líbit, a kdo ví, co by z toho vzniklo. Sleduje to navenek bez mrknutí oka, své emoce ukrývá pečlivě ve svém nitru, není to pro něj těžké. Dělává to tak docela často a v poslední době se v tom procvičil na výbornou. Esther je toho už neživým důkazem. Jeho další pozornost je pak nějakou chvíli věnovaná Christine, která se teď místo Kaie promenáduje jejich sídlem a diktuje si podmínky a změny, které podle ní nastanou ve městě.* (Obávám se, že se mýlíš, drahá Christine.) *Myšlenky patří pouze jemu. Nedává ovšem najevo, že by s tím, co ona žádá souhlasil.* (Zajímalo by mě, kde je Niklaus. Přijde o všechnu "legraci".) *Kousne se silně do jazyku, aby odolal tomu na to Christine něco odpovědět. Nakonec se mu to podaří.*(Jak "velkorysé") *Myšlenky mu, ale nikdo přečíst nedokáže a tak v nich se nijak zpátky nedrží. Ne v tomhle případě. Když si ho Christine chvíli měří, bez mrknutí oka či hnutí brvy jí ho opětuje. Nedá tentokrát znát, co se v něm odehrává.* (Nemůžu se dočkat až opustíte náš dům.) *Myslí si u toho.* (A dříve nebo později se vrátíte zpátky tam, odkud jste se vyhrabali. Ať to bude stát cokoliv. Postaráme se o to. S mou rodinou si nikdo nebude hrát nebo jí vyhrožovat.) *Události po té naberou rychlý spád.* Ne! *Vykřikne dříve, než tomu stačí zabránit. Vyjde to samo, ve chvíli, kdy zjistí, že si přišli pro Camille a chtějí ji odvézt. Teď už se zpátky držet nechce. Opět sebou trhne, tentokrát směrem, kde se nachází Cami, aby ji zadržel. Nestihne, ale nic, jen zachytit její zoufalý pohled. On sám si v tu chvíli připadá bezmocný a ten pocit nesnáší, hlavně, když jde o jeho blízké. Camille, ale v jeho očích nezahlédne nic jiného, než odhodlání. Pak je Camille pryč.* (Najdeme tě.)  *Pořád nechápe, že se jeho bratr neukazuje. Musel by být hluchý, aby přeslech, že už se v sídle žádná zábava nekoná. Takový závěr skutečně nečekal a to stále ještě netuší, co se blíží. Naneštěstí nemusí čekat dlouho. Zničehonic uslyší rostoucí zvuk. Celým tělem mu najednou projede ostrá bolest, ze které má pocit, že mu prasknou nejdříve ušní bubínky a po té hlava. Zkřiví obličej do bolestivé grimasy a ruce zvedne k uším v marné snaze si je zakrýt a zbavit se tak bolesti. Ví, že to nepomůže. V tom zbytku soustředění se trochu nejistě a znepokojeně rozhlíží po okolí. Ano tahle situace mu krátce připomene příchod Benjamina a tehdy po jeho boku stála Hayley. Je to instinkt, který mu velí ochraňovat ji, co ho k tomu přiměje. Po té si uvědomí, že tady dole není.* (To je jediné štěstí.) *Zbloudilá myšlenka. Přes bolest a ochromení zaslechne hlas, který podle všeho patří Rebekah. Instinktivně si dřepne k zemi a kryje si pažemi hlavu. Spíše slyší a cítí, že se okolo něj vše tříští a jako nespočet projektilů se zabodává kam se dá. Vnímá v zádech, na rukách, pažích, na všech nechráněných místech, jak mu sklo prořezává a zabodává se do kůže. Na velikosti střepů závisí, jak hluboké jsou to rány a jak moc krvácejí a omezují jej v pohybu. Okolo se rozléhá nářek a výkřiky bolesti. Kolem sebe cítí krev. Když pomalu spustí paže a odkryje si tvář, zvedne pohled, aby se podíval na spoušť, kterou herektici způsobili. Pár vteřin jen hledí před sebe, jak se snaží vzpamatovat. Cítí, jak má v zádech zabodnutých nespočet střepů, a po zádech mu ztéká krev. Dokud bude mít střepy v ranách, tak se nezačne hojit. Cítí ostrou bolest v levém hřbetu ruky, natočí ji tak, aby mohl zjistit příčinu. Má v ní zabodnutý docela velký střep. Stiskne pevně rty k sobě a zatne zuby ve chvíli, kdy chytí střep do druhé ruky a začne jej tahat ven z rány. Bolí to jako čert, ale podaří se mu to. Odhodí střep na zem.* (Jeden z mnoha. Bude to trvat, než se jich zbavím.) *Zatímco se snaží zbavit těch střepů, na které dosáhne, začne se rozhlížet po ostatních.Ví, že Kolovi se moc stát nemůže a tak ho zkontroluje, aby se o tom ujistil. Mezi prvními koho vyhledá pak jsou jeho sestry. Uleví se mu, když je vidí v mezích normy v pořádku. Další koho vyhledá je Sophie a přeje si, aby na tom byla jako jeho sestry. Hned potom se rozhlédne po nejbližším okolí. Cítí hodně krve a všimne si, že na zemi leží v bezvědomí mladá žena a krvácí silně z několika ran. Podle krve, která je okolo ní už jí hodně ztratila. Přejde rychle k dívce a přiklekne k ní. Prohlédne si její zranění a odhaduje, jestli ji stihne jeho krev zachránit, když jí trochu dá nebo zemře a v tom případě ze vrátí jako upír. Zvažuje to, jenom chvíli. Nechce, aby na téhle "oslavě" byly oběti, pokud to může ovlivnit. Skloní se k dívce, jako by jí chtěl dát umělé dýchání. Než jí otevře pusu a dotkne se jejich rtů, kousne se a místo vzduchu nechá vtéct do úst svou krev. Pro jistotu to udělá párkrát po sobě, dokud si nevšimne, že přestává krvácet. Vytáhne dívce ty největší střepy, po jejichž zásahu nejvíce krvácí. Když si ji prohlédne po svém zásahu, zdá se mu, že vypadá trochu líp.* (Přežiješ to. Musíš.) *Rozkáže ji v duchu. Pak se zvedne a rozhlíží se okolo. Má dost jasnou představu o tom, co dělat dál. Než sáhne pro mobil, tak k němu přikulhá Rebekah.* Rebekah, jsi v pořádku? *Prohlédne si její zranění starostlivě.* Potřebuješ pomoct? *Koukne na ni a na své zápěstí, které má ještě od krve, která tam zaschla. Má v úmyslu dát své sestře také trochu své krve.* Musím zavolat pomoc. *Oznámí Rebekah, protože nejdříve potřebují dostat zraněné ze sídla a pak řešit, co dál.* Odešli nahoru chvíli před tím, než sem přišli herektici. *Zodpoví sestře otázku. Zvedne hlavu k hornímu patru.* Nevím, co mu tak dlouho trvá. *Při tom, jak se pohybuje cítí, jak se mu střepy zařezávají do kůže a rány krvácí.* Niklausi! *Zvedne trochu hlas, ale ne příliš, protože ví, že tohle bratr uslyší, i kdyby nechtěl. Taky s ním potřebuje rychle mluvit. Musí zachránit Camille.*

Nikdy mu nedal na výber. Dal mu večný život, dal mu postavenie, dal mu zmysel a on si to všetko bez akejkoľvek vďaky zobral. Zobral všetko, čo Klausovi patrilo a chcel brať ešte viac. Vybudoval toto mesto z prachu, z ničoho... aby ho jedného dňa Marcel bodol do chrbta a poslal do horúcich plameňov, ktoré sa mu v tejto chvíli odrážali v modrých dúhovkách. Bol to hnev, až apatická agresia, ktorá ho šteklila na končekoch prstov, keď tam stál priamo pred ním... hľadiac mu do tváre, akoby sa mu vysmieval, akoby nič neľutoval, akoby na jeho obrovských pokrivených zradách ani nezáležalo. A potom? Chcel ho zabiť, niekoľko krát proti nemu spriadal plány s jeho nepriateľmi, aby sem dnes mohol nakráčať do jeho domova a snažiť sa zraziť všetko, čo si znovu vybudoval. Nikdy mu nedal na výber, nikdy.
Z pier mu unikne posmešný nádych, ktoré už dopredu neveštil nič dobré. Bolo na čase, aby sa Marcel konečne naučil svojej lekcie, ktorú mu Klaus očividne nikdy nedal. Bolo na čase, aby začal utekať a nikdy sa nezastavil. Ich pohľady sa stretnú, zreničky topia jedna v druhej a minúty ubiehajú v tichosti... v trýznivom napätí, ktoré zaplavilo celú miestnosť. „Pretože som ti dal všetko.“ Prenesie konečne a letmo podvihne hlavou dohora. Slová mu šli z úst ťaživo, akoby sa ich jazyk snažil zastaviť, akoby jeho myseľ protestovala proti každej vete. „Všetkým čo si, Marcel,“ zavrčí nepríčetne, „to, že tu teraz stojíš! Bol som to ja, kto ti dal ti možnosť žiť!“ Pery sa mu zovrú v sklamaní aj v hneve, ktorý ho už tak dlhú dobu nenávratne užieral. „A ty si sa mi odvďačil zradou... nejednou.“ Vydýchne už takmer nečujne ako sa z jeho tváre prenesie pohľadom niekam do priestoru. Akoby sa viac ani nebavil s ním, akoby v izbe stál niekto tretí, kto má nad nimi vyniesť konečný rozsudok. Lenže ten bol už dávno zapečatený. Chlapec, ktorého vychoval ako vlastnú krv, to dieťa, ktoré pred ním raz stálo s rešpektom... tam už viac nestojí. Nepatril sem. Nepatril k jeho rodine, ku Camille, k ničomu na čom Klausovi ešte stále záležalo. Bol jeho nepriateľom, a o to horším, pretože tých vždy rozmáhal v prach, v popol.
Pretočí očami nad jeho iritujúcou odhodlanosťou robiť mu z tohto dňa absolútne peklo. „Povedzme, že Camille sa často nechá uniesť momentom, ale koniec koncov... Nemohol si si presa myslieť, že ti to prejde.“ Obaja veľmi dobre vedeli, o čo mu celý čas šlo. Myslel si, že bol pre ňu lepší, myslel, že Camille si uvedomí akú chybu urobila a oľutuje svoje rozhodnutie. „She made her desicion, she already chose her family and you... you are not part of it.“ Odsekne prosto, sucho. „You will never be again.“ Dával mu najavo, že s ním skoncoval. Že skoncoval s akoukoľvek spomienkou, ktorá by ich ešte spájala. S akýmkoľvek putom, ktoré sa raz zdalo nepretrhnuteľným. Storočia dozadu Marcel nechcel nič iné, lež sa pred Niklausom oslobodiť. A teraz? Teraz mu tú vytúženú slobodu dával na zlatom táce. Mal ju, ale nič iné. Pretože o všetko ostatné Marcel už veľmi dávno pomaly prišiel. O svoje meno, o svojich upírov, o svoje mesto, ktoré si prišiel zobrať spátky.
„Ty nevďačný hlupák!“ Zvraští obočím ako sa k nemu priblíži a taktiež postúpi o krok bližšie. „Ver mi, Marcellus, ak by sa ten deň dal vrátiť, nechal by som ich do teba kopať až do tvojho posledného nádychu!“ Precekne pomedzi zaťaté zuby, nakoľko upír pred ním búral všetky dvere a všetky mosty, ktoré sa teraz rútili priamo do rozbúrenej ničoty. Chcel ho zničiť, chcel ho zmazať z tohto povrchu, no vedel, že to nemôže urobiť tu a ani teraz. Rozhliadne sa nepatrne okolo seba vidiac všetkých hostí, ktorí by mohli túto ich malú výmenu názorov nejakou náhodou postrehnúť. Ničie uši však neboli ani z časti tak dôležité, ako tie jej. A po tom všetkom, nemohol zničiť jediný deň šťastia v tom obrovskom chaose, ktorý ich už toľké roky ovládal. Nemohol zničiť jej šťastie. Aj preto sa s Marcelom presunuli do útrob Abattoir, kde predsa len mali o niečo viac súkromia.
V salóniku sa už automaticky rozíde ku fľaške Bourbonu, z ktorej odleje do dvoch sklenených pohárov. Nad jeho otázkou sa musel pousmiať. Ublížiť? Pretože Marcel presa len nikdy nevykonal nič, čo by bolo proti jej vôli, všakže? „I do not fear anything from you, my friend.“ Dokončí posledné slová v značnej irónií. „Avšak.. obaja vieme, že sa s tým nevieš zmieriť.“ Prisunie si skleničku k perám a neprestajne ho pozorujúc, ochutná horkastú chuť alkoholu, než ju prázdnu položí na pracovný stolík. „Nikdy ťa nemilovala, Marcel.“ Akoby ho k niečomu vyzýval, akoby doslova prahol po ich konfrontácií, po jeho krvi na svojich rukách. Tvár sa mu rysovala v povýšeneckých výšinách, kde nebol nik, lež král s korunou na hlave. Nik, lež on sám. „Nechaj ju konečne ísť.“ Nemohli byť priateľmi, nemohli byť ničím, pokým tu bol Niklaus. A to sa nezmení, nezáleží na tom, čo mu povie ani čo urobí. Marcel bol pre Camille zakázaním a ona to veľmi dobre vedela. I keď sa mu stále snažila vzpierať a možno aj práve preto prišlo dnes k tomuto nie práve príjemnému rozhovoru. „A prečo tu teda si?“ Podvihne obočím. „Možno sa jej chceš znovu vyznať so svojich úbohých citov a potom ju znovu ešte úbohejšie ovplyvniť ako naposledy.“ Pousmeje sa sucho. „Alebo si na to už zabudol?“ Nedá mu to, nedá mu ani moment. Možno sa mu Marcel snažil hovoriť pravdu, možno v jeho očiach nebola faloš ani zrada, ale dôveru Klausa teda rozhodne nezískal. Odvráti sa mu chrbtom a naplní si ďalší pohár, akoby to bola akási medicína, ktorá ho ešte stále drží pred absolútnym výbuchom. Lež ten nasledoval v momente, vo chvíli, ktorú nezastihla ani sekundová ručička guľatých hodín. Jeho telo bolo horúcim železom, ktoré pomaly začínalo chľadnúť. V smrtiacom úchope zvieral Marcelove hrdlo, akoby sa mu snáď snažil rozdeliť hlavu od tela. „Listen to me... and listen very carefully. Because I’m not going to repeat it again.“ Vydýchne mu priamo do tváre, značiac jak blízko boli. „Take your little witch, get from my city as far as possible... and never come back.“ Ešte niekoľko sekúnd ho zviera v pevnom úchope, než sa jeho stisk pomaly začne uvoľnovať. Predtým, čo by však mohol Marcel čokoľvek povedať, ohromný hluk sa rozliahne stenami celého sídla. Výbuch, chaos, pach smrti a krvi mu udrie do nosa ako neskutočný, hrôzostrašný odor. Jediný pohľad na Marcela, ktorého zreničky zostali rovnako tak rozšírené v čírom šoku, lež sa obaja upírskou rýchlosťou premiestnia na schodisko zachytávajúc sa zábradlia na poschodí.
„Camille!“ Jeho hlas sa rozliahne po priestore. Bolo už príliš neskoro. Rozhliadne sa v hrôze. Panike. Mal to vedieť. Mal vedieť, že nie je dňa, kedy by im bolo dopriate akékoľvek šťastie. Chcel ju tam vidieť, mal pocit, že ju vidí, no jeho sklenené oči tápali v temnote. A tá už obsadila aj jeho myseľ. Sadla si na svoj pomyselný trón a nebola ochotná z neho zísť. „Camille!“ Zvreskne v zúfalstve. V ten moment tam nebol nik. Jeho sestra, jeho brat... ani Marcel, či ich pochabé hašterenia. Nič z toho ho dlhšie nezaujímalo. Jedine ona. Smrť raz a znovu zachvátila to prekliate miesto. Prechádzal mŕtvolami, obyčajnými ľuďmi vo vlastnej krvi a črepinách všetkého, čo z oslavy ešte zostalo. Nechápal, nevedel... pootvorené pery sa mu chveli strachom. „I am right here, Lorent... now, where is she?!“ Netrvalo ani niekoľko sekúnd, než sa zastavil pri svojich súrodencoch, dokonca i tých, ktorých tu nečakal. No v tejto chvíli pred ním mohol stáť hocikto, dokonca i samotná Esther. Bol pripravený. Bol pripravený na všetko, čo by malo prijísť a hocikto, kto sa ho snaží zničiť, hocikto, kto ohrozil to, čo mu bolo najvzácnejšie... urobil tú najväčšiu chybu v už nie dlho trvajúcom živote. Jeho zrak sa uprie len na jedinú osobu. „Elijah... What the hell happened?“ Vydýchne, zavrčí, dá jasne najavo, že akýkoľvek smrteľníci v ich okolí môžu pokojne aj zhorieť na popol. Vedel, že jeho sestry budú v poriadku, ale Camille je len človek.

Nerobil nič, iba sa mu vysmieval. Vysmieval sa niečomu, čo sám stvoril a niečomu, čo dokázal sám vybudovať. Bez neho a akejkoľvek pomoci. To, čo sa z Marcela kedy stalo, bola len jeho vlastná zásluha, jeho trpezlivosť, sebazaprenie – a nič z toho neboli veci, ktoré by ho Klaus kedy naučil. Nechápavo pokrúti hlavou a zatne zuby pevne do seba, div že sa nerozpadnú. Pohľad mu však opätoval. Rovnakou pevnosťou a rovnakým rozhorčením, ktoré snáď drásalo krvou ich oboch. „Vážne, Klaus?!“ Odvetí nepresvedčivo. „Vážne si myslíš, že všetko, čo som dosiahol je len kvôli tebe?“ Odsekne každé slovo, akoby to bol akýsi jed, ktorý za každú cenu musí dostať z úst. „Nie,“ pokrúti hlavou, „toto mesto, moji ľudia, priatelia a ich lojalita, niečo, čo ty nikdy nemáš a nepochopíš,“ hľadel mu do očí, akoby mu snáď po tisíckrát a naposledy chcel vysvetliť, že jeho povýšenosť mu neprinesie v Marcelovom prípade absolútne nič, „to všetko som dokázal ja!“ Pretože Klaus tu nebol. Áno, síce naňho s Rebekah poštvali otecka, ale len pretože im Klaus už päťsto storočí ničil životy. Ničil všetko, na čo siahol. „Je jedno, či sa ti za to ospravedlním, alebo pred tebou padnem na kolená, Klaus.“ Vydýchne znudene, nakoľko obaja vedeli, že nič z toho by sa nikdy nestalo. „Neľutujem nič z toho.“ Poznamená popravde. „Všetko, čo si dostal si si zaslúžil, popravde by si si zaslúžil ešte viac.“ Namiesto toho dostal všetko. Má pri sebe svoju úžasnú rodinku, ktorá stále verí, že ich jedného dňa všetkých nepozatvára znovu do rakvy a hlavne... má ju. Človeka, ktorého si nezaslúži ani náhodou. Človeka, ktorého Klaus jedného dňa zničí, ale na to sa už Marcel pozerať nebude. Zničilo by ho to totiž tiež, rovnako ako ho to zvnútra ničí už teraz.
„Možno som dúfal, že hneď vo dverách nenarazím na jedného narušeného hybrida.“ Pokrčí nezaujato plecami. „Nemohol si si predsa myslieť, žeby nepozvala všetkých svojich priateľov.“ Pokúšal ho a hral sa s tým slovom na jazyku. Pokrivený úškrn zdobil jeho pery, ako sa mu díval priamo do toho sprostého ksichtu, ktorý by najradšej roztrieskal o všetky steny tohto domu. Marcel s určitosťou patril medzi najlepších priateľov jeho drahej snúbenice... či si to už Klaus pripúšťal alebo nie, vždy bude na okolo. Vždy bude súčasťou jej života a o tú Klausovu, tá ho nezaujímala a tiež sa o ňu vonkoncom neprosil. „Prečo by niekto dobrovoľne vôbec chcel byť súčasťou niečoho tak potrhlého ako tvoja rodina?“ Podvihne obočím. „Nie... ver mi, chcem byť od vás čo najďalej, od každého z vás, bohužiaľ Camille ešte nepochopila s kým sa zahráva.“ Nebyť nej, nikdy by sem nevkročil. Nechcel k ním patriť rovnako ako oni nechceli jeho. Nenávisť bola celkom vzájomná a Marcel ju nehodlal skrývať. Mal ľudí, na ktorých mu záležalo, no Pôvodní medzi nich už dávno nepatrili. A teraz? Teraz Klaus dosiahol ďalšie dno. Zopne pery dokopy a snaží sa mlčať. Snaží sa okolo seba nerobiť žiadne divadielka a pokaziť tak party niekomu, komu chcel urobiť radosť. No ľahké to skutočne nemal. „Možno si ich teda mal nechať.“ Precedí naspäť a pomaly kývne hlavou na fakt, že si v tomto rozumejú. On sa mu o nič neprosil. Ak skutočne túži po tom, aby ho z tej diery nikdy nevytiahol, aby mu ako dieťaťu nepomohol, potom si môže nechať chutiť. Síce slová to preňho boli tvrdé. Rezonovali mu v ušiach, v hlave, tele, ktoré sa ostražne vyrovnalo, akoby ním vraj prechádzala akási trpkosť. Jazyk ten už nadobro zmeravel. Nemohol sa naňho ani pozrieť, lepšie povedané... nechcel.
Po tom, čo sa presunú do salóniku a Marcel zapije všetky myšlienky dávkou Bourbonu, mal v pláne sa čoskoro zvrtnúť na nohe a vypariť ešte rýchlejšie než vôbec prišiel. Čo mu to dalo? Tieto sebecké rozhovory s niekým, kto to má v hlave už tisíc rokov totálne roztrtkané? Nikdy ťa nemilovala...Uchechtne sa potichu a slabo kývne tvárou. „Nie som slepí, Klaus.“ Snažil sa ho vyprovokovať, to už vedel od začiatku. Iste, bolo mu jasné, kde je jeho miesto. Camille mu vysvetlila ako sa veci majú a aj keď s nimi nesúhlasil a nikdy nebude, stále vedel, kde je jeho miesto! Bol jej priateľom, bude tu, keď ho bude potrebovať, aby ju podporil, vypočul... a to mu Klaus nezoberie. „Namiesto mňa totiž miluje monštrum, ktoré ju jedného dňa zničí. A to sa dá len ťažko prehliadnuť.“ Odvetí s nevídaným pokojom. Pretože bolo úplne jedno, čo Klaus chcel. Záležalo predsa na tom, čo si bude žeľať ona. A ak mu ona povie, aby sa od nej vzdialil, ak to urobí... ona ho sem dnes pozvala. „Už si s tým daj pokoj, Klaus.“ Pohodí nevrle rukou, akoby ho táto celá konverzácia už skutočne začínala nudiť.  „Ak ma chceš teraz na mieste zabiť a zničiť jej oslavu tak to urob, inak som na odchode.  Pretože už neznesiem ani minútu tvojej nepríčetnosti.“ Áno, ovplyvnil ju. Áno, raz spravil niečo, čo sa s Camille nestotožňovalo, no v tú dobu bol v slabej chvíli. Jeho city nemizli, nezáležalo na tom, ako veľmi sa snažil a jediné čo chcel, čo potreboval... je pozrieť sa do jej tváre a vedieť, že... ona to vie. Mal toho už skutočne plné zuby, slová mu vychádzajú nezastaviteľne z úst, lež čoskoro plánuje vyjsť z tých dverí a otočiť sa Klausovi prosto a jednoducho chrbtom. Lenže to robiť nemal, pretože sa potykal s niekým nevyspytateľným. Nevystrašil ho však, mohol ho zastrašovať ako chcel, mohol jeho hrdlo zvierať ako chcel. Mohol ho zabiť. Telo mu na moment zmeravelo, ako chrbát udieral do chladnej steny. Hľadeli si do tvárí, do očí a obe boli neústupné, hrozivé. Kto bol, aby sa mu takto vyhrážal? Vyhrážal s Davinou? Chcel mu povedať nech ide do prdele, chcel ho tam poslať a kúpiť mu jednosmernú letenku, lenže nič z toho už nestihol. Ako sa stisk na jeho hrdle povolil, obrovský humbuk sa začal ozývať zdola, kde oslava prebiehala.
Keď sa obaja dostali do centra diania, v jeho myšlienkach bola len Davina a Camille. Počul Klausov krik a hlasy, ktoré sa rozliehali po okolí. Oči mu zapálil popol a malé črepiny skla, ktoré sa mu zarývali do podrážok topánok. Prechádzal sa nehybnými telami, pri niektorých sa dokonca zastavil, akoby sa chcel ubezpečiť, že to nie je nik, koho by poznal. Kto mohol niečo také spraviť? Prejde mu hlavou, no vzápätí je odpoveď jasná. Bolo celkom jedno, kto to bol... Toto bolo sídlo Pôvodných s miliónom nepriateľov a Camille... všetci títo ľudia, boli len ďalšími obeťami ich rozmarov. Všetko to bola ich vina... Klausova vina. Ešte stále mu chce hovoriť, že nepatrí do ich hlúpej línie? Marcel mal šťastie, že v nej nebol. Zastaví sa až za chrbtom Rebekah, ktorú len prejde očami, vediac, že bude v poriadku. Cítil to zúfalstvo, cítil tú krv a hlavne stále nikde nevedel nájsť ani Davinu, ani Camille. Vytiahne si z vrecka mobil a automaticky ťukne na Dee, ale z druhej línie sa neozýva nič, len krátke pípnutie. Dych sa mu zatají a tmavé zreničky zúžia. Pokročí bližšie k pôvodným a bez jedinej myšlienky pevne strčí do Klausa. „Ja ti poviem, čo sa stalo! Ty! Ty a tvoja rodina! To sa stalo!“ Zavrčí so zlobou, však i strachom v hlase. „Teraz však na váš úkor trpí niekto, kto si to nezaslúži.“ Precedí, ako pevne mávne rukou dohora a do strán. Nevedel sa kontrolovať. Bál sa. Bál sa, že sa im niečo stalo.

Rudě červená krev zabarvuje kamennou podlahu pod nohami. Utichající dech lidí, které už nelze zachránit se vytrácí do temnoty. Abattoir zahalila černo – černá tma a všechno najednou tak nějak potemnělo. Tisíc let existence, tisíc let zkušeností, a přesto se octne na místě, kdy nevidí světlo na konci tunelu. Vyhaslo společně s lidskými životy a na listině smrti se připsaly další oběti. Ironie se mu odráží v očích při každém pohledu na padlé. Každý z místních věděl, co tohle sídlo skutečně znamená, každý, kdo měl zájem o historii věděl, že to není jenom prachobyčejný dům. V doslovném překladu je to místo, kde zvířata shromažďují na porážku: jatka. Pach dráždí nosní dírky a vyvolává v něm nepříjemné vzpomínky. Dveře jsou stále otevřené. Ruce se začínají třást, když jeho mysl se vytratí do minulosti. Dívka s hnědými – kudrnatými vlasy utíkající před krvelačnou bestií – před ním. Křičí o pomoc, zatímco on si ji otočí k sobě, aby mohl tesáky rozdrápat tenkou kůži, pod níž tepala žíla naplněná sladkou, vábivou krví.
Do reality ho vrátí hlas nejmladšího sourozence. Obrátí zastřený pohled k novému tělu sestry a v rychlosti ji pře skenuje pohledem. Smyslům neunikne zranění, jež pokrývají nové, velmi lidské tělo. Rázným krokem smaže veškerou vzdálenost, která je doposud oddělovala od sebe. Bez jediného dotazu zvedne pravou ruku ke rtům. Ostré zuby protrhnou kůži na zápěstí. Sevře dlaň pevně, aby vytlačil co nejvíce krve, než se rána zacelí. Přitáhne si volnou rukou k sobě její tvář, jež jemně zakloní a nechá ji, aby zvolila tu snadnou cestu k vyléčení. Její čáry máry se budou hodit později a on ji potřebuje při vědomí a plné síle. „Rebekah,“ Zašeptá její jméno, když pramínek kudrnatých vlasů odrhne z tváře. „Potřebuji, aby ses postarala o ty, co přežily. Nemohou si nic pamatovat, rozumíš mi?“ Ustoupí o jediný krok vzad, přičemž si nechá sklouznout po ramenou sako, které pro dnešní oslavu zvolil. Z oslavy se však stalo pohřebiště. Uchopí jeho lem a odloží ho na sestřiny ramena. Někdo jako on nepotřebuje pokrývku, která bude zahřívat jeho celkem mrtvé tělo. Ovšem sám cítí chlad, který se snaží proniknout až do morku kostí. „A prosím, vezmi s sebou i Kola. Zdá se, že si záchranou misi docela užívá.“ Na krátký okamžik se ohlédne za nejmladším bratrem, jenž překvapivě je v první řadě z těch, který pomáhá. Vždycky ho viděl jenom brát nevinné životy, protože to považoval za způsob zábavy. Zdá se, že láska opravdu mění lidi. Už – už se chystá znovu vykřiknout bratrovo jméno do povětří, protože sám nerozumí tomu, co mu tak zatraceně dlouho trvá. Kde celý ten čas byl? Když ho nikdo nepotřebuje, tak vám dýchá na záda, ale jen, co se dožadujete po jeho přítomnosti, jako kdyby se po něm slehla zem.
Bratrův hlas se ozýval po sídle a vytvářel tak harmonickou ozvěnu. Svižným krokem se rozejde přímo jemu naproti, načež se ještě zbaví posledního střepu, který ho značně otravoval věčným zařezáváním do kůže někde v části pod žebry. „Niklausi“ Osloví ho s mírným protažením jeho jména někde uprostřed. „, to jsme všichni velmi rádi, že si to stihl na dezert.“ Se zastavením přímo před jeho maličkostí roztáhne ruce do prostoru. Palci a ukazováčky směřuje někde k němu a zbytek prstů se ohýbá v kloubech. V hlase mu zněl sarkasmus a zároveň podráždění nad jeho nepřítomností. Má se snad vůbec zdržovat s patetickým vysvětlením, co se stalo? Kdyby, soudě dle jeho společnosti, se někde v prostorech sídla nehandrkoval s Marcelem, pak by už dávno mohli být na cestě. Jenomže to se nestalo, že ano? Protože pro něj je důležitější každá situace, kdy může někoho srazit svou jedovatostí na kolena. Stáhne ruce podél těla s otevřením úst k vysvětlení. Avšak veškerou pozornost si ukradne právě ten, který způsobuje problémy v jejich rodině až příliš dlouho. Trpělivost, kterou s ním doposud měl se vytratila někde společně s jejich novými nepřáteli. Na patě se otočí právě k němu a tentokrát hodlá spojit dvě různé konverzace v jeden celek. „Víš, na krátký okamžik jsem vinil i sám sebe. Za to, že jsme museli opustit před lety místo, které jsme nazývali domovem.“ Vloží si jednu z rukou do kapes kalhot a přistoupí o krok blíže k němu. „Místo, které si změnil na válečnou zónu.“ A zničehonic, upíří rychlostí se k němu přesune. Uchopí ho pevně pod krkem, načež sevře jeho hrdlo. A v další sekundě tiskne jeho patetickou existenci k chladným základům domu. Vytáhne si ho dostatečně do výšky, aby se ani špičkami botou nemohl dotýkat země. Jeho postoj je tvrdý, elegantní a jedna z rukou stále zůstává vložená v kapse jako náznak, že není pro ně nic víc než jenom kousek dřeva, které lze lehce přelomit. „Niklaus tě bral jako svého syna. A Rebekah,“ Namísto pokračovaní zasyčí. Všichni přítomní vědí, že jeho sestra ho hluboce milovala a někde uvnitř stále miluje. Přejede si jazykem po rtech. „, bylo nebylo, kdysi i já jsem tě nazýval stejně. Vlastně jsem si myslel, že ty jsi byl klíčem k napravení mého bratra. Rád bych ti něco připomenul, Marcellus. Byl si ušetřen po našem návratu jenom proto, že si byl slabostí Niklause. Ovšem, co se týče mě, tak neprojevuji žádnou milost těm, kteří ohrozí naši rodinu.“ Jeho sevření o něco více přitvrdí a pokračuje dál v proslovu. „A ty jsi ji ohrozil. Osvěžím ti paměť, mohu? Vlkodlaci. Kdo je nechal proměnit? Ty. A kdo po tobě uklízel všechen bordel? Hayley. Kdo z nás zavřel malou, šestnáctiletou holku na půdu a držel ji jako zbraň proti čarodějkám, které si utláčel – po kolik let, přesně? A kdo přesně se prohlašoval za krále města, zatímco si polovinu lidí zabíjel a druhou proměňoval ve své miniony? A kdo má spojitost s jednou velmi očividně narušenou ženou, která je příliš blízká Camillle? A to ani nemluvím o tom pošetilém chlapci. “ A s těmi slovy povolí sevření, načež ho nechá dopadnout na nohy. Žena, která se dnes objevila v sídle se dožadovala přítomnosti Marcela. Proč konkrétně jeho? Protože jedno z mnoha záhadných tajemství o kterých se zapomněl komukoliv zmínit vyplouvají na povrch. Ruku na srdce, kdo z nich nezná příběh o sociopatickém chlapci, jež vyvraždil celou rodinu za touhou po moci? Není těžké si dát souvislosti dohromady a je si jist, že jeho bratr si dokáže udělat čistý obraz událostí docela sám. Vrátí se někde směrem k bratrovi, kterému stojí po boku, ale z Marcela nespouští zrak. „Ring a bell?“ Nadechne se zhluboka. „You and Sophie let that petty boy rot in prison world. And guess with who came back? One of your, I assume,  dearest friend. Camille‘s  very much alive mother, as we find out today.“ Přešlápne z jedné nohy na druhou a povytáhne jeden koutek úst v jakémsi úšklebku. „So, you are coming with us to clean up this little mess. And, I am giving you my word, if Camille does not sleep under this roof tonight," V ten okamžik se konečně podívá bratrovi do tváře a jemně, spojenecky se na něj pousměje. „you will see your devastating end. Shall we, brother?“ Zašeptá polohlasem. Vlastně ani nečeká na jakékoliv vyjádření, protože cokoliv, co má ten bídák na srdci ho nezajímá. Srovná svůj krok s bratrovým a projdou společně bránou, jež je zavede do ulic nového New Orleans.

Od samotného začátku, co se proměnila na upíra si nepřála nic jiného než být znovu lidská. Mít lidské potřeby, pocity a cítit se naživu. Dnes má tu možnost. Právě tady a teď stojí s krvácející ránou v oblasti stehna. V krku ji pálí nepříjemný pach vlastní krve a ostrá bolest projíždí celou spodní částí při každém, byť jen sebelehčím pohybu. Tisíc let touhy po něčem tak křehkém, co se stalo tak vzdáleným. Dnes své tělo nenávidí. Nenávidí ten pocit slabosti, nemůže se ztotožnit s tím, že je tak lehce porazitelná. V prstech ji koluje magie, kterou ačkoliv neumí využít ani z poloviny. Magii má vepsanou v rodokmenu, a přitom nemá sebemenší ponětí, jak pořádně léčit zraněné, aniž by nepřemýšlela nad tím, jestli nevysloví formuli špatně a jenom osobě tak nepřitíží. Chybí ji síla. Chybí ji pocit nadřazenosti a neporazitelnosti. Jako Původní by byla mnohokrát užitečnější než čarodějka. Ale svou naději vkládá do nejmladšího bratra, který byl až příliš zběhlý v čarodějnictví a dnes může využít své vědomosti k pomoci těm, jež se nemohou bránit sami.
Nesnaží se hádat anebo bojovat s nejstarším bratrem. Nechá si pomoct, aby mohla pomoct ostatním. V jeho přítomnosti se cítí v bezpečí, ostatně jako za celou jejich existenci. Přiloží rty pevně k zápěstí a horká krev ji stéká do úst. Projde hrdlem až do útrob, kde začne s okamžitou platností působit. Veškeré rány, i ty o kterých neměla ponětí se zacelují a může cítit, jak se ji síla pomalu navrací. Bude ji moct využít pro ostatní, pokud ovšem již není příliš pozdě. Jak mohli být všichni, tak naivní a myslet si, že si mohou i na pár hodin ukrást střípky štěstí? Camille si to nezasloužila. Byla jednou z těch posledních, kdo by si zasloužil trpět. Pomohla až příliš mnoha lidem a co dostala od nich na oplátku? Může si vzpomenout hned na čtyři osoby z její rodiny, kteří ji něco dluží. Esther, Nik, Elijah a i ona sama. A na místo toho dovolili nepřátelům proklouznout mezi prsty. Nikdo z nich nezareagoval patřičně, protože nedokázali riskovat. Nedokázali riskovat jako ona, když stála sama v osamocené místnosti s někým, kdo ji mohl zabít se svými otevřenými dveřmi. Postavila se bláznivému, uřknutému strýci, postavila se sociopatovi, který ji ne jedenkrát ublížil. Dokázala se postavit i jejímu nestabilnímu bratrovi. Její srdce je statečnější než kohokoliv z nich. Zatímco ona bránila všechno, co jim je cenné, tak oni jen stáli bez pohnutí. S odtažením setře pozůstatek krve na rtech, která už není na chuť tolik příjemná jako kdysi. S lehkým úšklebkem se zadívá na Elijaha a povytáhne jedno obočí směrem nahoru. „Takže, to je má role? Nejdřív chůva a potom uklízečka?“ Neprotestovala, ale drzou poznámku taky si nemohla odpustit. Nejdříve se musí starat o těhotnou vlkodlačici, kterou jenom tak mimochodem nebylo možné uhlídat a dnes má odklízet mrtvoly anebo mazat paměť? Se stejným úšklebkem si založí ruce na hrudi. „Nechej ho být. Alespoň jednou je užitečný.“ A s těmi slovy se od něj odvrátí pohledem. Kudrnaté vlasy zavlají ve větru při prudkém pohybu, když doběhne nazpět ke zraněným. Jedna z plačících dívek, kterou už předtím pověřila malým úkolem se zdá, že jaksi selhává. Nepřestává opakovat slova, co značí její zmatenost nad celou situací. Jak moc teď si přeje, aby byla schopná ji ovlivnit. „Přestaň řvát, proboha. Drž to pořádně nebo vykrvácí.“ Položí své ruce na její, načež silně zatlačí. Doktorské schopnosti kupodivu neztratila, a tak je alespoň teď znovu může využívat v praxi. Otevře ústa, aby zavolala Kola k pomoci, protože ta malá studentka, pokud nedostane rychle příjem krve, tak zemře.
Najednou zapomene i na jakoukoliv záchranu. Přes to, že to tady vypadá, jak posledních pár minut po potopení Titaniku, tak nemůže ignorovat scénu, která se děje před jejími očima. Tahle rodina se nikdy neponaučí, že ne? Zvedne se ze dřepu na nohy a zapře se na chvíli o stehna. „Budeš v pořádku, slibuji.“ Zašeptá k dívce, která před malou chvílí měla možnost poznat něco z jejího druhého, uštěpačného a drzého charakteru. „Kole, prosím.“ Poukáže směrem k ní, aby se zaměřil teď na někoho jiného, zatímco ona se rychlým krokem rozejde k malému divadlu. Stojí někde mezi Nikem a Elijahem, který svírá Marcelovo hrdlo. Jako kdyby se vrátila v čase o několik let nazpět, kdy podobnou scénu zažívala, ale v jiném provedení. Jenom proto, že si dovolila zamilovat se. „Elijah, let him go!“ Zvýší na něj hlas a upírá oči přímo na něj. Jen na malou sekundu zabloudí k těm Marcelovým. Byli si tak blízko a dnes pomalu zapalují ohně, aby se vyhnuli jeden druhému. A proč, přesně? Může za to její žárlivost a nebo fakt, že vždycky miloval více New Orleans, než ji samotnou? Nemůže tohle ale poslouchat, nýbrž přihlížet dalšímu skandálu, který se řítí na jejich hlavy. Už toho bylo příliš hodně na jeden nedokončený večer. „How many times this family will make the same mistake?!“ Se slovy natočí pohled, který upře do očí bratra, který ji tolik vzal, ale přesto ho vždy milovala nejvíc. Bratr, který ji vzal každého muže, kterého kdy milovala, ale nikdy nedokázala od něj úplně odejít. Milovala ho, tak hluboce, jako on miluje ji a přesto, přesto si dokážou vrazit dýku do srdce. „We stick together as one. Always and Forever.“ Promluví s hlubokým nádechem. „That’s what we promised. And he is part of it. You made him part of it.“ Naučila se za ty roky v soužití s bratry jednu věc. Nik má vliv na činy a reakce Elijaha a zase naopak. Ona jako sestra měla být tou kotvou, která je uzemní a cítí, že dnešní noc není žádnou výjimkou. „What happened is not divided for his or Mikaelson fault. They declared a war to all of us. We must protect each other, otherwise we all are dead before the day is gone, Nik. This is no longer about fractions. We must protect what is ours.“ Odvrátí od něj zrak a udělá krok vpřed k Elijahovi, který je až příliš zaslepený hněvem. „Our enemies always wanted to tore us apart because they know that as individual we are weak. Please, Elijah. Let him go.“ Žádá ho klidným, vyrovnaným, ale přesto lehce zlomeným hlasem. Netuší, jestli na tom má jistý podíl nebo ne, ale na okamžik úlevou sevře víčka k sobě, jakmile Marcel znovu stojí na nohou. Nepodívá se na něj, protože nechce, aby si myslel, že je jí vůbec něco dlužný. Nedělá to pro něj momentálně, ale pro dobro jejich rodiny a především proto, aby dokázali čelit těm, kteří je chtějí na kolenou. Nehodlá se zúčastnit další konverzace, protože její pomoc je vyžadována jinde. Nohy se dají do pohybu k původnímu místu, ale cestou se pohledem ještě jednou zastaví na Nikovi. Zpomalí v kroku, když okolo něj prochází. „They might be our enemies, but her life depends on that twisted - spoiled - mind - psycho. Be careful.“ Pokud si je někdo vědomý jeho impulzivnímu chování, a ne příliš racionálnímu přemýšlení, pak je to právě on. Dokud nebudou mít plán, jak je zastavit, pak musí každý z nich velmi zvážit, kdo zemře a kdo bude žít. Musí si zapamatovat, že dnes není ten večer, kdy prolijí krev. Jakmile onen den zúčtování nastane, pak mohou počítat s tím, že ona bude stát hned v první linii. Další slova, který vychází z úst jsou magické bláboly, kterými se snaží odstranit z mysli přeživších všechno, co dnes viděli, ale i všechno, co věděli o oslavenkyni. Čím více lidí s ní bude spojováno, tím jednodušší se k ní bude dostat. Oni si nemohou dovolit další chyby.

Pod tíhou těla s prvním dopadem na zem zapraskají zbylé střepy skla, které se zatoulaly do zákoutí krví potřísněného nádvoří.  Jehlové podpatky zaskřípají o kamennou dlažbu, když jsou nucené k dalšímu pohybu, jako kdyby se chtěla vyhnout všemu co znamenalo zkázu. Zabloudí pohledem někde pod sebe stále v nevěřícnosti z předchozích událostí. Ještě před chvíli tam stál, ten, který ji zradil, ten, který tohle všechno způsobil. A přesto ta pravdomluvná část v ní nevinní nikoho jiného než jen sebe. Tohle všechno byl výsledek vlastních činů, rozhodnutí, která učinila bez toho, aniž by poslouchala varování ostatních. Nemůže dál utíkat od pravdy a myslet si, že na všechno je vhodný argument, který vyvrací veškeré fyzické zákony a logiku. Ne v případě, kdy tvrdě dopadla na svou vlastní sobeckost.
Všechno utichlo, planeta se přestala otáčet podle své osy a zatmění přineslo záři krvavého měsíce. Poslední rány do srdce měly teprve přijít s pokleknutím k zemi, když třesoucí se rukou uchopí lem bílé plachty. Nechce se podívat pod ní, nechce už dál přihlížet dalšímu zklamání a neustupující bolesti. Jenomže ta dětská zvídavost, kterou nosí v srdci jí to nedovolí. Ne, že by vůbec kdy poslouchala rozum, že ano? Kdyby ano, nebyla by tady. Odjela by už tehdy, kdy zjistila pravdu o snoubenci. Odkryje jen polovinu tváře a z očí dopadnou v zástupu slzy, které smáčejí tělo oběti univerzitní kamarádky. Levou ruku přiloží ke rtům, aby zakryla tak zoufalý výdech a šok. Vyhaslé oči zakrývají víčka, a přesto má pocit, že do nich hledí ve svých vzpomínkách. Nechce, nemůže se podívat na zbylé lidi. Nedokáže nést na ramenou tíhu zklamání osobních výčitek. V rychlosti stáhne plachtu nazpět a cukne s sebou do strany při nečekaném doteku. Neočekávala jeho blízkost a upřímně ji ani nevítá, no, na konci dne ji ani nevadí. Přejede jazykem po rtech a zanechají na špičce jazyka pachuť slané vody. Vytáhne se na nohy otočí celé tělo k němu, přičemž se napřímí. V zelených očích se odráží tlumená světla a pozůstatky slz. „No, I am not going to stop the wheel. I am going to break the wheel.“ Hřbetem ruky setře poslední slzu, která se ještě vkradla na povrch, než rysy tváře ztvrdnou. „This is my fault and please, do not try to convince me otherwise. I  remember our talks very well. You offered me help countless times. So did your brother, so did Sophie and Marcel, so did Davina and Genevieve. I thought I can do it. I was convinced that I am strong enough to make him better, strong enough to show him how love can make him strong and for the first time I failed. This is the result of my decisions and actions. Tonight I put everyone in danger because of my pride. I did not take your family's help when I should. Especially Klaus's. I need to fix this and do whatever I have to do to keep people in safety.“ Nadechne se zhluboka a zvedne obě ruce před sebe v gestu, které značí, že nepotřebuje slyšet žádnou jejich rodinou historku, která by vyvracela její přesvědčení, nechce slyšet nic, jelikož to všechno už dávno zná. Stlačí víčka pevně k sobě na krátký okamžik, jako kdyby nabírala pomyslnou sílu. „Thank you for getting me out, but please, I need a moment alone.“ Zašeptá téměř bezhlasně poslední slova a obejde ho. Zamíří ke schodišti, které vede do ložnice, ale ještě po cestě z pracovny si vypůjčí láhev otevřeného bourbonu. Do druhé ruky vezme prázdnou, křišťálovou sklenici a ztratí se v zákoutí pokoje, který je jediným útěkovým místem pro samotu, kde se nikdo neodváže ji vyrušit. Zlatavě hnědá tekutina zaplní hrdlo a přinese s sebou hořkost a otupělost. Nedokáže držet příval slz nazpět, ale dokáže nevzlykat. Má strach, opravdový strach. Nemá sebemenší ponětí, co se teď děje v domě, ze kterého unikla. Co se děje s Klausem? Co bude s Marcelem? Co když je ztratí oba? Co její matka udělá? Co chystá Kai? Nezná odpověď ani na jednu z otázek, a to ji zabíjí zevnitř. Tiché potlačování vzlyků utápí v alkoholovém opojení. Potřebuje s ním mluvit, potřebuje vědět, že je v pořádku.
Nemá ponětí kolik času uteklo od nervózního, ubíjejícího čekání, když zaslechne zvláštní přibližující se zvuk. Postaví se na nohy a otočí zrak k pootevřeným dveřím, kterými projde nejdříve silueta vlka, než se nedaleko ní objeví i on sám. Ruce má svěšené podél těla a v jedné z nich svírá okraje už nejméně třetí skleničky. Pozoruje ho s úlevou vepsanou v očích a zároveň obavami. Podvědomě věděla, že bude v pořádku, protože je nesmrtelný, ve většině případech i neporazitelný, i přesto, že existuje zbraň proti němu, tak ta je pevně schovaná v tomto sídle. Aniž by cokoliv řekla nechá ho odejít do koupelny, zatímco nervózně pochoduje z jedné strany na druhou, když vyčkává na jeho návrat.
Odloží sklenici na konferenční stolek, jakmile se vrátí do místnosti. Spojí oční kontakt a vykročí přímo k němu. „Marcel?“ Zašeptá jeho jméno, zatímco se zastaví v těsné blízkosti. Intenzivně se dívá do modrých očí. Jedna její část nechce nic jiného než obmotat ruce okolo jeho těla a cítit teplo, které z něj sálá. Cítit tlukot jeho srdce a být v bezpečí. Druhá část si není jistá, co se v jeho mysli momentálně odehrává, jelikož ji chybí ta část sledu událostí, kterého nemohla být svědkem. „I wanted to be brave. I wanted to handle this with dignity, but I...“ Hlas se podlomí, ztratí někde v tmě pokoje. Jediné světlo, které proniká dovnitř je to měsíce. „… I can’t. I am so scared.“ Zavzlyká a opakovaně se láme hlas. Hlas, který nemůže naleznout tóny. „So much for the brave bartender, huh?“ Natáhne ruce jeho směrem a uchopí ho za paže, které pevně sevře, zatímco se oči zaplní přívalem slz. „As long as I live we will never be free of him, of her. I completely failed as a therapist.“ Od chvíle, co se vrátila měla v sobě ten vztek, tu odvahu na to jít naproti vlastní rodině a ukončit to jednou provždy, ale jakmile se mohla znovu nadechnout a být na moment sama poznala, co opravdu cítí. Strach a čisté zoufalství, které vyplulo na povrch a zaplnilo místnost ve které stáli.

Prichádzalo to k nemu v nočných hodinách, zabíjalo ho to. Pomaly a predsa. Postupne a úplne, vo svojej veľkolepej kompletnosti. Zviera bolo vyslabnuté, zranené a zložené k zemi. Položené na kolená, z ktorých už nikdy nemalo vstať. Raz bol von a späť nebolo cesty. Raz preletel cez dvere a tie sa zamkli na večnosť, zamkli až pokiaľ ich niekto nezapáli a oni nezhoria v plameňoch. Pretože presne to chcel urobiť, presne tak sa cítil. Tá, po ktorú si prišli bola v bezpečí a predsa boj prehrali, predsa niečo stratili. Akoby ich nepriateľovi presne o to celý ten čas šlo, akoby bolo jej zámerom, že Marcela privedú, vediac, že ho napokon dostane do svojich spárov. Vediac, že ho tam budú nútení ponechať napospas. A síce v poslednej dobe bol viac jeho nepriateľom, než čokoľvek iné... jeho smrť si nikdy neželal. Nehodlal ju nechať a nehodlal sa jej prizerať. Obrovský vlk zdvihne hlavu k nočnej oblohe, ktorú pokrývala hlboká hmla. I samotné mesto dnešným dňom potemnelo, ako nikdy predtým. Len zápach rozkladu, kovu a smrti mu udieral do nosa, Niklaus nemohol robiť viac, lež ho jednoducho celou bytosťou nasať. Skrývajúc sa v tme, skrývajúc sa v tieni čierno-čiernych uličiek, ďaleko od ľudí, ďaleko od reality.
Štvornohé zviera prejde oblúkovým vchodom teraz už pomerne vyprataného sídla. Však stále dokázal cítiť všetku tú krv, všetku tú nenávisť. Črepiny skla sa mu zabárali do nôh, režúc jeho pevnú kožu. He was weak. Weaker than anytime recently. Weaker than he could admit. And he absolutely hated it, feared it. Zdvihne hlavu ku schodisku a kovovému zábradliu, ktoré teraz stálo v prázdnote. Rovnako tak ako on. Ešte len pred niekoľkými hodinami toto sídlo bilo životom, rodinou a šťastím. Aké jednoduché bolo o všetko prísť v jedinej sekunde. Zanechávajúc za sebou kvapky vlastného karmínu, v priebehu momentu sa ocitne na poschodí, nevnímajúc nikoho a nič navôkol. Sklamal ju, presne ako jej matka povedala. Sklamal ju a zaliezol späť do svojej diery, nemôcť jej dať viac, lež prázdne slová útechy, ktorých sa tak veľmi štítil. Love should’ve make him stronger, but he was absolutely powerless instead. Powerless infront of her mother, infront of her. He was nothing but a beast, but a bastard, whos‘ father was right. Always right. Niklaus was weak, indeed. A bola to jej chyba. Jej a nikoho iného. To Camille ho oslabila, to ona ho donútila vidieť dobro, hľadať svetlo, ktoré nemalo nikdy existovať. And now? Now it was too late. Nechcel ju vidieť, nechcel počuť jej hlas, cítiť tlkot jej srdca. Krehkú kožu, tak teplú, tak hebkú na dotyk. Chcel to zmazať zo svojej pamäte, chcel sa jej zbaviť už na večnosť. Zbaviť sa toho svetla a rozbiť ho, premeniť na temnotu, v ktorej stál tisíc dlhých rokov. Prechádzajúc okolo ich spálne, zo zvieraťa sa stane človek. Len v tieni lámp sa zo štyroch nôh postaví na dve a silueta muža nasleduje kroky do kúpeľne. Nahá hruď bola nedotknutá od zranení, však plná pozostatkov krvi a niečích vnútorností. Sprudka sa zaprie o mramorovú linku pri umývadle, zhlboka vydychujúc. Pery boli letmo roztvorené, modré oči stiahnuté únavou a vysilením, absolútnou devastáciou. Musel ju ochrániť a pritom jej zobrať všetko. Tepny rúk mu vystupovali z kože, krčili sa a šponovali v besnote. V zlobe a apatickom hnevu, ktorý zasiahol každú jeho časť, každý nerv. Zatne zuby pevne k sebe a výdych sa zmení na trhaný krik, výrev a náhly buchot. Črepiny skla, ktoré sa roztrieštili všade navôkol, rozbitá stena a umývadlo, ktoré predtým stálo naproti nemu, teraz ležalo na niekoľko kúskov za jeho chrbtom. Chcel to zničiť, zničiť všetko a všetkých. Zbaviť sa bolesti a zloby. Vedel, kto naňho čaká. Vedel, čo naňho čaká o dvere ďalej. Bola to žena, ku ktorej cítil veci, ktoré si nedovolil cítiť ešte nikdy predtým. Bola to žena, ktorá ho potrebovala. Potrebovala, aby pri nej stál, aby ju držal na nohách, keď začne padať. Zahryzne si do spodnej pery, chutnajúc horkosť vlastnej krvi. Oči sa mu na moment zavrú, telo sa začne nútene upokojovať, chladnúť.
Mohli prejsť len minúty, či hodiny, než sa nesmrteľný hybrid objaví v dverách ich spoločnej spálne. Objaví medzi dverami v tichosti a bez slova už prezlečený a čistý od všetkej tej špiny. Však jeho ruky naďalej zostávajú navždy poznačené, nikdy čisté. Modré oči si nájdu tie druhé, vidiac úľavu, vidiac bolesť, strach. Akoby jej prvýkrát videl priamo dovnútra, akoby presne vedel, čo prežíva. Vkročí do miestnosti a nechá Camille prísť až k nemu, doteraz sa nijakým spôsobom sám nepribližujúc. Hľadel na ňu a pritom hľadel za jej chrbát. Na nič a nikoho konkrétne, len do prázdnoty, do priestoru. Slabo pokrúti hlavou. „He didn’t make it.“ Zopne pery pevne k sebe a vydýchne nosom, snažiac sa akúkoľvek zlosť držať za oponou, za dverami. Ruky mu viseli voľne popri tele, ktoré zostávalo meravé, stále, než sa konečne predsa len pohne a obíde ju ďalej do miestnosti. Automaticky schytí už prázdny pohár, ktorý predtým nechala stáť na stole a znovu ho naplní. „I couldn’t save him.“ Precedí potichu a zamáva si sklenkou okolo úst, napokon celý obsah pohára prevracajúc dole krkom. Oči sa mu opäť privrú, do tejto doby jej zostával stáť chrbtom, ale vedel, že už dlhšie to nevydrží. „Camille...“ vydýchne jej meno, počujúc jej hlas, ktorý sa lámal. Stisk jeho ruky na pohári sa znásobí, až napokon praskne, odhadzujúc ho niekam na druhú stranu miestnosti. Sprudka sa otočí a prejde priamo k nej, do jej vernej blízkosti, ktorá ho tak lákala, ale teraz si ju nemohol dovoliť. Nie bez ceny. „You’ve been brave, more brave than I could ever imagine.“ Jeho hlas sa zníži, jeho telo sa mierne uvoľní, ako na ňu hľadí, ako k nej prehovára. „You kept control and you didn’t let her to control you.“ Podvihne rukou pred jej tvárou a na moment sa odmlčí, spájajúc pery dokopy. „When I first saw you in the French Quarter,  when we first talked... I saw it.“ Pristúpi k nej na vzdialenosť milimetrov. Pootvorené ústa na úrovni jej čela, ktoré zostávalo zvraštené v bolesti. „I knew you cannot be weakened.“ Pokrúti hlavou zo strany na stranu. Oči mu zostávajú otvorené dokorán, vypuklé, akoby sa ju snažili presvedčiť o každom slove, o pravde. „And now I know a new day is coming, whether we like it or not. The question is, love...“ nechá ju dotknúť sa ho, nechá ju uchopiť jeho paže a stisnúť, berúc si oporu, ktorú potrebuje, než mu ruka poputuje dohora k jej tvári, „... will you control it, or will it control you?“ Podvihne zľahka obočím, palcom jej mazajúc zblúdilé slzy, ktoré pomaly putovali dole jej lícami. Bola to krátka chvíľa, než mu ruka spadla späť a on od nej automaticky odstúpil. Vidieť ju v tomto stave, vidieť ju lámať sa na časti, ktoré nedokáže pochytať... ho ničilo zvnútra. Zlosť bola naspäť. Tak rýchlo ako odišla, tak sa aj vrátila ako stará známa a hybrid jej šťastne otváral dvere. „I will make your mother suffer in ways her spoiled, little mind cannot possibly imagine.“ Obráti sa jej stranou a prejde o niekoľko krokov do stredu spálne. V nevytržení. Ako hladné zviera, ktoré niekto zavrel do klietky, chcejúc od neho, aby bolo trpezlivé. Slová boli plné jedu, plné nenávisti, hlas vysoký, takmer krik, takmer vrkot. Nemohol jej dovoliť, aby mu ju zobrala. Nemohol jej dovoliť, aby sa k nej čo i len priblížila, nemohol jej dať čo i len šancu. Zopne pery pevne k sebe a už naposledy sa votrie do úzkej blízkosti svojej snúbenice. Paža mu vystrelí k zátylku jej hlavy, ktorý uchopí. Uchopí jej vlasy, prechádzajúc z hora až ku krku, ktorý si pridrží. Akoby snáď potreboval, aby naňho v tento moment hľadela, aby mu kládla jedinú a absolútnu pozornosť. Druhá ruka ju zvierala za pás, neochotná pustiť. „We will bring Marcel back, I promise you this.“ Prenesie nízkym tónom hlasu. „But you must stay here, where I can protect you.“ Snáď len výdych, šepot, rozkaz. Žiadal ju, aby chápala, čo sa jej snaží povedať a zároveň jej to prikazoval. „You have to stay inside, until I deal with her and bring her nothing but well deserved ending.“ Dokončí napokon, hľadajúc v jej očiach akýsi súhlas, akýsi ústupok, akési podriadenie. Zrak sa mu zúži a čelo nakrčí, lež si ju privinie bližšie k sebe a takmer opatrne sa perami dotkne jej čela, privierajúc na moment viečka.

Přízrak smrti vymazal hvězdy na obloze, stejně jako její poslední naději na pohádkový konec. Nepoučila se. Ani dnes, ani nikdy předtím. Viděla už příliš mnoho, zažila příliš mnoho, aby pochopila, že tohle je město smrti a oni všichni zemřou. Podvědomí k ní promlouvá za jediným účelem. Musí si uvědomit, že každý má svou časovou osu, každý má ten vepsaný konec v linii příběhu a nezáleží na tom, kdo jste, jak mocní nebo silní. Nemůžete obelstít smrt. Ona ji obelstila, procházela okolo ní v těsném závěsu, a to se jí nelíbilo. Myslela si, že jednoho dne ji přivítá s otevřenou náručí jako dvě staré známé, obejmou se a najde ten klid na konci tunelu. Tuhle šanci už promarnila a ledový vzduch, který se vetřel do zdí obývaných její maličkostí, stejně jako jejich nepřítel, udeřil znovu v posledním varování. Přijde si pro ni a tentokrát, tentokrát to bude konec slavné pokrevní linie lidí, jež se marně snažili bojovat proti pánům zla a zatracení. Bude smazaná z povrchu zemského, jako kdyby nikdy neexistovala, nic neznamenala.
Nebylo za potřebí stát na stejném místě, aby proplula do jeho mysli, aby cítila všechno, co cítil on. Všechno, co mezi sebou vytvořili, co sdíleli a co je poutalo sobě byla neuhasínající touha po tom pochopit a být pochopen. Otevřel se jí, nechal ji vstoupit do těch nejtemnějších zákoutí, nejhorších nočních můr a nejstrašidelnějších tajemství. Na oplátku mu dala všechno, po čem jeho srdce toužilo, vidět druhou stranu mince, pochopit jeho pohnutky a prohřešky, stát na přídi lodi společně s ním, když se potápěl do temných hlubin. Přesto na tom nezáleželo, ne v tuhle minutu pravdy. V těžké noci je dělí pouhá zeď, zatímco její srdce křičí po jeho příchodu, to jeho je plné zloby a nenávisti a nezkrotné touhy být sám. Vždy tady ale bude, protože ho přijala přesně takového, jaký je a nenechá se zastrašit ani nejtemnějším zákoutím mysli. Nikdy to nevzdá, alespoň dokud bude schopná dýchat s každým dalším úderem času. Času, jehož přesýpací hodiny ve vrchní části začínají postrádat zrnka prachu. Jejího prachu. Trhne celý tělem v náznaku frustrace, kterou nejnebezpečnější stvoření na zemi vypustí na povrch. Stojí na samotném začátku křížové palby bez plánu. Je to jako stát na bojišti bez zbraně, bez zbroje s holýma rukama. Ztracené a bezvýznamné. Konečky prstů vjedou do kořínků vlasů, které sevře v beznaději. Všechno, kým je a za co byla obdivovaná nebylo zdrojem ambicí, ale touhy po tom udělat svět lepší a změnit ho. Namísto toho selhala a přivedla se svým snažením zkázu pro všechny obyvatele města, které tak miluje. Upřímně, s přiložením ruky na srdce nechtěla vědět, co přesně se odehrává za dveřmi. Nemohla to vidět, nemohla tam vtrhnout. Musela mu dát ten prostor, který potřeboval a konečně s jeho příchodem pohlédne do modrých očí v jejichž hloubce se tratila už nespočetněkrát.
Lehce svěsí ramena v náznaky neskrývané úlevy. Vrátil se a na tom záleželo. Nehledě na to, jak možná moc si to nepřál, netoužil po tom, ale ona to potřebovala a musela vědět. Vědět, že se vždy vrátí ať už za dveřmi stojí, jakkoliv silný nepřítel, vědět, že to nikdy nevzdá a udělá to nejlepší, co v danou chvíli může. Fakt, že ho má před sebou je uspokojením v jistém rozmezí, ale na druhé straně je ještě něco, někdo další. To jméno pronese v naději, že měl šanci na únik, že zas a znovu na kostkách štěstí padlo číslo hrající v jejich prospěch. Naděje se rozplyne v temnotě a drtivý výdech neudrží pod povrchem. „No, no. This can’t be…“ Pravou rukou si obejme pas. Látku lehce potřísněnou krví pevně sevře v dlani, zatímco následuje další hluboký nádech. Nemohl tam zůstat, nemohl být zavřený ve zdech, které vystavěla matka. V okovech, které mu zanechá jizvy na zápěstí. Automaticky se otočí za ním, jen co se vzdálí. Opravdu se jí nedokáže dívat do očí? Tak moc ho její přítomnost ničí? Tak moc bojuje s tím, co pro něj představuje? „It’s not your fault, Klaus.“ Připomene mu něco, co zapomíná pokaždé, když v něm hoří plamen osobního selhání a slabosti. Marcel přišel s pevným rozhodnutím, které nemohla změnit ani ona, ani připomínka jeho, dalo by se říci, adoptivní dcery. Nemůžete zachránit někoho, kdo nechce být zachráněn. Záda, kterými je k ní stále otočen a kterým musí čelit probodává pohledem, jako kdyby doufala, že ho to přinutí se na ni podívat, alespoň jednou. A v druhém momentu nechce absolutně nic, protože se zlomí. Všechny ty události, které se změnily na vzpomínky ji doženou. Chtěla to zvládnout s důstojností jako všechno ostatní. Pokaždé, co padla na kolena zas a znovu povstala a udělala by to znovu a znovu. Její práh bolesti a trpělivosti byl obrovský, no, však ne nekonečný. Nezáleží na tom, kolik střepů pokryje podlahu, kolik věcí nechá rozpadnout na kousky, kolik smítek popele rozfouká. Musí vědět, co cítí, kým opravdu je, koho vedle sebe má. Každý sval v těle se napne při jeho blízkosti. V zelených očích se odráží lesk, se kterým k němu upírá přímý pohled. Její ruce jsou těsně svázané k tělu, rty lehce pootevřené v náznaku slov, ale zůstává v tichosti stát, zatímco naslouchá každému slovu. Plné rty se roztáhnou do širokého úsměvu, zatímco slzy tlačí zemská gravitace po lícních kostech až k zemi. Kmitání hrdla vyšle na povrch nepotlačované vzlykání. Má smíšené emoce, jelikož v jeden okamžik ji těší všechno, co v ní vidí a v druhé ví, že je na pokraji svého osobního zhroucení. Pozvedne ruce do vzduchu, které vyhledají jeho paže a prsty se obmotají okolo napjatých svalů. Po řasách sjedou kapky slz, když pevně sevře víčka k sobě při jeho doteku. Mírně nakloní hlavu do strany, jako kdyby se jeho dotek měl vpít do kůže. Jako kdyby ty drsné, tisíci lety krví pokryté dlaně byly stvořené přímo pro ni. Ještě více pohne hlavou do strany, jako kdyby potřebovala víc, ale to už ji pohladí chladný vzduch s absencí její touhy. Otevře oči do reality a natočí tělo k němu. Najednou je zase tak vzdálený, jak jen může být. „Is that even a question?“ Po dlouhé odmlce pokoj naplní hlas ženy, která bojuje s nalezením tónů. „I cannot be manipulated either controlled. I won't let them break me down to dust.“ Ať už pochybuje o čemkoliv, tak si může být jistý, že tohle je ona. Tohle je za co bojovala celý život a narodila se proto, aby změnila zkaženost světa. Svraští obočí při náhlé změně atmosféry v místnosti. Jemné světlo se stále leskne v zelených očí, ale je v nich i něco víc. Plamen, který se znovu rozhoří. Odhodlanost ke změně. This a promise. From now on these eyes will not be blinded by pretended light. I will let this promise in me start like an anthem in my heart. Udělá krok vpřed, aby se k němu o něco více přiblížila. „She is not the highest priority. Never was. It is him. He's the connection to everything.“ Musí vědět o kom mluví o kom celý ten příběh je, jelikož právě ten sociopatický chlapec se svým příchodem změnil celý její svět, všechno, v co věřila. Pokud padne on, padnou všichni s ním včetně Christine. „What difference her death will make if Kai is still breathing?“ On nepřestane, právě naopak. Dají mu další silný pohon k tomu, aby přitvrdil a byl víc než jeden krok před nimi. "You saw them, you felt what they can do. Now, he is taking my life as an advantage for his own survival. What will happen the moment Christine dies? He’s extremely dangerous as he is. Imagine Kai with a vampire bloodlust. He will stop at nothing and just because you know someone like you does not mean you know someone like him, but I do. I was in his mind.“ Chce rozehrát ještě více nebezpečnou hru a změnit pohyb karet, které nebudou v jejich prospěch. Nemohou jít do bitvy s taktikou, která jim sama vykope vlastní hroby. Musí přemýšlet chytře, lépe i přesto, že to znamená její porážku. Není schopen se ji vzdát nehledě na to, jak vysokou cenu musí zaplatit. Ona zase není ochotná riskovat život jeho, rodiny, Hope a všech lidí ve městě. Všechno se je snaží držet od sebe a všichni jim říkají čím mají být. Už – už se připravuje k dalším slovům, ale musí? Opravdu nemá tušení, kam tím přesně míří i když je to to poslední, co by chtěla udělat?
Možná, že ano. Vysvětlovalo by to jeho náhlou, impulzivní přítomnost. Tělo se poddá síle, kterou na ni tlačí, kterou se ji zarývá prsty do vlasů bez bolestivého úmyslu. Duhovky zelených očí se rozšíří, jen co se zaměří na tvář v těsné blízkosti. Může cítit její dech, silné bití srdce, které bez pochyby brzy prorazí hrudní koš. Prohne se v zádech a mírně zakloní hlavu dozadu, jako kdyby se podvolovala každému nátlaku, jako kdyby on byl ten, kdo ji ovládá veškerý systém, jako kdyby mu celá oddaně patřila a mnohem víc. Není zde jediného náznaku na odpor. Ústa jsou pootevřené a mezi rty prochází horký vzduch vycházející z plic, přičemž způsob, jakým se mu dívá do očí nabírá na intenzitě. Slyší žádost, prosbu, výstrahu a rozkaz. Slibuje jí všechno, co chce slyšet a po čem touží, však zároveň ji nutí stáhnout se a nechat se vložit do výkladní skříně k jeho nejcennějším malbám. Chce ji držet v pozlaceném rámu za střeženou zdí, jenom aby ji uchoval v bezpečí a vlastnictví. Takhle ji vidí? Jako někoho křehkého, koho musí držet v galerii s nejpřísnějším střežením? Pochopí všechno, dokáže vidět každý úhel pohledu, ale vztah je o důvěře a ponechání svobodné vůle se kterou se každý z nich narodil. Nemůže ji to vytrhnout z náruče, nemůže ji mít pod kontrolou a šílet pokaždé, když se mu z ní vymkne. „Klaus…“ Zašeptá jeho jméno, ale nepřerušuje poslední slova. Jak by mohla? Ta část, která mu bezmezně patří si přeje vyhovět, přeje pokleknout a nevracet ho nazpět k tomu dřímajícímu psychopatovi. Ta druhá, odvážná, soběstačná, toužící po vlastní ochraně, po vlastní schopnosti rozhodovat se vzpírá. Opětovně přivře víčka, které silně k sobě tiskne. Tak silně, že se nebrání dalším slzám, jen co cítí dotek jeho rtů. Je si jistá, že chutnají po sladké hořkosti, dokáže si vybavit každý detail, sálající teplo, jemnost.
Dobrovolně a pomalu se odtáhne. Tak, aby mu viděla zas a znovu do tváře a zelná se smísí s modrou. Stanou se paletou barev, která si vidí do hloubky duší. Zvedne ruce vzhůru a dlaně položí tentokrát na jeho zátylek, přičemž prsty sevře z obou stran líce. Palci po nich jemně přejede a zároveň smočí téměř vyprahlé rty. „Not a long time ago you asked me same thing. I did stay, that time and time after…“ Poprvé zamrká, když se znovu nadechne. Zdá se, že je připravená přijmout jeho žádost, ale v tom by nesměl být odraz v očích, který tvrdí něco jiného. „...and I would do it again, for you. However, I vowed to continue my legacy. I wanna save the world I oughta start here. Become relentless. I cannot be locked here and live in fear that one day you are not coming back. Not for me, but for your little girl.“ Pomalu, zlehka sjíždí polštářky prstů po jeho tváři ve stejný čas, kdy se nohy dají do pohybu a vzdálí se z těsné blízkosti. Oční kontakt nepřetrhne ani na sekundu. Musí to vidět, musí vidět, že to není nic z toho, co opravdu chce. To, co chce je přímo před ní, slíbit si život bok po boku a vytěžit alespoň trochu štěstí. Démoni natahují ruce po její krvi a stín temnoty zahaluje veškeré světlo. „I need my dark objects and find a way how to finish this once and for all. I thought I can stay this human version of sane and never ask for power. It is always dangerous. It attracts the worst and corrupts the best. Just know, I am not giving up I am only doing my best.“ S posledním pohledem, který trvá jen pár sekund ho odvrátí a rozejde se směrem k východu z pokoje. Nemůže zůstat a čekat, protože čas běží nezastavitelnou v rychlostí ve prospěch těch, kteří se každou sekundou snaží dostat skrz zdi. Temné stíny si přišli pro ni, ona si půjde pro ně.

Tisíciletá paměť si nemůže vybavit tváře nepřátel, kterým čelili. Bylo jich příliš mnoho, splývaly v jeden obrovský obrazec, který nebylo možné rozluštit. Někteří, ti, kteří přispěli do vývoje jejich historie a osobního vzrůstu zůstali. Zůstali přísálí ve vzpomínkách, u kterých jistou část držel za červenými dveřmi. On byl svým úhlavním, nejhorším a nejtěžším nepřítelem, a přesto se dnes cítí, jako kdyby stál na okraji hluboké propasti. Naklánějící se přes její okraj neschopen zahlédnout konec. Všechno, co zbývalo byla jenom temnota a věčné zatracení. Proč má najednou ten zvláštní pocit v žaludku? Proč je přesvědčen, že tohle bude jiné? Proč si myslí, že to změní životy všech včetně jeho a už nikdy, absolutně nikdy nebudou stejní?
Za zdmi osobního soukromí se zdržuje minimálně. Ještě doteď může cítit v peřinách její typickou vůni, která byla jistý čas jako vlastní značka drogy. Všechno, co s ní během pár měsíců prožil bylo uzamčené za dveřmi, které otevíral jenom k jediné malicherné potřebě. Ta žena, jeho největší lítost žije jen pár metrů od něj. Jediný a přesný důvod proč se nachází v pracovně uvelebený v koženém křesle naslouchajíc každému pohybu či hlasu v domě. Za normálních okolností by ignoroval soustředění, které ho občas nabádá k naslouchání konverzací. Takové právo mu nenáleží, ale dnešní večer se rozhodne jinak. Slova, které zní v hlavě stále dokola jsou směsicí výstražného signálu, jež nemůže ve své pozici ignorovat. I need to fix this and do whatever I have to do. Není to v jeho povaze, není to něco, co by nebylo jeho starostí. Někdy se rozhodne stát s rukami složenými v kapsách, přičemž pohled dává jasně najevo veškeré vnitřní pocity. Ústa však nikdy nepromluví, nenamítají.  Následně se objeví chvíle, kdy se nemůže držet stranou a musí převzít ty svazující okovy, udělat neodpustitelné, nemyslitelné a zdrcující pro dobro a ve jménu rodiny. Všechno vždy ve jménu rodiny, není tak?
Sklenice s vyřezanými vzory zaplňuje hrdlo zlatě zbarvenou tekutinou. Hořkost se rozplývá v ústech a spaluje všechno co ho drželo od temných myšlenek. Pod očima se objeví pár přirozených vrásek, které mu zůstaly z lidského života. Mírně přimhouří hnědé oči v napjaté konverzaci. Auru, kterou vysílají může cítit na kůži a každé další slovo zanechává na jazyku pocit trpkosti, které se nemůže zbavit ani dalším přílivem alkoholu. Hlavu nakloní do strany a čelem se zapře o pohár, jehož prsty poklepávají v nepravidelném intervalu o jeho stěny. Pozoruje prázdný krb bez plamenů a nedokáže se držet nazpět, nedokáže sluchu přikázat, aby se nepletl do záležitostí, které jemu nenáleží. Opravdu ale ne? Všechno, co se týká bratra je i jeho starostí, jeho břímě a on se rozhodl ho s ním nést po zbytek života. I kdyby to mělo být to jediné a poslední, co udělá. To byl jeho slib, který ho drží celé ty roky po bratrovým boku. But you must stay here, where I can protect you. V tu dobu ještě Niklaus neměl sebemenší tušení, že rozhodnutí už dávno padlo, ještě před jeho návratem. Nečekala na něj až se vrátí a zjistí, jestli je v pořádku, čekala na to až mu oznámí rozhodnutí, které nemůže změnit. I need to stop this. Niklaus will do something foolish and destroy everything he worked for. For the first time in numerous decades, he let someone really in. No one ever was this close, no one. She is his refuge and I will not sit here and watch turn it into dust. This is what I wanted, this is what I lived for. For my brother and his redemption. Yes, his daughter is the most important thing and she will always be but at this moment she is just a little baby. He can still break, run away thinking he doesn't deserve his little girl. I need to make sure that he will not bear the weight of Camille's rage but I will. I can.   Všechno ostatní kromě vlastního hlasu utichne s prudkým vyhoupnutím na nohy. Odloží sklenici na mahagonový stůl poblíž více se o ni nezajímajíc. Tohle není jeho první a ani poslední těžké rozhodnutí, které musí učinit v zájmu bastardského bratra, který má tendenci naslouchat více zvířecí stránce než vlastnímu rozumu. Rozum, co to vůbec ještě je? Dokáže někdo z nich říci, že ho mají? Že podle něj jednají? Kdyby ano asi by nestál na prahu pokoje jediné sestry, která umí ovládat magii na úrovni vyžadující jeho žádost. „Sister…“ S výdechem promluví k plavovlasé ženě, jejíž existence pro něj je stále překvapením a navždy tomu tak z části zůstane. Jejich pohledy se střetnou a jako kdyby mluvili za všechno, jako kdyby slova byla naprosto zbytečná a komunikovali na způsob telepatie, přesto se hlas znovu rozezní. „I need you to do something for our family and it isn't very pleasant.“ Další slova snad nejdou ani potřebná. Alisea nikdy nekladla příliš mnoho otázek a všechno co bylo vyžadováno udělala, protože věří v jejich úsudek. Vlastnost, kterou na ni dokáže obdivovat, a především je nesmírně užitečná v těžkých chvílích jako je tahle.
S nasazením a pevně stanoveným rozhodnutím se jeho maličkost objeví ve dveřích ve stejný okamžik, kdy Camille je připravená udělat krok vstříc chybným rozhodnutím. Napne hruď jen co se zastaví v jeho těsné blízkosti a jediným krokem ji přinutí se vrátit nazpět tam, kde patří a odkud ji nemůže nechat odejít, alespoň ne pro dnešní večer. Další dny jsou jenom v rozhodnutí bratra, ke kterému zabloudí hnědé, pronikavé oči. Pravou ruku zvedne k dřevěnému ohraničení rámu místnosti a sevře ho lehce prsty. Musí to vědět, musí si být jistý, že dokázal odhadnout všechny Niklausovi myšlenky, které ho napadly ještě dávno před tím než jeho samotného. Bez povolení neudělá nic, co by bylo proti bratrově vůli ale žije s ním už dost dlouho na to, aby odhadl situaci a byl tak o krok napřed. Stačí jen pár sekund, aby nepotřeboval nic dalšího k tomu, když si vyhledá zelené oči, v nichž se strach stal jakousi prapodivnou přirozeností. „For centuries we protected each other and sometimes we did things which I can say we are not proud of, but you already know that.“ Přejede si jazykem po vyprahlých rtech a s těžkým srdcem pokračuje dál. „Please, forgive us.“ Co musí přijít je jen v rukou sestry, která je odhodlaná vyhovět přání do kterého ji zasvětil. Nepřináší mu to žádné potěšení, ani radost a už vůbec nechce právě ji brát to jediné co jí ještě zbylo – svobodná vůle, vůle rozhodnout se. Jenomže prokletí už je krvavě vepsané ve jméně, pro které se dobrovolně rozhodla. Jejich odkaz je jejím odkazem a pokud vůbec někdo dokáže pochopit a odpustit, pak právě žena stojící naproti ve vlastním vězení, které sám vybudoval.

Modré dúhovky sa privrú v návale emócií. V návale bolesti a strachu, neprestajnej zlosti, ktorá vytrhávala pumpujúce žily z jeho napätého tela. Len tiché výdychy ohlušovali inak prázdnu miestnosť, akoby bola jeho večnou a jedinou celou. Útočiskom, bojiskom a smrťou zároveň. Those walls were his blank expression. Už storočia, roky a mesiace necítil tú tieseň, to zdesenie, bezmoc. Akoby všetka moc náhle opustila prsty jeho rúk a on padol na kolená ako porazené zviera, ako porazený nesmrteľný hybrid, ktorý by sa predtým nezastavil pred ničím. Nezastavil by sa pred zabíjaním, pred prelievaním nevinnej krvi neznámych, či tých čo mu stáli najbližšie. Rodina, láska... malo ho to robiť silným, nepremožiteľným a pritom v tomto samotnom okamihu nebol ničím, lež chatrnou zverou. Konal impulzívne, bezhlavo a bez strachu, ktorý prichádzal až potom. Prichádzal vo svároch prehry zatuchlých tieňov postávajúcich za jeho chrbtom. Čakajúc, čakajúc na prvú sekundu, kedy im dá šancu udrieť, šancu zasiahnuť a on stratí všetko, čo má. Všetko, čo si nechal vojsť dnu, nechal zbúrať všetky nezbúrateľné múre, stavajúc mosty cez priepasti, ktoré tisíc rokov kŕmil krvilačnosťou a jedom. I rieky, ktoré podeň tiekli boli len žieravinou jeho emócií, zmesou na kosť prehnitého vnútra. Nikdy si nemyslel, že by mal šancu na spásu, šancu sa vykúpiť z tisícročných môr, tisíce a tisíce spádov, popola a prachu, ktorý za sebou zanechal všade, kde stúpil. Jeho meno nieslo strach, nieslo zdesenie. But now? What he had left? Viečka sa pevne privrú v reve. Zuby sa zatínajú o seba v nevysvetliteľnom prívale, v zlome. He wasn’t that immortal hybrid anymore. He wasn’t careless, wasn’t selfish, wasn’t only caring about himself anymore. Pád bol ľahký, jednoduchý. Ako pierko, ktoré uviazne vo vetre pomaly sa posúvajúc k zemi. To náraz, z toho šiel strach. Drvivý a konečný. He had everything, but he could never be truly happy. Ak to všetko nezničí on sám, zničí to niekto iný. Zničí jeho.
Tiché kroky ho vyvedú z kúpeľne späť do izby, v ktorej musí čeliť tej poslednej i jedinej, ktorá zbúrala celú jeho bytosť. Zlomila ju na kúsky, ktoré rozfúkala minulosť, rozfúkal prúd času, akoby na nich dlhšie nezáležalo. Žena, ktorá zmenila nezmeniteľné. Žena, ktorá okolo neho vystavala múre držiac ho už navždy dnu, držiac ho v okovách, ktoré si sám nasadil ako nejaký pomätenec. Bola svetlom v jeho temnote. Vykúpením v jeho živote, v jeho nekonečnej ceste, ktorá na konci neviedla k ničomu veselému. A jej svetlo Klausa priťahovalo, volalo k sebe i keď milióny míľ vzdialené, stále ho mohol počuť. Rovnako ako ju priťahovala jeho temnota, jeho sčernelá myseľ, jeho spád a monštrum, ktoré sa skrývalo za kožou zabijaka, za kožou beštie. Napätá sánka len obkresľuje mohutné telo, ukliesnené v kŕči, v naprostej a úplnej paralýze. Videl tú úľavu a želal si, aby jej ju mohol opätovať. Ten náznak uvoľnenia v jej tvári, ktorá teraz niesla mnoho z jeho vlastnej temnoty. Z jeho vlastnej nenávisti a príkra. Zelené dúhovky hľadeli do tých jeho vyžadujúc si slová, vyžadujúc si odpovede, ktoré nechcel vysloviť. Akoby ich chcel držať v sebe, vnútri a nikdy nepustiť. Pretože ho rozhorčovali, pretože im sám nedokázal uveriť. Marcel was gone. And he is not coming back, at least for now. Jeho myšlienky boli tmavé, čierno biele mihajúce sa mu priamo pred očami, ktoré si dlhšie nevyhľadávali tie jej. Akoby sa jej stranil, akoby s ňou nechcel mať nič spoločné a pritom ju potreboval viac, než kedykoľvek predtým. But maybe for the first time ever, maybe for the first time in all those years... She needed him more. Ako jej to mohol odopriať? Videla mu priamo do hlavy, či už jej bol otočený chrbtom alebo jej hľadel priamo do tváre. Poznala jeho myšlienky, poznala jeho pokrivenú myseľ. Vedela všetko, pretože jej to dal. Pretože pred ňu na stôl vyložil všetky svoje karty, nenechávajúc si žiadne v rukáve, žiadne v zálohe. And that was the most dangerous thing, he could’ve done. The most dangerous thing, that opened the doors in his life, letting the light in after all centuries in complete darkness. Odvráti sa od nej, od všetkého, čo predstavovala. Od jeho vlastného strachu, od pochýb. Nechá horký likvid zaplaviť jeho hrdlo, zaplaviť a zobrať so sebou všetko, čo sa nenávratne rútilo na jeho plecia ako jeden kameň po druhom. Ako jedna tehla za druhou, nechávajúc ho stáť vnútri, stáť v hneve a bezmoci. It’s not your fault... Koho teda? Koho vina bola, že ju nedokázal ochrániť? Nedokázal držať v bezpečí ani vlastnú dcéru, ani vlastnú krv. Ako to mohol ponúknuť jej? Ako jej mohol dať večný život a sľúbiť jej nekonečný život? Zopne pery v trpkosti, ktorá bola jediným, čo teraz cítil, vnímal a pozrie sa niekam pred seba do záclon na oknách. „That doesn’t really change anything now, does it?“ Odsekne bez akéhokoľvek tónu v hlase, pričom sa jej konečne otočí čelom. Nechá svoju myseľ opantať sa tou jej, nechá sa odpútať od hocičoho, čo ho držalo ďalej. Čo chcelo medzi ním a ňou vytvoriť akúkoľvek medzeru. Hlboký výdych unikne jeho perám, nemôcť dlhšie hrať tú bezduchú hru. Nemôcť vyhrať v šachu a zvaliť všetky jej figúrky, ktoré sa rútili jedna za druhou. Zakopávajúc sa pod zem, pochovávajúc sa v ruinách predstáv a reality. A práve tej dnes musela čeliť, obaja museli. Nebola to len jeho rodina, ktorá bola poškvrnená krvou, poškvrnená intrigami, poškvrnená neprekonateľnou zlobou, ktorá nikdy nevyschne, nikdy nezmizne. Všetka žiara z jej očí pomaly vyprchala a zostala tam len bolesť. Zlomená a nepoužiteľná šachovnica.
Chcela sa s tým vysporiadať sama, chcela to zvládnuť s veškerou ľudskou silou, ktorú jej telo len mohlo vydať. Na povrch sa však vydieralo všetko, lež dôstojnosť bola primalým hráčom. Primalou malichernosťou, ktorej sa vôbec nemusela držať, aspoň nie pred ním. Aspoň nie v jeho blízkosti, nie v jeho očiach, ktoré sa zarývali do tých jej, hľadajúc únik, hľadajúc záchytný bod, ktorý by oboch udržal. Vníma ako sa jej telo napne, vníma ako sa zocelí pod tým jeho v tesnom závese. He just wanted her to breathe. He just wanted her to know what he feels, what he thinks, what he believes. Because he believed in her as much as she always believed in him. And maybe far more. Cíti, ako sa ho drží, pevne, poddajne a neprestajne. Cíti jej stisk na svojich pažiach, ktoré zvierajú v podpore, ktorú tak moc potrebovala, vyžadovala. Jej tvár sa na moment vyjasní, než ju už nadobro pohltí zával sĺz, zával zlomu, ktorý si on nemohol dovoliť. Pretože by mohol byť ľahko jeho konečným. Sprvoti k nej prehováral so zápalom, so zlosťou a rozhorčením, no jeho hlas a pomaly ale isto upokojí, stíši. Akoby šeptal a pritom prehováral tak ľahko, istotne. Nikdy by ju nenechal poklesnúť, nenechal padnúť, i keby sa mu štítila, i keby jeho pomoc odmietla, nikdy ju nenechá ísť, nenechá zosypať sa na črepiny skla, ktoré ešte stále obývali miestnosť pod ich nohami. Všetko sa zničilo, dnešným dňom všetko spadlo v prach, no oni tu ešte stále stáli. Ešte stále boli spolu a on jej dal svoj sľub. Svoj sľub, po ktorom ich nemohlo rozdeliť nič smrteľné ani nesmrteľné. Zľahka zdvihne ruku a zachytí niekoľko sĺz, ktoré jej pomaly stekali dole lícom. Cítil ten tlak, cítil ten náboj, ktorým sa tlačila do jeho dlane, ktorá ju nedokázala ochrániť, nedokázala vôbec nič, lež sklamať. V jednom momente nechce viac, než ju držať, než ju stlačiť v pevnom úchope rúk a nikdy nepustiť. V druhom mu paža postupne ovisne, než dopadne späť popri jeho tele. „No, you won’t.“ Prenesie takmer nečujne, len výdychom. Nenechá ani jej vlastnú matku, aby ju zlomila, nenechá nikoho, aby ju rozbil, pretože by to nezniesol, nedokázal prijať. Pretože by ho to rozbilo a zničilo rovnako tak ako ju. Možno bol slabší, než kedykoľvek predtým, no to neznamenalo, že neurobí všetko preto, aby vyhral. Neurobí všetko, preto aby pošliapal ich nepriateľov, i keby všetkých okolo seba rozbil on sám. Urobí to pre ňu. Len a len pre ňu. Odstúpi o pár krokov vzad, nechajúc jed pokropiť jeho hrdlo, opantať jazyk.
Jeho vlastné plamene spaľovali aj ju. Prechádzali k nej, dráždili jej čierne zorničky, vytvárajúc falošné odrazy svetla, odrazy odhodlania. A presne to od nej nechcel, to si neželal. Pretože odhodlanie prichádzalo s činmi, ktoré boli spojené s nebezpečím, spojené s bezhlavosťou, ktorej bola v tejto situácií rovnako tak schopná ako on. Podvihne bradou ako sa k nemu plavovlasá žena priblíži, hľadiac na ňu neprestajne zhora. Vedel o kom hovorí, vedel, po kom zničení tak prahne, vedel, koho sa bojí najviac na svete. Jej vlastná krv, ktorú by zabil už mesiace dozadu, ktorá už dlhšie nemala dýchať tento vzduch a vidieť ďalšieho dňa. Psychopat, ktorý ju zabil, ktorý jej zobral všetko a nenechal nič za sebou. Rodina, ktorá sa ňou nemohla nazývať, pretože prerývala a kazila svoju samotnú podstatu. On a jeho súrodenci si za tisíc rokov prešli mnohými úskaliami, no nikdy by sa nezabili. Aspoň nie natrvalo. Tvár sa mu zvraští, obočie len-len nespojí dokopy. „He wouldn’t be here today, if you would just let me deal with him back then!“ Precedí nevraživo a sprudka podvihne pažou dohora, odvracajúc na chvíľu zrakom. Boli aj iné spôsoby, ako sa niekoho zbaviť, než len smrť. Tá väčšinou tak či onak prichádzala ako druhoradá možnosť, keďže cudzie utrpenie muselo trvať dlhšie. Smrť bola milosrdná, rýchla, nepredstavovala žiadnu zábavu, žiadne zadosťučinenie. A on by jej bratranca dostal, dostal raz a navždy. Už nikdy by nemusela vidieť jeho tvár, nikdy by nemusela počuť jeho hlas, nikdy by sa jej viac nedotkol. Potichu vydýchne a vzpriamene sa narovná, snažiac sa k nej teraz hovoriť priamo a jasne. „That will never happen.“ Odsekne odmerane. „You think he‘s worst than me?“ Podvihne výhražne obočím, nakláňajúc tvárou na stranu v rétorickej otázke. „If you think he is the only one who can commence the hell on this earth... You are mistaken, love.“ Precedí pomedzi zuby. Nepotreboval ho poznať, nepotreboval mu vidieť do hlavy, pretože na ničom z toho nebude záležať, keď ho zabije. Keď ho zničí. Bol to len chlapec, bol ničím, lež bábkou v hre, ktorú síce započal, no nikdy ju nedokončí. Bol švábom pod podrážkou jeho topánky. Len čarodej, čarodej, ktorý nikdy nemal to jediné, čo by mal mať. Mágiu. „I will bring them down,“ priblíži sa k nej na niekoľko milimetrov, až ich tváre nedelilo takmer nič, „one by one, like every bloody enemy in my existence. And you know better than anyone, it’s been a lot of them. Lot of monsters of all kinds tried to make us fall, tried to kill us, destroy us. But we always won.“ Odmlčí sa na moment. „If I need to watch this city burn to do so... So be it.“ Dokončí napokon razantne a sprudka vyzdvihne ruku, prsty, ktoré ju zozadu schmatnú za temeno hlavy. Nemohol si to dovoliť, nechať sa opantať jedinou prehrou, jedinou slabosťou. Nie teraz a nie za ďalších tisíc rokov.
Chcel, aby sa mu poddala. Aby s tým nebojovala. Aby zostala v absolútnom bezpečí a umožnila mu sa o to postarať. Postarať o bytosti, ktoré nikdy neboli jej rodinou, pretože tú naozajstnú mala práve tu. Tá naozajstná stála priamo pred ňou, obývala steny tohto sídla. Musela sa držať stranou, i keby ju tu mal zavrieť už na večnosť. Nevedela snáď akú slabosť preňho predstavuje? Nevedela snáď, že riskuje viac, než len svoj život, ak prejde tými bránami? Potreboval ju tu, potreboval, aby tu zostala. Žiadal ju a prikazoval jej to, neočakávajúc nič a zároveň všetko. Musela ho pochopiť, musela prestať bojovať, prestať sa vzpierať. Na nepatrný moment zavadí pohľadom k tomu jej, než sa mu zrak skloní k jej naružovelým perám. Perám tak známym a pritom stále novým. Známym a pritom žiadostivým, vrelým. V miestnosti sa rozhostí absolútne ticho a všetko, čo rezonovalo životom, všetko, čo cítil, vnímal a počul, bol jej dych, bol zbesilý tep jej srdca takmer pritlačeného o jeho vlastné. Nebol tak naivný, aby si myslel, že s ním bude súhlasiť v prvej sekunde. Nebol ani tak naivný, aby si myslel, že mu dovolí si ju podmaniť, zmajetniť, držať navždy. No nemohol uhnúť, nemohol poľaviť. Nemohol ju nechať ísť. And she didn’t fight him, she didn’t resist, or oppose. But the look on her face was enough for him, the hold of her body that screamed on him. Screamed and never stopped. Cítil horký vzduch, ktorý jej unikal z pier, cítil ako sa doňho vpíja, rovnako tak ako on do nej. S istotou, s vierou a náhlivosťou. Nie, nebola preňho len krehkou figurínou, ktorá sa pri prvom páde rozbije na kúsky. Či plátnom, ktoré niekto jednoducho potrhá a ono už navždy zostane bez akejkoľvek farby, života. Ale bola jednou z mála, kto bol smrteľný a mohol ho ohroziť. Ohroziť jeho činy, ktoré nebudú nič, lež nepríjemné, desivé. Pretože pokiaľ ona nebude v bezpečí, nikdy sa nebude môcť sústrediť na nič iné, nikdy nebude môcť poľaviť, nikdy nebude môcť vydýchnuť. Počuje ten hlas, to šepnutie, tie písmená, z ktorých sa skladalo jeho meno. No nenechá ju, aby ho prerušila. Namiesto toho si ju privinie bližšie, objímajúc rukami celé jej útle telo a prikladajúc pery k jej čelu. Chcel, aby sa cítila v bezpečí, aby vedela, že urobí všetko preto, aby ochránil svoju rodinu, do ktorej teraz už bezmedzne patrila.  
Nechá ju, aby sa od neho odtiahla tentokrát ona. Aby mu pohliadla do tváre a nevidela nič, lež prísahu. Oči sa vpíjali do seba v zmesi tisícov pocitov, ktoré nepotrebovali žiadne slová. Ktoré žiadne slová ani nemohli opísať, pretože ich bolo príliš veľa. Na okamih vydýchne, ako ucíti palce jej rúk zvierať jeho líca. Zvierať jeho hlavu, akoby si priala, aby jej venoval veškerú pozornosť, akoby momentálne chcela byť jediným bodom v celom svete a on ju musel nechať hovoriť, musel ju vypočuť. Zopne pery pevne k sebe a nechá ju pošliapať všetko, v čo dúfal. V čo sa snažil veriť. Pamätá si na deň, kedy ju požiadal, aby s ním zostala. Avšak už mesiace predtým bolo toto sídlo jej domovom, už mesiace predtým jeho spálňu po nociach obývala takmer každým večerom. A ona zostala, želala si to isté, čo on. Akceptovala všetky jeho stránky, či už zlé alebo tie menej krvilačné a dnes? Dnes ju prosil znovu, žiadal to od nej. A ona chcela odmietnuť. Vedel veľmi dobre, kam jej slová smerujú, vedel, čo sa mu snaží povedať a čo mu povie. Ale vypočuť to nechcel, nepotreboval. Už-už sa chce odvrátiť, chce sa vytrhnúť jej stisku a nakričať na ňu, že nič z toho sa nikdy nestane. Že proti nemôže použiť jeho dcéru, nie takto, nie teraz. Lenže žiadne slová nevyjdú, žiaden pohyb. Len isté zmeravenie, istá zástava, zmätenie a pravda. For your little girl. Mal hrôzu z toho, žeby ktokoľvek z jeho nepriateľov prišiel po jeho dieťa, jeho krv. A práve preto by obetoval všetko, aby k tomu nikdy neprišlo. A Camille to musela vedieť. Hľadiac na ňu, chce vysloviť tisíce, no vlastná myseľ mu to nedovolí, zradí ho. Nezastaví ju, ani keď sa značne odťahovať, vzďaľovať. I would always come back. For my daughter, for you. Prižmúri zrakom a len ju mlčky sleduje. Mlčky načúva jej hlasu, ktorý sa pomaly vyparuje, až sa napokon stratí úplne. Naberie vzduch do hrdla, podvihujúc hlavou dohora, ale nijak neprotestujúc, keď sa mu obráti chrbtom a rozíjde ku dverám. Chcela moc? Chcela byť silná a zdolať všetko, čo stálo pred ňou, keď ani on sám na to nestačil? That wasn’t a bravery. That was a dead sentence. Ústa sa mu pootvoria, no než by z nich stihlo čokoľvek vyjsť, nie je to on, kto ženu zastaví. Nie je to on, kto sa objaví v ráme vchodu pred prahom, zastavujúc ju v pohybe a posúvajúc spať do izby. Vzhliadne ku svojmu staršiemu bratovi, ako sa ich zraky stretnú. Oči spoja v nikdy nevyslovenej myšlienke. Až doteraz. Zopne ústa v úzkej línií a z tváre sa mu vytratí akákoľvek emócia, či pocit. Vytratí všetko, čo tam doteraz bolo vpísané, vytesané do morku kostí. Hlava sa mu mierne nadvihne pohľad zintenzívnie, spevnie. Dával mu súhlas. Dával mu súhlas zobrať si to bremeno na svoje plecia. Dával mu súhlas urobiť to, čo Niklaus sprvoti nemohol, nechcel. Neprekvapilo ho, že požiadal Aliseu o pomoc, neprekvapilo ho, že raz a znovu stál priamo za jeho chrbtom, kontrolujúc každý krok. Bral si všetku vinu bez akýchkoľvek myšlienok, akýchkoľvek obáv, čo sa k nemu vráti napokon späť. And that was Elijah, his noble brother. Niekoľko krát zamrká, počujúc mužské slová, ktoré sa zarývajú prehnane hlboko. Vždycky ho podporoval, vždycky sa naňho mohol obrátiť. Slabo naňho kývne s akousi nepriamou vďačnosťou, než všetku svoju pozornosť zameria na ženu, ktorá stála priamo pred ním.
Potichu vydýchne, než naraz podvihne pažou a schmatne Camille za predlaktie, otáčajúc si ju čelom k sebe, nedávajúc jej akúkoľvek šancu sa vytrhnúť. V pozadí bolo počuť len krátke slová jeho sestry, opakujúce sa vety, ktoré jeho snúbenicu udržia presne tam, kde ju chcel. „I am sorry, Camille, but this is not only your brave fight anymore.“ Dá dôraz na každé písmeno. Nebol to len jej boj, len jej strastiplná cesta rovno do záhuby. Tak isto ako ju nemohol nechať odísť, a ona to predsa len musela vedieť. Musela vedieť už v momente, čo sa vrátil do sídla, čo k nej prehovoril. Stále zviera jej ruku, však putujúc z predlaktia až ku dlani a prstom, s ktorými prepletie tie svoje. „When they came into my home, when they came to my house, where my daughter is sleeping, they declared war to all of us. To our family. And whether you like it or not, you are a part of it now, this is what takes.“ Zdvihne jej ruku zľahka nahor a zadíva sa na snubný prsteň, ktorý právoplatne nosila na prstenníku. Ktorý jej dal a ktorý ich navždy zviazal dokopy. Nebolo predtým úniku. Od momentu, čo sa s ním spriahla, spojila, nemohla nikdy vyjsť znovu von. Na okamih zavadí o kameň na striebornom ráme, než jej ruku uvoľní a celkom ju pustí. Tvár mu znovu skamenie, premení sa na ničotnú stenu, sutinu bez života. „And you must accept it.“ Posledné slová boli pevné, tvrdé. Dlhšie sa jej nepýtal na názor, ani ho popravde nezaujímal. Nie pokiaľ bude dvadsaťštyri-sedem presne vedieť, kde sa nachádza. Letmo cukne jedným kútikom pier, než od nej odstúpi a niekoľkými rýchlymi krokmi ju obíde ku dverám, cez ktoré predtým chcela sama prejsť. Alisea už kúzlo úspešne dokončila a prah dverí teraz hraničila neviditeľná clona. Clona, cez ktorú nemohla prejsť jedine žena, ktorá ešte stále obývala ich spálňu. „Have a goodnight, love.“ Obráti k nej tvár ešte na posledný moment s jasnou ľútosťou, než sa jej odvráti už celkom a vyjde na chodbu, zabuchnúc za sebou dvere. Nemali na výber, nikto z nich. Zadrží sa za kľučku, než sa na okamih stranou tela zaprie o železný rám. Trápilo ho to, mrzelo. No ak chcel zvíťaziť, ak chcel získať Marcela späť, nemohol si podobné slabosti dovoliť, nemohol si dovoliť ju nechať ísť.

Dny se přehouply v měsíce a ty zase v roky. Čas odpočítává každým úderem srdce další vteřiny existence. Z nebezpečného se najednou stalo děsivé a nespravedlivé. Ti, kteří si nezasloužili nic jiného než jen naplnit plíce hlínou a nechat červy pohostit se na už tak prohnilém těle a následovně ti, kteří byli uvězněni za ocelovými zdmi bez možností útěku, ale svět jim měl ležet u nohou za všechno světlo, kterým svítili na cestu dokonce i v nejtemnější černotě. Pocit osamělosti znala, stejně jako pomyslné mříže připevněné na oknech. Je to jako stát v místnosti plné lidí, křičet tak silně až máte pocit, že si rozervete plíce, přičemž nikdo se neodváží zvednout pohled vaším směrem. V daný okamžik neexistuje žádná naděje, žádný lepší další den. Nekonečný proud vlastních myšlenek vyrve z útrob to poslední dobré, co vás ještě drželo pevně stát na nohou a nezůstane nic jiného, než nenasytný vztek a touha po svobodném roztáhnutí křídel. Co znamená vůbec svoboda ve jméně Mikaelson? Poslušnost, plnění příkazů bratrů, které nezachrání žádný zázrak, i kdyby dopadl přímo z nebe jako sněhové vločky, které se vpíjí na kůži a zanechají za sebou odkaz. Jejich odkaz je poskvrněn krví, zradou a diktátorstvím. Dokonce i ti nejnoblesnější z nich, dokonce i ten o němž si myslela, že dokáže rozpoznat rozdíl mezi hranicí akceptovatelného a neodpustitelného, jsou strůjci všeho prokletého. Odmítá být svědkem další probděné noci.
Dokonalá, ničím nerušená tvář dítěte odpočívající ve svém malém království je to jediné, proč ještě neopustila místo prohnilé samotného jádra kořenu. Kostnaté prsty svírají dřevěnou pelest postýlky, kde v nic netušícím spokojení dřímá nejcennější klenot. Její vlastní krev, dcera, za kterou by položila život zas a znovu. V den, kdy se narodila poprvé spatřila nádherné, až příliš otci podobné, oči a věděla, že je ztracená. Ztracená v lásce k ní, která ji připadala tak silná, že ji to zabije. Jak může vůbec někoho milovat, tak bezmezně? Jaké fyzické zákony přesně dokáží popsat pouto, které sdílí rodič s dítětem? A přesto, že je přesvědčená o svých nejčistějších úmyslech nemůže věřit druhé straně, která se podílela na jejím stvoření. Co když jednoho dne se rozhodne k praktikování stejných, věčně opakujících se chyb i k ní? Co když je opravdu nezastavitelný? Musí se násilně vtáhnout do pootevřených dveří událostí i tam, kde si myslela, že není její právo zasahovat. Upřímně? Nikdy tam být ani nechtěla, ne ve smyslu, který ji tlačí na mysl. Teď je to i její záležitostí, jejím osobním strachem, který ji doprovází v podobě nočních můr s posledními údery hodinových ručiček. Bradu pozvedne nahoru s čelistí pevně semknutou v kamenném a zároveň odhodlaném výrazu. Pramínky vlasů spadají za levé ucho, které je nastražené k těm, které drze odposlouchává jistý čas. S každým dalším slovem přichází příval nového, zcela nevyfiltrovaného podráždění. Ve středě úst cítí kovovou pachuť, kterou se snaží zahnat posledními střípky trpělivosti.  Kdyby nebylo jediného elementu v místnosti, který ji vždy připomíná lidskost a naprostou nevinnost, pravděpodobně by už lámala tíhu dřevěných rámů pod rukami. Prudkým pohybem odstrčí celou váhu těla do strany a nohy v zesilující frekvenci automaticky zamíří k výhledu na nádvoří. Zapře se při příchodu o kovové zábradlí lokty a záda shrbí v předklonu. Rty jsou typicky našpulené v arogantním a nesouhlasném gestu, kterým je obdarovává od samotného začátku jejich šíleného plánu. Bratři poprvé za celý ten čas ve zvláštně synchronizovaném kroku míří přímo k branám východu. Čekala hladově na tento okamžik, avšak nikdy nic na sobě nedala znát. Nedá se říct, že by musela, protože společnost ani jednoho z nich nevyhledávala. Žádost Elijaha za převedení kontroly při jejich nepřítomnosti je stručná a zcela nezbytná. Kdyby to nepřišlo od něj, pak by se bratr po jeho boku jistě nezdráhal s o dost trpčejším připomenutím mít věci pod kontrolou a v precizním řádu. „Like I have a choice as any other woman in this house.“ Ironie neskrývaně srší z úst. Nadřazenost a povýšenost mužského pohlaví bije do každého zákoutí domu. Jak dlouho bude trvat, než nechají pozlatit rodinný erb nových krabic kde by je mohli zavřít? Možná ještě dříve, než si sami dokážou představit. „Good luck or whatever.“ Levý koutek zkřiví do úšklebku věnovaný jen a pouze jim, zatímco horlivě pozoruje vzdalující se siluety. Neví, jak přesně dlouho tam ještě stojí, aby se dostatečně přesvědčila o jejich nepřítomnosti. Dává si potřebný čas na případný návrat. Musí si být jistá, že pole má vyklizené před nadcházející se katastrofou. Jenom doufá, že vlastního rozhodnutí nebude litovat.
Objeví se v otevřených dveří vedoucí do místnosti, ze které se vytratil veškerý život. Lítost v tento drahý okamžik však nemůže být na místě. Jen zběžně přejede pohledem okolí, které vypadá naprosto stejně jako včerejší noc, kdy ji navštívila naposled. Tác s jídlem absolutně nedotčený, jako kdyby se uvězněná žena rozhodla na protest umučit sama. Odtáhnuté závěsy oken připomínají hrůzu, která je postihla a přinesla jed a strach do ulic. A přesně ona, ne zdaleka lidská bytost je zakotvená někde ve středu bez možnosti zásahu. To se dnes změní, ona to změní. Hnědo – zelené duhovky téměř zakrývají zornici při bedlivém soustředění na záda blízké přítelkyně. Obě ruce založí v překřížení na hrudi, kde cítí zvláštní tíhu kovadliny, které se hodlá zbavit už velmi rychle. „I am not here to force you to talk, Cami.“ Může ji vinit za odtažitost? Za projevy protestů, které je to jediné s čím se ještě může bránit? Pokud s tím něco neudělá právě teď, pak si je jistá, že jediné, co Klausovi zůstane bude prsten, který si tak jedině vystaví někde ve sbírce všeho, co svým pošetilým a manipulativním chováním ztratil. „Actually, I am here to help you.“ Ramena se lehce uvolní s tónem hlasu, který značí upřímnost a odhodlání. Bere si na bedra veškeré následky, které přijdou s propuštěním. Konečně si získá její pozornost a pohledy se střetnou v jedno. Vyčkává na blízkost, která se jí dostane během pár kroků, co dělí kamarádku od řečnické svobody. Svěsí ruce podél těla a neprodlužuje panující napětí. S rychlým sehnutím a máchnutí rukou do dvou odlišných stran přetrhne hranici neviditelné clony. Směsice něčeho, co připomíná sůl a zeminu rozvíří a nechá zapadnout do škvír podlahy. Postoj, který zaujme je prudký a přesto, že nechce nic jiného než ji nechat odejít, tak musí vyslovit těch pár nezbytných slov. „Cami?“ Jméno zazní tvrdě, přesto přátelsky a se soucitem. Není jediný člověk, kterého postihlo zamčení mezi čtyři stěny bez možnosti útěku, ale je jediný, kdo to může pochopit jako někdo, kdo není přímo krevně spojený s touhle zvrácenou, přesto něčím originálním, rodinou. Nehledě na to, jak disfunkční jsou a čeho všeho se vůči sobě dopustili, přesto každý z nich bojuje do posledního dechu pro členy úzkého kruhu. Nemusí souhlasit s jejich metodami a může proti nim sebevíc bojovat, no, přesto vždy příběh začne s always and forever. „If something will happen, call me or text me immediately. Do you understand?“ Udělá nezbytné kroky ke vzájemné blízkosti a s neúprosným pohledem se zadívá do zelených očí, které přímo hoří touhou po opuštění vlastního pekla. „I will not let my little girl growing up with the thought she would never meet you.“ Nebylo by to fér. Tato rodina ji dluží příliš mnoho za tak krátký čas, dokonce i ona ji dluží mnohé, když potřebovala bezpečné útočiště pro Hope, tak si zvolila právě ji. „Besides, Klaus needs you too.“ Mohou mít mezi sebou rozpory, stejně jako může vždy tvrdit, jak moc jeho existencí pohrdá. Avšak stejně jako žena před jejím zrakem, tak ona sama ví, že v sobě to dobro ukryté má nehledě na to, jak jednoduché pro něj je se držet temnoty a předsudků, které o něm zbytek světa vypráví. Vybaví si jediná slova, která ji navždy ukotvila v paměti. Even when you hate him, you still love him. To dělalo jeho osobu výjimečnou, ať se s pocitem snažila bojovat sebevíc. „So, you better kick some asses with your dark crap,“ přejede jazykem po rtech, které zformuje do lehkého úsměvu. „ ,before coming back home.“ Na poslední slovo klade speciální důraz, jako kdyby se chtěla přesvědčit o tom, že její vědomí je stále na stejné vlně jako před celým impulzivním vězeňským plánem. Ve skryté hloubi duše doufá, že svého rozhodnutí nebude litovat a Camille se pošetile nerozhodne jít naproti všemu před čím dostává varování. Je těžké přijat pomocnou ruku, když celý život jste odkázání jenom na sebe. Na stejné hranici se ocitla ve chvíli, kdy stvořila něco, o čem nikdy předtím nepřemýšlela. Hluchý prostor za zády naplní mísu obav až po samotný okraj, ale bez jediného ohlédnutí či pochybení ví, že udělala správnou věc. Věc, která přinese vlnu frustrace, křiku a křivých nikdy nekončících výčitek.

Stejně jako slunce vycházelo za úsvitu a mizelo za soumraku, jako měsíc vycházel nad temnou oblohou a zapadal s prvními paprsky světla, tak bylo jasné, že cihlové zdi budou její nejlepší přítel. Společník, který vyslyšel veškeré prosby, touhy ale nikdy neměl tu moc je naplnit. Víra, co vůbec znamená? Je to naděje? Je to příslib? Kdysi dávno ji znala, dotýkala se ji polštářky prstů a cítila její krajkový závoj. Dnes? Chladné ruce démonů svírají křehké tělo v těsném objetí. Cítí se svázaná, lapající po dechu a nikdo se neodvažuje ji zachránit. Všichni, kterým věřila odešli a zanechali za sebou stopy bolestivých vzpomínek. Pachuť slaných slz zůstala v ústech. Tělová teplota milence se vytratila s nadějí a neutuchající samota znamenala nový den. Těžký vzduch bije do okenic a prodírá se skrz hedvábné závěsy, které tančí v jeho melodii. Hudbě, kterou nemůže slyšet, jelikož se vytratila společně s radostí a smíchem. Může ji cítit a není to příjemné, je to slizké, odporné a zvrácené. Naivně si myslela, že už viděla zkázu, že zažila ten pocit naplnění strachu do morku kostí. Mýlila se každým coulem, každým vlastním přesvědčením. Teprve teď vidí pravou tvář opravdového zármutku a beznaděje. Ví, že přichází, že si přijdou pro ni a hloupá zeď je nezastaví před lačnící tužbou po jejím přeceněném bytí. Každým dalším spadnutím zrnkem písku uzavřeného ve skleněné nádobě se přibližují k nezvratnému osudu.
Jeden ji žádal o odpuštění, druhý uzavíral v osobním pekle a třetí, ten, kterému dala všechno ze sebe, odevzdala to, čím byla, co představovala a komu bezvýhradně věřila, neodporoval. Jaké přesně chtějí zadostiučiní za způsobenou újmu? „Please, forgive us.“ Jako kdyby ta slova něco znamenala, jako kdyby měla napravit to, čemu nechtěli dát konce ani po již dlouze uplynulé lhůtě. Jak mohl muž, který sám vytvořil zákon o tom, co je správné a co špatné udělat jedinou věc, kterou z celého srdce opovrhovala? Stál nad ní, tyčil se, pyšnil svou nepřemožitelností a nadlidskou výhodou, zatímco ji nutil každým nádechem udělat krok vzad, nikdy víc nemít svobodnou vůli k pohybu. Zuby sevřou tenkou kůži rtů, které jen tak tak bojují s ostrou sklovinou, aby neporanila ochranný povlak, který chrání proudící krev. Pronikavě zelené oči se zaměří na pootevřené balkónové dveře, které značí únikový východ z tohoto proklatého místa, avšak pro ni zcela nepřístupný. Je jako zvíře, které nemá nasazené železné okovy, ale stále prostorově omezená. Spodní ret se vymaní z bolestivého sevření a hluboký nádech křičí po dalším nekontrolovatelném přílivu frustrace. Bojuje každou další odbitou sekundou, aby se nevracela k noci, která vznesla krutý rozsudek.
Vzpomíná na srdce, které uhánělo kupředu v bezmoci. Oči, které vyhledaly ty snoubencovi v jedné prosbě, aby zaujal místo po jejím boku a nebral ji to jediné, co ji ještě zůstalo – možnost rozhodnout se. „I am sorry, Camille, but this is not only your brave fight anymore.“ That was accurate, wasn't it? Not to mention that in the end, it wasn't her fight at all. Nebyl tím soudcem, který ji uvěznil, ale s připravenou nataženou rukou podal klíč k zámku. Viděla to v jeho očích, cítila to v každém pohledu. Ještě teď nese pozůstatky z jejich těsné blízkosti. Marnivě se v prvních vteřinách snažila vzdorovat, jenomže on si ji pokaždé podmaní, vyhraje tu bitvu o mocenství. Není to jenom chemie, co sdílí ale je to spojení dvou rozdílných duší, které si vidí do samotného nitra. Tak proč nemohl pro jednou ustoupit? Proč to nemohl udělat pro ni? Proč ji nevěří, že to taky dokáže i bez nadpřirozené síly a tisíciletých zkušeností. Proč se pokaždé musí vrátit k tomu zklamání, které dokáže představovat v jeho nejhorších momentech? Jen ta myšlenka není k němu férová, ale jeho postoj byl? V čistém šoku nedokázala nalézt jedinou rozumnou odpověď, ale oči přímo křičely po špetce pochopení. Chtěla, aby ji nechal jít, aby v ní věřil. „And whether you like it or not, you are a part of it now, this is what it takes“. Jak se vůbec opovážil? Jak mohl jedinou čistou, neposkvrněnou věc mezi nimi proměnit v krvavý příslib? To bylo jejich pouto, vlastní odkaz, vlastní řád pravidel. Pošlapal to, zničil to ještě před tím, než si mohli uplatnit sliby a spojit v jeden celek. Ano, zapsala se s přijmutím prstenu do jeho rodiny, které akceptovala se vším, čím byli, co měli, co uctívali. Jenomže svazek, do kterého se rozhodli dobrovolně vstoupit byla další, odlišná a vlastní část rodiny ve které měli být jenom oni dva, ne nikdo třetí. Co se stane ve chvíli, kdy do něčeho tak posvátného a důležitého vstoupí další strana? Nakřápne skořápku, která nelze slepit nazpět. Jenom zachovat anebo nechat prasklinu smést všechno s sebou a zanechat pouhý sen o tom, co mohli mít, čím mohli být. „And you must accept it.“ And what about him? Where is his part? Where is his acceptance? Where is his eternal promise? Tak kde to všechno bylo? Pohřbené v zemi, zaplavené vodou, odfouknuté vzduchem a spálené ohněm. Přesto všechno, nehledě na to, jakou bolest ji působil nedokázala přijmout těžkou realitu do které ji postavil i se svými sourozenci. „If you really care about me in this way, you won't let them do this. I will never forgive you.“ Snažila se být tvrdá jako kámen, chladná jako vánoční noc, odhodlaná jako bojovník před posledním výdechem. „This is exactly what she wants, Klaus. She wants us to turn against each other and look at us. You let her step into your mind whether you believe it or not.“ Zoufalství plnilo ušní bubínky přítomných.  Nesnažila se to skrývat, nesnažila se s tím bojovat ani na další vteřinu. Clona, kterou nemohla spatřit už zaujala konečnou pozici. Zjistila to ve chvíli, kdy se marně až pateticky pokusila prorazit ji vynaloženou sílou. Sílou, která neznamenala v poměru Původní rodiny absolutně nic, nic než jenom slabost, jednoduchost a křehkost. „Klaus, don't.“ Ale už bylo příliš pozdě. Jeho slova byla zřetelná, neústupná a její žádost nevyslyšená. Zůstala tam stát v naprosté beznaději zahalená tmou, která odmítala světlo. To vyhaslo se západkou dveří, které zavřely všechno, čemu on nedokázal čelit.
Hlava se opírá o dlaň pravé ruky, která je ohnutá v loktu a položená na opěradle kožené sedačky zdobící část ložnice. Vlasy jsou přirozeně stočené v prstencích, jako kdyby víc nezáleželo na vnějším vzhledu. Nohy skrčené do pravého úhlu zabírají zbytek prostoru, no, ne že by právě očekávala návštěvu, která by se zdržela. Nikoho nevítala, vlastně ani po nich zdaleka netouží. Ukradnutá svoboda byla snesitelná v prvních dnech, možná ještě týdnu ale pro někoho, kdo je zvyklý na rušný život a volný pohyb to bylo v této fázi ubíjející. Jak dlouho ještě bude muset snášet tuhle mizérii? Jak dlouho bude obklopovaná stěnami a donáškou jídla, které nemůže pozřít. Jediná šance je tiché protestování, které zaujala v posledních dvou dnech. Ani na okamžik se nepohne, jako kdyby byla výstavní socha, která umí hýbat rty. K ušním bubínkům se vzduchem dostane nadmíru známý hlas. „What do you want?“ Otráveně vynese absolutně se nesnažíc zakrýt podráždění, které se vsáklo do hloubky kostí a nechce se pustit, nechce povolit. Odpověď přijde rychleji, než by sama očekávala, vlastně si mohla ušetřit dech a neptat se vůbec. Hnědovlasá žena ukradne veškerou pozornost k sobě a přinutí ji k neplánovanému pohybu. Postaví se na nohy a vysoké podpatky černých kožených bot nesou celu váhu ženského těla právě k jediné šanci na svobodu. Nechce znát důvody, vlastně nepotřebuje slyšet absolutně nic, ani zdaleka ji nezajímá, kde se právě nachází snoubenec nebo jeho bratr, který ji uzamkl v místě, které má nazývat vlastním domovem. „Thank you. All things considered, that's the nicest thing anyone's done for me the whole month.“ Pohlédne pod sebe na tak jednoduchý manévr, tak primitivní způsob propuštění, a přesto nic z toho nemohla samotná udělat. Stačil jen jeden pohyb rukou a všechno to mohlo být za ní. Nezáleží ale na tom, co bylo, alespoň ne v tento drahý moment. Bedlivě pozoruje hranici, která odděluje pokoj a chodbu, která vysloveně křičí po jejím jméně. Jediné, co chce je konečně nasát čerstvý vzduch do plic a vyřídit si věci, které jsou uzavřené ve složce zpoždění. Čas, který pro sebe má před tím, než na ni dopadne ruka samotného pekla je omezený. Využije ho naplno a všemi prostředky, kterými může. S opatrností zvedne pravou nohu do vzduchu opravdu pomalým, až téměř nepostradatelným tempem překročí práh. S prvním dopadem zpět na podlahu si uvědomí, že je volná. Opravdu volná. S úlevou v srdci a hlubokým nádechem opustí část ložnice, která byla ještě před nedávnem tím nejlepším a nejbezpečnějším místem, kde se mohla nacházet. Ani jedenkrát se neotočí, vlastně nevidí důvod, proč by se ještě měla zdržovat. Prudkým pohybem si to míří přímo ke schodišti, avšak velmi brzy je nucena zastavit se. Frustrovaně vydechne a spojí rty pevně k sobě. Nepříjemný výraz zdobí každý črt ve tváři, a i když neochotně, tak přeci se natočí ke své přítelkyni. „After all this time, I am really not in the mood for some sort of command, Hayley.“  To poslední, co by si srdce přálo je bezprávně jednat právě s ní. Nemůže si ale pomoct a hořkost, kterou cítí na jazyku ventiluje i k někomu kdo si to sotva zaslouží po tom všem, co pro ni momentálně udělala. Najde uvnitř sebe pochopení a opravdový význam její starosti. To ovšem neznamená, že ji něco slibuje anebo snad že ji to zastaví od všech plánů na jejichž promyšlení měla opravdu dlouhý čas. Hlavou kývne směrem dolů na náznak souhlasu, že se na ni může spolehnout. Jediná zmínka jeho jména v ní vyvolá další bolest spojen se vztekem. Bude čelit hororovému scénáři za pár hodin, tak proč musí zmiňovat právě to jméno? Tedy, pokud se nevrátí v policejním pytli vhodného do márnice. Netuší, co přesně přinese časová zóna od této chvíle až po setmění. Cokoliv, co ale udělá je k lepšímu dni a věčné porážce nepřátel. Koutek úst zvedne nahoru v lehkém pobavení a vděčnosti. Nehledě na to, jak moc se zlobili jeden na druhého a proklínali vzájemné existence, tak vždy budou na konci dne spojeni silným poutem rodiny. Poutem, které nelze přetrhnout. „I will see you soon.“ Lepší přesvědčení o návratu už dostat nemůže. Zbytečně se nezdržuje v sídle. Jediné, co ještě před svým odchodem vyzvedne jsou klíče od auta, které vlastní někdo velmi blízký, čímž mu dá ochutnat provokaci na jeho účet nejenom svým zmizením, ale prozrazením o její nepřítomnosti. Pohrává si s nimi v rukou do chvíle, než se zastaví při naleštěném černém autě značky SUV. Otevře dveře a vtáhne se mezi prostorem dovnitř na místo řidiče. Kožený povlak a zvláštní vůně ji udeří do nosních dírek. Celé tělo zavalí osvobozující pocit, jako kdyby ochutnala něco, co ji bylo upíráno po mnoho let. Možná to má i co dělat se záměrem, proč zvolila právě tohle auto ze všech, které všichni vlastní. Zastrčí kovový předmět do zapalování a nastartuje motor, který se v tichosti rozproudí. Kola ale stále zůstávají stát na asfaltové cestě vedoucí do víru francouzské čtvrti. Kde pojede jako první? Co je tou největší prioritou? Dark objects nebo návštěva bratrance? Ale co Davina? Od včerejšího příjezdu do města od ní neslyšela. Co když je strůjce všeho zmatku, který zde nastal znovu o krok napřed před ní a vyhledal si společnost čarodějky ukotvené stále v jejím bytě? Jedna její část je rozbitá hned na několik kusů, které krvácí zraněním po tom všem, co jí udělal. Druhá nechce nic jiného než ho zastavit, a proto je přímo nutností, aby ho vyhledala, ale ještě předtím si vyzvedne své předměty. Za celý ten čas ji opravdu ani jednou nehledal? Pyšnil se svým obviňujícím proslovem, ale to bylo všechno po tom všem, čím si společně prošli? Hlavu zaplní myšlenky směřující do směrů, které nestíhá ukočírovat a seřadit dle priorit. Konečně sešlápne pedál plynu a prsty obepnou volant. Vyjede vstříc novému dni a klikatým ulicím, které s hrůzou v očích pozoruje při zpomaleném tempu. Nepoznává téměř nic z města, které celý čas oplývalo krásou, hudbou, a především neutichajícím životem. Každý den, každou vteřinu za jakéhokoliv počasí lidé tančili a vytřískali všechno ze života. Ten ovšem se vytratil se vším, co přišlo s jejím prokletím. Prokletím, kterého je součástí.

Zvykl si na tmu, vlastně tak moc, že začal ztrácet přehled o tom, kdo vlastně je, co prezentuje. Lidé ho považují za pevnost zdvořilosti. Pravdou však je, že vždy byl a bude netvor v obleku. Ruce krví poskvrněné schovává za čistým kapesníkem bílé barvy, aby tak s sebou při srdci nosil symbol nevinnosti. Myšlenka cti a šlechty se proměnila na jed prosakující pod kůži těch, které hluboce miloval. Nikdy neměl rád blízký kontakt lidí, vlastně je nepustil ani zdaleka k sobě. Dotknout se jeho ctnosti se mohli jenom ti, které pozval do blízkého kruhu, a přitom si neuvědomoval, jak moc jim ubližuje. Každá žena, kterou kdy hluboce miloval byla obětí právě všech hlubokých citů, se kterými dával věčný slib ochrany. Po otevření červených dveří už nic nemůže být stejné, ani jeho zvrácená mysl. Jediné, co mu zbylo byla loajalita k rodině a ani ta není dostatečně reprezentativní. Jak by mohla? Když se ohlédne měsíc nazpět udělal přesně to, čím u mladšího bratra opovrhoval. Kde je jeho slovo? Kde je ta část, ke které všichni k němu vzhlíželi? Oddanost k bratrovi je až neobvyklá, a to je přesně ten stavební základ. He would do anything for him, anything. Přesto všechno se snaží lpět na své lidskosti více než kdokoliv jiný a najít nějaký ten smysl, harmonii v jejich spletitém vesmíru. Jenomže dnes, právě teď dýchají nenávist skrz plíce.
Pouhých třicet dní stačilo k tomu, aby se z města vytratil veškerý život. Vrací se nazpět v čase, kdy utíkali před nezastavitelným otcem. Všechno jim hořelo za zády, pálilo se na popel. Dnes, právě tady a teď cítí stejný pocit prázdnoty a vyprahlosti. Lidskou chůzí je ztracen v myšlenkách, když opouští bar jediné čarodějky, které může bezmezně důvěřovat. Vlastně je zcela překvapen, že s ním dokáže ještě komunikovat i po tom, co udělal, čím se provinil. Odtažitost byla na místě, rozuměl tomu a nesnažil se předstírat, že jeho činy jsou oprávněné. V ten okamžik to ale bylo správné a potom už nebylo cesty nazpět. S tmavě hnědými konečky vlasů si pohrává chladný vánek. Oblek jako vždy upravený v elegantním vzhledu doplňující boty naleštěné bez jediné závady. Přetvářka, maska vraha kráčí po nerovném chodníku. Míjí domy bez života, lidi bez smíchu a postrádá jazzovou hudbu, která nikdy neutichala. Kroky zpomalí před sídlem, jež se donedávna pyšnilo svou nedobytností, charakterem a architekturou. Teď si může být jistý, že zbylo už jenom to poslední, ale zapřísahal se, že si všechno vezmou zpět. Jednoho dne se znovu rozezní smích, tóny začnou hrát do rytmu a štěstí naplní zkažené, a i ty nevinné srdce. Nezastaví se, dokud nedosáhne svého cíle, jejich cíle. Postará se o nápravu škod, i kdyby ho to mělo stát všechno, co má. Projde hlavní bránou a soustředí se na bijící srdce. Dvě bijící ve stejném rytmu. Jedno z nich patří ženě, kterou stále miluje a druhé její dokonalé, bezchybné dceři. Spasení a naději jejich rodiny. Další je součástí osoby, která jim opovrhovala momentálně nejvíce. Poslední, bratrovo bylo přesně tam, kde by ho nejvíce ve svých nejtemnějších dnech a nespící paranoi hledal. Je si jist, že zbylí dva sourozenci mají velmi dostatečný důvod ke své nepřítomnosti. Vlastně u nejmladšího bratra neočekával ani nic jiného, jelikož od příchodu do města se snažil stranit se. Vzduch každým nadechnutím řídne, když noblesně pokračuje v chůzi k pracovně. Místo, které se stalo hlavní atrakcí muže, jenž byl známý s překročením každé hranice možného i nemožného. Zastaví se nedaleko za jeho zády, které pozoruje v euforii malování. Bratrova kontrola nad emocemi, něco, co si s sebou nesl od lidského života, na který téměř zapomněl. Jediná vášeň, která ho ještě dokázala držet před zatracením. Nečinně stojí na místě a dvakrát ve směru hodinových ručiček otočí denním prsten s malým, přesto tak vzácným kamenem jako je lapis lazuli. Jediná možnost, jak vypustit monstra noci zničit světlo dne.
„Niklaus.“ Pronese vznešeně jeho plné jméno, zároveň starostlivě. Míří si to naproti němu a je si jist, že jeho přítomnost vycítil už o mnoho dříve. Určitě je pro něj nevítaným překvapením. Tento začátek dne je ale zcela odlišný od ostatních, protože dnes by možná konečně mohli změnit mnohé a ukázat svým nepřátelům, že nezalezli do houští a schovávají se jako vystrašená zvířata před více nebezpečnými predátory. „A word, please.“ Rázně mu oznámí, vlastně to není žádná žádost anebo otázka. Vyžaduje od něj plnou pozornost, ale ještě před tím, než se vůbec dostane k hlavnímu tématu se musí zeptat, musí to vědět, protože i pro něj je to důležité, ačkoliv se to může zdát přesným opakem. „How is she?“ Konečně se k němu postaví z boku, aby měl tu možnost s ním navázat oční kontakt. Své šance už vzdal před týdnem, kdy v tichosti sdíleli společný čas. Jeho snoubenka se rozhodla ukončit jakoukoliv komunikaci a jemu to upřímně trhalo srdce pozorovat každý den její vnitřní souboj a utrpení. Tohle pro ni nikdy nechtěl, nikdy. Nemohl ji nutit ale do ničeho, co si nepřála, jelikož už udělal dost špatného. To poslední, co by chtěl je mít větší podíl viny na agónii. Na malý okamžik nechá místnost naplnit tichostí, dokud se nerozhodne převzít opět otěže konverzace. Koneckonců, není tady jenom kvůli tomu, aby se ujistil, v jakém stavu se nachází a co přesně se odehrává ve zdech domu, když má možnost odposlouchání, čemuž se ovšem vyhýbá. „I just came from a meeting with Sophie Deveraux.“ Jejich sdílení oblíbenosti, které se spojuje s tímto jménem nesdílejí a nikdy nebudou. Především ve společnosti Hayley si musí dávat pozor, aby jméno vynechával a nahradil ho synonymem, nejlépe antonymem, které je přesným opakem. V hlase zní vzkaz než nějaké plané řeči. Promne si rty o sebe, než znovu spustí. „She shared with me some inside information about certain meeting.“ Hnědé oči se zaměří na ty jeho, které k jeho štěstí vždy sdílejí stejný entusiasmus pro jednání s nepřáteli, že si nedokáže představit po svém boku někoho jiného. „It looks like witches trying to build a new alliance.“ Slova jsou trpká s přesným významem, který je vepsán i v jeho tvrdé tváři. V očích se zaleskne znechucení, stejně jako opovrhování k jediným stvořením, kteří jsou důvodem všeho, co se okolo nich děje. Důvodem, proč se musejí uchýlit k vysokým opatřením a proč je někdo, koho jednou nazývali rodinou uzavřen v jejich náručí smrti. Nemusí to vyslovit, aby věděl, ke komu přesně referuje. „And it looks like that a strange, surprising meeting will take a place in Bayou today. In a werewolf territory. Odd, don't you think?“ Zvedne pravou ruku k tváři a přejede si konečky prstů po upraveném strništi zdobící tvář. Popojde jeden krok do strany. „Now, under ongoing circumstances, I do not want to involve Hayley. This means we should pay a visit to them and remind them that this is still our business.“ Ano, riskuje její příval vzteku a výčitek, že se pletou do věcí, ve kterých figuruje stále ona i po tom, co se k ní zcela zřejmě otočili zády. Momentálně však je lepší, když zůstane tady a bude dohlížet na situaci v sídle, především proto, že nebyla doteď žádným terčem a chce, aby to takhle zůstalo, aby měli alespoň o jednu starost méně. Priorita je pro ni Hope a udělá všechno proto, aby tomu tak zůstalo, aby ochránil to, co je jeho srdci nejdražší. Věří z hloubky duše, že osoba stojící před ním nebude mít jediné námitky na velmi rozumný návrh, který vynesl. Každá vteřina strávená tady znamená mrháním času, a právě proto společně po jeho boku s téměř nacvičenou, synchronizovanou chůzí se rozejdou k branám vedoucí do samotného pekla. Ještě ale před tím na nádvoří se konečně po jistém čase setká pohledem s ženou, která mu znovu ukázala, jak krásné je někoho milovat a mít tu osobu, která vám to oplácí. Bohužel, jejich osudy si nepřály mít společný konec a on to respektuje. To neznamená, že v jeho očích je pro něj někdo jiný, naopak. „Hayley.“ Pronese její jméno s úctou, kterou k ní chová. No, však výraz zůstává stále pevný a připravený k blížící se válce, která jim klepe na dveře. „We will not be present for a couple of hours. Please, take care of yourself, Hope and Camille. If anything happens, you know where to reach us.“ Naposled jí věnuje krátký, přesně intenzivní pohled, než si poupraví prostřední knoflíček saka a s otočením na patě bez ohlédnutí vyrazí z brán sídla. Netuší, čemu přesně dnes budou čelit ale jedno ví jistě, že se opětovně setkají s hlavním zdrojem jejich problémů. Podivná pachuť krvi ho pálí v ústech a každý sval křičí po touze oddělit končetiny od jejího těla. Bylo by pošetilé použít právě v tento moment prostředek jako je auto, když mohou využít svých upířích výhod. V jednu chvíli ještě obývají sídlo a v další už stojí na území možných nepřátel, kteří ještě nedávno byli pod velením osoby z jejich blízkého kruhu.